Svět se kolem mě roztočil jako rozbitý kolotoč. Ještě před chvílí jsem kráčela po horské stezce a dýchala svěží ranní vzduch, a vzápětí jsem letěla prázdným prostorem. Skalní stěna se kolem mě míhala v šedohnědém rozmazaném pruhu. Žaludek mi spadl někam do hlubin, když mi došlo, co se děje.
Padám. Thomasův výkřik se smíchal s mým, když jsme se společně řítili dolů. Jeho ruka se po mně natahovala ve vzduchu, ale oba jsme se příliš rychle otáčeli, než abychom se chytili. Zvuk našich těl dopadajících na skály se nesl kaňonem jako výstřely.
Každý náraz poslal ostrou bolest do paží i nohou. Když jsme konečně s odporným žuchnutím dopadli na dno, všechno ztichlo, jen v uších mi zvonilo. Ležela jsem na boku a cítila v ústech krev. Levá paže hořela a něco teplého mi stékalo po tváři.
Přes rozmazané vidění jsem viděla Thomase pár metrů ode mě. Nepohnul se. „Thomasi? ” zkusila jsem zašeptat, ale hlas se mi vydral jako zachraptělé zakrákání.
Měla jsem odřené a škrábající hrdlo. Nad námi se ozvaly hlasy. Margaretin hlas. Moje tchyně s někým mluvila, ale slovům jsem nerozuměla.
Pak se ozval další hlas, který mi zastavil srdce. Lucy, Thomasova dvanáctiletá sestra, byla nahoře s jejich matkou. Zkusila jsem zvednout hlavu, abych se podívala na útes, ale krkem mi projela bolest jako blesk. Kameny pod mnou byly ostré a studené.
Cítila jsem, jak se mi zařezávají do kůže přes roztrhané turistické oblečení. Pravá noha byla pokroucená způsobem, který nevěstil nic dobrého. „Mami, jsou? ” dolétl k nám Lucyin hlas.
Zněla vyděšeně, ale bylo v něm ještě něco jiného. Něco, čemu jsem nemohla přijít na jméno. „Miláčku,” Margaretin hlas byl klidný, skoro veselý. „Nedívej se tam dolů.
Je lepší, když to nevidíš. ”
Lepší, když to nevidí? Co to mělo znamenat? Proč Margaret nevolala o pomoc?
Proč nezavolala záchranku? Právě jsme spadli z útesu a ona říkala Lucy, ať se nedívá. Thomas vedle mě tiše zasténal. Úlevou se mi rozlilo teplo po těle.
Je naživu. Ale když jsem se na něj podívala, měl oči dokořán a upřeně se na mě díval. Bylo v jeho výrazu něco naléhavého, něco, co mě přimělo ztuhnout. Rty se mu sotva pohnuly, když zašeptal tak tiše, že jsem to skoro neslyšela.
„Nehýbej se. Dělej, že jsi mrtvá. ”
Dělej, že jsem mrtvá? Proč by to říkal?
Moje mysl byla po pádu zamlžená, jako bych přemýšlela přes hustou mlhu. Nic nedávalo smysl. Potřebovali jsme pomoc. Museli jsme zavolat o pomoc.
Ale něco v Thomasových očích mě donutilo mu věřit. I když každá část mého těla křičela bolestí, donutila jsem se zůstat úplně nehybná. Zavřela jsem oči a snažila se dýchat co nejmělčeji. „Necháme je tam?
” zeptala se Lucy shora. Její hlas zněl nějak jinak. Ne jako Thomasova malá sestra, která plakala, když omylem šlápla na mravence. „Lucy, zlatíčko.
Někdy dospělí dělají rozhodnutí, která zraní všechny kolem nich,” řekla Margaret tím sladkým, trpělivým hlasem, který používala, když mluvila se svou dcerou. „Tvůj bratr a jeho žena. Nemysleli na to, co je nejlepší pro naši rodinu. ”
O čem to mluví?
Jaká rozhodnutí? Chtěla jsem na ně zařvat, ať mi Margaret řekne, co tím myslí, ale Thomasovo varování mi znělo v hlavě pořád dokola. Nehýbej se. Dělej, že jsi mrtvá.
Paže mě hrozně bolela. Dělalo se mi špatně od žaludku. Z hlavy mi kapala krev a cítila jsem její chuť na rtech. Kameny pode mnou byly s každou vteřinou studenější a tvrdší.
„Ale Elena mi vždycky dělá ty speciální sušenky, když přijedu,” řekla Lucy a hlas se jí trochu zachvěl. „Pomáhá mi s úkoly, když je Thomas moc zaneprázdněný. ”
„Já vím, miláčku, a teď ti to všechno budu dělat já. Postaráme se o sebe navzájem, přesně jak jsme si naplánovaly.
”
Naplánovaly? Ony něco plánovaly? Hlava se mi točila, ale už ne kvůli pádu. Co Margaret myslela tím „přesně jak jsme si naplánovaly”?
A proč Lucy mluvila, jako by chápala něco o tom, jak se zbavit vlastního bratra? „Babi, a co když ještě… ” začala Lucy. „Už nejsou, zlato.
Věř mi. Takhle je to lepší. Teď můžeme mít život, o kterém jsme mluvily. ”
Život, o kterém mluvily.
Kdy spolu mluvily o životě bez Thomase a beze mě? Kdy začala Margaret plánovat něco se svou vlastní dcerou proti svému synovi? Ledově studený strach se mi rozlil po hrudi a smíchal se s bolestí ze zranění. Slyšela jsem jejich kroky, jak se vzdalují od okraje útesu.
Margaret si něco pobrukovala. Ukolébavku, kterou zpívala Lucy, když byla malá. Teď mi z toho běhal mráz po zádech. Když jejich hlasy úplně utichly, otevřela jsem oči jen na škvírku.
Thomas na mě pořád zíral, tvář měl bledou, špinavou a zakrvácenou. Ale oči měl ostražité a rozzlobené způsobem, který jsem u něj nikdy neviděla. Když už jsme Margaret a Lucy neslyšeli, Thomas znovu zašeptal, tak tiše, že jsem musela napínat uši. „Eleno, musím ti něco říct.
Něco hrozného. ”
O tři dny dřív jsem stála v naší kuchyni a balila sendviče na to, o čem jsem si myslela, že bude báječný rodinný výlet. Ranní slunce proudilo skrz žluté závěsy a já si tiše pobrukovala, zatímco jsem natírala arašídové máslo na chleba. Všechno bylo tak normální, tak poklidné.
„Eleno, zlatíčko, jsi si jistá, že jsi zabalila dost lahví s vodou? ” zavolala Margaret z obýváku. Přijela brzy ráno se dvěma velkými batohy a nadšeným úsměvem. „Horské stezky umí být pěkně náročné.
”
Usmála jsem se a zavolala zpátky: „Myslím, že máme dost, ale pro jistotu ještě pár přibalím. ” Margaret se vždycky bála, že nemáme dost zásob. Byla to jedna z věcí, které jsem na své tchyni měla skutečně ráda. Chtěla se o všechny postarat.
Thomas vešel do kuchyně a zívl, protíral si rozcuchané vlasy. Vypadal unaveně, jako by se pořádně nevyspal. Posledních pár týdnů se v noci převaloval. Ale když jsem se ho zeptala, co se děje, jen řekl, že ho stresuje práce.
„Dobré ráno, ospalče,” řekla jsem a natahovala se na špičky, abych ho políbila na tvář. „Tvoje máma už je tady a připravená k odjezdu. Přivezla vybavení na týdenní expedici. ”
Thomas se donutil k úsměvu, ale nešel mu do očí.
„Jo, ta je důkladná. ”
Z obýváku jsme slyšeli Margaret, jak s Lucy o něčem mluví. Jejich hlasy byly tiché, skoro šeptající. Lucy přijela z města předchozí večer a říkala, že se těší na rodinný čas.
V poslední době byla nějaká jiná, víc se zajímala o naše otázky ohledně domu, práce, denního režimu. „Jsem ráda, že se tvoje sestra rozhodla k nám přidat,” řekla jsem Thomasovi, zatímco jsem balila sendviče do igelitových sáčků. „Připadá mi, že ji od té doby, co se odstěhovala, skoro nevidíme. ”
Thomas přikývl, ale zíral z okna tím nepřítomným pohledem, který měl poslední dobou.
„Eleno, můžu se tě na něco zeptat? ”
„Samozřejmě. ”
Otevřel ústa, aby něco řekl, pak je zase zavřel. „Nic.
To nic není. ”
Než jsem se stihla zeptat, co tím myslel, objevila se ve dveřích kuchyně Margaret s Lucy těsně za ní. Margaret zářila nadšením. „Těšila jsem se na tenhle výlet měsíce,” oznámila Margaret.
„Šepotová hora má nádherné stezky a výhledy z vrcholu mají být dechberoucí. ”
Lucy přikyvovala. „Mami mi ukázala fotky na internetu. Vypadá to úžasně.
” Odmlčela se a podívala se přímo na mě. „Eleno, už jsi někdy lezla po horských útesech? ”
Ta otázka se zdála divná. „Ani ne.
Proč? ”
„Ale jen tak mě napadlo. Někteří lidé mají strach z výšek. ” Lucyin úsměv vypadal nějak jinak.
Ostrěji. Margaret zatleskala. „No, budeme se o sebe starat navzájem. K tomu jsou rodiny.
” Objala Lucy kolem ramen. „S dcerou jsme si zrovna povídaly o tom, jak důležitá je rodinná loajalita. ”
Thomas byl během celé konverzace zticha. Pořád přejížděl pohledem mezi svou matkou a sestrou, jako by se snažil na něco přijít.
Naložili jsme všechno do Thomasova auta a měla jsem radost z nadcházejícího dne. Bylo to měsíce, co jsme spolu trávili čas. Margaret seděla na sedadle spolujezdce a dávala Thomasovi pokyny, i když už měl do GPS zadanou cestu. Lucy seděla za mnou a cítila jsem její pohled na zátylku.
„Eleno,” řekla Lucy během jízdy. „Thomas říkal, že jste mluvili o tom, že si aktualizujete životní pojištění. ”
Otočila jsem se na ni překvapeně. „Mluvili.
”
Thomasovy ruce se pevněji chytily volantu. „Já… Jen jsme o tom krátce diskutovali. Víš, být zodpovědní dospělí.
”
„To je moc chytré,” řekla Margaret a souhlasně přikývla. „Nikdy nevíš, co se může stát. Nehody přicházejí, když je člověk nejméně čeká. ”
Něco na tom, jak řekla „nehody”, mi bylo nepříjemné, ale odehnala jsem ten pocit.
Margaret byla jako vždycky prostě praktická. Když jsme dorazili na parkoviště pod horou, Margaret trvala na tom, že všechny vyfotí. Postavila si nás s Thomasem k vchodu na stezku a pak udělala několik fotek jen nás dvou. „Tyhle by se mohly hodit později,” řekla a prohlížela si snímky na displeji foťáku.
„K čemu? ” zeptala jsem se. „Ale, víš, na vzpomínky. ”
Jak jsme začali stoupat po stezce, šla Margaret napřed s Lucy.
Mluvily potichu, ale občas jsem zachytila útržky jejich rozhovoru. Slova jako dědictví a konečně a dneska. Když jsem se zkusila přiblížit, aby se lépe poslouchalo, Lucy změnila téma na něco normálního, třeba na počasí nebo na pěkné květiny podél cesty. Thomas se přidal ke mně.
Tvář měl bledou a pořád kontroloval telefon, i když jsme měli užívat přírodu. „Jsi v pořádku? ” zeptala jsem se ho. „Vypadáš nervózně.
”
Dlouze se na mě podíval a v jeho očích jsem zahlédla něco jako strach. „Eleno, kdyby se dnes něco stalo, chci, aby ses věděla, že tě miluju víc než cokoli jiného. ”
Zasmála jsem se a šťouchla ho ramenem. „Mluvíš jako drama.
Co by se mohlo stát? Jen jdeme na pěkný rodinný výlet. ”
Ale jak jsme stoupali výš po horské stezce a Margaret s Lucy si šeptaly před námi, začala jsem si všímat věcí, které neseděly. Jak se Lucy pořád otáčela a dívala se na nás s divným výrazem.
Jak Margaret trvala na tom, že půjdeme právě touhle stezkou. Jak se Thomasovi třásly ruce. Když jsme dorazili k úzké stezce nad útesem, usadil se mi v žaludku chladný pocit. Ale bylo příliš pozdě se vrátit.
První noc v naší horské chalupě měla být relaxační. Pronajali jsme si malou dřevěnou chatu na úpatí Šepotové hory s krbem a útulnou kuchyní. Margaret trvala na tom, že ji zarezervuje měsíce dopředu, a říkala, že chce, aby všechno bylo dokonalé pro náš společný rodinný čas. Ale když jsem v malé ložnici, kterou jsme měli sdílet s Thomasem, vybalovala oblečení, nemohla jsem setřást pocit, že něco není v pořádku.
Přes tenké stěny jsem slyšela Margaret a Lucy mluvit tlumenými hlasy ve vedlejším pokoji. „Jsi si jistá, že nic netuší? ” Lucyin hlas byl sotva slyšitelný. „Ztiš hlas,” zašeptala Margaret zpátky.
„A ne, nemyslím, že to ještě ví. ”
„Ale nemůžeme čekat moc dlouho. ”
Přitiskla jsem ucho blíž ke zdi a srdce mi tlouklo rychleji. Co Thomas neví?
Na co nemohou čekat? „A co Elena? ” zeptala se Lucy. „Co s ní?
”
„Nikdy nebyla nic jiného než problém. Pořád se chová, jako by do téhle rodiny patřila. ”
Ta slova mě zasáhla jako facka. Margaret ke mně byla vždycky zdvořilá, dokonce milá.
Ale teď zněla, jako by mě upřímně nesnášela. Slyšela jsem kroky blížící se k našim dveřím, takže jsem rychle odstoupila od zdi a předstírala, že rovnáme kufr. Thomas vešel se dvěma hrnky horké čokolády. „Tohle nám udělala máma,” řekl a podal mi jeden, ale ruce se mu při tom mírně třásly.
Napila jsem se a všimla si, že chutná mírně nahořkle, jinak než horká čokoláda, kterou jsem dělávala já. „To je divné. ”
Thomasovy oči se vyděšeně rozšířily. „Nepij to,” zašeptal naléhavě a vzal mi hrnek z rukou.
„Co? Proč ne? ”
Než stačil odpovědět, ozval se z hlavní místnosti Margaretin veselý hlas. „Jak se zabydlujete?
Doufám, že vám chutná horká čokoláda. Je to můj speciální recept. ”
Thomas nalil obsah obou hrnků do umyvadla v koupelně a pustil vodu. Tvář měl bledou a vážnou.
„Thomasi, děsíš mě,” zašeptala jsem. „Co se děje? ”
Otevřel ústa, aby něco řekl, pak zavrtěl hlavou. „Nemůžu.
Ne ještě. Jen prosím nejez a nepij nic, dokud to nezkusím jako první. Dobře. ”
Zbytek večera byl jako chůze po divném snu.
Margaret pořád navrhovala aktivity, karetní hry, vyprávění starých rodinných příběhů, prohlížení fotoalb, která přivezla. Ale každá aktivita byla navržená tak, aby držela mě a Thomase od sebe. Když jsem si chtěla sednout k manželovi, Margaret mě požádala o pomoc v kuchyni. Když se Thomas pokusil se mnou mluvit o samotě, Lucy přerušila rozhovor otázkami o našem domě, financích, denním režimu.
„Eleno,” řekla Lucy, když jsme myly nádobí, „vždycky mě zajímalo. Máte s Thomasem společný bankovní účet? ”
Zarazila jsem se. Z rukou mi kapaly mýdlové bubliny.
„Proč se ptáš? ”
„Ale jen ze zvědavosti. Přemýšlím o své budoucnosti, víš, o finančním plánování a tak. ” Usmála se, ale nevěřila jsem jí.
„A váš dům? Je zapsaný na obě vaše jména? ”
„Lucy, tohle jsou dost osobní otázky. ”
„Promiň.
Asi mě jen zajímá, jak spolu manželské páry hospodaří s penězi. ” Pomalu vytírala talíř, jako by o něčem přemýšlela. „Máma vždycky říká, že je důležité vědět, na čem finančně jste. ”
Té noci jsem ležela vzhůru a poslouchala zvuky usedající chaty kolem nás.
Thomas předstíral, že spí, ale podle dýchání jsem poznala, že je taky vzhůru. Kolem půlnoci jsem zaslechla kroky na chodbě před naším pokojem. Tiše jsem vstala, pootevřela dveře a vykoukla ven. Margaret stála v kuchyni a tiše telefonovala.
„Ano, všechno jde podle plánu,” říkala. „Zítra ráno půjdeme na stezku k útesu, jak jsme se domluvili. Ujistěte se, že na své straně budete připravení. ”
Připravený na co?
S kým to mluví? „Vím, že to zní krutě, ale sami si za to můžou. Thomas si měl hledět svého, místo aby strkal nos do věcí, které se ho netýkají. ”
Odmlčela se a poslouchala někoho na druhém konci.
„Lucy ví, co je třeba udělat. Je to hodná dcera, na rozdíl od některých, co si vzali do rodiny. ”
Dělalo se mi špatně od žaludku. Plánují něco na zítřek, něco týkající se stezky k útesu, a souvisí to s tím, že Thomas něco šťoural.
Margaret pokračovala. „Peníze z pojištění vyřeší všechny naše problémy. Lucy si zaslouží lepší život, než má teď, a tohle je jediná cesta. ”
Chvíli byla zticha.
„Ne, žádné důkazy nebudou. Bude to vypadat jako tragická nehoda. Dva mladí lidé, kteří se dostali příliš blízko k okraji a uklouzli. ”
Ztuhla jsem na místě.
Plánují nás zabít. Margaret a Lucy plánují, že Thomase a mě shodí z útesu a udělají z toho nehodu, aby mohly vyinkasovat peníze z pojištění. Vklouzla jsem zpátky do postele a ruce se mi třásly. Thomas teď seděl a v matném měsíčním světle jsem viděla starost v jeho tváři.
„Slyšela jsi? ” zašeptal. Přikývla jsem, neschopná mluvit. „Eleno, jsou věci o mé rodině, které jsem ti nikdy neřekl.
Věci, před kterými jsem tě měl varovat už léta. ” Hlas měl plný lítosti. „Ale nikdy by mě nenapadlo, že zajdou tak daleko. ”
Za oknem jsem slyšela Margaret končit hovor.
Její kroky se přesunuly zpátky k jejímu pokoji a chata zase utichla. Ale věděla jsem, že té noci nikdo z nás pořádně nezamhouří oko. Na dně útesu jsme leželi s Thomasem naprosto nehybně, dokud zvuk kroků Margaret a Lucy konečně nevyhasl. Celé tělo mě bolelo z pádu a v ústech jsem cítila krev.
Ale zoufale jsem toužila pochopit, co Thomas myslel tím, že mi chce říct něco hrozného. „Jsou pryč? ” zašeptala jsem, sotva pohnuvši rty. Thomas zvedl hlavu a naslouchal.
Hora byla tichá, jen vítr šuměl stromy nad námi. „Myslím, že jo, ale musíme zůstat zticha. ”
Zkusila jsem se pohnout, aby se ke mně otočil líp, a ostrá bolest projela mými žebry. „Thomasi, co jsi tím myslel?
Co je horší než to, co se nám právě stalo? ”
Tvář měl umazanou od hlíny a krve z pádu, ale oči měl jasné a plné bolesti, která nepocházela jen ze zranění. „Eleno, můj táta nezemřel tak, jak máma vždycky všem říkala. ”
Zírala jsem na něj zmateně.
„Jak to myslíš? ”
„Když táta před pěti lety zemřel, zanechal po sobě skoro dva miliony dolarů. Životní pojištění, úspory, investice, dokonce nějaké nemovitosti, o kterých jsme nevěděli. ” Thomasův hlas byl sotva slyšitelný šepot, ale každé slovo mě zasáhlo jako kladivo.
Dva miliony dolarů. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Ale Margaret vždycky říkala: ‚Tvůj otec nezanechal nic než dluhy. ‘” Říkala, že proto musela prodat dům a přestěhovat se do toho malého bytu.
Lhala o všem. ”
Thomas na chvíli zavřel oči, jako by vzpomínka bolela. „Před třemi měsíci mi zavolal tátův právník. Prej bylo potřeba aktualizovat nějaké papíry, a když nemohli sehnat mámu, zavolali mně.
”
Snažila jsem se vstřebat, co mi říká. „Právník zavolal přímo tobě? ”
„Tehdy jsem zjistil o dědictví. Eleno, podle tátovy závěti měly být peníze rozděleny na tři díly mezi mámu, Lucy a mě.
Každý z nás měl dostat asi šest set tisíc dolarů. ”
Mysl se mi točila. „Měl dostat. Co se s nimi stalo?
”
Thomasův výraz ztmavl. „Máma nám s Lucy pět let kradla. Přesvědčila právníka, že všechno spravuje pro rodinu, že my nemusíme znát detaily. Zfalšovala naše podpisy na dokumentech.
Přesouvala peníze. Vzala skoro všechno. ”
Bylo mi špatně, a nejen ze zranění. „Kolik zbylo?
”
„Možná padesát tisíc dohromady. Zbytek utratila nebo schovala někde, kde to nemůžu najít. ” Thomas se pokusil přisunout blíž a při tom se zašklebil. „Ale není to to nejhorší.
”
„Existuje něco horšího než ukrást dva miliony vlastním dětem? ”
„Eleno, když jsem jí to před dvěma týdny řekl, nepopřela to. Řekla, že si ty peníze zaslouží víc než Lucy a já, protože to ona se starala o tátu, když byl nemocný. Řekla, že jsme oba nevděční a že bychom ty peníze stejně rozházeli.
”
Vzpomněla jsem si, jak divně se Thomas poslední týdny choval. Bezesné noci, ustarané pohledy, neustálé koukání do telefonu. „Proto jsi byl poslední dobou tak rozrušený. ”
„Řekl jsem jí, že to všechno odhalím.
Že půjdu na policii a nahlásím podvod. Měl jsem kopie všech dokumentů od právníka. ” Thomas se mi podíval přímo do očí. „Tehdy začala mluvit o tom, že nehody se stávají lidem, kteří dělají problémy své rodině.
”
Střípky začaly zapadat do sebe a skládaly obraz, ze kterého mi byla zima. „Plánuje to od té doby, co jsi jí to řekl. ”
„Myslím, že ano. A Eleno, je toho ještě víc.
Něco, z čeho je mi ještě víc špatně. ” Thomasův hlas se zlomil. „Včera jsem zjistil, že máma na nás oba před šesti měsíci sjednala životní pojištění. Velké.
”
„Co tím myslíš? ”
„Plánuje nás zabít měsíce. Pojistka je na milion dolarů za každého. A hádej, kdo je oprávněná osoba?
”
Už jsem znala odpověď, ale slyšet to znamenalo udělat to skutečným. „Margaret. ”
„Margaret a Lucy dohromady. Rozdělí si to napůl, padesát na padesát, když oba zemřeme při nehodě.
” Thomasovi se teď třásly ruce vztekem. „Moje vlastní máma a sestra měsíce plánovaly naši vraždu, aby si mohly vyinkasovat pojištění, které máma už stejně ukradla z našeho dědictví. ”
Myslela jsem na všechny Lucyiny otázky o našem domě, bankovních účtech, rozvrhu, na Margaretino divné chování, na to, jak trvala na tomhle konkrétním výletě, na telefonát, který jsem zaslechla v noci. „Lucy ví o ukradených penězích z dědictví.
”
„Nemyslím, že to věděla na začátku, ale jsem si docela jistý, že jí to máma řekla nedávno. Asi jí namluvila, že za to, že ty peníze zmizely, můžeme my. ” Thomas se s námahou posadil a rozhlédl se po skalách kolem nás. „Máma je moc dobrá v tom, že lidi přesvědčí o čemkoli, co chce, aby věřili.
”
Nad námi se ozval pták a přerušil ticho. Oba jsme ztuhli a naslouchali, jestli se Margaret a Lucy nevracejí. „Thomasi,” zašeptala jsem. „Jak se odsud dostaneme?
Jak dokážeme, co udělaly? ”
Sáhl do kapsy bundy zdravou rukou a vytáhl mobil. Obrazovka byla prasklá z pádu, ale pořád fungovala. „Eleno, všechno jsem nahrál.
”
„Co jsi nahrál? ”
„Všechno, Eleno. Už dva týdny nahrávám rozhovory s mámou. Od té doby, co jsem zjistil o ukradených penězích, jsem věděl, že něco plánuje, ale nikdy mě nenapadlo, že to zajde tak daleko.
”
Hlava mi po pádu pořád bušila, ale donutila jsem se soustředit. „Jaké rozhovory? ”
„Poslouchej,” řekl a opatrně se dotkl obrazovky. Telefon byl poškozený, ale zvuk pořád fungoval.
Z reproduktoru se jasně ozval Margaretin hlas. „Thomasi, nemáš ponětí, do čeho se pleteš. Ty peníze byly na to, aby se o mě ve stáří postaraly. Tvůj otec by chtěl, abych je měla já.
”
Pak Thomasův hlas. „Táta v závěti výslovně napsal, že se to má rozdělit na tři díly. Mami, ukradla jsi peníze Lucy a mně. ”
„Já nic neukradla.
Chytře jsem je investovala. A jestli budeš na tomhle dál trvat, můžeš se ocitnout ve velmi nepříjemné situaci. ”
Thomas zastavil nahrávku a podíval se na mě. „To bylo z minulého úterý.
Ale je toho víc, mnohem horšího. ” Přejel po několika zvukových souborech v telefonu. „Tenhle je ze včerejšího rána. Předtím, než jsme vyrazili na výlet, schoval jsem se na chodbě a nahrál jsem, jak máma mluví s Lucy v kuchyni.
”
Ve vzduchu se znovu rozezněl Margaretin hlas, ale tentokrát zněl jinak, chladněji, vypočítavěji. „Lucy, zlatíčko, potřebuji, abys pochopila něco velmi důležitého. Tvůj bratr se snaží zničit naši rodinu. ”
Ozval se Lucyin hlas.
„Co tím myslíš, mami? ”
„Obviňuje mě, že jsem ukradla peníze, které právem patří nám. Chce mě nechat zavřít, Lucy. Chce vidět svou vlastní matku ve vězení.
”
„To nemůže být pravda. ”
„Obávám se, že je. A Elena ho v tom podporuje. To ona mu vsugerovala všechny ty nápady o rodinných penězích.
Stejně nikdy pořádně nebyla součástí téhle rodiny. ”
Měla jsem pocit, jako by mě někdo praštil do žaludku. I když jsem věděla, že Margaret lže, slyšet, jak tak dovedně manipuluje Lucy, bylo děsivé. Nahrávka pokračovala.
„Ale mami, Thomas je můj bratr. Neublížil by ti. ”
„Ach, mé drahé děvče, ty jsi tak nevinná. Thomas se změnil, co si vzal Elenu.
Udělala z něj chamtivce a podezíravce. Plánují nám vzít všechno a nechat nás s ničím. ”
„Co můžeme dělat? ”
Margaretin hlas se stal jemným, skoro něžným.
„No, existuje způsob, jak bychom mohly vyřešit všechny naše problémy. Bude to vyžadovat trochu odvahy od nás obou, ale konečně bychom mohly mít život, který si zasloužíme. ”
Thomas zastavil nahrávku a podíval se na mě s bolestí v očích. „Strávila hodiny přesvědčováním Lucy, že jsme my ti padouši, že je plánujeme okrást a opustit.
”
„Ale to jsou všechno lži,” řekla jsem, i když mi hlas vyšel slabý a roztřesený. „Já to vím a ty to víš. Ale Lucy vždycky mámě úplně věřila a máma je moc dobrá v tom, aby zněla přesvědčivě. ” Pustil další část nahrávky.
„Pojistky, které jsem sjednala na Thomase a Elenu, se o nás postarají, když se jim něco stane. Byla by to samozřejmě tragédie, ale aspoň bychom byly finančně zabezpečené. ”
Lucyin hlas zněl nejistě. „Pojistky.
Kdy jsi to udělala? ”
„Před pár měsíci. Měla jsem pocit, že by Thomas mohl udělat něco unáhleného. Třeba zkusit utéct s Elenou do zahraničí a vzít s sebou všechny peníze.
Ty pojistky jsou pro nás jen ochrana. ”
„Mami, to zní nějak… ”
„Co, drahá? ”
„Nic.
Věřím ti. ”
Thomas znovu vypnul nahrávku. Třásly se mu ruce. „Eleno, chápeš, co udělala?
Přesvědčila Lucy, že se chystáme utéct a ukrást peníze, které už stejně neexistují, protože je máma vzala. ”
Zkusila jsem se posadit rovněji, ale do zad mi vjela bolest. „Lucy jí skutečně věřila. ”
„Lucy žije od výplaty k výplatě, dře na dvou částečných úvazcích, aby si zaplatila ten malý byt.
Když jí máma řekla, že je rodinný majetek, který se jim snažíme ukrást, a že je pojistky zabezpečí na celý život… ” Thomasův hlas se vytratil. „Viděla v tom svou jedinou šanci na lepší život. ”
„Přesně.
A máma se postarala, aby Lucy pochopila, že to musí vypadat jako nehoda. Nikdo nesmí mít podezření, že to bylo úmyslné. ”
Myslela jsem na Lucyiny divné otázky za poslední den, na otázky o pojištění, o bankovních účtech, na to, jestli jsem někdy lezla po útesech. Shromažďovala informace, aby se ujistila, že plán vyjde.
„Thomasi, pusť zbytek. ”
Poslední nahrávka byla nejděsivější. Byl to Margaretin hlas, ale mluvila s někým po telefonu. „Ano, chápu ta rizika, ale Lucy je teď naprosto oddaná.
Věří, že se její bratr a jeho žena snaží zničit naši rodinu. ”
Pauza. „Stezka má několik míst, kde by nehoda mohla vypadat přirozeně. Pečlivě jsme oblast prostudovali.
”
Další pauza. „Ne, Lucy si to nerozmyslí. Postarala jsem se, aby pochopila, že tohle je jediný způsob, jak zachránit naši rodinu. Je to hodná dcera.
Udělá, co je třeba. ”
Thomas vypnul telefon. „Eleno, moje vlastní sestra pomohla naplánovat naši vraždu, protože si myslela, že jsme ti zlí. ”
V dálce se ozvaly hlasy, které se přibližovaly.
Margaret a Lucy se vracely. „Vracejí se,” zašeptala jsem a do hrdla se mi tlačila panika. Hlasy byly čím dál hlasitější. Margaretin klidný tón se mísil s Lucyiným vyšším hlasem, jak sestupovaly po horské stezce směrem k místu, kde jsme leželi zlámaní na dně útesu.
Thomas rychle strčil telefon hluboko do kapsy bundy a chytil mě za ruku. „Musíme se teď pohnout. ”
„Já asi nemůžu,” řekla jsem a zkusila se postavit. Levá noha se chovala špatně a při každém nádechu mi do žeber vjela ostrá bolest.
„Něco je zlomené. ”
„Eleno, poslouchej mě. ” Thomasův hlas byl naléhavý, ale tichý. „Když nás najdou živé, dodělají to, co začali.
Musíme odsud vypadnout. ”
Měl pravdu. Kdyby Margaret a Lucy zjistily, že jsme pád přežili, nenechaly by tentokrát nic náhodě. Ujistily by se, že jsme skutečně mrtví, než odejdou.
Thomas se s námahou postavil, pravou paži měl nepřirozeně svěšenou. Z řezné rány na čele mu pořád kapala krev, ale oči měl soustředěné a odhodlané. „Dokážeš na tu nohu našlápnout? ”
Opatrně jsem to zkusila.
Z kotníku vystřelila bolest, ale když jsem se opřela o Thomase, dokázala jsem stát. „Myslím, že jo, ale jak se máme vyšplhat zpátky na útes? ”
„Nebudeme se vracet tou samou cestou. ” Thomas se rozhlédl po skalnatém terénu kolem nás.
„Tady musí nějaká další cesta být. Tenhle kaňon musí někam ústit. ”
Hlasy se přibližovaly. Teď už jsme rozeznávali slova.
„Mami, a co když nás někdo viděl? ” Lucy zněla ustaraně. „Nikdo nic neviděl, drahá. Byli jsme jen rodina, která si užívala výlet, když se stala hrozná nehoda.
” Margaretin hlas byl klidný, skoro veselý. „Všem řekneme, jak jsme se je snažili zachránit. Jak jsme okamžitě volali o pomoc. ”
Udělalo se mi špatně od žaludku.
Už si nacvičovala svůj příběh, chystala se hrát zarmoucenou tchyni, která při tragické nehodě přišla o milovaného syna a snachu. Thomas a já jsme se začali pohybovat co nejtišeji, drželi jsme se u skalní stěny. Každý krok mi tělem protrápila vlna bolesti, ale strach mě hnal dál. Museli jsme najít cestu ven, než dorazí na místo, kde jsme dopadli.
„Podívej,” zašeptal Thomas a ukázal před sebe. Asi padesát metrů před námi byla ve skále vytesaná úzká stezka, nejspíš vytvořená zvířaty nebo erozí. Vypadala strmě a nebezpečně, ale zdálo se, že vede zpátky nahoru k hlavní stezce. Pohybovali jsme se tak rychle, jak jsme jen mohli, ale při každém dopadu zraněné nohy jsem si musela kousat ret, abych nevykřikla bolestí.
Za námi byly hlasy Margaret a Lucy čím dál jasnější. „Vidím, kam dopadly,” řekla Lucy a její hlas zněl divně. Ani smutně, ani radostně. „Měly bychom se jít podívat, jestli…
”
„Samozřejmě bychom se měly jít podívat, zlato. Musíme být schopné říct záchranářům přesně to, co jsme našly. ” Margaret zněla, jako by si to užívala. „Neboj.
Po dnešku budou všechny naše problémy vyřešené. ”
Thomas a já jsme došli k úzké stezce přesně ve chvíli, kdy jsem uslyšela kroky na skalnatém terénu, kde jsme před chvílí leželi. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem si byla jistá, že to uslyší. Stezka vzhůru byla sotva široká pro jednoho člověka.
Thomas šel první a zkoušel každý krok, aby se ujistil, že nás unese. Šla jsem za ním, tiskla jsem se zády ke skalní stěně a snažila se nedívat dolů do propasti. „To je divné,” dolehl k nám Lucyin hlas ze dna kaňonu. „Mami, je tady krev, ale nevidím žádná těla.
”
Ztuhla mi krev v žilách. Nechali jsme za sebou stopu. „Co tím myslíš? ” Margaretin hlas ztratil veselý tón.
„Chci říct, na těch skalách je krev, ale Thomas a Elena tady nejsou. ”
Nastalo dlouhé ticho. Pak Margaret promluvila znovu a tentokrát byl její hlas ostrý a rozzlobený. „Přežili ten pád.
Jak je to možné? ”
„Nezáleží na tom, jak to je možné. Záleží na tom, že jsou někde poblíž, nejspíš zranění a snaží se dostat k pomoci. ” Margaretin hlas byl čím dál hlasitější, jako by se při mluvení rozhlížela.
„Musíme je najít, než se dostanou na hlavní stezku. ”
Byli jsme asi v polovině úzké stezky, když jsme uslyšeli Lucy vykřiknout: „Mami, na skalách jsou šmouhy. Myslím, že šli tudy. ”
„Pohni se,” zašeptal Thomas, ale už jsem se ze všech sil tlačila dopředu.
Stezka byla čím dál strmější a zraněná noha začínala vypovídat službu. Pod námi jsme slyšeli Margaret a Lucy, jak začínají stoupat po stejné stezce. Margaret rozdávala rozkazy. „Lucy, zavolej na to číslo, co jsem ti dala.
Řekni jim, že máme problém a potřebujeme posily. ”
Posily? Kdo další do toho byl zapletený? „Řekni jim, že cíl je stále pohyblivý a že potřebujeme okamžitou pomoc na naší pozici,” pokračovala Margaret.
Neutíkali jsme jen před Thomasovou matkou a sestrou. Na tomhle plánu se podíleli i další lidé. Lidé, kteří nám nejspíš jeli pomoct dokončit to, co Margaret a Lucy začaly. Jak jsme stoupali výš, Thomas se najednou zastavil a otočil se ke mně.
Tvář měl bledou bolestí a vyčerpáním. Ale v očích bylo ještě něco jiného. Odhodlání smíchané se strachem. „Eleno, až se dostaneme nahoru, poběžíme.
Nezastavíme se. Nebudeme se otáčet. A nebudeme věřit nikomu, koho na stezkách potkáme. ”
Vrcholu stezky jsme dosáhli přesně ve chvíli, kdy začalo zapadat slunce.
Nohy se mi třásly vyčerpáním a bolestí a Thomasova tvář byla šedá ztrátou krve. Ale byli jsme naživu. Za námi jsme pořád slyšeli Margaret a Lucy stoupat, jejich hlasy se odrážely od skal. „Parkoviště,” vydechl Thomas a ukázal skrz stromy.
„Když se dostaneme k autu… ”
Ale když jsme klopýtali po stezce zpátky k místu, kde jsme ráno zaparkovali, uviděla jsem něco, z čeho mi kleslo srdce. Dva muži v turistickém oblečení šli směrem k nám od parkoviště. Vypadali normálně, ale něco v tom, jak se pohybovali, cílevědomě, pátravě, mě donutilo chytit Thomase za paži.
„To nejsou obyčejní turisté,” zašeptala jsem. Thomas sledoval můj pohled a jeho výraz ztmavl. „Margaretiny posily. ”
Schovali jsme se za velký balvan přesně ve chvíli, kdy jeden z mužů mluvil do vysílačky.
„Jsme na křižovatce severní stezky. Zatím žádné známky cílů, ale pokračujeme v pátrání. ”
Cíle? Mluvili o nás jako o zvěři na lovu.
„Co uděláme? ” zeptala jsem se Thomase. Byli jsme v pasti. Mezi Margaret a Lucy, které stoupaly zdola, a těmi dvěma muži, kteří nám blokovali cestu k parkovišti.
Thomas chvíli mlčel a přemýšlel. Pak vytáhl poškozený telefon. „Eleno, zkusím něco, ale potřebuji, abys mi úplně důvěřovala. ”
Než jsem se stačila zeptat, co tím myslí, vstal zpoza balvanu a šel přímo k oběma mužům se zdviženýma rukama.
„Pomoc! ” vykřikl dost nahlas, aby to bylo slyšet přes celou horu. „Prosím, pomozte nám! Stala se hrozná nehoda.
”
Oba muži vypadali překvapeně, že ho vidí, ale rychle k němu přišli. „Pane, jste zraněný? Slyšeli jsme, že by v okolí mohli být turisté v nouzi. ”
„Ano, já a moje žena jsme spadli z útesu.
Jsme vážně zranění. ” Thomas hrál svou roli dokonale. Zněl vystrašeně a zoufale, přesně jako každá oběť nehody. „Moje matka a sestra jsou ještě dole a hledají nás.
Podařilo se nám vyšplhat zpátky, ale potřebujeme se dostat do nemocnice. ”
Jeden z mužů mluvil do vysílačky. „Našli jsme je. Jsou naživu a pohybliví.
Jaké jsou rozkazy? ”
Tehdy jsem pochopila, co Thomas dělá. Nechal je, aby se prozradili, zatímco předstíral, že jsou bezmocné oběti. Muž u vysílačky poslouchal odpověď, pak se podíval na svého kolegu a přikývl.
Oba sáhli do bund. „Vlastně, pane,” řekl první muž a jeho hlas teď zněl chladně a profesionálně, „obávám se, že se do žádné nemocnice nedostanete. ”
Ale Thomas byl připravený. Jakmile sáhli po zbraních, zmáčkl něco na telefonu a vykřikl: „Eleno, teď!
”
Vstala jsem zpoza balvanu s Thomasovým telefonem vztyčeným vysoko, obrazovkou namířenou na muže. „Usmějte se na foťák, pánové. Tohle se živě streamuje policii. ”
Byla to lež.
Telefon byl příliš poškozený na jakýkoli živý přenos. Ale muži to nevěděli. Zaváhali, nebyli si jistí, jestli riskovat, že budou nafilmováni při vraždě. To zaváhání nám stačilo.
Thomas mě chytil za ruku a rozběhli jsme se ke stromům, prodírali jsme se větvemi a křovím tak rychle, jak naše zraněná těla dokázala. Za námi jsme slyšeli muže hádat se, co dělat, a pak zvuk jejich pronásledování. Ale my jsme tyhle stezky znali líp než oni. Ráno jsme si před výletem prostudovali mapu.
Dostali jsme se na lesní cestu přesně ve chvíli, kdy za zatáčkou vyjel náklaďák strážce parku. Thomas zběsile zamával a strážce okamžitě zastavil, když uviděl naše zakrvavené, roztrhané oblečení. „Co se vám stalo? ”
„Někdo se nás právě pokusil zabít,” řekla jsem a lapala po dechu.
„Prosím, hned potřebujeme zavolat policii. ”
Strážce vypadal skepticky, dokud neuviděl dva muže, jak se za námi vynořují ze stromů, pořád se zbraněmi v rukou. Pak se jeho výraz úplně změnil. Popadl vysílačku a zavolal okamžitou posilu, zatímco nám pomáhal do náklaďáku.
O dvacet minut později byla hora plná policejních aut a sanitek. Margaret a Lucy byly zatčeny, když se pokoušely vyšplhat zpátky na stezku k útesu. Obě předstíraly šok a nevinnost, dokud policie nepustila Thomasovy nahrávky. Dívala jsem se ze zadní části sanitky, jak Lucy nasazují pouta.
Vypadala tak malá a zmatená, vůbec ne jako člověk, který nám před pár hodinami pomáhal shodit nás z útesu. Když viděla, že se na ni dívám, dala se do pláče. „Promiň, Eleno,” volala na mě, když ji policie odváděla. „Máma říkala, že nám chceš ublížit.
Říkala, že to je jediná cesta. ”
Margaret naopak neprojevila vůbec žádnou emoci. I když jí předložili důkazy, jen se dívala zpříma před sebe, jako by si už plánovala obhajobu. Oba muže chytili, když se snažili opustit park.
Ukázalo se, že to byli najatí zločinci, s nimiž Margaret navázala kontakt přes nějaké temné známosti z minulosti. Známosti, o kterých Thomas nikdy nevěděl, že jeho matka má. O šest měsíců později jsem seděla v soudní síni a poslouchala, jak soudkyně odsuzuje Margaret na doživotí za pokus o vraždu a podvod. Lucy dostala patnáct let s možností podmínečného propuštění po deseti.
Soudkyně uznala, že byla zmanipulovaná, ale řekla, že za své činy stejně nese odpovědnost. Thomas a já jsme přežili, ale něco v nás na té hoře zemřelo. Odstěhovali jsme se z města, kde jsme si společně budovali život, změnili jsme si jména a zkusili začít znovu. Ale pokaždé, když potkáme nové lidi a oni se ptají na naše rodiny, musíme se rozhodnout, kolik pravdy jim řekneme.
Ukradené dědictví se nikdy nenašlo. Margaret ho schovala tak dobře, že ho nenašel ani FBI. Ale my už ho nepotřebovali. Měli jsme něco cennějšího.
Přežili jsme lidi, kteří nás měli milovat nejvíc na světě. A měli jsme jeden druhého. Občas v noci se mi pořád zdá o pádu z toho útesu. Ale teď už vím, že ten skutečný pád nebyl ten fyzický.
Ten skutečný pád bylo zjištění, že rodina může být to nejnebezpečnější ze všeho.