Co byste dělala, kdybyste byla jen služebná, neviditelná žena s nadváhou v domě ovládaném nejnebezpečnějším mafiánským bosem ve městě a viděla jeho novou snoubenku, jak týrá jeho malou dcerku? Když Beatrice vytočila zakázané číslo, zašeptala třesoucíma se rukama: „Prosím, vrať se domů. Zničí ji. “ Věděla, že to může znamenat její smrt, ale nic ji nepřipravilo na okamžik, kdy se vchodové dveře rozletěly a on vstoupil.
Aby Vossyho panství přežili, museli být duchové. Pro Beatrice Millerovou byla neviditelnost taktikou přežití i fyzickou nemožností. Se sto osmnácti kily byla ženou, která zabírala místo ve světě, jenž od ní vyžadoval, aby se zmenšovala. Černá uniforma uklízečky se těsně tiskla přes její široká ramena a šňůrky bílé zástěry se zařezávaly do měkkého masa jejího pasu.
Stehna se jí dřela, když spěchala nekonečnými mramorovými chodbami šikagského sídla, a dech se jí těžce dral z plic. Bylo jí osmadvacet, mluvila tiše a bolestně si uvědomovala každý krok i každou kapku potu, která se jí leskla na čele, když nosila prádlo po velkém schodišti. Měla ale jednu výhodu. Lidé jako Victoria Kensingtonová ji nevnímali jako lidskou bytost.
Viděli v ní kus nábytku. Victoria byla novou snoubenkou Lea Rossiho. Společenská dáma s pasem útlým jako diamantový náhrdelník, platinovými vlasy a očima chladnýma jako dno řeky Chicago. Stěhovala se do sídla a přinášela si s sebou drahé hedvábné kufry i tichou jedovatou krutost.
A pak tu byl Leo. Leo nebyl muž, kterému byste se dívali do očí. Jako hlava Rossiho syndikátu byl jeho byznysem krev, území a mlčení. Mohutný, širokoramenný muž s ostrými rysy obličeje pokrytými tmavým strništěm.
Nosil v sobě auru tak intenzivního násilí, že se zdálo, jako by vzduch z místnosti zmizel, když vstoupil. Přesto pod děsivým zevnějškem zůstával jediný puls lidskosti. Jeho šestiletá dcera Lily. Lily byla křehká, tichá holčička, hluboce traumatizovaná výbuchem auta, který jí před dvěma lety vzal matku.
Mluvila jen zřídka, raději komunikovala prostřednictvím kreseb pastelkami a skrývala se za těžkými sametovými závěsy sídla. Beatrice to malé děvčátko milovala zuřivě. Protože byla velká a jemná, Lily k ní přirozeně tíhla, často zabořila svou tvářičku do Beatriiných baculatých boků, když byl svět příliš hlučný. Beatrice pro Lily tajně brala z kuchyně kousky teplého křehkého pečiva, sedávala s ní ve spižírně a četla jí příběhy, zatímco se násilný byznys mafie odehrával za zavřenými mahagonovými dveřmi.
Viktoriin příjezd ale narušil křehký ekosystém domu. „Dávej pozor, kam jdeš, ty obrovská krávo! “ zasyčela Victoria jednoho odpoledne, když do Beatrice vrazila na chodbě. Otřela si svůj bezvadně bílý blazer, jako by ji Beatriina samotná přítomnost nakazila.
„Nechápu, proč Leo drží někoho vašich proporcí ve svém personálu. Je to esteticky urážlivé. “
„Omlouvám se, slečno Kensingtonová,“ zamumlala Beatrice a sklonila hlavu. Tváře jí hořely horkým, známým studem.
Přitáhla si ruce těsně k břichu a snažila se zmenšit. Victoria se ušklíbla, ale její pozornost se rychle stočila ke dveřím, kde stála malá Lily s plyšovým králíčkem. Viktoriny oči se zúžily. Společenská dáma dítě nenáviděla.
Lily byla připomínkou Leovy minulosti, komplikací v jejím plánu ovládnout Rossiho impérium i jeho bohatství. „A ty? “ sykla na holčičku. „Přestaň na mě zírat těmi ubohými vypoulenýma očima.
Tvůj otec tě už nemůže rozmazlovat. “ Lily sebou škubla a vtáhla se zpět do stínů. Beatriino srdce se zkroutilo. Chtěla zasáhnout a ochránit holčičku vlastním tělem, ale paralyzoval ji strach.
Kdyby přišla o práci, neměla by nic. Kdyby se postavila Viktorii, mohla by skončit v kufru auta. Když byl Leo doma, Victoria hrála roli dokonalé, zbožňující nevlastní matky. Hladila Lily po vlasech, i když si Beatrice všimla, jak se jí upravené nehty zarývají do dětské pokožky, a zářivě se usmívala na Lea.
Leo, vyčerpaný řízením zločinecké říše a zoufale hledající matku pro svou zlomenou dcerku, se zdál být k tomu divadlu slepý. Viděl to, co vidět chtěl. Funkční rodinu. „Postarej se o mé dívky, Beatrice,“ zaburácel Leo dva dny před incidentem.
Stál ve vstupní hale a upravoval si drahý italský kabát. „Spoléhám na to, že budeš dávat pozor na Lily. “
„Vždy, pane Rossi,“ slíbila Beatrice a hlas se jí pod jeho intenzivním pohledem mírně třásl. Myslela si, že to zvládne.
Neměla tušení, jak vážně bude tenhle slib brzy zkoušen. Noční můra začala v úterý. Leo byl povolán do Miami na jednání s konkurenčním kartelem a měl být pryž osmačtyřicet hodin. Jeho nejvěrnější vykonavatel Mateo odjel s ním, a sídlo tak hlídaly jen nižší síly, které se držely striktně na obvodu.
Uvnitř domu měla Victoria plnou kontrolu. V okamžiku, kdy Leovo černé SUV zmizelo z brány, teplota v domě klesla. Prvním Viktoriným činem bylo propuštění hlavní hospodyně, kuchaře a ostatních služebných s tvrzením, že chce klidný soukromý víkend. Ponechala si jen Beatrice.
„Někdo musí drhnout podlahové lišty,“ řekla a popíjela martini už v deset dopoledne. „Fyzická práce ti udělá dobře. Bůh ví, že potřebuješ kardio. “ Beatrice polkla hrdost a oblékla zástěru.
Její skutečné obavy se ale netýkaly těžké práce. Týkaly se Lily. V poledne se Viktoriny pravé barvy plně projevily. Beatrice klečela na podlaze a drhla dubové desky.
Pot jí stékal po tváři a namáčel límec uniformy, kolena jí strašně bolela pod vahou těžkého těla. Z přilehlého obývacího pokoje zaslechla ostrý praskavý zvuk a pak tiché, vyděšené zakňučení. S námahou se zvedla, klouby jí zapraskaly, a spěchala ke dveřím. Victoria stála nad malou Lily.
V rukou držela Lilin skicák, jedinou věc, kterou holčička používala k vyjádření svého smutku. Se zlomyslným trhnutím ho roztrhla napůl a nechala barevné stránky plachtit na podlahu jako mrtvé listí. „Řekla jsem ti, ať si uklidíš svůj nepořádek,“ zasyčela a popadla Lily za tenké rameno. Stiskla, dokud holčičce nezbělely klouby.
„Jsi rozmazlená, odporná malá holka. Až si vezmu tvého otce, pošlu tě rovnou do internátní školy ve Švýcarsku. Už ho nikdy neuvidíš. “
„Ne!
“ vykřikla Lily a slzy jí stékaly po bledých tvářích. Beatrice ucítila horký příval adrenalinu, který překryl její obvyklou plachost. Vstoupila do místnosti a svým velkým tělem zablokovala dveře. „Slečno Kensingtonová,“ řekla a hlas se jí třásl, ale byl hlasitější než obvykle.
„Prosím, vždyť je to jen dítě. Uklidím ty pastelky. “
Victoria prudce otočila hlavu. Oči jí plály aristokratickou zuřivostí.
Pustila Lilino rameno a přistoupila k Beatrice. Přestože byla o pětačtyřicet kilo lehčí a o půl metru nižší, její zloba z ní dělala impozantní postavu. „Mluvila jsem s tebou, ty tlustá svině,“ zavrčela a špičkou ostrého akrylového nehtu zabodla do Beatriina měkkého hrudníku. „Nejsi obsluha, nejsi nic.
Jestli mě ještě někdy přerušíš, řeknu Leovi, že jsi kradla z trezoru. Víš, co dělají se zloději v téhle rodině? Usekávají jim ruce. Teď se vrať na podlahu, kam patříš.
“
Beatrice lapala po dechu. Podívala se na Lily, která tiše vzlykala na koberci. Musela být chytrá. Kdyby ji vyhodili, zůstala by Lily úplně sama s tou příšerou.
„Omlouvám se,“ zašeptala a sklonila hlavu. Slzy ponížení jí pálily v očích. „Vracím se do práce. “
„Patetické,“ odfrkla Victoria a otočila se zády.
„Lily, jdi do svého pokoje. Žádný oběd pro tebe. A jestli vydáš jediný zvuk, zamknu tě do sklepa. “
Zbytek dne Beatrice přežila jen ztěžka.
Počkala, až se Victoria uchýlí do hlavní ložnice s lahví vína, a pak se proplížila do kuchyně. Připravila malý talíř nakrájených jablek, sýra a teplou rohlík schovaný pod ubrouskem. Pohybovala se tak tiše, jak jen žena její velikosti dokázala, vyšla po zadním schodišti a vešla do Lilina pokoje. Našla holčičku schoulenou do těsného klubíčka v rohu skříně, celou roztřesenou.
Vtěsnala své velké tělo do skříně a přitáhla si drobnou holčičku do klína. „Zlatíčko,“ utěšovala ji a houpala ji. Lily se přitiskla k Beatriinu tlustému krku a zabořila tvář do měkkého, teplého oblouku jejího ramene. „Přinesla jsem ti něco k jídlu.
Musíš jíst. “
„Nenávidí mě,“ zašeptala Lily zlomeně a vzala si malý kousek chleba. „Táta taky. Přeje si, abych umřela s maminkou.
“ Beatriina krev v žilách stuhla. Psychické mučení eskalovalo rychleji, než předpokládala. „To není pravda, Lily. Tvůj táta tě miluje víc než vlastní život.
Jen nevidí, jaká doopravdy je. “
„Zanecháš mě tu? “ zeptala se Lily a její velké hnědé oči byly prosebné. „Nikdy,“ slíbila Beatrice a políbila ji na temeno hlavy.
„Jsem tady hned. “
Dveře od ložnice se najednou rozletěly a narazily do zdi. Victoria tam stála, mírně se kolébala a v ruce držela sklenici s poloprázdným vínem. Tvář měla staženou do masky čisté, ošklivé zuřivosti.
„Věděla jsem to,“ zamumlala. Oči jí těkaly od jídla k Beatrice. „Řekla jsem ti, žádná večeře. Jsi hluchá, ty přerostlá velrybo?
“
Beatrice se pokusila vstát a instinktivně se postavila mezi Viktorii a dítě. „Měla hlad, slečno Kensingtonová. Je to jen malá svačinka. “ Viktorina ruka udeřila Beatrice přes tvář.
Těžký diamantový prsten se jí zařízl do kůže a okamžitě se objevila krev, která jí stékala po tváři. Fyzická bolest byla ostrá, ale šok paralyzující. „Ty v mém domě neděláš pravidla! “ křičela Victoria.
Popadla Lily za vlasy a odtáhla ječící dítě ze skříně. „Přestaňte, prosím! “ prosila Beatrice a vrhla se vpřed. Její těžké tělo ale bylo nemotorné, zakopla o okraj koberce a tvrdě padla na kolena.
„Chceš ji objímat? Dobře. “ Victoria táhla kopající, vzlykající dítě na chodbu. „Uvidíme, jak moc má ráda tmu.
“ Beatrice se zvedla na nohy a těžce je honila po chodbě. Victoria táhla Lily po velkém schodišti, podpatky jí agresivně klapaly o mramor. Lily teď hystericky plakala, kašlala a snažila se popadnout dech. Dítě mělo těžké astma způsobené extrémním stresem, což Victoria buď nevěděla, nebo se o to nestarala.
„Slečno Kensingtonová, prosím, ona nemůže dýchat! “ křičela Beatrice. Stehna jí pálila, když spěchala po schodech, a srdce jí zběsile bušilo o žebra. Victoria táhla dívku do kuchyně a vytáhla těžké železem vystužené dveře, které vedly do podzemního vinného sklepa.
Sklep byl zvukotěsný, úplně tmavý a mrazivě studený. „Zůstaňte tam a přemýšlejte o tom, jak se budeš chovat, až se tvůj otec vrátí. “ Strčila dívce dolů první schody. „Beatrice!
“ vykřikla Lily a dusivě kašlala, hrudník se jí třásl. Beatrice vrhla své tělo ke dveřím, ale Victoria, hnaná adrenalinem a vínem, je prudce zabouchla. Těžké železo přiskříplo Beatriiny prsty. Vykřikla bolestí a stáhla pohmožděnou, krvácející ruku zpět, právě když se těžký závor se zasunul s odpudivým klapnutím.
Victoria si oprášila ruce a podívala se na Beatrice s triumfálním sadistickým úšklebkem. „Zůstane tam do rána. Pokud se ji pokusíš odemknout nebo zavoláš stráže, řeknu Leovi, že jsi mě napadla. Podívej se na sebe.
“ Ukázala na Beatriinu zakrvácenou tvář. „Jsi nestabilní. Komu myslíš, že uvěří? Jeho krásné budoucí ženě, nebo tlusté ubohé služce, která se zpotí i při zavazování tkaniček?
“ Naklonila se, dech jí páchl drahým alkoholem a zlobou. „Jsi propuštěná. Sbal si ty laciné tašky a vypadni z mého domu, než tě nechám vyhodit ostrahou. “
Otočila se a odešla do obývacího pokoje nalít si další skleničku.
Beatrice se opřela o železné dveře a přiložila ucho ke studenému kovu. Slabě, skrz silnou izolaci, slyšela Lily. Dítě už neplakalo. Chroptělo.
Strašlivé, vysoké zakašlání astmatického záchvatu. Inhalátor zůstal nahoře v jejím pokoji. Panika, studená a ostrá, prořízla Beatriiny žíly. Nemohla odejít.
Kdyby odešla, Lily by mohla zemřít v té mrazivé, tmavé místnosti. Ale jediný klíč od sklepa visel na kroužku, který nosila Victoria v kapse. Hlídky venku by nepomohly – dostaly přísný rozkaz nikdy nevstupovat do domu, pokud je nepovolá Leo nebo Victoria. Beatrice se podívala na svou krvácející, pulzující ruku.
Podívala se na svůj odraz v naleštěné nerezové lednici. Viděla tlustou, vyděšenou služku s krvácející tváří. Ženu, která celý život dělala, že je malá, a nechávala lidi, aby si s ní vytírali podlahu. Dnes ne.
Rozběhla se. Vyhnula se zadním dveřím a vyrazila po hlavním schodišti. Plíce jí pálily, hrudník se zvedal, těžké kroky duněly proti podlahovým prknům. Zamířila přímo k jediné místnosti v domě, která byla pro všechny naprosto zakázaná – do soukromé pracovny Lea Rossiho.
Dveře byly zamčené. Beatrici to bylo jedno. Couchla a narazila celou svou vahou do pevného dřeva. Rám se roztříštil, ale držel.
Ustoupila, vydala prvotní řev a znovu narazila ramenem do dveří. S hlasitým prasknutím zámek povolil a Beatrice se vřítila do tmavé pracovny vonící kůží. Šmátrala po masivním dubovém stole. Věděla z úklidu pracovny, že Leo drží nouzový šifrovaný telefon v pravé horní zásuvce.
Byla to jediná linka, která dokázala obejít jeho bezpečnostní tým a zazvonit přímo jemu, ať byl kdekoli. Byl určen výhradně pro nouzové situace syndikátu. Smrt byla trestem za jeho zneužití. Beatrice otevřela zásuvku.
Černý telefon tam seděl zlověstně a tiše. Popadla ho a třesoucími se pohmožděnými prsty stiskla jediné červené tlačítko. Zazvonilo jednou. Dvakrát.
„Mluv. “ Ozval se dunivý hlas Lea Rossiho. Chladný, smrtící a netrpělivý. V pozadí slyšela chaotické zvuky ulice v Miami a křičící muže.
„Pane Rossi! “ vydechla Beatrice. Slzy jí stékaly po tváři a mísily se s krví. „Jsem Beatrice, vaše služka.
“ Na lince bylo mrtvé ticho. Samotná drzost služky, která volala na tohle číslo, stačila k její smrti. „Beatrice. “ Leův hlas klesl o oktávu a změnil se z obchodního na absolutně smrtelné nebezpečí.
„Proč máte tenhle telefon? “
„Musíte se vrátit! “ vzlykala Beatrice a odhodila veškerou opatrnost. „Lily zamkli ve sklepě.
Má astmatický záchvat. Victoria mi nedovolí vzít klíč. Vyhodila mě. Ublížila mi, ale je mi to jedno.
Pane Rossi, musíte zachránit Lily. “
„Co jste to řekla? “ Zvuk ulice v pozadí zmizel. Nahradilo ho děsivé ticho muže, který si právě uvědomil, že jeho nejcennější poklad je v rukou monstra.
„Prosím, vraťte se domů,“ prosila Beatrice a hlas se jí lámal. „Zničí ji, pane Rossi. Zničí ji. “
„Beatrice.
“ Leův hlas byl najednou zlověstně klidný. Ten druh klidu, který předchází masakru. „Jste teď s mou dcerou? “
„Jsem zamčená venku.
Železné dveře. Nemohla jsem ji zastavit. Je mi to tak líto. Dusí se tam dole.
“
„Vstaňte od pracovny,“ přikázal Leo. „Vraťte se do kuchyně. Počkejte u dveří sklepa. “
„Ale vy jste v Miami…“
„Dělejte, co říkám.
“ Linka se přerušila. Beatrice upustila telefon. Nerozuměla. Miami byl tříhodinový let.
Lily neměla tři hodiny. Neměla ani třicet minut. Otřela si zakrvácenou tvář, zvedla se z podlahy a běžela zpátky dolů. Srdce jí bušilo zběsilým rytmem.
Když míjela obývací pokoj, viděla Viktorii sedět na bílé pohovce a smát se do mobilu. Netušila, že Beatrice právě odpálila jadernou bombu. Beatrice doběhla do kuchyně a narazila do dveří sklepa. „Lily, vydrž, zlato.
Jsem tady. Jsem tady hned. “ Ticho. Žádné chroptění.
Nic. „Ne, ne, ne! “ Naříkala a tloukla těžkýma rukama do neústupného železa. „Bože, prosím ne.
“ Otočila se, rozhodnutá jít do obývacího pokoje a Viktorii sama uškrtit, vyrvat jí klíč z upravených rukou, i kdyby ji to mělo stát život. Ale když se otočila, celá přední část domu se otřásla. Ohlušující rána se ozvala ze vstupní haly, následovaná zvukem těžkých bot dopadajících na mramorovou podlahu. Beatrice strnula.
Viktorin smích z obývacího pokoje se náhle přerušil. „Co to má znamenat? “ zazněl její arogantní hlas, následovaný okamžitým výkřikem čistého, nefalšovaného teroru. Beatrice spěchala ke vchodu do kuchyně a nakoukla do velké haly.
Těžké mahagonové přední dveře byly vykopnuté, roztříštěné z pantů. Uprostřed vchodu, obklopen čtyřmi těžce ozbrojenými muži, stál Leo Rossi. Nebyl v Miami. Schůzka skončila dřív.
Byl dvacet minut daleko. Leovy oči se zaměřily na Viktorii, která couvala v hrůze a upustila sklenici vína. Rozbila se na podlaze a červené víno se rozlilo jako krev. Leo nic neřekl.
Nemusel. Pohled v jeho očích byl slibem nepředstavitelného násilí. Rozepnul si sako, hodil ho na zem a začal kráčet ke své snoubence. Beatrice stála ve dveřích kuchyně, zakrvácená, bledá, a srdce jí bušilo proti žebrům.
Uvědomovala si, že peklo právě dorazilo – a mělo na sobě šitý italský oblek. Ticho ve velké hale bylo absolutní, těžké a dusivé. Leo neběžel. Kráčel.
Každý krok, který udělal směrem k Viktorii, rezonoval temnou, smrtící autoritou, kvůli které se stěny sídla zdály být menší. Mateo, jeho pravá ruka, muž se zjizvenou čelistí a mrtvýma, vypočítavýma očima, ho obklopil. Ruka mu neformálně spočívala na rukojeti pistole u boku. Victoria se opřela zády o nejbližší zeď.
Zbytky rozbité sklenice křupaly pod jejími drahými podpatky. Alkoholové opojení, které jí před chvílí barvilo tváře, úplně zmizelo. Zůstala jen bledá, třesoucí se hrůza. „Leo,“ zakoktala a hlas se jí změnil v křehký pištivý výkřik.
„Zlato, myslela jsem, že jsi v Miami. “
„Nebyli jsme očekáváni. “ Leo se na ni díval. Jeho pohled přelétl po místnosti a okamžitě zmapoval chaos.
Viděl převrácené židle v jídelně, roztrhané stránky Lilina skicáku rozházené jako konfety. Nakonec se podíval na Beatrice. Beatrice se těžce opírala o oblouk kuchyně. Černá uniforma měla roztržené rameno, byla promočená potem a prachem.
Tvář měla otevřenou, rozseknutou, a z rány po čelisti stékala čerstvá krev, která skvrnila bílý límec. Prsty měla pohmožděné a fialové tam, kde je rozdrtily železné dveře. Navzdory své mohutné velikosti vypadala naprosto zlomená – dokud se její oči nesetkaly s jeho. V nich Leo viděl odraz divokého, zoufalého ochránce.
„Vinný sklep,“ řekl tiše. Beatrice lapala po dechu a ukázala třesoucím, oteklým prstem k těžkým železným dveřím v kuchyni. „Nemá svůj inhalátor. Už nevydává žádný zvuk.
Pane Rossi, prosím. “
Leova čelist se stáhla tak silně, že se mu svaly viditelně vlní pod strništěm. Znovu zaměřil pozornost na Viktorii. Nezkřikl.
Nezvedl ruku. Jen natáhl otevřenou dlaň. „Klíč. “
Victoria zuřivě zavrtěla hlavou a v očích se jí hromadily slzy naprosté paniky.
„Leo, ty nechápeš! Byla rozmazlená, urážela mě, a tahle tlustá, drzá služka na mě zaútočila. Jen jsem se ji snažila ukáznit…“
„Klíč. “ Slova padala jako kovadliny.
Když Victoria na zlomek vteřiny zaváhala, Mateo se pohnul. Nezeptal se. Chytil ji za límec bezvadně bílého saka a prudce jí narazil do zdi. S brutální efektivitou sáhl do kapsy jejích kalhot, vytáhl těžký mosazný kroužek s klíči a hodil ho Leovi.
Leo ho bez námahy chytil, otočil se na patě a s děsivou rychlostí zamířil do kuchyně. Beatrice se zvedla z oblouku a kulhala za ním. „Její inhalátor je nahoře v noční skříňce! “ zakřičela na Matea.
Mateo nepotřeboval slyšet dvakrát. Vyrazil po velkém schodišti, po dvou schodech najednou. Leo strčil mosazný klíč do zámku sklepa. Otočil jím, popadl těžkou železnou kliku a otevřel dveře s takovou silou, že narazily do cihlové zdi a kousky omítky odlétly.
Vstoupil do mrazivé tmy schodiště. Beatrice byla hned za ním a rozsvítila světlo. Na dně schodiště, stočená do malého nehybného klubíčka na mrazivé kamenné podlaze, ležela Lily. Rty měla modré a malý hrudník úplně v klidu.
„Lily! “ zařval Leo. Zvuk syrové, nefiltrované agónie se mu trhal z hrdla. Klekl si na kolena a drahé kalhoty nasákly vlhkým chladem podlahy.
Vzal dceru do mohutného náručí a ruce se mu třásly, když kolébal její malou hlavu. „Dýchej, princezno. Dýchej pro tatínka. “
Beatrice sestoupila ze schodů tak rychle, jak jí velké tělo dovolilo, a těžce klekla vedle nich.
Tvrdý kámen jí poslal vlnu bolesti do nohou, ale ignorovala ji. Položila dva silné, teplé prsty na Lilin krk. „Má puls. Jen je slabý.
“ Hlas se jí prohloubil do velitelského rejstříku, o kterém sama nevěděla. Mateřský instinkt zcela přehlušil její strach z mafiánského bosse vedle ní. „Položte ji naplocho, pane Rossi. Zakloňte jí hlavu.
Musíme jí uvolnit dýchací cesty. “
Leo se na ni podíval, tmavé oči dokořán s horečnou zranitelností, kterou nikdo v jeho syndikátu nikdy neviděl. Na zlomek vteřiny to nebyl nemilosrdný vládce chicagského podsvětí. Byl to vyděšený otec.
Udělal přesně to, co řekla. Položil Lily na kámen. „Pojď, holčičko,“ přesvědčovala Beatrice a třela Liliny malé zmrzlé ruce mezi svými velkými teplými dlaněmi, aby vygenerovala teplo. Po schodech zaduněly kroky.
Mateo se zastavil a držel plastový nouzový inhalátor. Beatrice mu ho vytrhla. „Držte jí čelist otevřenou,“ nařídila Leovi. Leo jemně rozevřel dceři ústa.
Beatrice přiložila inhalátor před Liliny rty a dvakrát stiskla. Naklonila své těžké tělo nad dítě a lehce jí stiskla hrudník, aby protlačila lék hluboko do plic. Tři mučivé vteřiny se nic nedělo. Ticho ve sklepě bylo dusivou přikrývkou.
Pak se Lilin malý hrudník zachvěl. Strašlivé, chraplavé písknutí jí prořízlo hrdlo, následované prudkým kašlem. Oči se jí otevřely dokořán, vyděšené, upřené na strop. „Tati!
“ vykřikla surovým, bolestivým hlasem. „Jsem tady, zlato. Tatínek je tady,“ zamumlal Leo, popadl ji a přitiskl si ji k hrudi. Zabořil tvář do jejích tmavých vlasů a široká ramena se mu lehce otřásala.
Lily otočila hlavu a roztřesenýma, vyděšenýma očima našla Beatrice. Natáhla k ní malou třesoucí se ručku. Beatrice se předklonila a lehce políbila Lily na čelo. Vlastní slzy se jí mísily s krví na tváři.
„Jsem tady, moje sladké děvčátko. Jsi v bezpečí. Už jsi v bezpečí. “
Leo se postavil a bez námahy zvedl Lily.
Podíval se dolů na Beatrice, která se snažila zvednout své rozměrné tělo z podlahy. Kolena jí praskala a protestovala. Leo jí natáhl ruku. Beatrice překvapeně zamrkala.
Nikdo v tom domě jí nikdy nenabídl ruku. Opatrně vložila své pohmožděné, krvácející prsty do jeho velké dlaně. S děsivou lehkostí ji vytáhl a stabilizoval na nohou. „Mateo,“ řekl Leo, když stoupali po schodech.
Jeho hlas se vrátil ke své obvyklé chladné, smrtící rezonanci. „Ano, šéfe. “
„Odvez Viktorii do skladovacího skladu na jižní straně. Přivaž ji ke židli v mrazicí jednotce, ať si zkusí, jak chutná chlad.
Osobně se o ni postarám, až bude moje dcera spát. “
„Ne! Leo, prosím, omlouvám se! Nemůžeš mi to udělat.
Jsem Kensingtonová! “ Viktoriny výkřiky se ozývaly sídlem, následované zvukem šarvátky, ostrým plácnutím a pak těžkým duněním zavírajících se předních dveří. Následující ticho bylo úplně jiné. Bylo to ticho království, které bylo právě násilně zbaveno svého jedu.
O dvě hodiny později bylo sídlo zcela proměněno. Soukromý lékař syndikátu prohlédl Lily, podal jí řádnou léčbu dýchacích cest a dal jí mírné sedativum, aby jí pomohl usnout skrze trauma. Leo seděl celou tu dobu u její postele. Jeho ruka objímala její.
Jeho tvář byla nečitelnou kamennou maskou. Beatrice se stáhla do svých malých komnat u kuchyně. Omyla si zaschlou krev z tváře, převlékla se z potrhané uniformy do jednoduché, příliš velké šedé mikiny a volných tepláků. Omotala si pohmožděné prsty a na hlubokou tržnou ránu na tváři nalepila silnou náplast.
Seděla na okraji úzké postele a zírala do zdi. Adrenalin jí opouštěl tělo a nahrazovala ho hluboká, bolavá vyčerpanost a plíživý strach. Vnikla do soukromé pracovny šéfa. Rozbila pevné dubové dveře.
Použila nouzový telefon syndikátu. Za normálních okolností se tyhle přestupky trestaly kulkou do zátylku. Navíc byla jen tlustá, neohrabaná uklízečka, která nedokázala zabránit šéfově snoubence, aby málem zabila jeho dítě. Byla si jistá, že ji brzy vyhodí – nebo hůř, že tiše zmizí.
Jemné zaklepání na dveře ji polekalo. „Beatrice? “ ozval se jeden ze strážných skrze dřevo. „Pan Rossi si vás přeje ve své pracovně.
“ Beatrice zavřela oči, zhluboka se nadechla a vstala. Tohle je ono, pomyslela si. Aspoň je Lily v bezpečí. Šla tichými chodbami, měkké pantofle nevydávaly žádný zvuk.
Když dorazila k pracovně, zastavila se jako přikovaná. Těžké dubové dveře byly úplně rozbité z pantů. Třísky drahého dřeva se povalovaly na perském koberci. Beatrice zrudla hluboce ponižující červení, když si uvědomila, jakou obrovskou fyzickou silou muselo její těžké tělo způsobit tolik škody.
Opatrně přešla přes trosky a vstoupila do místnosti. Leo Rossi seděl za svým mahagonovým stolem. Jediná stolní lampa vrhala dlouhé ostré stíny přes jeho tvář. Sako a kravatu odložil.
Bílá košile měla rozepnutý límec a rukávy vyhrnuté přes silná, hustě potetovaná předloktí. Na stole stály dvě sklenice vedle velmi drahé, velmi staré lahve burbonu. „Posaďte se,“ řekl tiše a pokynul ke koženému křeslu naproti sobě. Beatrice nervózně sevřela lem své příliš velké mikiny.
„Pane Rossi, omlouvám se za ty dveře. Vím, že jsem neměla právo vniknout do vaší pracovny. Vím, že jsem se neměla dotknout červeného telefonu. Pokud mě chcete vyhodit, pochopím.
Jen vás prosím, najděte někoho laskavého, kdo se postará o Lily. “
Leo na ni zíral, bez mrknutí, nalil dva prsty jantarové tekutiny do každé sklenice a jednu po stole posunul k ní. „Posaďte se, Beatrice,“ zopakoval tónem, který nenechával prostor pro argumentaci. Beatrice opatrně usadila své těžké tělo do drahého koženého křesla.
Cítila se neuvěřitelně nesvá, hypervědomá si šířky svých boků, toho, jak se jí břicho tiskne proti látce, a ošklivé náplasti na tváři. Leo se pomalu napil burbonu. „Víte, z jakého dřeva byly ty dveře? “
Beatrice tvrdě polkla.
„Dub? “
„Plné, dvoupalcové, vystužené dubové dveře,“ opravil ji Leo s jemným náznakem temné pobavenosti v očích. „Moji muži používají beranidlo, aby takové dveře prorazili při nájezdech. Vy jste jimi prošla ramenem.
“
Beatrice sklopila zrak do klína a tváře jí hořely. „Hodila jsem do toho celou svou váhu, pane Rossi. Myslím, že je to poprvé, co se mi taková velikost hodila. “ Myslela to jako sebepodceňující odklon, zvyk, který si vypěstovala, aby porazila ostatní vtipem o vlastním těle.
Leo praštil sklenicí o stůl. Ostré křupnutí skla o dřevo Beatrice polekalo. „Neurážejte se přede mnou,“ řekl nebezpečně tiše. „Žena, která prorazila ty dveře, která vzdorovala snoubence šéfa syndikátu, která držela mou umírající dceru v temnotě, zatímco sama krvácela – ta žena není žádný vtip.
Rozumíte? “
Beatrice ohromeně vzhlédla a dech se jí zadrhl. Nikdo s ní nikdy takhle nemluvil. Nikdo od ní nikdy nevyžadoval, aby sama sebe respektovala.
„Napijte se svého burbonu,“ nařídil. Beatrice zvedla sklenici omotanými prsty a upila. Krásně pálila v krku a tišila zbývající třes v hrudi. Leo se opřel v křesle a rukou si projel tmavými vlasy.
„Victoria Kensingtonová nebyla jen společenská dáma. Byla strategické získání. Její otec ovládá přístavy na východním pobřeží. Sňatek se mnou byl obchodní transakcí, která měla zajistit dodavatelský řetězec.
“ Beatrice se zamračila, zmatená. Proč jí šéf mafie vysvětluje svůj byznys? „Co jsem nevěděl,“ pokračoval Leo, „bylo, že Victoria tajně uzavřela dohodu s rodinou Morettiových, mými přímými rivaly. Jejím cílem nebylo si mě vzít.
Jejím cílem bylo pomalu otrávit mou dceru, zničit mou linii a nakonec mě odstavit. Lilin astmatický záchvat dnes nebyla náhoda. Byla to zkušební jízda. Victoria chtěla vidět, jak dlouho bude trvat, než se Lily udusí.
“
Beatrice vydechla a ruce jí vyletěly k ústům. „Můj Bože. “
„Kdybyste nezavolala na ten telefon,“ řekl Leo a předklonil se, opřel lokty o stůl. Tmavé oči se jí zamkly s palčivou intenzitou.
„Zítra bych se vrátil domů k mrtvému dítěti a truchlící snoubence, která by dokonale hrála oběť. “
Vstal, obešel stůl a zastavil se přímo před jejím křeslem. Byl impozantní, hrozivý, vyzařoval nebezpečí. Ale Beatrice si s podivným chvěním v hrudi uvědomila, že se ho nebojí.
Leo natáhl ruku. Beatrice strnula, když se jeho drsné, mozolnaté prsty jemně dotkly okraje náplasti na její tváři. Jeho dotek byl šokujícím způsobem něžný pro muže, jehož ruce byly potřísněny tolika krví. „Krvácela jsi pro mou krev,“ zamumlal a palcem jí přejel po čelisti.
Poslal jí po zádech mrazení. „V mém světě je taková loajalita vzácnější než zlato. Spojuje nás to. “
„Jen ji miluji,“ řekla Beatrice a zírala do jeho tmavých, intenzivních očí.
„Já vím. Vím, že ano. “ Coupil, i když jeho pohled neopustil její. „Proto s okamžitou platností nejsi v tomto domě uklízečka.
“ Beatriino srdce kleslo do žaludku. Stejně mě vyhazuje. „Pane Rossi, prosím…“
„Budeš Lilinou oficiální opatrovnicí a vedoucí domácího personálu,“ přerušil ji Leo. Jeho tón byl konečný.
„Budeš mít plat odpovídající hodnosti poručíka syndikátu. Budeš mít soukromý apartmán ve druhém patře, hned vedle Lilina. A už nikdy, dokud budeš žít, nebudeš v tomto sídle drhnout podlahu. “
Beatrice seděla v ohromeném tichu.
Slza jí sklouzla z oka a udělala si čistou cestu skrz špínu, která jí stále lpěla na krku. „Já nevím, co říct. “
„Řekni ano,“ řekl Leo tiše. „Ano,“ vydechla Beatrice.
Leo přikývl a nebezpečný, chladný úsměv se mu konečně dotkl rtů. „Dobře. Teď si jdi sbalit věci a přestěhuj se nahoru. Já musím na jih.
Mám tam jednu věc k zmrazení. “ Když odcházel z poničené pracovny a kontroloval zásobník své pistole, Beatrice ho sledovala. Neviditelná, obtloustlá a trpící uklízečka zemřela. Na jejím místě se začínalo rodit něco zcela nového.
Sklad na jižní straně byl ozvěnou monumentální moci rodiny Rossiových. Uvnitř průmyslové mrazicí jednotky byla teplota mrazivých minus deset stupňů. Pláty prvotřídního hovězího visely ze železných háků a jejich dech zmrzl ve vzduchu. Přímo uprostřed, přivázaná ke kovové židli tlustými zipovými pásky, seděla Victoria Kensingtonová.
Její neposkvrněný bílý blazer byl potřísněn špínou, platinové vlasy se jí lepily k tváři zmrzlými slzami. Třásla se tak prudce, že jí zuby cvakaly v hlasitém rytmickém klapotu. Těžké ocelové dveře zasténaly a otevřely se. Do mrazáku se vysypal obdélník tlumeného žlutého světla.
Leo Rossi vstoupil dovnitř. Dech se mu srážel v mrazivém vzduchu. Měl na sobě těžký vlněný kabát, ale nechal ho rozepnutý, nedotčený chladem. Mateo stál těsně u dveří s útočnou puškou pohodlně položenou přes hrudník.
„Leo,“ vzlykala Victoria a rty jí modraly. „Prosím, dám ti cokoli chceš. Můj otec… můj otec ti dá přístavy. “ Leo pomalu obcházel její židli.
Těžké boty mu křupaly po mrazem pokryté podlaze. Nenesl zbraň. Nepotřeboval ji. Dusivá hrozba, kterou vyzařoval, byla dostatečně smrtící.
„Tvůj otec,“ začal Leo a jeho hlas byl nízký, dunící v kovové místnosti, „už přehodnocuje své podmínky s mými menšími spojenci. Když jsem ho informoval, že jeho dcera vyjednala tajnou dohodu s rodinou Morettiových, aby provedla převrat zevnitř mého domu, byl pozoruhodně dychtivý přerušit s tebou vazby, aby zachránil vlastní impérium. “
Viktoriny oči se rozšířily v absolutní hrůze. Arogantní společenská iluze se zcela rozpadla.
„Ne, ne, Morettiovi, oni mě donutili! “
„Nelži mi, Victoria. “ Leo se zastavil přímo před ní a naklonil se. Jeho tmavé oči byly bez jediného zrnka milosrdenství.
„Nesnášela jsi mou dceru, protože je dědičkou Rossiho syndikátu. Myslela sis, že když ji tiše odstraníš, budeš mě moci manipulovat. Myslela sis, že jsem zaslepený zármutkem. “ Natáhl ruku a dotkl se jediné zmrzlé slzy na její tváři.
„Podcenila jsi mě. Co je důležitější, podcenila jsi Beatrice. Myslela sis, že žena s velkou váhou, která nosí zástěru a sklání hlavu, nemá páteř. Ta uklízečka má ve svých pohmožděných, krvácejících prstech víc odvahy, než ty máš v celé své aristokratické linii.
“
„Co mi uděláš? “ vydechla Victoria. „Jsem obchodník. “ Leo si narovnal kabát.
„Rodina Morettiových plánuje dnes večer prorazit můj východní perimetr. Očekávají, že jsi deaktivovala bezpečnostní mříže. Zavoláš Carlu Morettimu a řekneš mu, že mříže jsou dole. Když jeho muži vstoupí do mé pasti, budou pobiti.
“ Victoria propukla v pláč. Leo se otočil a šel k ocelovým dveřím. „Zůstaň v mrazáku. “
Zatímco ponurá realita kartelové války barvila sklad krví, na Rossiho sídle probíhala jiná revoluce.
Beatrice se rozhlížela uprostřed rozlehlého apartmá ve druhém patře. Místnost byla větší než celý byt, ve kterém vyrůstala. Obrovská postel velikosti king size s tlustými plyšovými přikrývkami dominovala prostoru. V rohu tepal mramorový krb a v koupelně byla vana dostatečně hluboká na to, aby se v ní dalo plavat.
Právě se osprchovala a smyla z kůže zaschlou krev i dusivý pach vinného sklepa. V šatníku našla luxusní hedvábný pyžamový komplet sytě vínové barvy. Byl ve velikosti 2XL, což byla okolnost, při které jí poskočilo srdce. Leo Rossi jí nedal jen pokoj.
Nařídil svému personálu, aby ho vybavil oblečením dokonale přizpůsobeným jejímu mohutnému tělu. Poprvé v životě Beatrice necítila drsné, svíravé omezení uniformy. Hedvábí klouzalo po silných křivkách jejích boků a elegantně se svezlo přes plná prsa. Podívala se do zrcadla v životní velikosti.
Stále viděla široká ramena, měkké břicho a jizvu pod náplastí na tváři. Ale v jejích očích bylo něco jiného. Tady už nebyla vyděšená, zmenšující se květinka. Ozvalo se tiché zaklepání na sousední dveře.
Beatrice je otevřela a uviděla stát Lily v noční košili, jak svírá svého plyšového králíka. „Beatrice? “ „Měla jsem zlou noc,“ zašeptala holčička a její obrovské hnědé oči hledaly útěchu. „Pojď sem, moje sladké děvče,“ řekla Beatrice a otevřela náruč.
Lily k ní přiběhla a zabořila tvář do jejího měkkého, teplého břicha. Beatrice zvedla dítě do náruče, žasla, jak lehká je, a odnesla ji k obrovské posteli. Vlezly si pod těžké přikrývky. Beatrice objala křehkou dívku svýma velkýma ochrannýma rukama a přitiskla si ji pevně k hrudi.
Během několika minut klidné, rytmické zvedání a klesání Beatriina dechu uspalo Lily do hlubokého, klidného spánku. Byly čtyři hodiny ráno, když se tiše otevřely dveře ložnice. Beatrice otevřela oči. Oheň dohořel na doutnající žhavé uhlíky.
V rámu dveří stál Leo. Vypadal vyčerpaně. Bílá košile měla skvrny od sazí a něčeho, co podezřele připomínalo zaschlou krev. Voněl chladným vzduchem, drahým tabákem a střelným prachem.
Tiše došel k posteli a stál, jen se na ně díval. Drsný, nemilosrdný mafiánský boss, který před hodinami opustil dům, byl pryč. Na jeho místě stál unavený muž, který se díval na jediné světlo zbývající v jeho temném světě. „Morettiovi?
“ zašeptala Beatrice do tiché místnosti, opatrná, aby nevzbudila dítě. „Vyřešeno,“ odpověděl Leo. Hlas měl drsný šepot. Sedl si na okraj matrace a postel se pod jeho vahou prohnula.
„Zrada Viktorie byla neutralizována. Panství je zabezpečené. “ Podíval se na Beatrice a jeho pohled pomalu přejel po elegantním vínovém hedvábí, které se svezlo přes její křivky. Nebyl to lačný, klinický pohled muže hodnotícího předmět.
Byl to pohled hluboké, těžké úcty. „Celý život jsem byl obklopen lidmi, kteří hladověli,“ řekl tiše a setkal se s jejíma očima. „Hladověli po moci. Hladověli po penězích.
Hladověli, aby zapadli do dokonalých forem smetánky. Všichni mají ostré hrany a jed. “ Natáhl ruku a jeho velká mozolnatá dlaň jemně sledovala křivku jejího boku přes hedvábnou přikrývku. Beatriin dech se zadrhl a náhlé intenzivní horko jí zaplavilo žíly.
„Ty,“ zamumlal a palcem se otíral o její bok. „Ty jsi jemná. Ty jsi hřejivá. Zabíráš prostor, Beatrice, a zasloužíš si každý jeho centimetr.
Nikdy se v mém domě už nezmenšuj. “
Beatrice cítila, jak jí po nezraněné tváři sklouzla slza. „Pane Rossi…“
„Leo,“ opravil ji a naklonil se tak, že jeho tvář byla jen pár centimetrů od její. „Pro zbytek světa jsem Don Rossi.
Pro tebe jsem Leo. “ Jemně a dlouze ji políbil na čelo, těsně nad obvaz, a pak se zvedl. „Odpočívej, Beatrice. Zítra zaujmeš své právoplatné místo.
“
Proměna Rossiho syndikátu během následujících šesti měsíců byla absolutní. Victoria Kensingtonová byla tiše vymazána ze smetánky Chicaga. Oficiálně se přestěhovala do Evropy na neurčitý wellness pobyt, zatímco otcovo lodní impérium bylo systematicky pohlceno rodinou Rossiových. Rodina Morettiových, zmrzačená neúspěšným přepadením, byla nucena k ponižující mírové smlouvě.
Ale nejšokující změnou byla žena stojící po boku Lea Rossiho. Beatrice Millerová vstoupila do role hlavy domácnosti s divokou, neochvějnou kompetencí. Personál, který ji kdysi ignoroval, jí nyní odpovídal s naprostou úctou. Vládla panství ne jedovatou krutostí, kterou používala Victoria, ale tichou, neochvějnou silou.
Zajišťovala, aby byli strážci nakrmeni, aby byly obchodní schůzky bezchybně organizovány, a co je nejdůležitější, aby Lily prospívala. Astmatické záchvaty Lily zmizely. Vyděšenou, němou dívku nahradila živá, smějící se holčička, která se držela Beatriiných kroků, celá umazaná od květů z pečení nebo bláta ze zahrady. A pak tu byl Leo.
Pomalé hoření mezi mafiánským bosem a bývalou pokojskou se rozhořelo ve vší pohlcující oheň. Dvořil se jí ne drahými, povrchními dárky, ale činy hluboké oddanosti. Kupoval jí šaty šité na míru z Milána, nádherné splývavé smaragdově zelené a sytě safírové, které zdůrazňovaly její plné křivky, silná stehna a měkké břicho. Uctíval její tělo s divokou, bezohlednou vášní, která zcela vyléčila roky studu, jež nosila.
Konečná zkouška jejich nového panství přišla za mrazivé prosincové noci během každoročního gala syndikátu. Masivní, vysoce utajená schůzka nejnebezpečnějších zločineckých rodin země, hostovaná na panství Rossiových. Měsíce kolovaly šeptandy o Leově nové ženě. Ostatní donové a jejich nebezpečně štíhlé, silně plastikované manželky přišli s očekáváním, že se budou vysmívat objemné, nevzdělané služce.
Když se otevřely velké dveře do tanečního sálu, ticho, které padlo na čtyři sta hostů, bylo ohlušující. Leo Rossi vstoupil a vyzařoval svou obvyklou smrtící autoritu, oblečený v na míru šitém černém smokingu. Ale všechny oči se upíraly na ženu, která držela jeho paži. Beatrice vypadala jako bohyně války a bohatství.
Měla na sobě nádherné sametové šaty s odhalenými rameny v půlnoční černé, které dokonale objímaly její štědré křivky. Těžký diamantový náhrdelník, dědictví rodiny Rossiových, spočíval na jejím měkkém, plném výstřihu. Vlasy měla vyčesané do elegantního drdolu a jemná tenká bílá jizva na tváři jen dodávala jejímu velitelskému vzhledu. Neskrývala svou velikost.
Vlastnila ji, s hlavou vztyčenou a dokonalým držením těla. K nim přistoupil konkurenční don, zlomyslný muž z newyorské frakce, s kostnatou manželkou. „Leo, ušklíbl se a přejel Beatrice pohledem od hlavy k patě. „Slyšel jsem, že jsi provedl nějaké personální změny.
Neuvědomil jsem si, že přivádíš pomocnou sílu z kuchyně k hlavnímu stolu. “ Místnost strnula. Muži sáhli po skrytých zbraních. Mateo stojící u baru odistil pistoli.
Leo ani nemrkl. Nemusel ji bránit. Beatrice se prostě usmála. Byl to děsivě klidný, zdvořilý úsměv, který úplně odzbrojil místnost.
„Provedli jsme změny, done Falcone,“ řekla hladce. Hlas měla hlasitý a znělo z něj naprosté sebevědomí. „Zjistili jsme, že předchozí management postrádal loajalitu i instinkt přežití. Navrhuji, abyste si hlídal svůj vlastní dům, než zjistíte, že se i vaše základy drolí pod vahou vaší arogance.
“ Odkaz na ledové zmizení Viktorie byl jasnou, nezaměnitelnou hrozbou. Byla pronesena s tak dokonalou aristokratickou vyrovnaností, že newyorskému donovi zbělela tvář. Těžce polkl, lehce se uklonil a ustoupil. Leo se podíval na Beatrice a na rtech se mu pohrával děsivě hrdý úšklebek.
Přitáhl si ji pevně k boku a jeho velká ruka spočívala majetnicky na měkké, silné křivce jejího pasu. „Už jsem ti řekl, jak jsi dnes večer úchvatná, mia regina? “ zamumlal a políbil ji na krk přímo před celým podsvětím. „Možná ses o tom zmínil.
“ Beatrice se usmála a srdce se jí vznášelo, když přes pokoj zahlédla Lily, jak jim mává z balkónu, v bezpečí pod silnou ochranou. Beatrice Millerová začala jako duch. Neviditelná, obtloustlá pokojská, která měla drhnout podlahy a absorbovat krutost světa. Ale vrhla své těžké tělo proti zamčeným dveřím, vzala zakázaný telefon a požadovala, aby se sám ďábel vrátil domů.
Tím nejen zachránila malé dítě. Dobyla krále, demontovala kartel a získala svůj trůn. A když pozvedla křišťálovou sklenici šampaňského na místnost nebezpečných mužů, kteří se jí teď báli, Beatrice věděla, že se už nikdy, nikdy nezmenší.