Dnes byl ten den. Seděla jsem u stolu v kuchyni, která už nebyla moje, a s nechutí přejížděla vidličkou po talíři. Venku před domem stálo zaparkované stěhovací auto a pár nosičů právě nakládalo poslední krabice. Ale nebylo to moje stěhování.
Teda, bylo. Jenže já jsem s tím neměla nic společného. Tomáš stál uprostřed místnosti s rukama v kapsách a instruoval jednoho z nosičů, kam má dát sedačku. Lucie mezitím s mobilem u ucha pobíhala po zahradě a řešila něco s instalatérem.
Jejich děti, malá Ema a teprve tříletý Jakub, běhaly kolem nohou stěhováků a křičely nadšením z toho velkého dobrodružství. Nechápu, proč jsi kupovala nový gauč, když tohle je vážně pěkný kousek, hodila jsem řeč na Lucii, která právě vešla dovnitř. Ta se na mě podívala tím svým pohledem, který jsem znala moc dobře. Povzdechla si, jako by vysvětlovala něco naprosto samozřejmého malému dítěti.
Protože, Terezo, tenhle starý gauč se nám prostě nehodí do nového interiéru. Budeme mít moderní styl. To snad chápeš ne? Moderní styl.
Jasně. Koupili si totiž byt v centru Brna. Teda, koupili. Nejdřív prodali náš dům.
Tedy, můj domek. Ten malý, na okraji města, který jsem si za roky šetření z účetní práce pořádně vychovala. Pamatuji si, jak jsem se k němu před čtyřmi lety nastěhovala. Byl to skromný dům, ale měl duši.
Postupně jsem do něj dávala peníze stranou, malovala jsem si ho, nechala si vyměnit okna, udělala si malou domácí kancelář s výhledem do zahrady. Pro mě to bylo útočiště. Jediné místo, kde jsem nikdy nebyla ta druhá. Ale to už je pryč.
Všechno to začalo mnohem dřív. Vlastně celý můj život byl takový. Druhá. Vždycky ta druhá.
Nejlepší, čeho jsem dosáhla, bylo vždycky jen odrazem Tomáše. On byl to zlaté dítě. Já byla prostě Tereza, ta zodpovědná, ta účetní, ta, co nikdy nedělala problémy. Když jsme byli malí, Tomáš dostal nové kolo a já zdědila to staré po něm.
Když měl Tomáš narozeniny, dostal drahé herní konzole. Já dostala knížky nebo, pokud měla máma dobrou náladu, nové oblečení. Na střední škole rodiče chodili na každý jeho fotbalový zápas, když on hrál. Když jsem já postoupila do finále soutěže z ekonomiky, přišli se podívat jednou.
Vyhrála jsem. A celou cestu domů táta mluvil o tom, jak by byl Tomáš na můj úspěch hrdý. Tomáš, který u maturity málem propadl a na výšku se dostal přes příbuzné. Ale k čemu bych si stěžovala?
V naší rodině měl prostě vždycky přednost. Bylo to tak nastavené a já se s tím už dávno srovnala. Až do toho okamžiku, kdy se to celé zvrtlo. Do okamžiku, kdy umřel děda.
Děda byl chytrý muž. Skromný, ale chytrý. Jako mladý začínal úplně od nuly, dřel v továrně, spořil, investoval opatrně a postupně si vybudoval malé jmění. Nikdy z něj nebyl boháč, ale nikdy nic nemrhal.
Dům a pár pozemků byla jeho celoživotní práce. Když zemřel, čekala nás konání závěti. Tomáš zdědil velký čtyřpokojový dům v lepší čtvrti. Já dostala menší domek na okraji města.
V tu chvíli jsem neřekla ani slovo. Jen jsem si tu nespravedlnost nechala pro sebe. Ale pak přišla máma. Nechtěně jsem ji slyšela, jak s dědou, už když byl nemocný, dohaduje, aby ten větší dům dal právě Tomášovi.
“Prosím tě, tati,” říkala mu s prosebným hlasem, když si myslela, že ji nikdo neposlouchá. “Tomáš bude mít rodinu. Potřebuje víc místa. Vždyť víš, jak jsem ho vedla, aby se měl dobře.
A Tereza? Tereza si vystačí s tím menším. Nemá děti, nepotřebuje tolik prostoru. ”
Bolelo to.
Ale držela jsem se zpátky. Měla jsem práci, měla jsem střechu nad hlavou. Nechtěla jsem škrábat na povrchu té rodinné slavnosti, kterou mou rodinu dělal právě tenhle rozdíl. Tomáš byl prostě přednější.
Tak to bylo. A pak přišla ta večeře. Seděli jsme ve velkém obývacím pokoji, který byl kdysi dědečkův. Tomáš s Lucií se u večeře začali výrazně odkašlávat, až jsem zvedla hlavu od talíře.
Tomáš se rozzářil ještě víc, když viděl, že má pozornost celé rodiny. “Máme pro vás velkou novinu,” řekl slavnostně a vzal Lucii za ruku. “Rozhodli jsme se prodat dům. ”
Na chvíli se v místnosti rozhostilo ticho.
Pak se ozvalo nadšené zatleskání od našich rodičů. Já jsem vypadla z řeči. Já jen zakuckala. “Prodáváte ten velký dům?
” zeptala jsem se, když jsem se nadechla. “Vždyť je na to ideální doba! ” řekl táta. “Cena nemovitostí šplhá vzhůru.
”
“A co budete bydlet? ” zeptala se máma. “Dělali jsme si propočty,” řekla Lucie a vzrušeně poskočila na židli. “Když dům prodáme, vyjde to na spoustu peněz.
Úplně více, než jsme čekali. A my to chceme investovat. ”
Tomáš přikývl a jeho oči zářily čistým vzrušením. “Roman, můj kamarád z vysoké, přišel s geniálním nápadem.
Technologická platforma, která propojuje investory se startupy. Prostě to úplně změní tvář investování. A do toho vstupujeme hned v rané fázi. Roman slibuje návratnost minimálně tři sta procent už během prvního roku.
”
Máma s tátou vypadali ohromeně. Já jsem to sledovala s rostoucí nevolností. Nechtěla jsem být opět ta věčně negativní, ale tohle mi přišlo jako čiré šílenství. “To je hodně peněz, které chcete dát do jednoho projektu,” začala jsem pomalu a volila slova.
“A co vy dva? Není to moc riskantní? ”
Tomáš se na mě podíval tím povýšeným pohledem, který jsem znala celý život. Úsměv mu pohasl a na tváři se mu objevil ten výraz, který používal, když mluvil s podřízenými v práci.
“Terezo, já vím, že to myslíš dobře. ” promluvil pomalu, jako by mluvil s nechápavým dítětem. “Ale podívej, já jsem vystudoval finance na univerzitě v Ostravě. Ty jsi účetní z vyšší odborné.
Myslím, že se v podnikání trochu vyznám lépe. ”
A je to tady. Bodlo mě to, ale neřekla jsem ani slovo. Nezmínila jsem, že jeho studium bylo samá oprava, zatímco já jsem měla samé jedničky.
Neřekla jsem, že jsem za pět let v práci dvakrát povýšila, zatímco on měl práci bankéře, kterou mu táta zařídil přes známého. Jen jsem se tiše zahrabala do polévky. “Navíc,” pokračoval a blahosklonně se na mě usmál, “děda mi přece odkazal ten velký dům záměrně. Vždycky věděl, že mám lepší hlavu na byznys.
Tohle je přesně ta příležitost, která by ho nadchla. Tohle je můj osud. ”
Byla jsem v pokušení mu říct, že jim děda odkázal ten dům jen proto, že jim ho máma předem domluvila. Chtěla jsem mu říct, že by se ten starý muž zhrozil, kdyby viděl, jak vyhazuje peníze na něco, čemu ani nerozumí.
Ale jaký to mělo smysl? Stejně by mě nevyslechl. “A co budete dělat s penězi, až to prodáte? ” zeptala jsem se místo toho a nechala si své poznámky pro sebe.
“Máme to rozplánované,” zamávala rukou Lucie. “Nejdřív byt. Pronajmeme si něco krásného v centru. Sice to bude asi 80 000 měsíčně, ale vždyť to nevadí, za chvíli máme zisky.
Pak do toho investujeme. A když se to podaří, všechno se nám vrátí. ”
80 000 měsíčně jen za nájem. Zavrtěla jsem hlavou nad tím luxusem, ale mlčela jsem.
Zbytek večeře se pak nesl v duchu plánů a snů. Tomáš s Lucií mluvili se širokým nadšením o tom, jak zbohatnou, jak si koupí chalupu u lesa, jak pošlou děti do soukromé školky, jak procestují celý svět. Od té chvíle se můj bratr začal chovat jako boháč. A přesně kvůli tomu to všechno začalo být nebezpečné.
Prodali dům za slušnou částku. Tomáš vzal polovinu peněz a vložil je do Romanova projektu. Když přišel domů z druhé schůzky s tím šíleným podnikatelem, chodil po obýváku se samolibým úsměvem. “Lucie, zlato, mám to!
Roman mě dnes vzal do zákulisí celého systému. “Říká, že za tři roky z nás budou milionáři. ”
“Do prdele, fakt? ” Lucie se zvedla od stolu, kde kreslila s Emou, a rozzářeně k němu přiběhla.
“Takže ta investice? To vážně vyjde? ”
“Samozřejmě, že vyjde,” přikývl s přesvědčením. “Pokud budeme chytří, tak do roka uvidíme první peníze.
A Roman tvrdí, že za dva roky budeme mít na barák u moře. ”
Stála jsem ve dveřích, sledovala jsem je a cítila, jak se mi svírá žaludek. Možná byla moje práce účetní nudná, ale něco jsem věděla. Čísla neuměla lhát.
A tyhle sny mi voněly jako hodně velké průšvihy. Ale když jsem se o to pokusila říct svoje, Tomáš se na mě podíval s tím svým blahosklonným úsměvem. “Terezo, já tě mám rád, ale tohle je přece jenom o kšeftu. Ty tomu nerozumíš.
Seď tady a úřaduj. Zatím ti ještě odpovídám, abys ho s námi nepokazila,” řekl ledově, když odcházel s Lucií ven. Začali najednou žít ve velkém luxusu. První půl rok to vypadalo, že se jim to vyplácí.
Tomáš najednou řídil nové auto, které si vzal na leasing. Lucie chodila pravidelně nakupovat do drahých butiků. Děti nosily značkové oblečky, i když jim bylo teprve tak pět a tři roky. “Myslíš, že to není trochu přes čáru?
” zeptala jsem se mámy opatrně jednou u kávy, když se Tomáš zmínil o tom, že si koupili dovolenou na Maledivách. Máma se na mě podívala a nesouhlasně zakroutila hlavou. “Terezo, nezačni zase s tím pochybováním. Tomáš se má k světu.
A víš co? Rozhodně by mohl. Podívej, jak to dotáhl. Ty jedeš pořád v tom svým úřadování, ale Tomáš je prostě obchodník.
”
Obchodník, pro kterého máma zařídila i tu školu. Jen jsem mlčky přikývla a dopila kávu. Zlom přišel přesně tak, jak jsem se bála. Romanova platforma, na kterou Tomáš vsadil skoro všechno, najednou začala mít problémy.
Nejdřív otáleli s výplatou. Pak Roman přestal brát telefony. Tomáš najednou chodil po bytě a nervózně kroužil. “Lucie!
Kde je SMS z banky? ” zařval jednou večer, když jsem u nich byla na návštěvě a hlídala děti. “Nevím, vždyť víš, že jsem ti to přeposlala,” odpověděla Lucie naštvaně od počítače. “Dej si pozor, ať se takhle navážím do dětí!
”
“Debil! Já mám na účtu skoro nula! ” rozčiloval se. “A říkáš, že jsi to poslala?
Co to má být? ”
Nakonec se to dozvěděli. Romanova firma zkrachovala. Celý projekt byl od začátku podvod nebo jenom nesmyslně špatný podnikatelský záměr.
Říkali tomu sice “investiční platforma”, ale ve skutečnosti to byl obrovský pyramidový kolaps. Peníze byly pryč. Všechny. Deset a půl milionu, které Tomáš vybral z dědictví, zmizelo během pár týdnů.
A k tomu měli ještě půjčku, kterou si vzali na auto a na tu dovolenou. Tomáš přišel za mnou domů, vypadal o deset let starší. Sedl si proti mně ke kuchyňskému stolu, schoulil se v bundě a mlčel. Chvíli trvalo, než začal mluvit.
“Tak to nevyšlo, Terezo,” řekl tiše. “Co nevyšlo? ” zeptala jsem se. “To podnikání.
Roman to posral. Všechno jsem do toho dal,” zamumlal. “Ty peníze z domu. Je to pryč.
”
Nechtěla jsem říct “já ti to říkala”. Chtěla jsem ho obejmout, utěšit ho. Ale pak se stalo něco, co mě zarazilo. Tomáš zvedl hlavu a teď se na mě díval s nenávistí.
“Ty za to můžeš! Kdybys nebyla tak závistivá a nepokoušela se mě zastavit, kdybys se nepletla do té večeře a neříkala, že je to pochybný, tak jsem možná byl opatrnější! Ty kurvo! ”
Zůstala jsem sedět jako opařená.
Otevřela jsem pusu, ale nemohla jsem vydat ani hlásku. “Vypadni! ” zařval. “Vypadni mi z domu!
”
Byl to dům, který už dávno nepatřil jemu. Ale neřekla jsem mu to. Jen jsem se pomalu zvedla, vzala si kabelku a odešla. Za dveřmi jsem slyšela, jak na mě křičí ještě nějaké sprosté slovo, ale neslyšela jsem dobře.
Zatočila se mi hlava. Máma mi večer volala. “Terezo, co jsi to Tomášovi udělala? On je z toho celý špatný.
”
“Já? Já mu neudělala nic. ”
“Tak proč pláče? Mimochodem, je jeden čas, aby ses omluvila…
Ted je na tom špatně, žena od něj odešla i s dětmi. Potřebuje podporu. ”
Zavěsila jsem to. To ráno jsem nedokázala mluvit ani se sebou.
Následující dny byly matné. Chodila jsem do práce, dělala jsem účetní uzávěrky, ale v hlavě se mi pořád přetáčely myšlenky na Tomáše a na ty peníze, které jsem nikdy nedostala. Anebo spíš na to, co jsem dostat měla a nedostala jsem. Pak se stala další věc.
Lucie odešla od Tomáše. Vzala děti a odjela k matce. “Musíš to pochopit,” řekla mi máma po telefonu. “To je tvoje chyba.
Vlastně za to můžeš úplně všechno. Kdybys byla jiná, kdybys nebyla pořád divná a nezávislá, tak se s tím dokážeme vypořádat. ”
To byla poslední kapka. Položila jsem telefon a zadívala se na ten svůj malý domek, který jsem kdysi zdědila.
V ten moment jsem se rozhodla. Nechtěla jsem být už druhá. Nechtěla jsem donekonečna řešit, jak moc jsem svou rodinou nemilovaná. Bylo mi čtyřicet a měla jsem na vybranou: buď zůstanu a budu i nadále sloužit jako podložka pro jejich chyby, anebo odtud zmizím.
Dala jsem výpověď v práci. “Promiň, Davide, ale končím,” řekla jsem svému šéfovi, když jsem mu položila výpověď na stůl. “Nastěhuju se do Brna. ”
“Cože?
A co bude s tvým domem? ”
“Prodám ho. ”
David se na mě chvíli zkoumavě díval. “Dobře.
Hlavně ať se ti daří. Ale vím, že bys u nás měla budoucnost. ”
“Ne, tady žádnou budoucnost nemám,” řekla jsem tiše. “Ale děkuju.
”
Začala jsem si prohlížet nabídky práce v Brně. Měla jsem úspory z let šetrného života, protože jsem nikdy netrávala peníze za dovolené. Po pár týdnech jsem si našla práci v menší firmě, která zpracovávala účetnictví pro menší živnostníky. Plat nebyl bůhvíjaký, ale stačil na pokrytí nákladů na malý pronajatý byt.
Ale pak mi začal chybět můj domek. Byl to sice dědictví, které mi od mělo být podle nich odepřeno, ale byl to můj domov. Za ty roky jsem do něj vložila kus sebe. Chtěla jsem si ho prodat, ale taky mě napadlo, že bych v něm mohla bydlet já.
Jenomže být pořád v tom městě, kde každý šel na party k Tomášovi a kde se mě každý ptal, proč jsem to neodhadla, to jsem nemohla. Nakonec jsem se rozhodla jinak. Nechala jsem si domek a pronajala ho za slušné peníze, které mi kryly nájem v Brně. Nechala jsem si ho jako pojistku.
Tomáš mezitím spadl na dno. Přišel o byt v centru. Musel se nastěhovat zpátky k rodičům, do domu, který mu kdysi tolik připomínal, že ho může prodat, protože to nikdo nebude řešit. Máma mi to nikdy neřekla, ale dozvěděla jsem se to od tety Pavly.
“On je z toho úplně na dně,” řekla mi teta, když jsme se párkrát zavolaly. “Lucie si našla přítele, děti bere občas. On s tím vším zápasí. Pracuje někde v železářství.
Ty jsi jediná, kdo by mu mohl pomoct. ”
“Terezo? ” řekla teta, když jsem mlčela. “Tomu neřekneš, prosím?
”
Povzdechla jsem si. “Tetě, jsem v Brně. Už tady nejsem. ”
“Ale stejně bys mu mohla odpustit.
Je to přece tvůj bratr. ”
“Řekla jsi mu, kde bydlím? ” zeptala jsem se. “No…
přišel za mnou, abych mu dala tvou adresu. Že se potřebuje omluvit. Nevypadá dobře. ”
“Tak jestli to myslí vážně, tak ať za mnou přijede.
”
Netrvalo dlouho a stál přede dveřmi našeho malého brněnského bytu. Zhubl, oholil si vlasy nakrátko a kolem očí měl kruhy. Nebyl to ten povýšený Tomáš, který si mě pamatoval. Seděl u mě v kuchyni, mačkal si ruce a nevěděl, kde začít.
“Promiň,” vydechl ze sebe ke konci. “Nechoval jsem se k tobě hezky. Ty jsi to všechno viděla dopředu a já ti místo toho, abych poslouchal, říkal jsem, že ti nerozumíš. ”
“Tomáši, už je to pryč.
”
“Ne, počkej. Chtěl jsem ti hlavně poděkovat,” řekl a podíval se na mě tak zoufale, jak jsem ho ještě neviděla. “Za to, že jsi ten dům prodala. Myslím ten, co jsi zdědila po dědovi.
Ty peníze mi tehdy, po tom krachu, zachránily zadek. Nebýt tebe, přišel jsem i o poslední sanity a mohli bychom přijít o všechno. ”
Zavrtěla jsem hlavou, nechápavě. “Jaké peníze?
Já jsem ti nic nedala. ”
Chvíli se na mě díval, jako by mi nevěřil. “Ale Lucie říkala… teda, byla jsem přesvědčená, že jsi poslala peníze jako dar na účet, protože…
Ten dům se pak prodal a já… Myslel jsem, že jsi to byla ty. ”
“Ne,” řekla jsem pomalu. “Žádný dům jsem neprodala.
Domek jsem pronajala. Peníze za něj mám dodneška na účtu. Neposlala jsem ti odtud ani korunu. ”
Tomášovi se třásly ruce.
“Tak kdo to byl? ”
Zazvonil mi telefon. Koukla jsem na displej a uvidila neznámé číslo z Brna. Zvedla jsem to.
“Je to máma,” řekla jsem mu s rukou přes sluchátko. Když jsem ji poslouchala, cítila jsem, jak mi pomalu přestávají fungovat nohy. “Terezo, já vím, že jsi Tomášovi poslala všechny ty finance,” spustila máma, bez nějakého úvodu. “Já nic neposlala,” řekla jsem stroze.
“Žádné kecy. Vyšetřoval to? To je jedno. Chci ti jenom říct, že pokud Tomášovi nepomůžeš, už k nám nikdy nepřijedeš, protože my na to prostě nemáme…
”
Nezmohla jsem se na odpověď. Položila jsem telefon. A podívala se na Tomáše, který byl celý promodralý a třásl se. “Pojď,” řekla jsem mu.
“Jedu s tebou. Pořádně se na to podíváme, co se to stalo. ”
Tomáš a já jsme strávili celý den v bance a u finančního poradce. Zjistili jsme, že někdo použil moje údaje a poslal z mého spořicího účtu, který jsem měla u naší celoživotní banky, velkou částku peněz na účet Tomáše.
A že to vypadá, jako by to byl příkaz ode mě, podepsaný přes internetové bankovnictví. “Ty jsi někomu neříkala hesla? ” ptal se mě poradce. “A komu bych to říkala?
” řekla jsem. “Nikdo se mě na nic takového neptal. ”
“Podíváme se na to jako na podvod,” řekl poradce. “Ale zatím to je záhadné.
”
Tomáš se vedle mě ztišil. Když jsme vylezli z banky, stoupl si těsně přede mě. “Tohle nebyla náhoda,” řekl. “V tom musí být máma.
”
“Cože? ”
“Přemýšlej o tom. Kdo tě zná nejlíp? Kdo ví, že máš peníze v bance?
Máma. Vždycky chtěla, abych já se měl dobře. A když jsem já přišel o peníze, šla to napravit na tvůj úkor. ”
Nechtěla jsem tomu uvěřit.
Ale jen jsem se podívala do Tomášových očí a pochopila jsem, že má pravdu. Zavolala jsem mámě a řekla jí, že jsem byla v bance. “Chodila jsem k tobě na návštěvu,” řekla jsem. “Ty jsi mi jednou připomněla, že mám u zápisu rodné číslo záměrně vytištěné, že to mám schované v šuplíku s papíry, když něco potřebuji.
Protože jsem mu věřila. ”
“Terezo… ”
“Jestli to byl podvod, který tě napadl, mami, nebo jsi to napravila, o tom nechám mluvit policii. ”
Máma se nadechla, ale ty tři vteřiny ticha mluvily za vše.
Nakonec jsem to nechala být. Obvinění jsem stáhla, ale přerušila jsem s nimi veškerý kontakt. Tomáš si časem našel práci v menší firmě a začal se dávat dohromady. Já jsem zůstala v Brně.
Byt s výhledem na město, kavárny, nová práce, noví lidé. A když si někdy vzpomenu na chvíli, kdy jsem si myslela, že mě rodina má aspoň trochu ráda a že jsem jenom nebyla vidět, tak už jenom tiše zavřu oči. Protože najednou jsem byla Tereza. Jenom Tereza.
A to stačilo.