Rozbitý jednorázový telefon ležel na podlaze z leštěného mramoru. Jeho prasklý displej osvětloval zoufalou textovou zprávu: „Nechoď domů, jsou uvnitř. “
Většina mužů by utekla. Většina mužů by zavolala úřady.
Gabriel Moretti jen zastavil své obrněné SUV na mostě Verrazzano-Narrows, provedl jediný telefonát a otočil vozidlo zpět. Během dvaceti minut se směrem k Todt Hill řítil konvoj patnácti matně černých Escalad s padesáti po zuby ozbrojenými muži. Přijížděli do války a přijížděli si pro služebnou, která poslala to varování. Hana Jenkinsová už dávno pochopila, že v místnosti plné nebezpečných mužů je pro ženu nejbezpečnější být neviditelná.
A v rozlehlém sídle na Todt Hill za osmdesát milionů dolarů s výhledem na Staten Island byla neviditelnost taktikou přežití. Hana byla tlustá žena. Na svých sto šedesát tři centimetry výšky nesla hodně přes sto třináct kilogramů, což byla fyzická realita, za kterou se už před lety přestala omlouvat. Její váha ji zpomalovala při stoupání po masivních točitých schodištích Morettiho sídla a její silná stehna se odírala pod standardní šedou uniformou služebné.
Ale v nemilosrdném ekosystému newyorské mafie byla její velikost dokonalou kamufláží. Muži, kteří procházeli sídlem, muži s mozolnatými klouby v oblecích na míru z Itálie a s chladnýma očima, se na ni nikdy nepodívali dvakrát. Pro ně byla součástí nábytku. Přímo před ní probírali mnohamilionové vyděračské kšefty, nelegální přepravní trasy přes terminály v Red Hooku a uplácení místních politiků, naprosto nerušeni, zatímco oprašovala podlahové lišty.
Gabriel Moretti, hlava rodiny, byl jiný případ. Ve svých čtyřiatřiceti letech byl děsivě klidný muž. Nekřičel jako jeho kapitáni, nerozbíjel sklenice o zeď, když federálové zadrželi zásilku z Neapole. Jen naprosto znehybněl a jeho tmavé oči analyzovaly místnost jako šachový velmistr, který se dívá na rozbitou šachovnici.
Syndikát zdědil po náhlé smrti svého otce v roce 2023 a za tři krátké roky zmodernizoval rodinné operace. Přesunul jejich zaměření z pouličních kšeftů na podvody se špičkovými nemovitostmi a legitimní logistické společnosti. Hana v sídle pracovala dva roky. Držela hlavu skloněnou, drhla podlahy z brazilského tvrdého dřeva a své obrovské výplaty posílala rovnou do matčina domova s pečovatelskou službou v New Jersey.
Myslela si, že je naprosto mimo Gabrielův radar, až do jednoho deštivého úterý v listopadu. Nesla po velkém schodišti těžký koš na prádlo plný Gabrielových košil šitých na míru. V polovině cesty se jí zatajil dech, plíce jí hořely a musela se zastavit, aby se opřela těžkým tělem o zábradlí a otřela si pot z čela. Najednou na ni padl stín.
Byl to Gabriel. Po boku mu stál jeho brutální zástupce Richard Castellano a dva obrovští osobní strážci. Hana okamžitě zmrzla a očekávala pokárání za to, že blokuje cestu šéfovi. Místo toho se Gabriel zastavil.
Jeho tmavé oči těkaly z její zrudlé kulaté tváře na těžký koš. „Castellano,“ řekl Gabriel svým hlubokým hlasem, „vynese to nahoru. “
Richard Castellano, muž, o kterém se proslýchalo, že pohřbil tři členy konkurenčního gangu pod betonem nové přístavby terminálu na letišti JFK, zamrkal v čirém úžasu. „Šéfe, je to prádlo a ona je bez dechu.
“
„Riku, vezmi ten koš,“ zopakoval Gabriel, aniž by zvýšil hlas. Přesto vzduch na schodišti okamžitě zledovatěl. Castellano spolkl svou hrdost, vytrhl koš ohromené Haně a odpochodoval po schodech nahoru. Gabriel se ohlédl na Hanu, nabídl jí velmi mírné, téměř neznatelné kývnutí a následoval své muže.
Od toho dne se vytvořila zvláštní nevyřčená dynamika. Gabriel začal vyžadovat, aby mu černou kávu do soukromé pracovny nosila pouze Hana. Nikdy nezahajoval dlouhé konverzace, ale často jí kladl banální otázky, které jí mátly. Byla pro ni teplota v domě příjemná?
Nedráždí ji nové průmyslové čisticí prostředky? Hana si nelichotila tím, že by šlo o romantiku. Byla realistka. Byla to tělnatá žena z Queensu s obyčejnou tváří a Gabriel Moretti randil s modelkami z přehlídkových mol a evropskými prominentkami.
Předpokládala, že ji má prostě rád, protože je tichá, výkonná a nesnaží se na něj mrkat řasami jako předchozí služebné, které byly vyhozeny za slídění. Ale jak se blížila zima roku 2026, atmosféra v sídle na Todt Hill začala houstnout. Vzduch stěžkl paranoiou. Před masivními kovanými železnými branami postávala neznámá SUV.
Gabrielův vnitřní kruh se rozpadal kvůli sporu ohledně výstavby nového kasina v Atlantic City. Hana si všímala věcí, protože si jí nikdy nikdo nevšímal. Všimla si, že se Richard Castellano přestal Gabrielovi dívat do očí. Všimla si, že velitel ochranky sídla, prošedivělý bývalý policista jménem Sullivan, vyřizuje soukromé telefonáty u domku u bazénu a mluví tlumeným nervózním tónem.
Věděla, že se chystá něco strašného, ale namlouvala si, že to není její věc. Její prací bylo čistit mramor, ne zachraňovat krále. Byla jen služebná. Ale osud měl zvrácený smysl pro humor.
Byl čtvrteční večer a obloha nad Staten Islandem se zbarvila do temně fialové barvy blížící se bouře. Sídlo bylo neobvykle prázdné. Hlavní hospodyně propustila personál dříve s odvoláním na problém s instalatérstvím v ubikacích pro zaměstnance. Hana zůstala.
Gabriel předchozí noc rozlil v soukromé knihovně na koberec sklenku vína a Hana, puntičkářsky pečlivá, chtěla skvrnu ošetřit, než se natrvalo vpije do hedvábných vláken. Klečela na rukou a kolenou v rohu obrovské dvoupodlažní knihovny, zastrčená za těžkou dubovou knihovnou, ve které byla uložena Gabrielova sbírka klasiky v prvních vydáních. Knihovna byla spoře osvětlená. Jediné světlo vycházelo z malé mosazné lampičky na hlavním stole.
Hana právě dočistila koberec a sbírala své těžké tělo, aby se postavila, když těžké mahagonové dveře knihovny cvakly a otevřely se. Zmrzla. Převládl v ní instinkt zůstat neviděná. Vmáčkla svůj velký rám hlouběji do výklenku, přitiskla se zády k chladnému dubu a stáhla svůj úklidový vozík z dohledu.
Srdce jí začalo těžce bušit do žeber. Vešli dva muži. Hana okamžitě poznala těžký arogantní krok Richarda Castellana. Kroky druhého muže byly lehčí, odměřenější.
„Zbláznil ses, že mě sem taháš? “ zasyčel hlas, který nebyl hlasem mafiána. Byl ostrý, nosový a protkaný panikou. Hana ho poznala z televizního zpravodajství.
Byl to detektiv Robert Hayes, vysoce vyznamenaný důstojník 122. okrsku newyorské policie, muž veřejně známý svým tvrdým postojem vůči organizovanému zločinu. „Uklidni se, Bobby. “ odfrkl si Castellano a naléval si pití u Gabrielova soukromého baru.
„Dům je prázdný. Personál byl poslán domů a Gabriel má plné ruce práce u Belmonta ve Williamsburgu. Sedí s brooklynskými kapitány. Vrátí se až o půlnoci.
“
Hana si přitiskla ruku na ústa a ve tmě vytřeštila oči. „Sullivan vypnul kamery,“ zeptal se detektiv Hayes a jeho přecházející kroky se rozléhaly po tvrdé dřevěné podlaze. „Sullivan se o svou část postaral,“ řekl Castellano a cinkání ledu o sklenici se rozléhalo tichou místností. „Ve dvacet tři třicet se mění bezpečnostní hlídka u přední brány.
Sullivan vymění Gabrielovy věrné za mé chlapy. Až dnes v noci Gabriel vjede svým SUV do garáže, jeho obvyklá eskorta ho tam nebude čekat. Bude to jen moje parta. Sundáme ho ještě, než stihne vystoupit z místa řidiče.
“
Hanu zalila studená paralyzující hrůza. Převrat. Castellano chystal převrat. „To tělo se nedá ukrýt,“ dožadoval se Hayes.
„Nemůžu to krýt, jestli uprostřed Todt Hill necháte krvavou lázeň. Starosta mi už tak dýchá na krk kvůli nárůstu násilí gangů. Eric Adams nenechá mafiánskou vraždu ve čtvrti miliardářů jen tak zamést pod koberec. “
„Žádné tělo se nenajde,“ slíbil temně Castellano.
„Oblouk na Four Corners Road máme přichystanou dodávku dodavatele. Gabriela naložíme, strčíme ho do dodávky a on půjde do základů nové komerční výškové budovy na Manhattanu. Do zítřejšího rána bude Gabriel Moretti jen pohřešovaná osoba a já nastoupím jako úřadující šéf, abych uklidnil situaci. “
Hanino dýchání se stalo neuvěřitelně mělkým.
Bála se, že jí zradí samotný objem její fyzické přítomnosti. Koleno jí strašlivě bolelo od toho, jak bylo přitisknuté k tvrdé podlaze. Na čele jí perlil pot a stékal jí po baculatých tvářích. Pokud přenese váhu byť jen o zlomek palce, podlahová prkna by mohla zavrzat.
Kdyby ji našli, nejen že by ji zabili. Mučili by ji, aby zjistili, komu dalšímu to mohla říct. „Jen se ujisti, že to bude čisté,“ zamumlal Hayes. „Jestli se to obrátí proti mně, Castellano, stanu se korunním svědkem tak rychle, že se ti z toho zatočí hlava.
“
„Dej si drink a uklidni si nervy. O půlnoci Morettiho éra končí. “
Ti dva muži se zdrželi celou věčnost a probírali rozdělení Gabrielova majetku, odborářské provize a to, koho z Gabrielových věrných kapitánů bude nutné zlikvidovat jako dalšího. Haniny nohy úplně znecitlivěly.
Fyzická daň z toho, že se krčila v těsném prostoru, byla trýznivá. Kousla se do vnitřní strany tváře tak silně, až ucítila měď. Pomocí bolesti se udržovala v naprostém klidu. Nakonec, po dvaceti mučivých minutách, muži opustili knihovnu a zavřeli za sebou těžké dveře.
Hana čekala dalších plných pět minut, než se odvážila pohnout. Když se konečně pokusila postavit, její zdřevěnělé nohy vypověděly službu a ona se s tichým žuchnutím zhroutila na podlahu. Ležela tam, lapala po dechu a hrozilo, že ji pohltí panika. Co měla dělat?
Zavolat policii? Detektiv Hayes, vysoký důstojník newyorské policie, byl doslova zapleten do spiknutí. Zavolat FBI? Neměla žádné kontakty a Gabriel by byl mrtvý dřív, než by stihli získat příkaz.
Uprchnout z domu? Kdyby ji Sullivanovi zkorumpovaní hlídači teď viděli odcházet, věděli by, že byla uvnitř během Castellanoovy schůzky. Plazila se ke stolu a vytahovala své těžké tělo za okraj Gabrielova koženého křesla. Digitální hodiny na stole ukazovaly jednadvacet čtyřicet pět.
Gabriel se měl vrátit o půlnoci. Vcházel přímo na jatka. Hana se podívala na své ruce. Silně se třásly.
Byla to služebná z Queensu. Vystřihovala si kupóny na potraviny a sledovala špatné reality show. Neměla vůbec žádné právo zasahovat do mafiánské vraždy. Nejchytřejší a nejbezpečnější věc, kterou mohla udělat, bylo proplížit se ven vchodem pro služebnictvo, sejít ve tmě z kopce dolů a už se nikdy nevrátit.
Ale pak si vzpomněla na deštivý den na schodech. Vzpomněla si na chladného nemilosrdného šéfa, který se podíval na tlustou vyčerpanou služebnou a požadoval, aby jí vrah nesl koš s prádlem. Gabriel Moretti byl zločinec a vrah, ale ve světě, který s ní zacházel, jako by byla naprosto bezcenná, se k ní choval jako k lidské bytosti. Nemohla ho nechat zemřít.
Hana vyklouzla z knihovny a na ženu své velikosti se pohybovala s překvapivou kradmostí. Držela se ve stínech dlouhých chodeb vyložených sametem a mířila k hlavnímu apartmá ve druhém patře. Znala uspořádání domu lépe než kdokoli jiný a vyhýbala se konkrétním podlahovým prknům, o kterých věděla, že vržou. Došla k hlavnímu apartmá, zamkla za sebou těžké dveře ložnice a stáhla se do Gabrielovy obrovské mramorové koupelny bez oken.
Byla to nejbezpečnější místnost v domě. Sáhla do hluboké kapsy své zástěry a vytáhla levný předplacený smartphone. Její ruce byly kluzké od potu. Před třemi měsíci si hlavní hospodyně vzala zdravotní volno.
Než odešla, dala Haně kousek papíru s telefonním číslem. „Tohle je přímá soukromá linka pana Morettiho. Na toto číslo nevoláte, pokud dům nehoří nebo pokud není někdo mrtvý. Rozumíte?
“ Hana si ho uložila do telefonu pod „GM nouze“ a nikdy se ho nedotkla. Zírala na obrazovku a palce se jí vznášely nad klávesnicí. Srdce jí tlouklo tak prudce, že to vypadalo jako uvězněný pták narážející do žeber. Vyťukala zprávu.
„Pane Moretti, tady Hana, služebná. Castellano a detektiv Hayes spolupracují. Sullivan vyměnil stráže. Až se vrátíte, zabijí vás v garáži a pohřbí vás na novém staveništi výškové budovy.
“
Zírala na blok textu. Vypadalo to šíleně. Gabriel by si mohl myslet, že je to žert nebo past nastražená jeho nepřáteli. Smazala celý odstavec, dech se jí trhaně dral z plic.
Potřebovala být stručná a přímočará. Zkontrolovala čas. Bylo dvacet dva patnáct. Napsala pět slov.
„Nechoď domů, jsou uvnitř. “
Stiskla odeslat. V okamžiku, kdy text zmizel z obrazovky, na ni dolehla tíha toho, co udělala. Pokud to Gabriel bude ignorovat, zemře a ona bude uvězněna v domě s jeho vrahy.
Pokud tomu uvěří, bude vědět, že byla uvnitř a riskovala svůj život. O několik kilometrů dál, v soukromé zadní místnosti restaurace Belmont ve Williamsburgu, Gabriel Moretti kroužil sklenkou vína. Byl obklopen čtyřmi stárnoucími kapitány brooklynské frakce a vyjednával o smlouvách. Jeho soukromý jednorázový telefon ležící na bílém ubrusu jednou zavibroval.
Gabriel na toto číslo dostával zprávy jen zřídka. Měli ho jen tři lidé a dva z nich byli v místnosti s ním. Zvedl telefon. Jeho tmavé oči přelétly těch pět slov.
Odesílatelem bylo neznámé číslo, ale poznal předvolbu. Byla to předvolba levného poskytovatele mobilních služeb z Queensu. Jediná osoba v jeho okolí, která žila v Queensu a měla toto nouzové číslo, byla Hana. Kapitáni pokračovali v hádce a nevnímali náhlý děsivý posun v Gabrielově chování.
Vzduch kolem něj klesl o deset stupňů. Nemrkal, nelapal po dechu. Prostě jen položil sklenici, vstal a zapnul si sako. „Schůze skončila,“ řekl Gabriel tiše.
„Gabrieli, ještě jsme nevyřešili ty trasy,“ protestoval jeden ze starších mafiánů. „Řekl jsem, že schůze skončila. Zůstaňte uvnitř této restaurace, dokud se vám neozvu. Pokud někdo odejde, budu to považovat za vyhlášení války.
“
Aniž by čekal na odpověď, vyrazil Gabriel z restaurace se dvěma svými nejvěrnějšími bodyguardy, Marcem a Leem po boku. Nastoupil dozadu do svého obrněného SUV. „Šéfe, míříme na Todt Hill? “ zeptal se Marko z místa řidiče.
„Zastav na Verrazzanu,“ přikázal Gabriel. Zatímco SUV běželo na volnoběh na obrovském visutém mostě, Gabriel vytočil jedno číslo. Nezavolal policii. Nezavolal Richardu Castellanoovi.
Zavolal nemilosrdně těžce ozbrojené taktické posádce, kterou držel ukrytou ve skladu v Red Hooku. Muže, kteří na papíře neexistovali. Žoldáky, kteří se zodpovídali pouze jemu. „Naložte se.
Vezměte s sebou těžké dělostřelectvo. Castellano udělal svůj tah. Bereme si zpátky můj dům. “
Zpátky v sídle na Todt Hill seděla Hana na studené podlaze mramorové koupelny.
Hodiny se blížily k půlnoci. Dvacet tři čtyřicet pět. Dvacet tři padesát. Venku přes vysoké okno koupelny uslyšela náhlý děsivý pískot těžkých pneumatik.
Nebylo to jen jedno auto. Znělo to jako zemětřesení valící se do kopce. Vytáhla se, aby se podívala přes okno z matného skla. Dole u přední brány měli zkorumpovaní strážci Richarda Castellana vytažené zbraně a očekávali Gabrielovo jediné SUV.
Místo toho ulici zalily jasné, oslepující světlomety. Patnáct matně černých Escalad se vyřítilo po příjezdové cestě a prorazilo kované brány jako beranidlo. Ocelové brány se s ohlušujícím skřípěním vytrhly ze svých pantů a zřítily se na pěstěný trávník. Dveře Escalad se unisono rozletěly a padesát mužů oblečených v taktické černé se vyhrnulo na příjezdovou cestu a namířilo automatické pušky na Castellanoovy vyděšené zrádce.
Z prostředního vozidla do chladné noci vystoupil Gabriel Moretti. Neskrýval se, neutíkal. S mrazivým klidem si zapnul sako a padesát těžce ozbrojených mužů kolem něj vytvořilo zeď smrti. Hana si přitiskla ruce na uši, když zazněly první výstřely.
Střelba nebyla chaotickým ohlušujícím řevem z filmu. Byl to ostrý, rytmický, děsivý zvuk automatických zbraní s tlumiči provádějících pečlivě koordinovaný útok. Uvnitř hlavní koupelny Hana pevně zavřela oči a přitáhla si kolena k hrudi. Její těžké tělo se třáslo o chladný importovaný mramor.
V patře pod ní se roztříštila okna. Nezaměnitelný zvuk rozbíjeného skla následovaný hřměním těžkých taktických bot po brazilských dřevěných podlahách, které toho rána tak pečlivě vyleštila. Dole ve velkém foyer se pečlivě zorganizovaný převrat Richarda Castellana rychle měnil v jatka. Zkorumpovaní strážci, které Sullivan rozmístil po perimetru, byli na Gabrielovu elitní žoldnéřskou jednotku naprosto nepřipraveni.
Nebyli to pouliční násilníci. Byli to vysoce vycvičení operativci, mnozí bývalí vojáci placení závratnými částkami za to, aby zajistili absolutní dominanci rodiny Moretti. Pohybovali se sídlem jako stíny a s nemilosrdnou účinností zajišťovali východní a západní křídlo. Gabriel Moretti prošel rozbitými zbytky svých předních dveří.
Jeho tvář byla maskou naprosto mrazivého klidu. Překročil tělo muže, kterého znal deset let. Jeho tmavé oči skenovaly masivní točité schodiště. „Vyčistěte kuchyni a ubikace pro služebnictvo.
Castellana chci živého. Pokud uvidíte detektiva Hayese, střelte ho do kolen. Potřebujeme zneškodnit jeho policejní konexe, ale chci se mu nejprve podívat do očí. “
„Dům je prázdný?
“ zeptal se hlavní operativce se zdviženou puškou a skenoval mezipatro. „Dům je prázdný,“ odpověděl Gabriel hlasem zbaveným emocí. Ale pak se přes jeho ostré rysy mihl záblesk něčeho nečitelného. Vzpomněl si na tu zprávu.
„Ale pokud najdete Hanu, služebnou, skloníte zbraně. Nedotknete se jí. Nebudete na ni křičet. Okamžitě mi to nahlásíte vysílačkou.
Pokud jí spadne jediný vlas z hlavy, vyprázdním zásobník do toho, kdo za to bude zodpovědný. Rozumíme si? “
Operativce zamrkal, překvapen prudkým ochranitelským tónem v šéfově obvykle plochém hlase, ale ostře přikývl. V soukromé knihovně pohltila Richarda Castellana a detektiva Roberta Hayese panika.
Zvuky Gabrielových mužů postupujících sídlem se rozléhaly jako umíráček. „Říkal jsi, že je v Brooklynu! “ vykřikl Hayes s tváří bledou a kluzkou od vyděšeného potu. Vytáhl ze svého pouzdra standardní policejní Glock a ruce se mu třásly tak silně, že ho málem upustil.
„Drž hubu! “ zařval Castellano a převrátil těžký mahagonový stůl, aby ho použil jako barikádu. Zkontroloval zásobník ve své vlastní zbrani. Někdo dal Gabrielovi tip.
Někdo z nich musel být zrádce. Těžké dubové dveře knihovny se neotevřely. Byly vyraženy z pantů otřesovou náloží. Vzduch se naplnil kouřem a roztříštěným dřevem.
Dřív, než Castellano stačil zvednout zbraň, dva těžce obrnění muži vtrhli skrz kouř. Dávka z tří ran roztříštila Castellanoovo pravé rameno a poslala jeho zbraň s rachotem přes celou místnost. Zaječel a zhroutil se na perský koberec. O vteřinu později detektiv Hayes zaječel v agonii, když jeden výstřel s tlumičem roztříštil jeho levé koleno a poslal vyznamenaného policistu k zemi jako loutku s přeřezanými provázky.
Kouř se začal rozplývat. Těžké pomalé kroky se rozléhaly po dřevěné podlaze. Do knihovny vešel Gabriel Moretti. Nenesl pušku.
Jen elegantní černou pistoli ráže devět milimetrů, která mu ležérně spočívala na boku. Vypadal dokonale oblečený. Jeho oblek na míru byl zcela nepomačkaný v ostrém kontrastu s krví a destrukcí, která ho obklopovala. Podíval se dolů na Castellana, který si držel krvácející rameno a svíjel se na koberci, který Hana o několik hodin dříve pečlivě vyčistila.
„Gabrieli, Gabrieli, poslouchej mě,“ lapal po dechu Castellano. Jeho chvástavost se zcela vypařila a nahradilo ji ubohé kňourání. „Byla to komise. Donutili mě.
Ostatním rodinám se nelíbí nový obchodní model. Chtěli tě odstranit. Musel jsem to udělat, abych zachránil naši posádku. “
Gabriel neřekl jediné slovo.
Nežádal o vysvětlení. Jednoduše zvedl pistoli a vypálil jedinou ránu do Castellanoovy hrudi, čímž okamžitě ukončil život svého zrádného zástupce. Detektiv Hayes vzlykal a táhl se dozadu k základně knihovny, na podlahových prknech zanechával krvavou šmouhu. „Moretti, jsem z newyorské policie.
Zabiješ vyznamenaného detektiva ve vlastním domě? Stáhnou ti na hlavu národní gardu. Tohle nemůžeš ututlat. “
Gabriel se dřepl a jeho tmavé oči se zabodly do plačícího policisty.
„Máš pravdu, Bobby. Zabít tě tady by byla logistická noční můra. “ Dal signál Markovi, který právě vstoupil do místnosti. „Odveďte detektiva do skladu v Red Hooku.
Udržujte ho naživu. Zjistíme, kterým politikům přesně posílal naše peníze, a pak ho rozpustíme v průmyslových kádích. Zdá se to vhodné pro muže, který tvrdil, že chce vyčistit ulice. “
„Ne, ne, prosím!
“ křičel Hayes, když ho Marko a další muž vytáhli za podpaží a vyvlekli z knihovny. Gabriel zůstal ve vraku své svatyně sám. Bezprostřední hrozba byla neutralizována. Dům byl zajištěn.
Ale jeho tep, který během popravy svého rivala zůstal klidný, začal bít o něco rychleji. Vytáhl z kapsy svůj jednorázový telefon a podíval se na těch pět slov zářících na displeji. Nechoď domů, jsou uvnitř. Uložil zbraň do pouzdra a otočil se k velkému schodišti.
Byl čas najít ženu, která právě zachránila jeho impérium. Ticho, které následovalo po střelbě, bylo nějak děsivější než samotný hluk. Hana zůstala schoulená na podlaze koupelny a paže měla pevně ovinuté kolem svého širokého pasu. Slyšela těžké tlumené rány tažených těl, ostré rozkazy mužů mluvících taktickým žargonem a děsivé skřípění gumových pneumatik na příjezdové cestě, když vozidla odjížděla.
Pak uslyšela nezaměnitelný zvuk odemykání dveří hlavní ložnice. Hana přestala dýchat. Pevně zavřela oči a v duchu se připravovala na konec. Byla přítěž.
Byla civilistka, která byla svědkem mafiánské války. Ve filmech svědek nikdy nepřežil. Jen se modlila, aby to bylo rychlé. Modlila se, aby to byl Gabriel, aby se nemusela dívat do tváře cizího člověka, když bude umírat.
Kroky přešly přes silný koberec v ložnici. Zastavily se přímo přede dveřmi koupelny. „Hano. “ Hlas byl hluboký, hladký a zničujícím způsobem klidný.
Byl to Gabriel. Hana nemohla promluvit. Její hrdlo bylo ucpané suchým pískem. Zmohla se na tiché, ubohé písknutí, které téměř zaniklo v bušení vlastního srdce.
Klika se otočila a těžké dveře se rozletěly. Ve dveřích stál Gabriel. Vypadal děsivě. Kravatu měl povolenou, tmavé vlasy mírně rozcuchané a na nedotčené bílé manžetě levého rukávu košile byly drobné skvrnky krve.
Čirá, dravá aura, která z něj vyzařovala, naplnila obrovskou koupelnu a vzduch byl příliš hustý na to, aby se dal dýchat. Podíval se dolů a jeho tmavé oči se okamžitě zabodly do její velké třesoucí se postavy choulící se na podlaze. Chlad v jeho očích zmizel, nahrazený intenzitou, ze které Hanu bolelo na hrudi. Nedíval se na ni se soucitem a rozhodně se na ni nedíval s odporem.
Díval se na ni, jako by byla tou nejcennější věcí v domě za osmdesát milionů dolarů. Pomalu, rozvážně Gabriel sáhl do saka, vytáhl zbraň a položil ji na mramorovou desku mimo její dosah. Chtěl jí ukázat, že nepředstavuje hrozbu. Pak, na muže své velikosti s překvapivou grácií, si klekl na studenou podlahu přímo před ni, aniž by se staral o to, že návrhářská látka jeho kalhot spočívá na mokrých dlaždicích.
„Podívej se na mě,“ přikázal tiše. Hana se přinutila otevřít oči. Slzy jí stékaly po kulatých tvářích a vyřezávaly čisté cestičky skrz prach a pot, které pokrývaly její obličej. „Omlouvám se,“ vyhrla ze sebe a její hlas se silně třásl.
„Jen jsem uklízela knihovnu. Nechtěla jsem špehovat. Nechtěla jsem je slyšet. “
„Přestaň,“ přerušil ji Gabriel a jeho hlas byl pevný, ale zcela zbavený hněvu.
Natáhl ruku a jeho velká teplá dlaň jemně uchopila její bradu, čímž ji donutil oplatit mu pohled. Jeho palec jí z tváře setřel slzu. „Nemáš se naprosto za co omlouvat. Rozumíš mi?
Za nic. “
Hana ze sebe vydala trhaný vzlyk a její těžká ramena se třásla. „Zabijete mě, protože vím. Vím o Castellanoovi, vím o tom detektivovi, vím toho příliš mnoho.
Jsem jen služebná. “
Při jejích slovech přelétl přes Gabrielovu tvář temný, nebezpečný stín. Posunul se blíž a jeho přítomnost ji celou pohltila. „Kdybys dnes v noci utekla zadními dveřmi, byla bys jen služebná.
Kdyby držela hlavu skloněnou a nechala Castellana, aby mě pohřbil, byla bys jen služebná. Ale ty jsi to neudělala. “ Naklonil se a jeho tmavé oči žhnuly divokým majetnickým ohněm. „Zůstala jsi v domě plném zabijáků.
Riskovala jsi svůj život, abys mi poslala varování, které zachránilo mě i celé mé impérium. Už nejsi služebná, Hano. Ne pro mě. Už nikdy.
“
Hana byla jeho blízkostí naprosto ochromená. Cítila drahou cedrovou vůni jeho kolínské smíchanou s ostrou kovovou vůní střelného prachu. Její mozek, obvykle tak praktický a nohama na zemi, zkratoval. „Co tedy jsem?
“ zašeptala, sotva slyšitelně. Gabrielův pohled klesl na zlomek vteřiny k jejím třesoucím se rtům, než se znovu setkal s jejíma očima. „Jsi pod mou absolutní ochranou. Od této vteřiny neexistuje v New Yorku jediný člověk, který by se tě mohl dotknout, mluvit o tobě špatně nebo se na tebe podívat bez mého výslovného souhlasu.
Muži, kteří se mě pokusili zabít, jsou mrtví nebo umírají. Sídlo je zabezpečené. “
Postavil se, tyčil se nad ní a natáhl ruku. Hana se podívala na jeho ruku, velkou a silně mozolnatou.
Podívala se dolů na své vlastní tělo. Její silné paže zabalené v levné šedé uniformě, její široké boky, její těžká stehna. Byla to žena z dělnické třídy, které dělalo potíže ujít pár schodů. A on byl nezpochybnitelný král newyorského podsvětí.
Ten kontrast byl absurdní až komický. „Nemůžu se zvednout,“ přiznala a tváře jí hořely hlubokým ponižujícím ruměncem. „Nohy mi v té knihovně znecitlivěly. Právě teď neunesu vlastní váhu.
“
Gabriel se nezasmál. Neprojevil ani náznak netrpělivosti nebo mrzutosti. Místo toho se jednoduše sehnul a vsunul jí jednu silnou paži za záda a druhou pod její těžká stehna. Hana v absolutním šoku vydechla, když ji Gabriel zvedl z mramorové podlahy.
Byla to těžká žena, silně si vědoma své velikosti, ale Gabriel nesl její rám bez námahy. V jeho tváři se nezračilo žádné napětí. Držel ji bezpečně přitisknutou k hrudi, jako by nevážila víc než pírko. „Položte mě,“ vypískla poníženě, zatímco její ruce instinktivně svíraly klopy jeho saka.
„Pane Moretti, prosím, jsem příliš těžká. “
„Tiše,“ zamumlal jí a jeho dech hřál u jejího ucha. „Ty jsi dnes v noci nesla váhu mého života, Hano. Dovol mi nést ten tvůj.
“
Odnesl ji z koupelny a jemně ji položil na svou obrovskou, na míru vyrobenou postel. Hedvábné povlečení bylo k její drsné, propocené uniformě absurdní. Pokusila se posadit, silně si vědoma toho, že mu špiní jeho nedotčené lůžkoviny, ale on jí položil pevnou ruku na rameno a držel ji dole. „Odpočívej.
Moji muži uklízejí dům dole. Bude to trvat několik hodin. Do té doby zůstaneš v této místnosti. Tady jsi v bezpečí.
“
Otočil se k odchodu, ale když došel ke dveřím, zastavil se a ohlédl se na tu velkou, vyděšenou, naprosto pozoruhodnou ženu sedící uprostřed jeho postele. „Hano,“ řekl a jeho hlas ztratil personu mafiánského bosse a ponechal jen muže pod ní. Vzhlédla k němu a srdce jí bušilo. „Děkuji.
“
Zavřel dveře a nechal Hanu samotnou v hlavním apartmá. Zírala na zavřené mahagonové dveře. Realita její situace se přes ni převalila v obrovských děsivých vlnách. Nejenže přežila mafiánskou vraždu.
Právě se důvěrně spojila s nejnebezpečnějším mužem ve městě. Neviditelná žena najednou stála ve světle reflektorů a král podsvětí sledoval každý její pohyb. Když nad Staten Islandem vyšlo ráno, panovalo v sídle na Todt Hill bezchybné, znepokojivé ticho. Hana se probudila v obrovské posteli s hedvábnými prostěradly omotanými kolem jejích těžkých nohou.
Na prchavou, dezorientující vteřinu si myslela, že události předchozí noci byly jen živou noční můrou. Ale přetrvávající pach střelného prachu na chodbě a absence obvyklého ranního štěbetání personálu potvrdily brutální realitu. Opatrně opustila hlavní apartmá v plyšovém obrovském županu, který našla ve skříni. Velké foyer, které bylo pouhých osm hodin předtím válečnou zónou, bylo nedotčené.
Krev byla pryč. Roztříštěné sklo bylo zameteno a těžká dřevěná barikáda nahradila vyražené vstupní dveře. Gabrielovi muži byli neuvěřitelně výkonní uklízeči. Gabriela našla v obrovské kuchyni.
Seděl u mramorového ostrůvku a pil černou kávu. Byl oblečen v čerstvém tmavě šedém obleku a vypadal naprosto nedotčený tím, že předešlou noc osobně popravil muže. Jeho věrný osobní strážce Marko stál mlčky u lednice. „Dobré ráno.
Posaď se. “ Ukázal na stoličku vedle sebe. Hana zaváhala, silně si vědoma svých nečesaných vlasů a toho, jak se jí župan lepil na široké boky. Ale tichá autorita v jeho hlase nepřipouštěla diskusi.
Posadila se. „Detektiv Hayes byl velmi hovorný poté, co mu moji muži v Red Hooku představili LED lampu,“ začal Gabriel nenuceně a posunul k ní čerstvý šálek kávy. „Ukázalo se, že Castellano nejednal pouze na příkaz komise. Měl politickou podporu.
Státního senátora Richarda Montgomeryho. “
Hana zalapala po dechu a málem rozlila kávu. Senátor Montgomery byl těžká váha v Albany. Muž, který často vystupoval v televizi a mluvil o obnově měst a boji proti organizovanému zločinu.
„Montgomery bral miliony od rodiny Lucchese na změnu územního plánu pobřežních nemovitostí, které kontrolujeme. Potřeboval mě mrtvého, aby protlačil zákony. Hayes byl jeho člověk uvnitř newyorské policie, aby zajistil, že vražda bude zametena pod koberec. “
„Co budeš dělat?
“ zeptala se Hana a hlas se jí třásl. „Montgomery je chodící mrtvola. Ale právě teď musím jet do East Harlemu. Mám schůzku u Rause s hlavami pěti rodin.
Musím vysvětlit, proč jsem na Todt Hill udělal jatka bez souhlasu komise, a musím předložit důkazy proti Montgomerymu, abych to ospravedlnil. “ Natáhl se přes pult a jeho velká ruka jemně zakryla její. Teplo jeho pokožky vyslalo jejím těžkým tělem náhlý elektrický šok. „Budu pryč čtyři hodiny.
Sídlo je uzamčeno. Mám dvacet mužů, kteří hlídají perimetr. Také jsem přivedl soukromou krejčovou. Čeká ve východním křídle.
Vezme ti míry na úplně nový šatník. “
Hana zmateně zamrkala. „Šatník, pane Moretti? Já jsem…
“
„Gabriel. A ty už nejsi služebná. Oficiálně jsi nyní ředitelkou provozu sídla. Tvůj plat byl zčtyřnásoben a byl zřízen svěřenecký fond na pokrytí nákladů na domov důchodců tvé matky natrvalo.
“
Haně vhrkly slzy do očí. „Gabrieli, to nemusíš dělat. Jsem jen… “
„Ty jsi žena, která mi zachránila život.
Budeš se oblékat tak, jako bys vedla tenhle dům, protože odteď ho vedeš. “
Když Gabriel odjel v těžce obrněné koloně aut, začala se usazovat realita jejího nového života. Krejčová, diskrétní stříbrovlasá Italka, změřila Hanin široký pas, silné paže a těžká stehna bez jediného náznaku odsuzování. Přijímala objednávky na hedvábné halenky na míru a vlněné kalhoty na míru.
Ale iluze bezpečí byla křehká. A státní senátor Richard Montgomery byl zoufalé zahnané zvíře do kouta. Montgomery věděl, že jeho spojení s Hayesem bude nakonec odhaleno. Věděl, že si pro něj přijde Gabriel Moretti.
Ale díky dřívější zachycené komunikaci Montgomery také věděl, jak převrat selhal. Věděl, že tělnatá služebná jménem Hana dala Gabrielovi tip. Montgomeryho zvrácená logika diktovala, že kdyby mohl zlikvidovat klíčového svědka a prezentovat to jako odvetný úder komise, mohl by politický spad přežít. Zatímco Gabrielových dvacet mužů hlídkovalo po obvodu sídla, hledali mafiánské zabijácké komando.
Hledali SUV a automatické zbraně. Nehledali jediného nenápadného technika řídícího bílou dodávku s označením místní kabelové společnosti. Ve čtrnáct patnáct technik, vysoce specializovaný nezávislý nájemný vrah jménem Arthur, obešel vnější bránu tím, že novým, méně zkušeným strážcům perimetru ukázal padělaný pracovní příkaz. Zaparkoval poblíž vchodu pro personál.
Arthur nenesl pušku. Nesl na míru vyrobený Walther PPK s tlumičem a stříkačku s koncentrovaným fentanylem, aby to vypadalo jako náhodné předávkování. Uvnitř byla Hana sama v přízemí a organizovala zásoby ve spíži. Byla tvor zvyku a pečlivá práce uklidňovala její nervy.
Z předsíně se ozvalo tiché cvaknutí. Hana zamrzla. Byl to zvuk uvolnění biometrického zámku u vchodu pro služebnictvo. Takové povolení měli pouze tři lidé.
Gabriel, Marko a bývalý šéf bezpečnosti Sullivan. Sullivan byl mrtvý. Gabriel a Marko byli v East Harlemu. Instinkty přežití, které jí udržovaly neviditelnou po dva roky, ožily.
Hana nekřičela. Neběžela ztěžka po vrzající podlaze hlavní chodby. Místo toho si zula své praktické boty s gumovou podrážkou. V ponožkách se její těžké tělo pohybovalo s až podivnou tichou grácií.
Nahlédla za roh spíže. Do kuchyně vešel muž v modré uniformě technika. V pravé ruce držel pistoli s tlumičem a pohyboval se s děsivou, plynulou přesností profesionálního zabijáka. Srdce jí bušilo do žeber jako chycený pták.
Neměla zbraň. Neměla žádný bojový výcvik. Nemohla mu utéct. Ale měla jednu velkou výhodu.
Znala tenhle dům za osmdesát milionů dolarů důvěrně. Znala slepá místa, akustiku a architekturu lépe než sám architekt. Zacouvala do obrovské spíže, oči jí zběsile těkaly. Spíž byla propojená s úzkou, zapomenutou servisní chodbou, kde byl původní jídelní výtah z dvacátých let.
Těžký železný, kladkový systém používaný pro vytahování palivového dřeva a prádla mezi patry. Vklouzla do chodby a ponořila se do naprosté tmy a čekala. Arthur se pohyboval kuchyní s naprosto tichými kroky. Všiml si opuštěné podložky s papíry na mramorovém ostrůvku.
Věděl, že je blízko. „Hano,“ zavolal Arthur. Jeho hlas byl posměšný, jemný šepot. „Nemá smysl se schovávat.
Jsem tu jen proto, abych uklidil nedodělek. Udělej si to jednodušší. “
Hana stála u paty šachty výtahu. Nad ní ve druhém patře byl těžký litinový vozík, v současnosti naložený více než dvaceti kilogramy nepoužitého palivového dřeva.
Slyšela blížící se tiché kroky Artura ke spíži. Mířil přímo k servisní chodbě. Své tlusté těžké ruce omotala kolem hrubého mastného průmyslového lana, které ovládalo manuální brzdu výtahu. Pevně zasadila své široké nohy do betonové podlahy, využívajíc svého nízkého těžiště.
Arthur zahnul za roh s namířenou zbraní a vkročil do temné úzké chodby. V tu přesnou vteřinu Hana zatáhla za uvolnění brzdy vší svou silou. Těžký litinový vozík naložený hustým dřevem se zřítil šachtou volným pádem. Arthur vzhlédl a oči se mu rozšířily v čiré hrůze, jak se dunění rozléhalo úzkým prostorem.
Pokusil se skočit dozadu, ale chodba byla příliš úzká. Vozík narazil do přízemí s otevřenou silou malé autonehody. Čistý kinetický náraz vyslal šachtou tlakovou vlnu odštěpků dřeva a kousků železa. Těžké dubové poleno zasáhlo Arthura přímo do hrudi a násilně ho vymrštilo vzad do polic ve spíži.
Dopadl na zem. Pistole mu odletěla do tmy. Měl rozdrcená žebra. Lapal po dechu, dočasně paralyzován drtivým nárazem.
Hana nečekala, aby zjistila, jestli je mrtvý. S adrenalinem pumpujícím v žilách popadla z dolního regálu v kuchyni těžkou litinovou pánev. Zvedla ji vysoko nad hlavu a přinesla ji dolů na Arthurovu spánek s naprosto nekompromisní silou ženy bojující o život. Vrah okamžitě naprosto ochabl.
Hana upustila pánev. Ruce se jí třásly tak prudce, že sotva cítila prsty. Její těžká hruď se zvedala a vtahovala trhané, drsné nádechy. Odcouvala od muže v bezvědomí, zhroutila se o mramorový ostrůvek a sklouzla dolů, dokud nedopadla na podlahu.
Vytáhla třesoucíma se rukama telefon a stiskla rychlou volbu na Gabriela. Zvedl to po prvním zazvonění. „Hano? “
„Byl tu muž,“ vzlykala.
Adrenalin konečně vyprchával a nechával ji vyčerpanou a vyděšenou. „Dostal se dovnitř. Měl zbraň. “
Ticho na druhém konci linky bylo absolutní, děsivé a hluboké.
Pak Gabriel promluvil. Jeho hlas nezněl lidsky. „Je mrtvý? “
„Nevím,“ plakala Hana.
„Praštila jsem ho. Je na podlaze ve spíži. Gabrieli, prosím… “
„Jsem tam za pět minut.
Nehýbej se. Jedu si pro tebe. “
Vstupní dveře sídla se prakticky vytrhly z dočasných pantů. Gabriel Moretti vtrhl do svého domova a pohyboval se slepou vražednou zuřivostí, která vyděsila i jeho nejzkušenější strážce.
Sako měl odhozené, kravatu strženou. V ruce pevně svíral devítimilimetrovou pistoli. Marko a dalších pět po zuby ozbrojených mužů se vřítilo za ním a okamžitě se rozptýlili. „Hano!
“ zařval Gabriel, jehož hlas se násilně odrážel od vysokých klenutých stropů. „Jsem tady,“ odpověděl z kuchyně malý třesoucí se hlas. Gabriel sprintoval chodbou. Vyrážel roh tak rychle, že málem ztratil rovnováhu na leštěném dřevě.
Našel ji sedět na podlaze u mramorového ostrůvku, kolena přitažená k hrudi a její nadměrný župan ušpiněný od tuku z lana nákladního výtahu. O několik stop dál ve zničené spíži leželo zakrvácené tělo atentátníka v bezvědomí. Gabriel shodil svou zbraň na pult a padl na kolena před ní. Nestaral se o krev, nestaral se o rozbitou spíž.
Jeho ruce se vznášely nad ní, zoufale hledajíce jakoukoli známku zranění. „Zasáhl tě? Dotkl se tě? Kde jsi zraněná?
“
„Nejsem. Nejsem zraněná. “ Rozplakala se a prakticky přepadla dopředu na jeho hruď. „Použila jsem výtah na jídlo.
Hodila jsem ho na něj. “
Gabriel zachytil její těžké tělo s naprostou lehkostí, omotal kolem ní své masivní paže a přitiskl ji k sobě. Zabořil tvář do jejího krku a vdechoval vůni jejího šamponu smíchanou s ostrou pachutí potu a strachu. Držel ji tak pevně, že se sotva mohla nadechnout, ale to jí nevadilo.
Cítila se naprosto nepopiratelně v bezpečí. Odtáhl se právě natolik, aby zarámoval její obličej do svých velkých mozolnatých rukou. Jeho tmavé oči planuly směsí hrůzy, úžasu a naprostého pohlcujícího majetnictví. „Ty jsi shodila litinový výtah na profesionálního zabijáka,“ zašeptal Gabriel a z jeho rtů unikl trhaný, nevěřícný smích.
„A pak jsem ho praštila pánví,“ popotáhla Hana a ukázala baculatým, třesoucím se prstem na pánev na podlaze. Gabriel se podíval na těžkou železnou pánev a pak zpět na měkkou, vyděšenou ženu ve svém náručí. Poslední zbytky jeho klidné stoické masky mafiánského bosse se zcela rozpadly. V tu přesnou vteřinu si uvědomil, že žena před ním není jen přeživší.
Byla silou přírody. Byla brilantní, vynalézavá a silnější než polovina mužů v jeho syndikátu. „Hano,“ vydechl Gabriel a palcem jemně sledoval křivku její měkké čelisti. „Strávil jsem celý život obklopen bezcitnými muži a krásnými prázdnými ženami.
Nikdy za celých čtyřiatřicet let jsem nepotkal nikoho jako jsi ty. “
Haně se zatajil dech. Podívala se do jeho tmavých magnetických očí. „Já jsem jen…
“
„Pokud řekneš, že jsi jen služebná, tak se zblázním. Jsi všechno. Jsi ta jediná skutečná věc v tomhle celém zkorumpovaném městě. “
Nepožádal o svolení a nezaváhal.
Gabriel se naklonil a políbil ji. Nebyl to něžný, slušný polibek. Byl hluboký, zoufalý a naprosto pohlcující. Vylil z něj všechnu hrůzu z toho, že by ji mohl ztratit, i ten divoký hořící obdiv, který k ní cítil.
Jeho velké ruce klouzaly po jejích zádech, svíraly její široký pas a tlačily její těžké měkké tělo k jeho tvrdé hrudi v tichém vyznání, že miluje každý její kousek. Hana tiše zasténala a oplatila mu polibek s intenzitou, která překvapila i ji samotnou. Ruce se jí zamotaly do jeho hustých tmavých vlasů, čímž se ukotvila v realitě muže, který vládl městu, ale uctíval ji u svých nohou. Když se nakonec odtrhli od sebe, oba nemohli popadnout dech.
Gabriel se čelem opřel o to její a v jeho očích se zračil slib, který změní směr jejich životů. „Marko,“ zavolal Gabriel, aniž by spustil zrak z Hany. Marko vstoupil do kuchyně, vrhl jediný pohled na intimní scénu a okamžitě odvrátil zrak. „Vyneste smetí z mé spíže.
Zjistěte, pro koho pracuje. Pokud je to senátor Montgomery, zavolejte naše kontakty ze státní policie. Poskytněte jim finanční záznamy, které dokazují, že Montgomery bral úplatky od rodiny Lucchese. Ať ho federální prokurátoři roztrhají na kusy.
Chci, aby jeho kariéra byla do rána mrtvá. A pokud se vyhne zatčení, chci mít jeho skutečnou hlavu na stole. Rozumíš? “
Marko přikývl a dal pokyn dvěma mužům, aby Arthura odtáhli.
Gabriel vstal, znovu snadno vzal Hanu do náruče a nesl ji pryč od násilí a chaosu. Během dalších šesti měsíců zaznamenalo newyorské podsvětí seismický posun. Státní senátor Richard Montgomery byl obviněn ve dvaatřiceti bodech z vydírání a federální korupce. Jeho pověst byla zničena, než byl záhadně nalezen mrtev ve své zadržovací cele v Metropolitním detenčním centru.
Konkurenční frakce pěti rodin si rychle uvědomily, že Gabriel Moretti je nedotknutelný a jeho moc je absolutní. Největší posun však nastal uvnitř sídla na Todt Hill. Hana Jenkinsová už nebyla neviditelná. Chodila chodbami v úchvatném na míru šitém hedvábí a kašmíru, které obepínaly její krásné široké křivky.
Seděla v čele obrovského mahagonového jídelního stolu po boku Gabriela při jeho jednáních na vysoké úrovni. Kapitáni, vojáci a politici, kteří usilovali o Gabrielovu přízeň, se brzy naučili jednu životně důležitou, nepopiratelnou pravdu. Gabriel vládl impériu, ale Hana vládla Gabrielovi. Kontrolovala legální logistické smlouvy a její bystrá mysl zachytila nesrovnalosti, které jeho účetním unikly.
Byla to tlustá žena z dělnické třídy v Queensu, která strávila roky tím, že se zmenšovala, aby zapadla do světa, který ji ignoroval. Ale v nebezpečném krvavém srdci mafie našla krále, který požadoval, aby zabrala veškerý prostor, který si zaslouží. Jednoho zasněženého večera v prosinci, přesně rok po oné noci, kdy poslala zprávu, která všechno změnila, stála Hana u obrovských oken hlavní ložnice od podlahy až ke stropu a hleděla na zářící světla Staten Islandu. Gabriel k ní přišel zezadu, ovinul silné paže kolem jejího širokého pasu a přitáhl si ji k hrudi.
Vtiskl jí na krk hřejivý polibek a jeho ruce majetnicky spočívaly na jejím břiše. „Na co myslíš, mia regina? “ zamumlal s oslovením. „Moje královno.
“
Hana se usmála, opřela se zpět do jeho objetí a cítila těžký diamantový zásnubní prsten třpytící se na její levé ruce. „Jen myslím na to, jak moc jsem kdysi nenáviděla mytí těchto oken. “
Gabriel se zasmál. Jeho hluboký hlas se jí chvěl na zádech.
„Najmu dvacet nových služebných, které se na ně vrhnou, pokud budeš chtít. Ale žádná z nich se už nikdy nesmí dotknout mé kávy. “
Hana se v jeho náruči otočila, obtočila paže kolem jeho krku a vzhlédla do očí nemilosrdnému děsivému muži, který ji tak divoce a naprosto miloval.
„Protože ta práce je výhradně moje,“ zašeptala a stáhla si ho k sobě, aby ho mohla políbit.