Do bytu se vrátili dlouho po setmění. Venku se snesl drobný, vytrvalý podzimní déšť, který na chodníku vytvářel kluzkou, mastnou vrstvu, odrážející pouliční světla. Petra šla první, vedla si jednu ruku po zábradlí, protože schody byly úzké a oprýskané, a vzpomínala, jak se za mlada bála tmy na tomhle schodišti. Radek jí šel v patách, nahýbal se dopředu jako vždycky, když byl unavený, a mlčel.
Oběma se nechtělo mluvit ani o tom, co viděli, ani o tom, co cítí. V bytě ale bylo prázdno, které je oba polilo horkem. Ne proto, že by tu něco chybělo, naopak. Všechno bylo na svém místě.
Boty lehce vysunuté od zdi, čepice na věšáku, časopis na konferenčním stolku otevřený zády vzhůru, aby nepokrčil rožek. Přesto tam bylo vidět. Bylo to cítit. Petra se zastavila uprostřed obýváku a otočila se.
„Vidíš to? “ zeptala se tiše. Radek zavrtěl hlavou, ale pohled mu uvízl na koberci u křesla. „Co vidím?
Že jsem unavenej? Museli jsme vstávat ve čtyři. “
„Nedělám si srandu. Podívej,“ řekla a ukázala na sklenici od limonády, která stála opuštěná na polici vedle kytary.
Nedala si nic napít, to se pamatovala dobře, protože uklízela dřív, Radek seděl na gauči a čekal. Sklenice tam prostě nestála. Navíc byla skoro prázdná, na dně se zbytky jablečné šťávy, bledý, sedlinový kruh u okraje. „Nechal jsem si to pít, ne?
“ odtušil Radek, ale hlas měl nejistý. „Ty jsi mi pak vařila čaj, tak jsem to možná odnesl. “
„Ty jsi nebyl v kuchyni ani pět minut, hrál jsi na kytaru, když jsem se vracela z koupelny. Kytaru jsi měl na klíně, klidně jsi mohl nechat věci být.
Tohle není tvoje sklenice, Radek. Vypadá to, jako by ji někdo pil druhou. “
Radek přešel ke křeslu a vzal sklenici do ruky. Otočil ji, podíval se na okraj, jako by hledal otisky.
„Možná jsi ji tam nechala dávno, nebo tak. “
„Nejsem blbá, Radek. Přece vím, co mám doma. Víš, co to je?
To je pořekadlo. Někdo tady byl. Někdo tady šel, když jsme byli u Heleny. A ty se tváříš, že se nic neděje.
“
„Nemám se co tvářit! Já jsem se nevracel, chodili jsme spolu! “ Radek sklenici položil zpátky, možná trochu tvrději, než chtěl, protože kov cinkl o dřevo. „Ale ty jo, vidíš mě.
Co myslíš, že bys dělala, kdyby ti tu máma nechala klíč a ty bys neměla důvod ho nepoužít. “
„Nech to být. “
„Proč? Ty si myslíš, že je to jako u tebe?
Ty si vždycky myslíš, že jsi chytřejší. Že lidem čteš myšlenky. Ale nečteš. Jen si něco vysvětlíš.
Třeba že ta sklenice je tvoje, protože chceš, aby to tak bylo. Pak si vysvětlíš, že jsem nechal otevřený okno, aby se ti zalíbilo víc. “
Petra si přejela rukou přes obličej, až se jí vzpurný, tmavý pramen vlasů zase vrátil na čelo. Dívala se na něj, na svého muže, s kterým sto let žila, chodila na hřbitov, vařila obědy, jezdila za Helenou, nechala se sbalit v práci, když přišla špatná nálada, a najednou nevěděla, koho má před sebou.
Nebyla na hádky. Nebyla na to zvyklá. Vždycky byli ti, co se hádali jinde, klidní. Jenže ona viděla to, co viděla.
Klíč nebyl jen teorie. Prakličku, ten malý kousek kovu, který Helena nosila na krku, a pak ho schovávala po kapsách zástěry, ale Petra ji zahlédla tolikrát, aby věděla, jak vypadá. A ten druhej, ten, co Vendula s ňákou pýchou nosila v kabelce, aby ho dala mámě, jako by to byla výhoda, že se může vkrádat do bytu. „Není to poprvé,“ pokračovala Petra a věty si dávala pozor, aby jí hlas neklesl do výkřiku, protože nechtěla, aby ji slyšeli sousedé přes zeď.
„Pokaždé, když přijedeme od mámy, to tady po tobě musím chodit a sbírat skoro důkaz. Nejdřív mužský boty u dveří, co nejsou tvoje. Pak prstýnek, ten blbej stříbrnej prstýnek, co jsem dala na poličku v koupelně, a on zmizel. Myslíš, že nevím, co to je?
Myslíš, že jsem si nevšimla, že se mýdlo míň ztrácí? Ty nejsi, Radek. Ale někdo s tvým klíčem. Nebo s mým.
“
„Nemáš ani ponětí, s čím chodí. “ Radek se otočil k oknu, prsty si zajel do vlasů, ten pohyb, který u něj znamenal bezmoc. Venku se rozsvítilo pouliční světlo, pod ním stál starý rozbitý kočárek, který tu někdo nechal už před dvěma lety. „Podívej se na sebe.
Hledáš křivdy, abys nemusela mluvit o tom, že ti zase někdo něco vzal. Nemluvím o sklenici. Chodí se ti tam někdo schovávat, ty to nechceš vidět, protože bys musela přiznat, že chodí k nám, že to není cizí člověk, ale někdo blízkej, koho pustíš do dveří. “
„Jak blízkej?
“
Radek se otočil, v očích měl únavu, která z ničeho nic nevěštilo nic dobrého. „Už je to tady podruhý, co se stěhuješ blíž a blíž. Nebydlíme na vsi, kde se ví všechno. Tady nikdo nikoho nehlídá, dokud se něco nestane.
A ty z toho začínáš bejt vyřízená. Proto jsem vás vzal na tu sobotu k Heleně. Myslel jsem, že potřebuješ změnu. Místo toho tam sedíš jak na trní a stavíš si účty, kdo má co ukradený.
“
„Ty si myslíš, že jsem blázen, jo? Že si vymýšlím? Že jsem tak pohyblivá, abych si schválně šla stoupnout do skříně a koukat na boty? “
„Nejsi blázen, jsi jenom vyděšená.
A máš k tomu důvod. Jenže nemůžeš vinit mě, že nejsem takovej, jak si mě přeješ vidět v hlavě. “ Přešel k ní, sáhl jí na paži. „Já ti něco řeknu.
V pondělí nejdu do práce. Vezmu si dovolenou, dobrou? Zůstanu tady. Odnesu ten klíč, co mám já, přidáme novej zámek, dáme si čaj a ty si odpočineš.
Dobře? “
Petra se mu podívala na ruku, která jí ležela na rameni. Pak se mu podívala do očí. „Ty máš klíč?
Ještě dneska večer? Jakože bychom s tím měli čekat? “
„A kdo by nám tady chodil, když je zámek starej? Přece jen necháš doma klíč od zadního vchodu, jak jsi zvyklá.
“
A to bylo to, co jí došlo. Příliš pozdě. Radek byl dobrý, usměvavý, mrkl na ni. Ale jeho ruka jí sjela o kousek níž, pohladil ji po rameni jako vždycky, a ona poprvé ucítila, jak mu u srdce divoce tluče.
Ne z nervozity, ale z toho, že ji přistihl. Přistihl ji v tom, že ho jde zpovídat. Radek, její Radek, ji jemně vedl ke křeslu, a pak pustil ruku. U stolu stála sklenice, špinavá od šťávy, které se dotkl tak opatrně, jako by to byl popelník.
„Tak se posaď,“ řekl tiše, ale to nebyl rozkaz, ještě nikdy nerozkazoval. „Povídej mi, co jsi dneska dělala. Kde přesně jsi byla. A hlavně, kdo ti řekl, že mají klíč.
“
Seděla, jako by jí uťali nohy. Chtěla lhát, ale měla pocit, že má hrdlo zalepené. V hlavě se jí mísily obrazy: Helena u kamen, jak si rozepíná vestu, protože jí je horko, a vytahuje zpod záhonu rezavou krabičku. Krabička, o které Petra celý život věděla.
Vlastně jí ji sama ukázala, když jí bylo dvanáct. V krabičce ležel klíč. Ne od jejich domu. Od bytu, kde bydlela první rodina, než se přistěhovala k prarodičům.
A Helena ho nikdy nevyhodila. Nebo se ho bála. Říkala, že kdyby přišly problémy, ten klíč jí zachrání život. „Já ti řeknu pravdu,“ začala Petra a cítila, jak se jí chvěje hlas.
„Nebyla jsem odpoledne venku. Seděla jsem u Ivany a ona má žlutý závěsy. “
„Ivana bydlí v přízemí vlevo, má modrý. “
„Má.
Ale dneska měla vyprané, visela tam žlutý povlečení. A víš, co jsem dělala? Půjčila jsem si koště a zametala jsem před vchodem. Protože jsem předtím viděla Vendulu.
Seděla támhle na zábradlí, ne u mě, tady. A měla v ruce klíč. Tvůj. Nebo můj.
A pak někam šla. Myslela jsem, že jde k sobě, ale ona šla k nám. “ Petra se zasmála, chraptivě, bez radosti. „A já jsem vystoupila do pátýho patra a šla jsem se schovat za dveře od výtahu.
A poslouchala jsem. Víš, co dělala? Nic. Povídala si nahlas.
U nás uprostřed bytu. Říkala: tak teď tady budeme bydlet, co Josefinko? A to bylo všechno. A já jsem ti to chtěla říct, ale ty jsi přišel a začal jsi mluvit o tom, jak jsi měl v práci.
“
Radek vedle ní ztuhl. Viděla to na čelistech, jak se mu stáhly. „Vendula? “
„Vendula má k mámě asi tak daleko, jako mám já k pekárnám.
A jestli ten klíč, co ho nosí v kabelce, je náhradní, tak je pořízená hned. Nebo bydlíš ty? Ty jsi byl dneska v práci? “
Nastalo ticho.
Dlouhé. Skoro až uhodilo. Slyšela jen své srdce a jeho dech. Pak Radek vstal, přešel do kuchyně a otevřil skříňku nad lednicí.
Vytáhl z ní otevřenou krabici s instrukcemi od léků, ale sáhl dozadu, a najednou hodil na stůl svazek klíčů. Čtyři na kroužku. „Já ti něco povím,“ vydechl tak tiše, že mu Petra musela skoro nerozumět. „Já jsem dneska v práci byl.
Ale včera večer jsem tu měl službu. Seděl jsem támhle u stolu, dopisoval report, a tys přišla před jedenáctou z koupelny a zeptala ses, kdo je Ivana. Řekl jsem, že to je naše sousedka z přízemí, víš, co jsi odpověděla? “
Petra zavrtěla hlavou.
„Řekla jsi: nemůžu vystát její páchnoucí růže. Takže jsem odešel. Ale víš co? To je jedno, protože to je klíč od sklepa.
Od našeho sklepa, kde máme starý kolo a moje nářadí. Ten, co máš na mysli, je v šuplíku u dveří. A ten jsem tu měl celou dobu. Jenom jsem ti to neříkal, protože sis s tím vždycky dělala takovou vaši věc.
Myslel jsem, že ti to dělá dobře. Mít klíč. Být ta, co má klíče. “
„Proboha, Rade,“ zašeptala.
Ale už nevstala. Dívala se na něj, jak se mu třesou ruce, a poprvé si všimla, že Radek celá léta žil s předsudkem, že je ta podezřívavá, hysterická, která si vymýšlí. Jenže on ji poslal schválně jinam. Neměl v ruce sklenici.
Neměl v ruce klíč od sklepa. On jenom mluvil, aby mluvil, aby něco řekl, aby přehlušil to, co sám ví. „Ty jsi mi lhal,“ řekla a bylo to spíš zjištění než výčitka. „Ty nejsi tady.
Ty jsi vlastně nikdy nebyl. Vymyslela jsem si tě, nebo jsi to ty, kdo se mnou hraje? Kde je tvoje auto? Vyndalas ho ze servisu?
“
„V servise ho nemám. Mám ho zaparkovaný v ulici, protože se mi nechtělo platit garáž. A ty to víš. Chodíš okolo něho každý den.
“
„Ale neviděla jsem ho dneska. “
„Protože jsem ho nechal u Heleny. U tvojí mámy. Ujel jsem za tebou, když jsi řekla, že pro tebe jedeš, ale ujel jsem dřív, abych byl u ní dřív, aby sis tam připadala jako doma.
“ Radek se zasmál, potřásl hlavou. „Ty jsi tak zatraceně fixnutá na to, mít vzorek, kontrolu, klíče, že ti přijde normální rozbít to, co je vlastně dobrý. A já to nechápu. Protože mám klíč od tvýho srdce už dlouho.
Ale tys mi nikdy nedala kopii. Tak mě pořád necháváš čekat před dveřma, jako u obchodu, co má otevřeno až v devět. “
Petřino srdce bušilo tak silně, až si myslela, že jí naskáče modřiny. Všechno kolem ní bylo najednou ostré a viditelné.
Sklenice, klíč, žluté závěsy u Ivany. Kdo dneska opravdu seděl ve tmě v obýváku, když přišli? Počkat, tady někdo byl. Nečekala na ně.
Ale někdo tady byl. A Radek stál před ní, s klíči od sklepa, tvrdil, že ji miluje, a lhal o tom, kde byl. Nebo nelhal. Najednou nevěděla, který stín je skutečný a který udělal jen pohled zpocenýma očima.
„Potřebuji vědět jednu věc,“ řekla a vstala. Vzala ze stolu sklenici, tu špinavou, a šla s ní ke dřezu. Otočila kohoutek, nechala vodu téct, dokud nebyla ledová, a umyla ji tak dlouho, dokud nebyla průzračná. Pak ji postavila dnem vzhůru na sušák.
Teprve pak se otočila. „Hrál jsi dneska odpoledne na kytaru? “
Radek se skoro nepatrně nadechl. V jeho očích se na okamžik něco mihlo.
Pak řekl: „Ne. “
„Kdo teda? Kdo seděl tady u nás, na židli, a hrál na tvoji kytaru? Protože já jsem viděla po prachu v obýváku kolečko od futrálu.
Kytaru máš doma, ale někdo ji vytahoval. Kytaru, na kterou nikdo nesmí sahat. Ani já. Tak mi řekni, kdo tady byl, když jsme spali, když jsme si jeli lehnout k Heleně, kdo u nás probrečel celou noc a já ho slyšela, jak chodí, ale myslela jsem si, že to se ti jenom zdá.
“
Radek sklonil hlavu. Dlouho mlčel. Pak se zhluboka nadechl. „Vendula ti o tom neřekla, že jo?
Ani Helena. Ale já ti to řeknu, protože s tebou nechci vést válku o klíče. Tady byl někdo. Není to poprvý.
Moje sestra měla klíč od našeho bytu, od tý doby, co jsme ji stěhovali, když přišla o byt. Bydlí v pronájmu, ale víš, jak to chodí. “ Podíval se jí do očí, a v jeho pohledu se konečně objevilo něco skutečného. Únava.
Ne ze lži, ale z dlouhého skrývání. „Když jsme byli včera pryč, zapomněla si tady mobil. A vrátila se pro něj, jen co jsme odjeli, jenže my jsme se vrátili pro čepici a našeptávala jsem jí, ať počká klidně, že to dáme do pohodky. Je z toho celá bez sebe, protože si myslela, že nám někdo leze do bytu, a nechtěla říct, že to byla ona, když se stěhovala, tak si dělala kopii, abychom si nenechali ujet nějaký dopis.
To je celý. To je ta sklenice. To je ten klíč. To je všechno.
“
Petra se opřela o linku. Měla pocit, že se jí podlomí kolena. Logika sice seděla, ale byla to tak křehká konstrukce, že se jí chtělo smát. „Má tvoje sestra klíč od našeho bytu?
“
„Má. Říkal jsem ti, že přišla o byt. Bydlela u nás, než si našla ten krám u nádraží. Vrátila klíč, ale nechala si udělat kopii.
A když jí došly peníze, tak se sem občas večer vkradla, aby si v klidu seděla, postavila si sem bydlení, dala si kafe, zagratulovala si, že má pořád ještě někam patřit. Nechtěla, abys to věděla, protože ses jí vždycky smála, že bydlí u nádraží. Ty jo, ty se nikdy neumíš držet zpátky. “
„Já se jí nesmála, Radek.
Já o ničem nevěděla. Řekla jsi mi to snad? Vysvětlil jsi mi to? Ty jsi málem nechával, abych si myslela, že se zblázním.
Ty jsi mi nechal, abych chodila po bytě a podezírala tady každou skříň. Kvůli ní? A tys mi to neřekl, ani když jsem brečela, že mi chybí klíče, že se mě snažíš napálit? “
„A tys mi řekla, že Vendula má klíč!
“
„Vendula ho má! Viděla jsem ho! “
„Vendula ti ho ukázala, protože je to klíč od Heleny. Od té chaty.
Od tý rezavý krabičky pod záhonem, kde má schovaný rezervní klíč od chalupy. Helena ti ho ukázala, když ti bylo deset, ty jsi na to zapomněla, ale Vendula ho nosí, aby mohla k mámě, když zrovna nepůjde zvonit. Chápeš to? Ty jsi obvinila sestru, že nám leze do bytu, kvůli klíči od baráku, co nikam nepatří.
Ukradený klíč, Peti, ale ne od nás. Nekoukej na mě tak. Ty ses celou dobu dívala špatným směrem. “
Petra otevřela pusu a zavřela ji.
Sedla si zpátky, pomalu, jako by jí došly síly. Chtělo se jí brečet, ale neměla už slzy. Byla jen prázdná a unavená. „Jak to, že ho má Vendula?
“ zeptala se konečně klidně. „Protože jí ho dala Helena. Helena jí ho dala, aby jí hlídala chatu, protože se bojí, že už nemá na to, aby tam jezdila. Chtěla, aby se Vendula občas šla podívat, jestli je všechno v pořádku, než tam sama vrazí a omdlí u kamen.
Víš, co jsi udělala, že jsi to nevěděla? Tys to věděla. Tys jí to zakázala. Ale Helena tě poslechla a dala klíč mě, abych ho předal Vendule potají.
Jenže já jsem to udělat nestihl. Proto jsem včera večer jezdil jako blázen. Proto jsi mě nechala sedět hodinu v autě. Proto jsem ti neřekl, že jedu k matce.
Protože jsem to předával, Peti. Předával jsem jí klíč od reality, kterou tys už dávno neunesla. “
Zavřela oči. Všechno se jí to v hlavě točilo.
Klíč, který držela v ruce, byl klíč od cizího domu, klíč k pohodlí někoho jiného. Její muž nestál před ní sám. Stál s ní ve světle lampy, oba s rukama od hlíny a od toho večera, co si mysleli, že hrají hru, ale ve skutečnosti už roky drží špatné klíče. Vstala, přešla k oknu a zadívala se do deště.
Venku stála v přítmí ženská postava, zahalená do černé bundy, a kouřila. Petra poznala Vendulu, jak sleduje jejich okna. „Vendula tam stojí,“ řekla. Radek se zvedl a přišel k ní.
Podíval se dolů, ale postava už zmizela. „Asi hledá tu zástěru,“ odtušil smutně. Druhý den ráno přišla Helena. Hned po snídani, s taškou přes rameno, z níž trčel čerstvý chléb.
Bez klepání si otevřela dveře vlastním klíčem, protože tak to u nich vždycky chodilo. Za ní vešla Vendula, omlouvavá, ale rozhodná. Helena se zastavila uprostřed kuchyně, sundala si brýle a položila je na stůl. „Vím všechno,“ řekla tiše.
„Vendula mi to řekla. Dala jsem jí klíč, abyste se nehádali. Ale já vidím, co se tady děje. Už skoro rok vidím, že se po tom bytě pohybuje tak opatrně, jako by šlapala po skle.
Že visíš z každého zvuku. “ Pohlédla na Petru. „Dcero, ty nejsi blázen. A ty nejsi zlá.
Ale dostala jsi do ruky klíč, který nesedí do žádných našich zámků, a snažíš se ho tam protočit. Takže ti ho vezmu, ano? I ty, Rade. “
Radek mlčky sáhl do kapsy a položil na stůl svůj svazek.
Helena na něj kývla a pak jedním pohybem sundala z krku tkanici a na ni přivázaný starý kousek kovu. Položila vedle nich. „Tohle je klíč od mé první domácnosti, kde jsem bydlela, než jsem poznala tvého otce. Schovávala jsem si ho cely život pro případ, že bych musela utéct.
Žádný cizí byt, žádná chata. Nikdo z nás tady teď nemá právo vejít bez zaklepání. Vezmu si je všechny a nechám u sebe. A klidně si necháme vyměnit zámky.
Ale pamatujte si: kdo nemá co skrývat, ten neschovává klíče. Kdo je schovává, ten něco chce. A já už nechci, aby se moje rodina hlídala jako cizí. “ Vzala klíče, zmáčkla je v dlani a podívala se ven z okna, kde se pomalu zvedala mlha.
„Teď si dejte čaj, ať vás ten život tak neschladí. “
Vendula se po ní ohlédla. Petra si všimla, že žena okamžitě sáhla do kapsy kabátu, ale pak ruku zase rychle vytáhla. Neměla u sebe nic.
Helena klíče sebrala ze stolu a odnesla je do pokoje. Když se vrátila, byla prázdná. Za chvíli se zvedla a řekla, že jdou. U dveří se ještě otočila.
„Ještě jedno, Peti. Až mi jednou dáš klíč od vnoučat, tak ho schovej líp, než ho schováváš ty. Protože lidi nejsou sklenice. Ty se nerozbijí o dřez.
Oni se rozkrájejí o to, že je necháš stát na polici a myslíš si, že jim patříš, jenom proto, že je máš pod zámkem. “
Pak vyšly. Dveře se zavřely a v bytě zůstalo jen ticho, které jim najednou připadalo obrovské a cizí, jako by se sami sobě stali nezvanými hosty.