Neony jídelny Ali zablikaly s otravným bzučením a vrhly drsné růžové světlo na mokrý chodník West Taylor Street. Uvnitř se vzduch nesl vůní spálené kávy, starého tuku a vyčerpání, které se tu usadilo před lety. Chloe Demsy vytírala laminátový pult už počtvrté za hodinu. Byla to velká žena, bezostyšně tlustá, s váhou přes sto kilo na výšku pouhých sto šedesát pět centimetrů.
Vybledlá žlutá uniforma se napínala přes široké boky a stehna, látka se táhla přes knoflíčky plného poprsí. Nohy natlačené do opotřebovaných bílých tenisek pulzovaly tupou, neúnavnou bolestí. Ve svých osmadvaceti letech byla Chloe zvyklá na neviditelnost, která přicházela s její velikostí. Pro většinu nočních hostů byla jen součástí nábytku, měkkou kulatou ozdobou, která jim dolévala kávu a snášela jejich odmítavé pohledy.
Manažer Tod, plešatící muž s věčným úšklebkem, si nikdy nenechal ujít příležitost k jedovaté poznámce o její váze, obvykle naznačoval, že mu pojídá zisky. Chloe to snášela. Potřebovala platit nájem a sousedka naproti přes chodbu, paní Higginsová, spoléhala na to, že jí Chloe pomůže nakrmit dvě malá vnoučata. Zvon u dveří zazvonil přesně v jednu patnáct ráno.
Viktor Marino vstoupil z mrazivého chicagského deště a rázem změnil celou atmosféru podniku. Na místo jako tahle jídelna rozhodně nepatřil. Měl na sobě na míru šitý uhlově černý oblek, který pravděpodobně stál víc, než Chloe vydělala za tři roky. Jeho tmavý kabát byl naprosto suchý, což naznačovalo, že neudělal víc než dva kroky od luxusního vozu.
Měl ostré aristokratické rysy, pronikavé tmavé oči a tichou, děsivou klidnost. Viktor byl hlavou Marinova syndikátu, muž, který ovládal městské přístavy, odbory i politiky. Usadil se v rohovém boxu a jeho oči okamžitě našly Chloe. Viktor nenáviděl povrchní svět, ve kterém žil.
Ženy v jeho kruhu byly ostré hrany, plastické operace a prázdné ambice. Byly nebezpečné a vypočítavé. Ale Chloe byla jiná. Chodíval sem každý úterní večer už měsíc jen proto, aby ji pozoroval.
Viděl, jak se pohybuje, jemné prosté houpání jejich širokých boků, skutečné teplo v jejím úsměvu, když podávala bezdomovci šálek polévky zadními dveřmi. Její fyzickou měkkost považoval za naprosto opojnou. Byla skutečná. Znala těžkosti, a přesto její duch zůstal nezlomený.
Jen obvyklou černou kávu, pane? zeptala se Chloe, když přistoupila k jeho stolu s teplým, i když trochu unaveným úsměvem. Pokaždé, když tenhle muž vešel, cítila v hrudi podivné chvění. Byl intenzivně pohledný, ale spíš ji znepokojovalo, jak se na ni díval.
Nedíval se skrz ni. Díval se na ni. Chloe, děkuji, řekl Viktor. Jeho hlas byl hluboký, rezonující bariton, který jí způsobil mrazení po zádech.
Vždy si pamatoval její jméno. Nalila mu kávu a ruka se jí mírně třásla, zatímco jeho tmavé oči sledovaly každý její pohyb. Můžu vám ještě něco nabídnout? Máme čerstvý třešňový koláč.
Tedy tak čerstvý, jak to jde v jednu ráno. Ne, jen tu kávu, odpověděl Viktor tiše. Vypadáte vyčerpaně. Měla byste si odpočinout.
Chloe si povzdechla a sebeironicky se zasmála, přitom si podvědomě rukama pohladila své výrazné břicho. Odpočinek bohužel neplatí účty za topení. Užijte si kávu. O půl hodiny později nechal Viktor pod šálkem bankovku v hodnotě sto dolarů a odešel do noci.
Ve dvě ráno Chloe konečně skončila směnu. Omotala si kolem krku silný pletený šátek a připravila se na mrazivý vítr. Než došla na autobusovou zastávku, prošla úzkou uličkou za jídelnou. Vedle stála řemeslná pekárna Pendleton.
Každou noc tam majitel Arthur Pendleton nechával u zadních dveří černou bednu s celodenním chlebem pro místní útulek, aby si ji ráno vyzvedli. Poslední rok si Chloe brala jeden bochník dvakrát týdně pro vnoučata paní Higginsové. Arthur ji jednou přistihl a řekl jí, že mu to nevadí, pokud neudělá nepořádek. Té noci byla ulička úplně tmavá.
Pouliční lampa na rohu byla rozbitá. Chloe se těžce belhala k bedně, dech se jí v chladném vzduchu srážel. Sáhla do koše a vytáhla těžký bochník zabalený ve voskovaném papíře. Zdál se neobvykle hustý, téměř tvrdý jako kámen, ale myslela si, že je prostě strašně starý.
Než se stačila otočit, oslepující paprsky taktických svítilen jí ozářily tvář. Pusť to. Zvedni ruce, hned teď! zaburácel drsný hlas.
Chloe vyjekla a upustila bochník. Dopadl na chodník s bizarním těžkým klapnutím. Tři policisté na ni vběhli ze stínů. Než stačila zpracovat, co se děje, drsné ruce jí popadly ramena, otočily ji a narazily jí hrudníkem na vlhkou cihlovou zeď pekárny.
Náraz jí vyrazil dech. Co to děláte? Nic jsem neudělala! vykřikla Chloe, hlas se jí třásl hrůzou.
Drž hubu, zlodějko, ušklíbl se policista Jenkins a vytrhl jí ruce za záda. Chloe zasténala bolestí. Pouta se na tyhle zápěstí nezavřou. Přineste stahovací pásky, zavrčel Jenkins na partnera.
Záhy jí svázali zápěstí brutálními plastovými páskami, které se jí okamžitě zařízly do kůže. Vlekli ji z uličky k čekajícímu policejnímu vozu. Sousedé z bytového domu už otevírali okna a natáčeli, jak tlustou servírku odvádějí jako násilnou zločinkyni kvůli bochníku chleba. Zaparkovaný přes ulici, tiše ukrytý ve stínech, stál černý majbach.
Uvnitř luxusního koženého interiéru sledoval Viktor Marino celou scénu. Čelist sevřel tak silně, že se mu ve tváři škubl sval. Sledoval, jak policisté vtlačili Cloino měkké, třesoucí se tělo dozadu policejního vozu. Leo, řekl Viktor, hlas mu klesl do smrtícího ledového šepotu.
Jeho pravá ruka sedící za volantem si upravila zpětné zrcátko. Ano, šéfe. Zjistěte, kdo zavolal ty policisty. Zjistěte, proč hlídková jednotka čekala v opuštěné uličce na servírku.
A zavolejte na velitelství. Jestli na ni někdo sáhne, spálím tu budovu do základů i s nimi uvnitř. Vyšetřovací cela na dvanáctém obvodním oddělení páchla amoniakem, zatuchlým potem a zoufalstvím. Chloe seděla na okraji kovové lavice s koleny pevně u sebe, snažila se zabrat co nejméně místa.
Byl to nemožný úkol. Její velké tělo zabíralo prostor a mrazivý kov se jí bolestivě zařezával do stehen skrz tenkou uniformu. Slzy jí tiše stékaly po kulatých tvářích a smývaly levnou řasenku. Zpracovali ji jako tvrdého zločince.
Vzali jí tkaničky, šátek i důstojnost. Když požádala o sklenici vody, příslušník na příjmu se jen zasmál. Velké holce, jako jsi ty, by neměly chybět sacharidy. Ber to jako dietu, posmíval se.
Ponížení pálilo víc než fyzická bolest hlubokých červených stop, které jí na zápěstích zanechaly stahovací pásky. Vždyť to byl jen chleba. Arthur Pendleton jí dal svolení. Jenže policisté ji neobvinili z drobné krádeže.
Obvinili ji ze zpronevěry a držení kradeného majetku s úmyslem distribuovat. Chloe nerozuměla právnickému žargonu, ale rozuměla hrozbě doživotního trestu, kterou jí šklebící se detektiv sliboval. Po celém městě Viktor Marino trhal podsvětí, aby našel pravdu. Uvnitř majbachu podal Leo Viktorovi zářící iPad.
Šéfe, měl jste pravdu. Nebylo to náhodné zatčení. Dostali jsme se k Arthuru Pendletonovi. Nemuseli jsme mu ani lámat kosti.
Ten zbabělec začal mluvit, jakmile jsme vešli do jeho pekárny. Viktor se ani nepodíval od obrazovky. Pendletonova pekárna je zástěrka, vysvětlil Leo profesionálním tónem. Vymývá peníze pro ruský syndikát na jihu města.
Jenže dnes večer nešlo o hotovost. Ten bochník chleba, který Chloe vzala, byl dutá mrtvá schránka. Uvnitř byl vodotěsný trezor obsahující účetní knihu na USB disku plus tři miliony dolarů v nepřenositelných dluhopisech. Viktorovy oči potemněly.
A ti policisté? potvrdil Leo. Důstojník Jenkins a jeho tým pracují pro Rusy. Měli zajistit zásilku dnes večer, ale měli zpoždění.
Chloe se k bedně dostala první. Když se policisté objevili a viděli ji s chlebem, zpanikařili. Nemohli ji v uličce jen tak zastřelit, příliš mnoho svědků. Tak ji zatkli pod záminkou krádeže, aby tiše zabavili důkazy a hodili ji do obecné populace, kde by ji pravděpodobně umlátili, aby zametli stopy.
Děsivé ticho naplnilo auto. Viktor Marino nebyl muž náchylný k výbušným záchvatům vzteku. Jeho hněv byla absolutní nula. Mrazil vše, čeho se dotkl.
Využili ji, řekl tiše. Pokořili nevinnou ženu. Špinavě se jí dotkli a plánovali ji nechat zemřít v kleci. Všechno jen proto, aby zakryli vlastní neschopnost.
Ano, šéfe. Na velitelství ji zpracovávají k převozu do okresního vězení za hodinu. Jakmile bude v transportním autobuse, Rusové tam mají strážce, kteří se postarají, aby noc nepřežila. Otočte auto, přikázal Viktor.
Jedeme na dvanáctý obvod. Šéfe, jdeme do policejní stanice? zeptal se Leo. Jeďte.
Ve tři pětačtyřicet ráno se otevřely přední dveře dvanáctého obvodního oddělení. Chaos zvonících telefonů, křičících policistů a plačících podezřelých okamžitě utichl. Vzduch v místnosti jako by se vypařil. Viktor Marino vešel v čele s Leem a třemi dalšími muži v bezvadných oblecích.
Policisté ztuhli. Někteří instinktivně položili ruce na pouzdra, ale nikdo nevytáhl zbraň. Nevytáhnete zbraň na Viktora Marina, pokud nechcete totální válku, kterou nevyhnutelně prohrajete. Viktor obešel recepci a šel rovnou k zadržovacímu prostoru.
Kapitán Donovan, robustní muž s rudým obličejem a ustupující linií vlasů, vyběhl ze své kanceláře. Marino, vy sem nemůžete. Co si sakra myslíte, že děláte? štěkal Donovan, ačkoli jeho hlas postrádal autoritu a byl prosycen panikou.
Viktor se pomalu zastavil a otočil hlavu. Kapitáne Donovane, zadržujete ženu jménem Chloe Demsy. Jsem tady, abych ji odvezl domů. Je podezřelá z vážného trestného činu, zamumlal Donovan a otřel si zpocené čelo.
Víte, že nemůžu jen tak propustit vězně. Kradla, vzala kus odpadu z uličky. Viktor ho přerušil. Jeho hlas byl tak tichý, že se musel každý v místnosti naklonit, aby ho slyšel.
Ale muži, kteří ji zatkli, Jenkins a jeho partneři, nezaznamenali důkazy, že? Vzali bochník, rozbili ho a nacpali si do kapes dluhopisy. Kradli Rusům, Donovane, a použili k tomu vaše oddělení. Donovanova tvář úplně zbělala.
O čem to mluvíte? Zkontrolujte Jenkinsovu skříňku, řekl Viktor hladce. Moji muži se před pěti minutami postarali o to, aby vnitřní inspekci předali anonymní tip. Teď máte dvě možnosti, kapitáne.
Okamžitě propustíte Chloe Demsy do mé péče a všechna obvinění zmizí jako administrativní chyba. Nebo Rusům řeknu, že vaši důstojníci jim ukradli tři miliony dolarů, a nechám vás vypořádat se s následky, až vám vypálí domovy. Donovan polkl. Podíval se na celu a pak zpět na Viktora.
Prudce kývl na pultového seržanta. Vezmi klíče, pusť tu holku ven. Uvnitř cely Chloe slyšela těžké klapání bot. Zavřela oči a připravila se na nejhorší.
Těžké železné dveře zaskřípaly. Pojď, Demsy, jsi volná, zamumlal strážný. Chloe zamrkala a zmateně zvedla své těžké tělo z lavice. Nohy měla omrtvěné a roztřesené.
Vyšla do ostrého zářivkového světla chodby a tam stál on. Viktor Marino stál na konci chodby. Když uviděl její ušpiněnou uniformu, tvář rozmazanou od slz a brutální červené stopy na zápěstích, něco temného a násilného se mu za očima roztříštilo, ale nedal to najevo. Místo toho si sundal drahý kabát a šel k ní.
Viktore, zašeptala, hlas se jí lámal. Co tady děláš? Beze slova jí omotal těžký teplý kabát kolem roztřesených ramen. Vůně cedru a drahého kolínského ji obklopila.
Vzal její pohmožděná zápěstí do svých velkých teplých dlaní a prohlížel škody s čelistí zarytou do kamene. Beru tě domů, Chloe, řekl tiše. Už se tě nikdo nikdy nedotkne. Slibuji ti to.
Déšť divoce bičoval tónovaná neprůstřelná okna majbachu, když se odpoutával od dvanáctého okrsku. Uvnitř obrovské zadní kabiny byl vzduch hustý nevysloveným napětím. Chloe seděla zmrzlá proti krémovému koženému čalounění, celá pohlcená Viktorovým kabátem. Svírala klopy bolavýma rukama a zírala do prázdna na mahagonovou obložku dveří.
Srdce jí divoce bušilo. Celý život se snažila být neviditelná. Omlouvala se za prostor, který její tělo zabíralo. A přesto, když seděla vedle tohoto tichého, děsivě mocného muže, cítila se naprosto viděná.
Viktor sáhl po křišťálové karafě zapuštěné mezi sedadly, nalil jantarovou tekutinu do těžké sklenice a podal jí ji. Napij se. Je to Macallan, pětadvacetiletá. Pomůže ti přestat se třást.
Chloe zaváhala, ale vzala sklenici. Její tlusté, pohmožděné prsty se otřely o jeho klouby a poslaly jí elektrický výboj po paži. Přiložila sklenici ke rtům a polkla. Drahá skotská whisky spálila ohnivou stopu hrdlem a usadila se v žaludku jako těžké teplo.
Kdo jsi? zeptala se chraplavým šepotem. Kapitáni jen tak nenechávají podezřelé odejít z cel. Nepotí se tak, pokud si nemyslí, že zemřou.
Viktor udržoval pohled upřený na ni, jeho tmavé oči zcela zbavené chladu, který ukázal policii. Jmenuji se Viktor Marino. V tomto městě provozuji jisté podniky. Muži, kteří vás dnes večer zatkli, nejednali jako policisté.
Jednali jako zloději pro konkurenční organizaci. Použili vás jako obětního beránka. Chloe zavřela oči. Nová vlna slz hrozila, že se vyvalí.
Kvůli zatracenému chlebu. Arturovu starému kvásku. Nebyl to chleba, opravil ji Viktor jemně. Byla to mrtvá schránka.
Dutá skořápka obsahující tři miliony dolarů v nezjistitelných dluhopisech a digitální účetní knihu patřící ruskému syndikátu Gregoryho Vulova. Chloe vydechla, oči se jí rozšířily. Zabořila se zpět do sedadla, hruď se jí zvedala, jak se do ní realita zakously. Ach můj bože.
Tři miliony. Zabijí mě. Jestli mě policie nedá do klece, ten Vulov mě zabije. Nikdo se tě nedotkne, řekl Viktor s děsivou absolutní jistotou.
Jsi teď pod mou ochranou, Chloe. Vulov bude muset spálit celé Chicago, než se dostane na sto yardů od tebe. Majbach hladce vplul na Lake Shore Drive a zamířil do bohaté čtvrti Gold Coast. Zastavil v podzemní garáži tyčící se ultra luxusní výškové budovy.
Leo, který celou cestu mlčky řídil, otevřel dveře. Viktor provedl Chloe soukromým biometrickým výtahem až do penthouse. Chloe vstoupila do světa, který viděla jen v lesklých časopisech. Rozlehlý apartmán měl okna od podlahy ke stropu s výhledem na bouřlivou tmavou hladinu Michiganského jezera.
Podlahy z leštěného tmavého ořechu zdobily pravé perské hedvábné koberce. Byla to pevnost zabalená v drtivém luxusu. Posaď se na pohovku, instruoval Viktor. Můj soukromý lékař už je na cestě.
Během deseti minut dorazil doktor Samuel Beck, diskrétní prošedivělý muž s černou koženou brašnou. Neptal se. Vyčistil hluboké červené odřeniny kolem Chloeiných zápěstí, aplikoval antiseptickou mast a obvázal je sterilní gázou. Žádné trvalé poškození nervů, zamumlal doktor Beck Viktorovi.
Potřebuje odpočinek, hydrataci a bezpečné prostředí. Po jeho odchodu se Viktor vrátil do obývacího pokoje. Chloe pořád seděla strnule na okraji sametové pohovky a cítila se absurdně nepatřičně. Těžká vyčerpaná servírka v svatyni miliardáře.
Slyšel jsem, že hospodyně připravuje apartmá pro hosty, řekl Viktor, hlas mu klesl do tiššího rejstříku, když se k ní přiblížil. Poklekl před ní, lhostejný k tomu, že se jeho kalhoty za tisíc dolarů otírají o podlahu. V koupelně je čerstvé oblečení. Dej si horkou sprchu.
Spi. Chloe se na něj podívala dolů a její obrana konečně popraskala. Proč to děláš, Viktore? Nic mi nedlužíš.
Jen ti nalévám kávu. Viktor sáhl nahoru a jemně pohladil její měkkou kulatou tvář. Palcem setřel poslední slzu. Jsi to jediné skutečné v mém světě, Chloe.
Viděl jsem tě dávat to málo, co máš, lidem, kteří nemají nic. Viděl jsem tě snášet život, který je neúprosně krutý, a přesto zůstáváš laskavá. Nenechám ty monstra zničit tě, aby zakryla vlastní chamtivost. Jeho pohled na okamžik sklouzl na její plné rty, záblesk syrového majetnického tepla v temných očích, než ruku odtáhl a vstal.
Odpočiň si teď. Zítra musíme naplánovat válku. Chloe se probudila do jemného zlatého světla rána filtrovaného přes tenké hedvábné závěsy. Chvíli nevěděla, kde je.
Matrace pod ní byla jako obláček, prostěradla působila jako chladná voda na kůži. Pak jí tupé pobolívání obvázaných zápěstí přineslo zpět děsivé vzpomínky na uličku, blikající modrá a červená světla a zadržovací celu. Zvedla se a těžká přehoz se jí svezl kolem širokých boků. Apartmá pro hosty bylo masivní, zařízené v tlumených tónech břidlice a slonové kosti.
Pomalu spustila silné nohy z postele a šla do přilehlé koupelny. Byla to mistrovská díla z bílého carrarského mramoru s masivní vanou a mosaznými bateriemi. Na mramorovém toaletním stolku ležela úhledná hromádka oblečení. Chloe se zamračila.
Obvykle lidé s penězi neměli ponětí o plus-size tělech. Mysleli si, že velké tričko stačí. Ale když rozložila oděvy, uvědomila si, že někdo vynaložil mimořádné úsilí. Byly tam tmavě smaragdově zelené hedvábné zavinovací šaty od Mariny Rinaldi, vysoce designové značky, která se výhradně zaměřovala na křivky.
Pod nimi ležel set neuvěřitelně měkkého, podpůrného spodního prádla, které vypadalo dokonale přizpůsobené jejím přesným mírám. Osprchovala se, nechala páru smýt pach policejní stanice a smaženého tuku. Když si oblékla zelené šaty, prohlédla si sebe v zrcadle bez mlhy. Bohatá barva doplňovala její bledou pleť, střih dokonale stahoval v pase a elegantně splýval přes těžké břicho a plné boky.
Vypadala krásně. Vypadala mocně. Zhluboka se nadechla a vyšla z apartmá, sledujíc bohaté aroma tmavě pražené kávy po rozlehlé chodbě. Viktor seděl u masivního jídelního stolu, před ním hromada složek.
Měl na sobě ostře bílou košili s rukávy vyhrnutými, což odhalovalo předloktí zpevněná svaly a vybledlé tetování. Když uslyšel její příchod, zvedl hlavu a vzduch se mu zdál zadrhnout v krku. Položil pero a jeho oči pomalu putovaly po jejích křivkách, zastavily se na jemném vyboulení prsou a širokém ženském rozmachu boků. Vypadáš úchvatně, řekl.
Hlas mu zněl nízko a dunivě, až se jí prsty u nohou zkroutily v plyšovém koberci. Děkuji, odpověděla Chloe a tváře jí zrudly. Posadila se naproti němu. Jak jsi znal mou velikost?
Jsem muž, který věnuje pozornost detailům, odpověděl jednoduše. Nalil jí šálek kávy a posunul k ní talíř s čerstvým ovocem a řemeslným pečivem. Jez. Potřebuješ sílu.
Chloe si vzala malý kousek máslového croissantu, ačkoli měla žaludek svázaný do uzlů. Co se děje dál? Nemůžu se navždy schovávat v penthousu. Musím jít do práce.
Musím se podívat na paní Higginsovou a její vnoučata. Viktorův výraz ztvrdl. Teplo z jeho tváře vyprchalo a nahradil ho chladný, vypočítavý pohled mafiánského bose. Už nepracuješ v jídelně a nemůžeš se vrátit do svého bytu.
Cože? Nemůžeš mi diktovat život, protestovala Chloe a hlas se jí zvyšoval. Snažím se ti zachránit život, opravil ji pevně. Zvedl dálkové ovládání a stiskl tlačítko.
Obrovská obrazovka na protější zdi ožila místními ranními zprávami. Ukazovala živý záběr z West Taylor Street. Celý blok byl obklíčen žlutou páskou. Tam, kde před pár hodinami stála jídelna Ali, zela jen doutnající černá díra.
Chloe vydechla, upustila croissant a zakryla si ústa oběma rukama. Slzy se jí okamžitě nahrnuly do očí. Gregory Vulovovi muži navštívili tvého manažera Toda dnes brzy ráno, vysvětlil Viktor bez emocí. Hledali tě a hledali účetní knihu.
Když jim Tod nedal odpovědi, zamkli ho do mrazicího boxu a zapálili budovu. Tode, vzlykala Chloe a ramena se jí třásla. Přežil. Hasiči ho včas dostali ven, ale je na jednotce intenzivní péče, řekl Viktor.
Také prohledali tvůj bytový dům. Vykopli ti dveře. Paní Higginsová! vykřikla Chloe a napůl se zvedla ze židle, hrůza jí sevřela srdce.
Je naprosto v bezpečí, přerušil ji rychle Viktor a zvedl ruku. Předvídal jsem Vulovovy pohyby. Moji muži tu hrozbu zachytili, než Rusové vůbec dosáhli tvého patra. Leo už evakuoval paní Higginsovou i její vnoučata.
Pobývají v pětihvězdičkovém hotelu v Schaumburgu pod falešným jménem, s plně zaplaceným účtem a dvěma mými nejlepšími strážci před dveřmi. Chloe se zhroutila zpátky do židle. Úleva ji zaplavila, ale hned ji vystřídala drtivá vlna viny. Je to všechno moje chyba.
Protože jsem vzala ten hloupý chléb. Viktor vstal, obešel stůl a zastavil se hned vedle ní. Natáhl se, zvedl ji ze židle a objal kolem širokého pasu s bez námahy silou. Zabořil tvář do jejích vlasů.
Nic z toho není tvoje chyba, zamumlal divoce do jejího ucha. Jsi nevinná ve světě ovládaném vlky. Ale Vulov se včera v noci dopustil osudové chyby. Zavedl tě do křížové palby, a tím na celé své impérium snesl můj hněv.
Chloe vzhlédla do jeho temných nebezpečných očí a uvědomila si, jak hluboko do podsvětí spadla. A přesto, zahalená v náručí nejobávanějšího mafiánského bosse města, cítila se bezpečněji než kdykoli předtím. Odpolední slunce se marně snažilo proniknout těžkými šedými mraky nad Chicagem. Uvnitř penthouse bylo ticho.
Viktor odešel před třemi hodinami v čele s Leem a silně ozbrojenými muži. Než odešel, políbil Chloe na temeno hlavy, nemožně něžné gesto od muže, jehož ruce byly stvořeny pro násilí, a slíbil, že se vrátí před setměním. Chloe se procházela po obrovském obývacím pokoji, bosé nohy se jí bořily do plyšového perského koberce. Jemné hedvábí zavinovacích šatů šumělo kolem silných lýtek.
Byla neklidná. Dominik, tyčící se hora muže s jizvou přes levé obočí, stál tiše u výtahu. Byl Viktorovým hlavním bodyguardem a už přes hodinu nepohnul ani brvou. Nechtěla byste něco k jídlu, slečno Demsy?
zeptal se náhle, hlas překvapivě jemný pro muže, který vypadal jako profesionální nájemný vrah. Pan Marino dal výslovné pokyny, abych se o vás postaral. Nemohla bych jíst, zamumlala Chloe a objala se silnýma rukama kolem pasu. Víš, kam šel, Dominiku?
Prosím, potřebuji vědět, co se děje. Dominik zaváhal a jeho tmavé oči o zlomek změkly. Šéf je v přístavech na jihu. Má rozhovor s jedním z Vulovových poručíků.
Není to místo, o které by se dáma měla starat. Na mrazivých, deštěm zkropených docích byl Viktor Marino zcela zbaven jemného tepla, které si šetřil výhradně pro Chloe. Masivní ocelové dveře skladiště byly zamčené zevnitř. Uprostřed rozlehlého, slabě osvětleného prostoru byl muž připoutaný k těžkému železnému křeslu.
Dimitrij, Vulovův šéf distribuce, vypadal vyděšeně. Designové oblečení měl promočené ledovou vodou, tvář pohmožděnou a zakrvácenou z Leových úvodních výslechů. Viktor stál pár stop od něj a pečlivě si rozepínal sako. Podal ho Leovi, aniž by spustil oči z chvějícího se Rusa.
Zeptám se tě jen jednou, Dimitriji, řekl. Hlas měl nízký, smrtící podtón. Kde je USB disk? Účetní kniha, kterou tvoji muži hloupě ztratili v uličce u pekárny.
Přísahám, Marino, nemám ho, vyplivl Dimitrij a krev mu stékala z roztrženého rtu. Jenkins a jeho špinaví policajti ho vzali. Dnes ráno se pokusili zpeněžit dluhopisy, ale můj šéf to zjistil. Zapálili jsme jídelnu a hledali dívku, ale disk jsme nikdy nenašli.
Viktorova čelist se sevřela tak pevně, že se mu ve tváři chvěl sval. Takže Vulov disk neměl a Jenkins se jen pokusil prodat hotovost. Kde tedy byla ta kniha? Šéfe, přerušil ho Leo a vystoupil vpřed s cinkajícím šifrovaným telefonem.
Naše kybernetické oddělení zachytilo silně šifrovaný datový paket, který se snažil odrazit od našich soukromých serverů k proxy v Moskvě. Někdo z našich lidí se snaží prodat tu knihu zpět Vulovovi. Viktor ztuhla teplota ve skladišti klesla o dalších deset stupňů. Zrada uvnitř Marinova syndikátu nebyla jen vzácná.
Historicky to byl trest smrti. Kdo? požadoval Viktor. Leo vypadal nezvykle bledě.
Carmine. Včera večer měl na starosti úklid na policejní stanici. Musel najít disk u Jenkinse, než tam dorazila interní inspekce. Strčil si ho do kapsy a mlčel.
Carmine, jeden z Viktorových nejvěrohodnějších kapitánů. Odhalení ho zasáhlo silou nákladního vlaku, ale rychle se proměnilo v oslepující, vypočítavou zuřivost. Pokud měl Carmine knihu, nebyl už jen zrádce. Byl aktivní hrozbou.
A co bylo horší, Carmine přesně věděl, kde Viktor drží tu nejcennější věc na světě. Zabijte Dimitrije, nařídil Viktor chladně a už se otáčel k východu. A mobilizujte všechny muže. Musíme se okamžitě vrátit do penthouse.
Když se o hodinu později otevřely biometrické zámky výtahu, Chloe se prakticky rozběhla do předsíně. Viktor vystoupil, vypadal vyčerpaně a vážně nebezpečně. Bílá košile rozepnutá u límce odhalovala tmavý inkoust tetování, na manžetách slabé cákance šarlatové. Viktore, vydechla Chloe.
Bez přemýšlení se vrhla svým těžkým tělem na jeho hruď. Silné paže se jí pevně ovinuly kolem jeho širokých ramen. Viktor si povzdechl a paže se mu okamžitě zamkly kolem jejího pasu. Přitáhl si ji k sobě a zabořil tvář do jejího krku, vdechoval sladkou, čistou vůni její kůže.
V jejím objetí se násilné monstrum, kterým musel pro svět být, rozpustilo. Mám tě, zašeptal zuřivě. Rukou jí sklouzl po zádech a sevřel široké boky. Odstoupil jen natolik, aby se jí podíval do očí, palci přejížděl po lícních kostech.
Máme problém. Kniha, která tohle všechno způsobila. Ukradl ji jeden z mých mužů. Kapitán jménem Carmine.
Snaží se prodat to tajemství zpátky Rusům. Chloe se v hrůze rozšířily oči. Tvoji vlastní muži, Viktore. Co to znamená?
To znamená, že válka právě přišla do mého domu, řekl temně a odhrnul jí pramen vlasů za ucho. Ale spálím celé město, než někoho k tobě pustím. Už déle nemohla odolat. Viktor se sklonil a zachytil její ústa.
Polibek byl zoufalý, drtivý a hluboce majetnický. Chloe zasténala a rozplynula se v něm. Pro ženu, která strávila život pocitem naprosté neviditelnosti, byl obrovský rozsah jeho touhy opojný. Políbil ji, jako by byla kyslík, a jeho ruce bloudily po jejích měkkých, objemných křivkách s naprostou úctou.
Když se konečně s těžkým dechem odtrhli, Viktor si opřel čelo o její. Dnes večer musím znovu odejít lovit Carmineho. Ale Dominik má dvacet ozbrojených mužů rozmístěných kolem budovy. Jsi tu v bezpečí.
Neonové panorama Chicaga blikalo proti oknům od podlahy ke stropu a vrhlo dlouhé zkreslené stíny přes tmavé podlahy z ořechového dřeva. Bylo tři čtvrtě na dvanáct. Viktor byl pryč čtyři hodiny. Chloe seděla schoulená v hlavní ložnici v masivním koženém křesle, tlustá kašmírová deka přehozená přes nohy.
Nemohla spát. Fantomová bolest z plastových pásek jí stále pálila na zápěstích, ostrá připomínka toho, jak prudce se jí život za čtyřiadvacet hodin vymkl z rukou. Byla tlustá vyčerpaná servírka, která se najednou ocitla v centru krvavého sporu o miliony. V hlavním obývacím pokoji bylo smrtelné ticho.
Dominik se usadil u výtahu, dva další strážci hlídkovali v chodbách. Bezpečnost byla absolutní. Dokud světla náhle nezhasla. Penthouse se ponořil do naprosté tmy.
Šum klimatizace ustal. O vteřinu později zablikalo rudé nouzové osvětlení a vrhlo zlověstný krvavý odstín na luxusní apartmá. Chloe se jí zadrhl dech. Pomalu vstala, deka jí sklouzla z klína.
Dominiku? zavolala a hlas se jí chvěl. Nikdo neodpověděl. Těžký dusivý strach se jí usadil v hrudi.
Přiblížila se k těžkým dubovým dveřím a přiložila ucho. Slyšela zřetelné tlumené plesknutí, následované těžkým dopadem těla na podlahu. Panika, řev a ochromení ji sevřely. Carmine se před Viktorem neskrýval.
Využil rozptýlení, obešel zabezpečení budovy servisními šachtami, aby zasáhl jedinou Viktorovu zranitelnost. Jí. Klikou dveří ložnice prudce zatřásl. Byla zamčená zevnitř, ale těžký závor skřípal pod masivními nárazy.
Někdo kopala do dveří. Chloin instinkt přežití, zostřený léty navigace v nepřátelském světě, se konečně probudil. Nebyla křehká, delikátní žena. Měla váhu.
Měla sílu. Rozhlédla se a popadla nejtěžší předmět, který mohla zvednout, masivní bronzovou sochu na mahagonovém stolku. Vážila dobře dvacet kilo, ale adrenalin jejím silným pažím dodal sílu, takže se zdála naprosto zvládnutelná. Postavila se za těžké dveře, zády ke zdi, srdce jí bušilo o žebra jako uvězněný pták.
S ohlušujícím prasknutím se rám dveří rozlomil. Těžký dub se rozletěl dovnitř a narazil do zdi pár centimetrů od Chloeiny tváře. Do místnosti vstoupil muž s tlumenou taktickou pistolí. Carmine byl vysoký, hubený jako nit, s divokýma zoufalýma očima muže, který ví, že jde o jeho poslední tahy.
Zametl místnost zbraní a jeho pohled spočinul na prázdné posteli. Támhle. Vylez, prase, zasyčel, hlas mu kapal jedem. Jen potřebuju rukojmí, abych se dostal z města.
Ulehči si to. Udělal dva kroky hlouběji do místnosti. Záda měl úplně vystavená rohu, kde stála Chloe. S hrdelním křikem rozmáchla bronzovou sochu vší silou svého těla.
Těžký kov se s odpudivým křupnutím spojil se zátylkem Carmineho. Vykřikl, upustil pistoli a zakolísal, ale úder nestačil k omráčení. Otočil se, krev mu stékala po krku, oči rozšířené šokovanou zuřivostí. Vrhl se na ni, ruce mu šmátraly po hrdle.
Chloe neustoupila. Upustila sochu a použila svou čistou masu. Srazila ho v polovině výskoku, vrazila těžké rameno přímo do jeho hrudi. Náraz ho zvedl z nohou a oba se zřítili na skleněný konferenční stolek a rozdrtili ho na tisíc kousků.
Divoce se rvali na zemi. Carmine byl trénovaný zabiják, ale byl lehký a Chloeina váha ho pevně tiskla k podlaze. Udeřil ji do žeber, až jí to vzalo dech, ale odmítla mu dovolit dosáhnout na upuštěnou pistoli. Přehodila mu přes hrdlo tlustá předloktí a celou horní polovinou těla na něj tlačila.
Pusť mě, zalkal se Carmine a divoce se pod ní zmítal. Náhle se zbytky dveří penthouse úplně rozlétly. Paprsek taktických svítilen pronikl rudým nouzovým světlem. Chloe!
Viktorův hlas byl řev čistého, nefiltrovaného teroru. Vtrhl do ložnice, Leo mu v patách. Viktor si scénu prohlédl za zlomek vteřiny. Viděl Dominika krvácet, ale živého, na chodbě.
A pak viděl svou ženu, pohmožděnou a s krví z řezné rány na tváři, jak přišpendlila jeho zrádného kapitána k podlaze uprostřed střepů. Staň se od ní, zavrčel Viktor, hlas mu klesl do démonického rejstříku. Chloe se s hekáním odplazila dozadu, hrudník se jí dral o dech. Slzy se jí konečně rozlily po tváři, když adrenalin začal opadat.
Viktor nepoužil pistoli. Popadl Carmineho za límec taktické vesty a zvedl krvácejícího muže z podlahy s monstrózní silou. S odpudivým prasknutím mu vrazil pěst do tváře. Carmine ochabl v bezvědomí dřív, než dopadl na zem.
Leo, vem ho, poručil Viktor, hrudník se mu rychle zvedal a klesal. Leo odtáhl zrádce z místnosti a nechal Viktora s Chloe o samotě. Viktor padl na kolena uprostřed střepů, ignoroval třísky, které se mu zakusovaly do nohavic. Hrubě ji objal a zabořil tvář do jejich velkých, měkkých ňader.
Celé tělo se mu třáslo. Omlouvám se, vydechl, nemilosrdný mafiánský boss zcela zhroucený v náručí své křivolaké servírky. Skoro jsem tě ztratil. Bože, Chloe, skoro jsem tě ztratil.
Obtočila mu ruce kolem krku a pevně ho držela, zatímco se k ní tiskl. Jsem v pořádku, Viktore. Jsem v pořádku. Viktor se odtáhl a jeho tmavé oči plály děsivým absolutním odhodláním.
Políbil její krvácející tvář, ochutnal sůl a měď. Dotkl se tě, zašeptal hlasem chladným jako hrob. Gregory Vulov to nařídil. Dostal tě do nebezpečí.
Dnes večer ruský syndikát úplně skončí. Bouře se konečně prohnala, právě když slunce vystoupilo nad chicagský horizont a vrhlo dlouhé zlaté paprsky přes deštěm zmáčené ulice. O třicet mil severněji, v těžce opevněném sídle Gregoryho Vulova v Highland Parku, se právě přistával jiný druh bouře. Viktor Marino neposlal posádku, aby udělala špinavou práci.
Sám vedl útok. Zrada Carmineho zasáhla zblízka, ale hrozba pro Chloe přetrhala poslední zbytky slitování. Nebude spát ani nenajde klid, dokud muži, kteří ohrožovali jeho ženu, nebudou pohřbeni pod tíhou vlastní chamtivosti. Viktor, oblečený v neposkvrněném černém taktickém oděvu, se pohyboval chodbami ruského komplexu s děsivou, tichou přesností ducha.
Leo a tucty nejnebezpečnějších operativců Marinova syndikátu ho obklopovali, pohyby dokonale synchronizované, když prohledávali dům místnost po místnosti. Ruští strážci, arogantní a s kocovinou z noci oslavující údajně úspěšný Carmineho pokus, neměli šanci. Odpor byl systematicky, tiše a s absolutní predátorskou jistotou rozebrán. Každý Viktorův krok poháněla vzpomínka na Chloe přitisknutou ke zdi v uličce, rudé stopy na jejích zápěstích a děsivé dunění bronzové sochy, kterou byla nucena použít k obraně vlastního života v jeho penthousu.
Viktor kopl do těžkých mahagonových dveří Vulovovy soukromé pracovny. Místnost páchla drahými doutníky, kůží a levnou drsnou vodkou. Gregory Vulov, mohutný muž s hustým šedým plnovousem a hrudí jako sud, se hrabal za masivním dubovým stolem. Panické, třesoucí se ruce mu horečně hledaly pozlacený revolver v horní zásuvce.
Nikdy se k němu nedostal. Leo potlačil výstřel z pušky. Ostrý mechanický zvuk okamžitě rozdrtil Vulovovo zápěstí. Ruský boss vykřikl bolestí a zhroutil se do koženého křesla, svíraje si znetvořenou ruku na hrudi.
Krev kapala na perský koberec. Viktor pomalu vstoupil do místnosti a těžké boty mu křupaly přes střepy rozbité karafy. Zastavil se přímo před stolem a zíral na muže, který nařídil útok na jediné světlo v jeho temném násilném světě. Marino, vydechl Vulov, tvář úplně bledou, studený pot mu stékal po čele.
Porušuješ syndikátní příměří. Komise ti usekne hlavu. Nemůžeš prostě takhle vpadnout do mého domu. Komise pracuje pro mě, odpověděl Viktor, hlas jako ledové prázdno slibující pouze zkázu.
Sáhl do taktické vesty a hodil na stůl digitální účetní knihu, kterou se Carmine snažil prodat. Hlasitě klapala o leštěné dřevo. Snažil ses odkoupit moje tajemství od zrádce. To bych ti možná odpustil.
To je povaha našeho byznysu. Ale překročil jsi hranici, Gregory. Nařídil jsi svým psům mučit hosta, přepadnout byt a terorizovat nevinnou ženu. Poslal jsi vraha do mého domu, aby sáhl na to, co je moje.
Byla to nikdo, vyplivl Vulov, nesnesitelná bolest z něj udělala bezohledného. Tlustá, zbytečná servírka, která se připletla do tří milionů dolarů. Začínáš plnohodnotnou válku kvůli kusu tlustého odpadu. Viktorovy oči úplně ztratily jiskru.
Nekřičel, neusmíval se. Jednoduše vytáhl zbraň, namířil ji přímo na Vulovovo čelo a promluvil s děsivou, neúprosnou konečností. Je to moje královna. A tvé impérium dnes končí.
Výstřel se ozvěnou rozlehl po rozlehlém sídle a signalizoval absolutní konec ruského syndikátu v Chicagu. Viktor se otočil na podpatku, aniž by se obtěžoval podívat na poraženého muže. Spalte to, poručil Leovi bez zaváhání. Nenechte nic než popel.
Tři týdny později pronikl ostrý podzimní vzduch rušnými ulicemi bohatého Gold Coast a nesl vůni spadaného listí a jezerní vody. Uvnitř nově otevřené pekárny Demsy’s Bakery and Community Kitchen naplňovaly vzduch vůně čerstvého kváskového chleba, rozpuštěného másla a sladkého třešňového koláče. Chloe stála za lesklým mramorovým pultem a hlasitě se smála, když podávala čerstvé pečivo malému dítěti ze sousedství. Vypadala naprosto zářivě.
Měla na sobě na míru šité jemně levandulové zavinovací šaty, které objímaly široké boky, zdůrazňovaly plné poprsí a elegantně se vlnily přes mírně vystouplé břicho. Kolem pasu měla uvázanou neposkvrněnou bílou zástěru. Tmavé kruhy pod očima zmizely, nahrazené živým, sebevědomým zářením. Už to nebyla vyčerpaná neviditelná žena bojující o minimální mzdu a skrývající své velké tělo před světem.
Byla hrdou majitelkou prosperujícího podniku, srdcem komunity, plně financovaná, bezostyšně zabírající prostor a divoce chráněná nejmocnějším mužem ve městě. Mosazný zvonek nad skleněnými dveřmi zacinkal a chaotický veselý rozhovor pekárny se okamžitě ztišil. Společná strnulost padla na návštěvníky, když se otevřely dveře. Viktor vstoupil, oblečený v bezchybném námořnickém obleku na míru, vyzařující auru obrovské moci a bohatství, která přiměla ostatní zákazníky instinktivně ustoupit.
Nedíval se na nikoho. Jeho tmavý, intenzivní pohled byl zaměřen výhradně na Chloe. Její oči se změkčily, jakmile na něj padly. Zářivý, dechberoucí úsměv se rozzářil na její kulaté tváři.
Otřela si ruce zaprášené moukou do ručníku a vyšla zpoza pultu. Silná stehna se jí otírala o měkkou látku levandulových šatů. Neváhala. Přistoupila přímo k obávanému mafiánskému bossovi, vstoupila do jeho prostoru s absolutní jistotou a objala ho kolem krku.
Viktorův tvrdý, neústupný výraz roztál v okamžiku, kdy se jí dotkl. Objal ji velkýma rukama kolem silného pasu a přitiskl její podstatné měkké křivky k tvrdému svalnatému rámu. Zavrtal tvář do jejího krku a zhluboka se nadechl, uzemnil se v jejím teple po dlouhém dni plném tvrdých realit města. Jsi tu brzy, zašeptala Chloe a srdce jí bušilo stejně jako první noc, kdy vešel do jídelny Ali.
Nemohl jsem už ani vteřinu zůstat pryč, zamumlal a rty se mu jemně otřely o její čelist. Zasedací místnost je podle mě naprosto nudná bez tebe. Lehce se odtáhl, palci přejížděl po měkkém, velkorysém vyklenutí jejích boků. Podíval se na ni s úrovní uctívání, která jí pořád brala dech.
Pro svět byl nemilosrdným monstrem. Pro ni byl absolutním útočištěm. Jsi připravená jít domů, mia regina? zeptal se, hlas nízký a majetnický.
Chloe se rozhlédla po rušné pekárně. Krásný sen, o kterém si myslela, že ho nikdy nedosáhne, se stal skutečností díky muži, který rozerval podsvětí města, aby ji ochránil. Podívala se zpět do Viktorových očí a neviděla nic než nekonečnou oddanost. Ano, usmála se a natáhla se nahoru, aby zachytila jeho rty v pomalém, hlubokém polibku, který zpečetil jejich nový začátek.
Vezmi mě domů, Viktore.