Jmenuji se Aneta a je mi šestadvacet. Na tenhle výlet jsem se těšila celé měsíce, ale když jsem konečně seděla v autě a mířila k chatě u jezera, měla jsem v žaludku podivný neklid. Chatu jsem před dvěma lety zdědila po své pratetě Markétě, maminčině tetě, a byla to jediná věc, která mi po mámě zbyla. Máma zemřela, když mi bylo šestnáct, rychle a zle, a táta se po její smrti úplně zhroutil.
Byli jsme na to rok jenom my dva a já jsem si myslela, že se z toho už nikdy neotřepeme. A pak do našeho života vstoupila Renata. Vdova se dvěma dcerami, Jitkou a Sárou, které byly starší než já. Táta se s ní seznámil v práci a půl roku na to už bydleli u nás doma.
Snažila jsem se být vstřícná, opravdu jsem se snažila. Bydlela jsem s nimi pár let, ale nikdy z nás nebyla rodina. Renata byla vždycky zdvořilá, ale jen tak tak, že jsem to nemohla dokázat. Byla to ta stará dobrá technika, když vás někdo nechá pocítit, že nejste vítaní, aniž by řekl jediné nepěkné slovo.
Uvařila večeři pro čtyři, když nás mělo být pět, a pak se tvářila, že jí to uniklo. Plánovala rodinné výlety a „zapomněla” mi o nich říct. Když jsem si konečně našetřila na vlastní byt a odstěhovala se, oddychla jsem si tak, že jsem skoro brečela. Chata u jezera byla moje útočiště.
Byla to místo, kam jsem utíkala už jako dítě, kdy mě tam máma s tátou vozili na prázdniny, a po maminčině smrti se stala mým osobním klidem. Když ji po mně prateta Markéta zdědila, byla jsem si jistá, že je to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Nebyla jsem si jistá tím, co se stane dál. Zlom nastal u večeře u táty doma, asi měsíc po pohřbu.
Seděli jsme u stolu s Renatou a holkama a já jsem jim to bez velkých okolků oznámila: „Asi tu chatu prodám. Byt v centru by mi stačil líp. ” Jen co jsem to dořekla, Renata se naklonila přes stůl a řekla tónem, který neměl být napadnutelný: „Prodej? To nemyslíš vážně, Aneto.
Cena takovýchto nemovitostí letí neuvěřitelným tempem nahoru. To je zlatý důl. ” Táta přikývl. „Renata má pravdu.
Chytrá investice. Navíc bychom ji mohli všichni společně využívat. ” Málem jsem se zalkla. Táta, který se kdysi díval na mámu, jako by byla celý jeho vesmír, měl teď oči jen pro Renatu a její dcery.
„Tak jo,” řekla jsem pomalu, „nechám si ji. Ale budete tam jezdit jen tehdy, když vám to řeknu. ” Renata se spokojeně usmála. Dala jsem jim náhradní klíč, protože jsem jim tehdy prostě věřila.
Můj první náznak toho, jak moc jsem se spletla, přišel o pár týdnů později, když jsem si chtěla na chatě jen tak na pár dní odpočinout. Stála jsem před dveřmi a už z dálky slyšela hudbu a smích. Ale nebyl to můj smích ani smích mé rodiny. Jitka tam seděla na terase s šesti cizími lidmi, všude stály barevné drinky.
Když mě uviděla, ani se nezvedla, jen se na mě ošklivě usmála: „Co tady děláš? ” „Bydlím tady,” odpověděla jsem. Otevřela jsem dveře, prošla kolem omráčených lidí a zamířila dovnitř. Uvnitř to vypadalo jako po mejdanu.
Všude ležely kelímky, na stole dohořelé svíčky a z kuchyně se line odér kokosového alkoholu. Jitka za mnou přišla a řekla: „Mami říkala, že tu můžeme být. Je to přece rodinná chata, ne? ” Nebyla to otázka.
Byl to rozkaz. Pár dní jsem to vydržela a pak jsem zavolala tátovi, že mi Renata vykrádá dům, aby mi do něj chodili. Táta se zasmál: „Vtip, Aneto, Renata s Jitkou ti chtěly udělat radost. Netvař se tak.
” Byla jsem z toho celá bez sebe. Ale netušila jsem, že tohle je jen začátek. Pár týdnů na to se chata změnila v místo, kam jsem se bála jezdit. Chodili tam pořád, bez mého svolení.
Občas mi nezvedali telefony a já jsem se bála, co u jezera zase dělají. Pak přišla jedna z Renatiných poznámek, která mě doběhla. Seděli jsme u táty na zahrádce, když se Renata naklonila k mému otci a řekla: „Zlatíčko, jaký je rozdíl mezi rodinou a příbuznými, víš? ” Táta se zasmál.
Já jsem ne. „Ti praví příbuzní jsou ti, se kterými jsi prožil život,” pokračovala a ukázala na mě, „a ta druhá je jen smutná připomínka minulosti. ” Ztuhla jsem. „Promiň, co jsi říkala?
” „To nic, Aneto, jen my dva si s tátou povídáme,” řekla sladce. Ten večer jsem nemohla spát. Něco uvnitř mě se zlomilo. Bylo jasné, že to nebyla jen Renata.
Začínala jsem si myslet, že táta mě už dávno přestal mít rád. Možná se styděl, že mi připomínám na mámu. Možná by chtěl, abych byla jako oni. Ale já jsem byla jejich opak.
Proto jsem se rozhodla, že s tím skoncuju. Během dalších měsíců jsem po tátovi chtěla jen jedno. Vrátit klíč od mé chaty. Ale vždycky to dopadlo jinak.
Renata měla odpověď vždycky připravenou. „Aneto, to přeháníš. Jsi naše rodina, toto je náš domov a ty jsi naše holčička. Chceš nám to snad vzít?
” Vždycky to vyznělo tak, že jsem sobecká já. Rok utekl. Chata stála, klíč jsem jim ale naštěstí nikdy nenechala. Jen jsem jim dovolila, aby mi vždycky říkali, že tam jedou, až když už tam byli.
Nakonec mě tak vytočili, že jsem se rozhodla jednat tiše a chytře. Pár dní jsem měla volno v práci. Zavolala jsem tátovi: „Tati, potřebuju si na pár dní odpočinout. Pojedu na chatu, dobře?
” Bylo ticho. „Ani nevíš, jak je ta chata zrezivělá,” řekl táta. „Možná bys nechtěla jezdit tak často. ” „To zvládnu.
” Odpověděl mi krátce a já jsem věděla, že je u nich doma. Vyrazila jsem hned druhý den ráno. Jela jsem šest hodin a vůbec mi to nevadilo. Vlastně jsem potřebovala být sama.
Jenže když jsem dojela k hlavní silnici, uviděla jsem auto. Renatino. Zaparkované u vchodu do lesa. Podél cesty k chatě stálo ještě jedno cizí auto.
Zastavila jsem a chvíli jsem na něj koukala. A pak mi to došlo. Ona mi neřekla, že tam bude. Nikdy neřekla, že tam budou oni.
Ztuhla jsem a jen tiše zaparkovala o kousek dál. Vystoupila jsem a šla opatrně po cestě mezi stromy. Z dálky jsem viděla Renatu, jak sedí na mojí terase a popíjí kávu. Vedle ní seděla Jitka, Sára a dva další lidi, které jsem neznala.
Smáli se, ale ne zle, spíš jako by měli nějaké tajemství. Byla jsem si jistá, že o mně mluví. „Říkám ti, že je vše naše,” řekla Renata, „jen si to musíme pohlídat. ” přikývla.
„A co kdyby se rozhodla to prodat? ” zeptala se Jitka. „To neudělá. Máma jí to zatrhla, ne?
” „Nepotřebuju, aby mi to zatrhávala,” vykřikla jsem dřív, než jsem se stihla zastavit. Všichni se otočili. Renatina tvář zbledla. „Aneto, ty jsi tu jako co?
” „Já tu bydlím,” řekla jsem a vyšla na terasu. „Na rozdíl od vás. ” Všichni ztichli. Renata se postavila a přejela po mně pohledem.
„Poslyš, to je přece rodinná chata,” řekla, „chtěli jsme ti udělat radost, že tu máš pořád kde bydlet. ” „Toto je moje chata,” řekla jsem klidně. „Vlastně ne,” smála se, „tady nejsi doma. Tys tu nikdy jako doma nebyla.
Copak ty jsi moje dcera? ” Přítomnost Renatiiných dcer, které tam seděly a mlčely, mě doháněla k šílenství. „Ty nejsi moje rodina,” řekla jsem. „Tys nikdy nebyla moje rodina.
Tys byla jen … ženská, která si vzala mého tátu. ” „A to je všechno? ” smála se. „To je největší rozdíl.
Já jsem si vzala tvého tátu a ty ses stala součástí mojí rodiny. Takže to, co je jeho, je moje. ” Nemohla jsem tomu uvěřit. „To je neuvěřitelný,” řekla jsem.
„Opravdu jsi tak vypočítavá? ” Renata se ke mně naklonila. „Jsem jediná, kdo se o něj stará. Ty jsi mu jen připomínala jeho mrtvou ženu.
Copak tě nikdy nenapadlo, proč tě táta vozil radši k tetě Markétě, než aby s tebou byl doma? ” V tu chvíli mi všechno došlo. Táta mě neměl méně rád. Jen nevěděl, jak se vyrovnat s tím, že jsem po mámě.
Ale i tak. Tenhle pocit mě pálil. Necouvla jsem. Jen jsem se otočila a vešla do chaty.
Vzala jsem tašku, hodila do ní pár šatů, a když jsem procházela kolem Renaty, řekla jsem tiše: „Můžete tu zůstat celou noc, ale ráno tady chci mít klid. ” „No jasně, že tu zůstaneme,” usmála se. „Víš, že jsme tu doma. ” Druhý den ráno jsem vstala, sbalila si věci a odjela.
Žádné vysvětlování, žádný křik. Jen jsem tiše zabouchla dveře. Chvíli jsem byla na sebe pyšná. Chtěla jsem být nad věcí, být ta velkorysá.
Ale uvnitř to ve mně vřelo. Takhle mi to nemůžou udělat. Ne mému tátovi, ne mámě a ne mně. Jak jsem tak jela a zírala na cestu, uvědomila jsem si, že mám jen dvě možnosti.
Buď to nechám být, nechám jim tu chatu, která mi stejně nic neříká, a začnu znovu. Nebo se o ni poperu. Jenže co když o ni nemám zájem? Vždyť to byla moje matka, kdo mi řekl, ať se mám o sebe postarat.
A v tenhle moment jde o víc než o dům. Jde o to, kdo jsem. A já už nejsem ta malá holka, která se bojí říct, že jí něco vadí. Týden jsem si brala dovolenou a seděla v bytě.
Přemýšlela jsem o mámě, o Markétě a o tom, co by mi poradily. A pak mi došlo. Nemůžu s nimi bojovat za stejných podmínek. Oni mají tátu na svojí straně.
Musela jsem to udělat chytře. O dva dny později jsem najala právníka a koupila jsem si velkou železnou skříň. Bylo to trochu dětinské, ale věděla jsem, že s nimi musím hrát tvrdou hru. Nejdřív jsem jim nechala čas.
Týden. Dva. Začali si myslet, že jsem to vzdala. Chata zůstala nevyužitá a oni čekali, že se jí vzdám.
Jenže pak začala moje hra. Vyměnila jsem zámky, ale ne ty hlavní. Ne, slyšela jsem o tom, jak Renata s oblibou říká, že má klíče odevšad. A tak jsem jim nechala jedny staré.
Jen jsem nechala vyměnit zámky na všech vnitřních dveřích a dodala jsem si pocit, že nemůžou jen tak vejít. Ale to nestačilo. Chtěla jsem jim dát najevo, že to vážně myslím. Jednoho dne jsem jim předem oznámila, že na chatě budou dělníci.
„Budou se dělat opravy, nebylo by dobré, abyste tam jezdili,” řekla jsem Renatě do telefonu. „Jaké opravy? ” zeptala se nevěřícně. „V tom domě nic není.
” „No, právě to je ten problém,” řekla jsem sladce. „Není tam nic, co bys chtěla. ” Renata se na mě blýskla. „Aneto, to ti nedělá dobře.
Táta by ti to neřekl, ale bojí se o tebe. Říká, že ses změnila. ” „Ne,” řekla jsem. „Já jsem se konečně probudila.
” O dva dny později jsem dostala od táty sms. „Renata říkala, že máš v plánu prodej. To není pravda, že? ” Neodpověděla jsem.
Ne proto, že bych mu nechtěla psát, ale protože jsem už nevěděla, kdo je táta. Jestli je pořád mým tátou, nebo jen Renatiin manžel. V pátek večer jsem měla pocit, že to nevydržím. Poslala jsem mu zprávu, že potřebuju, aby za mnou přijel.
„Musíme si promluvit. ” Přišel až večer. Sedl si naproti mně a vypadal unaveně. „Aneto, měl jsem ti volat dřív.
Vím, že jsme se odcizili. ” „Proč jsi mi to neřekl, že jezdí na chatu? Že s tím máš problém? ” zeptal se.
„Ty jsi mi řekl, ať s nimi mám vycházet, tati. Myslela jsem, že se ti to líbí. ” „Mně nejde o to, že tam jezdí,” řekl. „Mně jde o to, že se mi zdá, že seš nějaká … jiná.
” V tu chvíli se mi chtělo křičet. ale jen jsem se tiše zeptala: „Tati, chtěl jsi mě někdy brát jako svou dceru? ” Ticho. Bylo to dlouhé, nepříjemné ticho.
Táta sklonil hlavu. „No jasně, že jo, Aneto. ” „Tak proč jsi to nikdy neukázal? ” V ten moment se v jeho očích objevilo něco, co jsem tam neviděla roky.
Lítost. „Odpusť mi,” řekl. „Odpusť mi, že jsem ti to nikdy neuměl říct. ” Bylo toho moc.
Vstala jsem od stolu a řekla jsem, že nejsem připravená to řešit. Ale uvnitř se něco začalo měnit. O týden později se stalo něco, co změnilo všechno. Měla jsem v práci hektický den, a když jsem večer přišla domů, u dveří stála Renata.
Vypadala vyřízeně. „Aneto,” řekla. „Musíme si promluvit. ” „Nemáme si co říct,” řekla jsem a chtěla zabouchnout dveře, ale ona přidržela dveře rukou.
„Aneto, prosím. Tvoje teta … tvoje teta, že jsi jí nechala jen tu chatu, je to pravda? ” Zarazila jsem se. „Co tím myslíš?
” „Ta chata,” řekla. „Ta chata, o které jsem si myslela, že je v ní schovaná částka pro tebe, ale ty jsi říkala, žes nic nenašla. ” Dveře se otevřely dokořán. „Do toho mi nic není,” řekla jsem.
„Ale je,” vyhrkla. „Já jsem ji ukradla. ” „Co jsi udělala? ” „Ty peníze.
Ty peníze, co byly schovaný v zimní zahradě, jsem si vzala já. Táta s nimi počítal, ale tys říkal, že je to tvoje věc, tak jsem jim to neřekla. Jenže já je už nemám. ” V tu chvíli mi spadla čelist.
Moje prateta Markéta byla spořivá žena. Nechala mi dům. Věděla jsem, že musela mít i nějaké úspory. Jenže ty jsem nikdy nenašla.
Po pár týdnech jsem to přestala řešit. A teď mi ta žena, která mi celé roky ničila život, říká, že mě okradla a že už ty prachy nemá. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. „Ty jsi mi ukradla, co mi patřilo, a přiznáš to, až když je pozdě?
” řekla jsem. „Aneto, já ti ty peníze vrátím, jen co budu moct,” řekla rychle. „Jen to neříkej tátovi. ” „Ty mi chceš říct, že táta o tom neví?
” „Ne,” řekla. „Táta ví, že mám dluhy. Ale neví, že to bylo z tvého domu. ” V tu chvíli jsem si uvědomila, že Renata není ani tak vypočítavá, jako spíš zoufalá.
Ale to nic nemění na tom, co udělala. „Vypadni,” řekla jsem. „A už se neukazuj. ” Renata se dala do pláče.
„Aneto, prosím, ne. Tvoje máma by to nechtěla. ” Při té větě se mi zvedl žaludek. „Moje máma byla slušná žena,” řekla jsem.
„Ty o ní nemáš právo mluvit. A když ještě jednou zmíníš moji mámu, tak udělám vše pro to, abys toho litovala. Teď vypadni. ” Renata odešla.
Nevím, jak dlouho jsem stála uprostřed obýváku a třásla se. Chtělo se mi zvracet. Ale zároveň jsem cítila zvláštní klid. Konečně jsem věděla, s kým mluvím.
Druhý den jsem zavolala tátovi. „Tati, potřebuju, abys přijel. Je to důležité. ” Přijel hned odpoledne.
„Stalo se něco? ” zeptal se, když si sedl. „Reno, kde jsi? ” Nejistě se usmál.
„Musím ti něco říct. ” A tak jsem mu řekla všechno. O klíčích, o tom, jak mě vytěsňovala, o tom, jak si na chatu vodila lidi, i o tom, že mi ukradla peníze. Táta během celé řeči ani nedutal.
Když jsem skončila, chvíli čekal a pak řekl jediné slovo: „Proč? ” „Protože jsem to neuměla,” řekla jsem. „Protože jsem si myslela, že když budu hodná, přijmeš mě. ” Táta si promnul obličej.
„Aneto, já jsem si myslel, že ti to nevadí. ” „Co by mi nemělo vadit? Že vaše rodina bere můj dům za vlastní? Že tvoje žena mluví o mojí mámě tak, jako by byla tvoje?
” „O tom jsem nevěděl,” řekl. „Ale to není omluva. Jsem tvůj táta a měl jsem tě chránit. ” Viděla jsem v jeho očích něco, co tam dlouho nebylo.
Skutečnou omluvu. Ale taky jsem věděla, že to nezahojí všechny roky. Nakonec jsme se rozhodli, že chatu prodám. Tentokrát to nebylo ze vzteku ani ze zoufalství.
Bylo to proto, že jsem ji nepotřebovala. Potřebovala jsem klid. Renata se odstěhovala k Jitce. Táta se k ní nepřipojil, i když to bylo zpočátku náročné.
Nechal se rozvést a začal za mnou občas jezdit. Nebylo to hned dokonalé. Byly dny, kdy jsme spolu neuměli mluvit vůbec, a já jsem si říkala, že je zle. Ale pak jsem mu jednou uklouzla, že mám ráda, jak voní déšť na silnici, a on se pousmál a řekl: „To měla ráda tvoje máma.
” A já jsem se konečně rozbrečela. Ne proto, že by mě to bolelo. Ale proto, že to bylo poprvé, co o ní mluvil tak, jako by to bylo včera. Chatu jsme prodali mladému páru, který se zrovna chystal na velkou cestu kolem světa.
Když jsem jim předávala klíče, podívala jsem se naposledy na jezero a přála jim, ať se jim daří líp než nám. Nebyla to ale hořkost. Bylo to rozloučení. Dnes mi je třicet.
Sedím ve vlastním malém bytě, kde mám na polici jednu jedinou fotku. Jsem na ní malá, držím se mámy za ruku a obě se smějeme. Vedle ní je vybledlá fotka Markéty. Nikdy jsem nepřestala vzpomínat.
Ale přestala jsem se bát o tom mluvit. Táta za mnou jezdí častěji. Jsme si blíž než kdy předtím. Není to dokonalé.
Pořád jsou chvíle, kdy mě to bolí. Ale už to není ostrá rána. Je to tupá, ale snesitelná připomínka toho, že jsem si vybrala sama sebe.
A to mi konečně stačí.