Romana Konečná přešla prostranství před nádražím rychleji, než měla v úmyslu. Na displeji telefonu svítilo datum, které si nemusela připomínat. Přesně před třemi lety Tadeáš Krejčí zmizel a právě dnes na ni u hodinové věže čekal jiný muž. Toho muže znala.
Jmenoval se Karel a byl přibližně o pět či šest let starší. Do jejich firmy přijížděl za partnerskou společností, a pokaždé, když se objevil, v ní zanechával podivný pocit. Nebyl to jen jeho klid, se kterým vstupoval do kanceláří. Nebyla to jen ta jistota, se kterou mluvil před ředitelem.
Bylo to něco v jeho očích, když se na ni podíval, jako by ji znal z doby, kterou si Romana nepamatovala. A nebyl to jediný detail, který v ní vyvolával nejasný neklid. Když se s ním některý z řadových zaměstnanců pokusil dát do řeči, odpověděl stroze, nebo vůbec. S ní ale vydržel mluvit dlouhé minuty o věcech, které ji nezajímaly.
Vyptával se na práci, na to, jak se jí daří, a jeho pohled přitom nikdy neuhnul. Romana se přistihla, že před ním cítí nutkání ustoupit o krok dozadu. Možná to bylo tím, že jediný den, kdy se s ním setkala mimo kancelář, byl den třetího výročí Tadeášova zmizení. Stála u hodinové věže a on se k ní blížil.
Měla pocit, že jí půda pod nohama mizí. Kolem procházeli lidé, spěchali za svými povinnostmi, ale její svět se scvrkl na úzký kruh kolem něj a jeho natažené ruky. Nezdravil ji, neptal se, jak se má. Jen řekl: „Musíme si promluvit, Romano.
O Tadeášovi. “
Sednout si rovnou do jeho auta a odjet někam o samotě jí připadalo příliš. Přesto, když jí navrhl kavárnu na okraji parku, kývla. Každé slovo, které od něj přišlo, se podobalo skládačce, kterou nechtěla složit.
„Vím, že to zní šíleně,“ řekl Karel, když objednal černou kávu a ona si ani nevšimla, že si sedla naproti němu. „Ale Tadeáš ti nikdy nepřestal psát. A já potřebuji, abys věděla, kde je. “
Romana sevřela ruce do pěstí pod stolem.
„To není možné. Tadeáš je tři roky nezvěstný. Všichci to vědí. “
Karel se naklonil přes stůl.
„To víš ty. Ale pravda je jiná. Tadeáš žije. Jen se schovává, a než se vrátí, potřebuje dokončit jednu věc, na které jsme pracovali společně.
“
„Na které jste pracovali vy? Ty jsi tvrdil, že ho skoro neznáš. “
Karel se pousmál. „Já jsem tvrdil to, co bylo bezpečné.
Teď ti říkám pravdu, protože začíná být nebezpečné. “ Vytáhl z kapsy náprsní tašku a položil na stůl fotografii. Romana po ní sáhla, ale ruka se jí zastavila kousek nad stolem. Na snímku stál Tadeáš před budovou, kterou znala.
Byla to kancelářská budova v Harachově, městě, kam se Tadeáš chystal odjet v den, kdy zmizel. „Do Harachova,“ vydechla Romana a vzala fotografii do ruky. Tadeáš na ní byl o pár let mladší, ale měl stejný pohled, který znala z doby, kdy spolu ještě žili. Ten soustředěný pohled, kdy jeho mysl běžela o několik kroků napřed před jeho tělem.
„Proč mi to ukazuješ? Proč teď? “
„Protože on se vrací. A jestli se dozví, že jsem ti to řekl, zabije mě.
Ale já už nemůžu dopustit, aby ses dál trápila. “ Karel si povzdechl. „Tadeáš mi řekl, abych ti dal vzkaz. Vzkaz, který ti měl předat už dávno.
“
„Jaký vzkaz? “
„Že tě nikdy nepřestal milovat. A že lituje každého dne, který strávil tím, že se staral o něco, co tě mělo chránit. “
Romana položila fotografii zpět na stůl.
V hlavě se jí mísily vzpomínky na Tadeáše, na to, jak se v posledních měsících před zmizením choval. Uzavíral se do sebe, celé dny trávil u počítače a telefonoval z jiné místnosti. Jindy se vracel domů pozdě, s ospalýma očima a vyhýbavým pohledem. Říkala si, že ho práce pohlcuje, že to přejde.
Ale nepřešlo to. Skončilo to tím, že přijel do Harachova, a pak už se neozval. „To nebyla žádná pracovní cesta,“ řekla Romana nahlas, spíš sama pro sebe. „On odjel něco zařídit.
Ale nevěděla jsem co. “
„Protože ti to nechtěl říct. Bál se, že bys ho zradila. Ne schválně, ale tím, že bys mluvila.
Jenže to není tvoje chyba. Byla to moje chyba, že jsem ho nechal jít samotného. “
Romana se zvedla. „Myslím, že bych měla jít.
“
Karel ji chytil za zápěstí. Jeho dotek byl pevný, ale ne hrubý. „Ještě chvíli. Prosím.
Potřebuješ vědět, co se tehdy stalo. “
Násilím si sedla zpět. Karel na ni chvíli hleděl, jako by se rozhodoval, kolik muže odhalit. Pak začal vyprávět.
Mluvil o tom, jak Tadeáše potkal na konferenci v Praze, o tom, jak dlouhé večery probděli nad kávou a řešili práci na projektu, který měl změnit jejich firmu. Ale hlavně mluvil o tom, jak se Tadeáš svěřil, že se bojí o Romanu. Že se do toho zamotali lidé, kteří si nenechají jen tak říct, a že musí do Harachova dokončit jeden obchod, aby tu část života uzavřel. „Já mu říkal, ať tě vezme s sebou.
Ale on byl tvrdohlavý. Říkal, že tě nechce vystavovat nebezpečí. A že to brzy skončí, že se vrátí a všechno ti vysvětlí. “ Karel sklopil oči.
„Jenže to nebyli jen podnikatelé. Byli to lidé, kteří si práci s penězi zařizovali po svém. A když Tadeáš přijel do Harachova, zjistil, že je to celé ještě horší, než jsme si mysleli. “
„Kvůli vám šel do vězení?
“
„Kvůli nám šel do pasti. Někdo mu nastražil důkazy o tom, že zpronevěřil peníze z fondu. Bylo to nastavené tak, že každá výpověď, každá smlouva ukazovala na něj. Najednou měl na krku vyšetřování a myšlenku, že ho můžou zatknout kdykoliv.
A místo aby se obhajoval, jak by udělal normální člověk, rozhodl se zmizet. Začal od nuly, ale s vědomím, že dokud nesebírají ty, kdo za tím stojí, nemůže se vrátit za tebou. “
Romana poslouchala, ale svět kolem ní přestával dávat smysl. Tři roky si myslela, že ji Tadeáš opustil bez vysvětlení.
Že se rozhodl odejít a zapomenout. Teď jí docházelo, že její představa o jeho zmizení byla postavená na lži. Ne na jeho lži, ale na lži těch, kteří ho chtěli zničit. „Kde je teď?
Chci s ním mluvit. “
Karel zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Musíme počkat.
Včera večer přišla zpráva, že se chystá vrátit. Ale ne sám. Dokončil to, co musel, a teď se vrací, aby se očistil. Jenže ti lidé jsou pořád venku.
A čekají na něj. “
„Tak mu zavoláme. Řekneme mu, ať zůstane schovaný. “
„Nejde to.
On se rozhodl skončit to. A já mu to nemůžu vymluvit. Proto jsem tě přišel varovat. Ne proto, abys na něj čekala, ale abys věděla, že skrz tebe by ho mohli dostat.
Když zjistí, že mě kontaktoval, hrozí mu ještě větší nebezpečí. “
Romana se na něj podívala. Poprvé po třech letech měla pocit, že se jí něco objasnilo, ale zároveň se jí z toho celého chtělo křičet. Místo toho jen tiše řekla: „Co mám dělat?
“
„Žij dál. Choď do práce. Buď, jako by se nic nestalo. A hlavně nikomu neříkej, že mě viděla.
“ Karel vstal. „Já mu řeknu, že jsi na něj nezapomněla. To je to poslední, co pro vás můžu udělat. Ale musíš mi slíbit, že počkáš.
Než se ozvu já, necháš to být. “
Romana kývla. Karel se otočil a odešel, ani se nerozloučil. Zůstala sedět u stolu s fotografií v ruce a vnímala jen tichý hluk města, který ji už neuklidňoval.
Cestou domů měla v hlavě zmatek. Každý krok, který udělala, jako by odrážel roky ticha, které jí Tadeáš vnutí. Zašla do bytu, hodila kabelku na zem a klekla si ke skříni. Vytáhla krabici, do které kdysi poskládala všechny jeho věci.
Tmavou mikinu, kterou nechala schovanou vzadu v polici, cigarety, které si tu nechal, a nebo jeho zápisník. Nikdy do něj neotevřela, ale teď ho vzala do ruky a otevřela na prvním zápisníku. Datum bylo z doby, kdy se do města přestěhoval. „Milá Romano,“ psal Tadeáš.
„Jestli tohle čteš, znamená to, že se mi nepovedlo vrátit se včas. Ale to neznamená, že jsem tě přestal milovat. Možná jsi na mě zapomněla nebo jsi na mě naštvaná. To chápu.
Ale věz, že každý den, který jsem strávil v tomhle městě, jsem doufal, že se za nimi jednou vrátím. Musel jsem dokončit práci, kterou jsem začal. Práci, která mě měla zbavit dluhů, ale nakonec mě málem připravila o vše. Doufám, že mi jednou odpustíš, až bude po všem.
Tadeáš. “
Romana se opřela o skříň a pevně sevřela sešit. V očích ji pálilo, ale nevyplakala ani slzu. Vstala, naplnila konvici a postavila se k oknu.
Venku se stmívalo, ale ona necítila potřebu rozsvěcet. Jen přemýšlela o tom, co jí Karel řekl. A o tom, co jí Tadeáš napsal. Možná se mýlil v tom, že by na něj zapomněla.
Ale měl pravdu v tom, že by mu už neuměla odpustit, kdyby se nevrátil. Ne kvůli tomu, že odešel. Ale kvůli tomu, že jí nevěřil. Během dalších dnů se Romana vrátila do běžného života.
Vstávala ráno, chodila do práce, odpovídala na otázky, otevírala a zavírala dveře. Ale uvnitř se odehrávalo něco jiného. Každý večer brala do ruky Tadeášův zápisník a četla kousek z něj. Obsahoval záznamy o jeho myšlenkách, obavách, ale i o plánech.
Na jednom z posledních zápisů si všimla, že pořád dokola píše jedno jméno: Karel. Ne jako přítel, ale jako někdo, komu se vyhýbá. V jednom z řádků Tadeáš psal: „Karel mi nabízí pomoc, ale já se obávám, že ho zajímá jen to, co vím o fondu, ne o mě. Musím být ve střehu.
“
Romana zalapala po dechu. Přešla zpět do obýváku, kde ležela fotografie z kavárny. Podívala se na Karla a uvědomila si, že v jeho tváři něco nehraje. Když jí vysvětloval o Tadeášově návratu, byl příliš klidný.
Příliš sebejistý. A hlavně, proč čekal tři roky, než jí přišel říct pravdu, pokud o ní věděl od začátku? Co když jí celou dobu lhal? Sedla si ke stolu a rozložila si před sebe všechny věci, které měla po Tadeášovi.
Občanský průkaz, který nechali doma. Staré jízdenky. Nakonec narazila na jeden svitek papíru s adresou v Harachově. Nebyla to smlouva, ale leták z místní knihovny.
Na zadní straně byl tužkou napsaný vzkaz: „Pokud se něco semnou stane, najdi v Harachově na náměstí dům s modrými okenicemi. Zeptej se na paní Čermákovou. Ta ví, co se stalo. “
Romana to četla dokola, dokud jí ten text nedocházel.
Její kdysi pohodlný život se začal drolit. Nevěděla, komu z nich může věřit. Ale jedno věděla jistě: potřebovala odpovědi, a ty jí Karel nedá. Nad ránem si sbalila malou tašku, vzala si pár dní volna a sedla na autobus do Harachova.
Když projížděla městem, srdce jí bilo rychleji. Na náměstí, kde stál dům s modrými okenicemi, se zastavila. Zaklepala a po chvíli se otevřely dveře. V nich stála drobná starší žena s pronikavýma očima.
Podívala se na Romanu a místo pozdravu tiše řekla: „Tak vy jste Romana. Tadeáš mi o vás vyprávěl. Pojďte dál. “
V obývacím pokoji, vonícím starým dřevem a sušenými bylinkami, se Romana dozvěděla to, co zbývalo.
Paní Čermáková byla Tadeášova babička z otcovy strany, která ho schovávala celou dobu. Nebyl to žádný útěk do neznáma. Byl to úkryt, dokud nedokončí práci, která měla zajistit, že ti, co mu ublížili, skončí za mřížemi. Jenže poslední týden se Tadeáš neozval.
A mezi dámskými kalíšky na čaj ležel dopis na jeho jméno. „Napsal mi, že kdyby se něco stalo, mám vám ho dát. “ Paní Čermáková podala Romaně obálku. Ruka se jí mírně chvěla.
Romana vzala dopis a dlouho se dívala na rukopis. Byl to Tadeášův. Pak dopis otevřela. Stálo v něm: „Romano, pokud to čteš ty, znamená to, že jsem se nemohl vrátit.
Ale nezoufej. Udělal jsem chyby, za které mě snad někdy omluvíš. Karel je nebezpečný, nevěř mu. Všechny důkazy o fondu jsou schované v mém starém zápisníku.
Najdi ho. A oni už nemůžou ublížit nikomu dalšímu. Miluji tě. Tadeáš.
“
Romana zvedla oči od papíru. Vzpomněla si, že ho nechala doma, v krabici s jeho věcmi. Ale i tak věděla, co musí udělat. Otočila se na paní Čermákovou: „Musím zavolat na policii.
A pak vám ukážu, co nám Tadeáš nechal. “
Paní Čermáková jen kývla. Romana sáhla po telefonu, ale pak se zastavila. Její pohled padl na obraz nad krbem, na kterém byla fotografie Tadeáše v uniformě.
Nebylo to náhodou něco, co by ji mělo uklidnit. Ale i tak jí dodalo pocit, že to udělá správně. „Řekněte jim, ať přijedou sem,“ řekla Romana pevně. „Řekněte jim, že mám důkazy o tom, kdo stojí za zmizením Tadeáše Krejčího.
A že jsou tu informace, které by je zajímaly. “
Když do pokoje vstoupil první policista, Romana stála u okna a dívala se ven. Věděla, že tohle je konec jedné kapitoly. Ale také tušila, že pořádný příběh teprve začíná.
V kapse svírala dopis, který jí Tadeáš napsal, a tiše si v duchu slíbila, že na něj počká, ať to dopadne jakkoliv. Protože láska, která vydrží roky ticha, si zaslouží šanci. I kdyby měla být celou dobu postavená na víře, že se jednou vrátí.