10. května 1940 vtrhla nacistická vojska do Nizozemska. Luftwaffe nasadila výsadkáře k obsazení klíčových pozic, zatímco pozemní jednotky postupovaly zemí. Bombardování Rotterdamu vyvrcholilo 14.
května zničením historického centra města. Když Němci pohrozili stejným osudem Utrechtu, nizozemské síly se následujícího dne vzdaly. Země byla obsazena a okupační správa začala okamžitě zavádět protižidovské zákony, jejichž cílem bylo vyloučit židovské občany ze společnosti a připravit je o možnosti obživy. Po zatýkání přišly v červenci 1942 systematické deportace do vyhlazovacích táborů.
Ne všichni se s novou realitou smířili. Po celém Nizozemsku začali obyčejní lidé klást odpor, ukrývat ohrožené a riskovat životy. Mezi nimi byl i bankéř, jehož zbraní se staly peníze. Jmenoval se Walrave van Hall a vybudoval tajnou síť, která financovala značnou část nizozemského podzemního hnutí.
Van Hall se narodil 10. února 1906 v Amsterdamu jako šesté dítě významné bankéřské rodiny. Místo kariéry v rodinném podniku se rozhodl pro moře a stal se důstojníkem obchodního loďstva. Kvůli špatnému zraku byl ale prohlášen za nezpůsobilého a na podzim 1929 odjel do Spojených států.
V New Yorku chtěl nastoupit k lodní společnosti, ale světová hospodářská krize mu to znemožnila. Prostřednictvím bratra Chrise, tehdy bankéře v New Yorku, získal místo na Wall Street. Po roce se vrátil do Nizozemska a v únoru 1931 se stal spoluvůdcem amsterdamské pobočky banky Hens and Zonen, kterou řídil jeho otec. V roce 1932 se oženil a měl tři děti.
Po německém útoku v květnu 1940 byl van Hall požádán, aby spolu s bratrem pomohl založit fond na podporu rodin obchodních námořníků, kteří uvízli v zahraničí. S podporou nizozemské exilové vlády v Londýně dokázal získat finanční prostředky. Okupace však sílila a Židé byli stále více zbavováni práv. Ve dnech 22.
a 23. února 1941 provedly německé síly razii v židovské čtvrti v Amsterdamu, při níž bylo zatčeno a deportováno více než 400 židovských mužů do koncentračních táborů Buchenwald a Mauthausen. Reakce Nizozemců byla v okupované Evropě ojedinělá. Dne 25.
února 1941 vypukla dvoudenní generální stávka známá jako únorová stávka. Německé úřady ji brutálně potlačily. Následovalo zpřísnění politiky. Židé byli odděleni od většinové společnosti a patnáct tisíc jich skončilo v táborech nucených prací.
Němci pak nařídili soustředění Židů v Amsterdamu a zahraniční a bezstátní Židy poslali do tranzitního tábora Westerbork. Van Hall patřil k těm, kteří nemohli jen nečinně přihlížet. Po únorové stávce sháněl peníze pro rodiny, které kvůli zatčení nebo propuštění přišly o živitele. V odboji úzce spolupracoval s kolegou Imanem Jakobem van den Bossem a bratrem Chrisem.
V červnu 1943 společně založili Národní podpůrný fond, zkráceně NSF, a společně ho také vedli. Fond poskytoval finanční podporu lidem v ilegalitě, jejich rodinám a odbojovým skupinám. Peníze šly na pomoc stovkám Židů, na sabotáže i na záchranu sestřelených spojeneckých pilotů. NSF měl asi dva tisíce členů, úzce spolupracoval s londýnskou exilovou vládou a začalo se mu říkat banka odboje.
Fond působil po celé zemi ve třiadvaceti distriktech. Týmy rozdělovaly peníze, doručovaly výplatní obálky a vedly účetnictví. Pracovníci převáželi kufry plné hotovosti a podporovali odbojové skupiny. Van Hall se stal známým jako bankéř odboje.
Druhou přezdívku, olejář, získal pro schopnost zmírňovat napětí mezi různými skupinami a spojovat je. Sehrál klíčovou roli při zavádění pravidelných porad mezi představiteli nejvýznamnějších odbojových organizací. Přestože mu jeho postavení přinášelo výhody, například přístup k potravinám navíc, odmítal jich využívat. Se svým bratrem provedl operaci označovanou za největší bankovní podvod v dějinách Nizozemska.
Od září 1944 do května 1945 byly v patnácti etapách tajně nahrazeny pokladniční poukázky v hodnotě 51 milionů guldenů padělky. Stalo se tak s pomocí úředníků nizozemské centrální banky a s vědomím exilové vlády. Padělky byly v amsterdamské bance vyměněny za skutečné cenné papíry a přeměněny na hotovost. Byly přitom vydávány za platby továrním dělníkům, které kvůli válce už nemohly fungovat.
Operace probíhala ve spolupráci s Francem den Hollandrem, správcem fondu nezaměstnanosti, a bez vědomí prezidenta centrální banky Rostana Toniena, nacistického kolaboranta. Dalším zdrojem peněz byly půjčky od bohatých nizozemských občanů. Jako doklad investice dostávali staré akciové certifikáty, které mohli po válce směnit zpět za peníze, přičemž za půjčky ručila exilová vláda. Aby zajistil nepřetržitý tok peněz, prosazoval van Hall půjčky pouze ve vysokých částkách, nejméně 25 000 guldenů, aby se snížilo riziko odhalení.
Spolu s bratrem vyvinul systém pro správu složité sítě nelegálních půjček, evidovaných bez jmen majitelů. Celkem fond rozdělil více než 83 milionů guldenů, což dnes odpovídá přibližně 450 milionům eur. Ke zneužití prostředků docházelo jen ve velmi malé míře. 26.
ledna 1945 byl člen odboje zatčen kvůli zradě nacistického kolaboranta Johana van Loma. Při výslechu prozradil, že se následujícího dne uskuteční schůzka NSF. Nacisté zatkli všechny účastníky včetně van Halla a uvěznili je v Amsterdamu. Walrave van Hall měl devětatřicet let, když byl 12.
února 1945 v Haarlemu popraven spolu s dalšími sedmi členy odboje v odvetě za smrt vysoce postaveného policejního důstojníka. Ironií osudu Němci netušili, koho vlastně drží. Domnívali se, že je jen dalším bojovníkem odboje, ne mužem, který financoval značnou část podzemního hnutí. Německé jednotky v Nizozemsku kapitulovaly 5.
května 1945, tři dny před všeobecnou kapitulací Německa. Po válce začalo vypořádání složitých finančních operací z doby okupace. Půjčky poskytnuté NSF nizozemská vláda splatila a záležitost padělaných pokladničních poukázek byla vyřešena. Fond stále držel 22 milionů guldenů v hotovosti.
Tyto peníze byly použity na stavbu národního památníku v Amsterdamu a na pomoc při založení Nizozemského institutu pro válečnou dokumentaci. V roce 1954 byl NSF rozpuštěn. Walrave van Hall byl posmrtně vyznamenán nizozemským křížem odboje. Spojené státy mu udělily medaili svobody se zlatou palmou.
V roce 1978 ho Izrael uznal za spravedlivého mezi národy, protože během války pomáhal podporovat osm set až devět set Židů ukrývajících se v ilegalitě. Je pohřben na nizozemském čestném hřbitově v Bloemendaalu, kam byly po válce znovu pohřbeny ostatky mnoha obětí druhé světové války, včetně bojovnice odboje a sochaře a vůdce odboje Gerrita van der Veena.