Jmenuji se Karolína a je mi třiadvacet. Fotím odmalička, doslova. Pamatuju si, jak jsem v deseti dostala svůj první jednorázový foťák a zcvakala jsem s ním úplně všechno – brouky, mraky, vlastní nohy. Teď jsem profesionální fotografka.
Fotím svatby, začínající modelky a kohokoli, kdo potřebuje pořádné snímky. Přednedávnem jsem si koupila profesionální foťák za pětaosmdesát tisíc korun. Obrovská investice, ale stálo to za každou korunu. Moji rodiče z toho málem dostali infarkt, když zjistili, kolik jsem utratila.
„Vyhodilas osmdesát tisíc za foťák? “ Máma při tom slově „foťák“ rozhodila rukama, jako bych jí řekla, že jsem to vyhodila z okna. „Karolíno, potřebuješ si najít pořádnou práci,“ přidal se táta. „Něco stabilního.
V kanceláři, s benefity. “ Přikývl směrem ke mně. „Tvoje sestřenice Jana nastoupila do té pojišťovny v centru. Mají tam i vlastního zubaře.
“
Chtěla jsem jim říct, že si vlastně vydělávám víc než slušně. Že mám našetřeno dost na to, abych každý měsíc platila jejich hypotéku. Ale kousla jsem se do jazyka. To je na mé rodině to typické.
Nikdy moji práci nebrali vážně. Pořád bydlím u rodičů, což vůbec nebylo v plánu. Po škole jsem se chtěla odstěhovat, ale přišla těsně před tím krize. Mámu vyhodili z banky, měsíce si nemohla najít práci a topili se v účtech.
Tak jsem jim začala pomáhat. To byly dva roky. Máma sice pak nějakou práci našla, ale její plat sotva stačí na jídlo, takže jsem hypotéku platila dál. Bydlí s námi i moje mladší sestra Eliška.
Je ve druháku na soukromé vysoké škole a rodiče na ni nějak našli peníze. Náš vztah byl vždycky takový napjatý. Eliška byla zlaté dítě, princezna, která nikdy nic nezkazila. Pamatuju si, jak jsem jednou ve škole dostala z matiky dvojku s pluskem.
Táta se na známku sotva podíval a hned se zeptal, pročí to není jednička. Ten samý den přišla Eliška domů se čtyřkou a oni ji vzali na zmrzlinu, aby ji rozveselili. Tenhle vzorec nám vydržel až do dospělosti. Rodiče zaplatili Elišce soukromou školu a ona mi to dávala najevo při každé příležitosti.
„A jaká je parta na tvojí vyšší odborné, Karolko? “ ptala se pokaždé, když byli kolem její kamarádi. „To musí být fajn, kolik peněz za to ušetříš. “
Snažila jsem se její poznámky ignorovat.
Stejně jsem na rodinné drama neměla čas. Mezi focením venku a prací v mém malém ateliéru v centru jsem doma sotla zapadla. Vždycky až pozdě v noci, ohřála jsem si, co zbylo v lednici, a padla do postele. Ale miluju ten hektický rozvrh.
Miluju pozorovat, jak s každým projektem rostu. Jednou v noci, začátkem léta, jsem se vrátila domů kolem deváté po vyčerpávajícím focení zásnub. V domě bylo nezvyklé ticho. Normálně by z obýváku řval táta u sportu nebo Eliška u nějaké reality show.
Ale dnes svítila jen lampa nad jídelním stolem, který byl slavnostně prostřený. Tím nádobím, co máma vytahuje jen na Vánoce. „Už je tady,“ oznámil táta, když jsem vstoupila s brašnou přes rameno. Máma, táta a Eliška seděli u stolu a očekávaně na mě zírali.
Okamžitě jsem znejistila. „Co se děje? “ zeptala jsem se a opatrně položila vybavení na zem. „Slavíme,“ zazářila máma.
„Eliška dokončila druhej ročník s průměrem 3,8. “
Přikývla jsem a snažila se vzpomenout si, jestli jsme někdy slavili nějaký můj akademickej úspěch. Ne, nikdy. „To je skvělý,“ řekla jsem plochě.
„Gratuluju, Eliško. “
Eliška se už kláněla v představě děkovačky. „Díky, ségra. “
Táta si odkašlal.
„Myslíme, že si Eliška za tu tvrdou práci zaslouží speciální dárek. “
Napnula jsem se. Kdykoli rodiče začali mluvit o speciálních dárcích pro Elišku, obvykle to znamenalo jen jedno – moji peněženku. Eliška do toho skočila, jako by jí hořelo za patami.
„Moje kamarádky jedou za dva tejdny na výlet na Floridu a já chci jet s nima! “
Všichni tři na mě zírali. Očekávání viselo ve vzduchu skoro hmatatelně. Chtěli, abych to zaplatila.
Samozřejmě že chtěli. „Ne,“ řekla jsem prostě. „Vaši dovolenou platit nebudu. Mám s vlastníma penězma jiný plány.
“
Máma vytřeštila oči. „Ale Karolíno, ty jsi nedávno utratila majlant za ten foťák! “
„To není utracenej, to je investice do kariéry,“ odsekla jsem. „Eliška má celý léto na to, aby si na Floridu vydělala jako au-pair nebo v kavárně.
“
Eliška na mě vrhla pohled, kterým uměla zabíjet. „Já ti věřím, že myslíš jako ségry,“ zasyčela. „Kdybys byla fakt dobrá ségry, tak mi pomůžeš. “
„Já ti pomáhám tím, že ti neplatím dovolenou,“ řekla jsem.
„Naučíš se hospodařit. “
Nechala jsem je sedět u prostřeného stolu a odešla do pokoje. Za zády jsem slyšela mamino rozhořčené šuškání. Věděla jsem, že se to tím nevyřeší.
Máma je schopná to okecávat ještě tejden. To jsme ale netušila, jak málo jsem jí vlastně rozuměla. O týden později jsem se vrátila z ranního focení a za dveřmi mě přivítalo ticho. Až moc hustý.
Prošla jsem obývákem a zarazila se. Na stole ležel elegantní dopis z banky adresovaný mým rodičům. Vypadalo to jako oficiální dokumentace o převodu hypotéky. Zvedla jsem to a přečetla pár řádků.
Splátka se přesouvá na běžný účet číslo, které jsem vůbec neznala. Pod tím bylo napsáno jméno hlavního dlužníka: Eliška. Došlo mi to jako blesk. Vtrhla jsem do kuchyně, kde seděli všichni tři u snídaně, jako by se nic nedělo.
Eliška si mazala chleba s marmeládou a máma nalévala kafe. „Co je tohle? “ Mávla jsem dopisem ve vzduchu. „Jé, ty už to víš,“ usmála se máma tak nevinně, jak to umí jenom ona.
„Eliška si potřebovala vzít pár let volna, než nastoupí na dráhu modelky. Je jí teprve dvacet, Karolíno, je mladá. “
Nevěřila jsem vlastním uším. „A co s tim mám teda jako dělat JÁ?
“
„No přece to zaplatíš,“ pokrčila rameny Eliška, aniž by vzhlédla od krajíce. „Ty děláš ty svoje západní slunce a svatby a já se potřebuju soustředit na kariéru. To mi snad neodpáliš pár pikosek ze svýho nablblýho fondu pro mamku s taťkou. “
„Pár pikosek?
“ zopakovala jsem. „To je celá moje úspora. Já si šetřím na vlastní ateliér, aby pověsil foťák na krk natrvalo a neplatil nájem v nějakém provizorním prostoru. “
„Nějaký ateliér vs.
kariéra tvojí sestry,“ řekla máma a já jsem si všimla, že jí ani trochu nedochází ta ironie. „Nemůžu věřit, že tohle poslouchám,“ řekla jsem, otočila se a zamířila do svého pokoje. Dveře za mnou bouchly. Z obýváku ke mně dolehl smích Elišky a ujišťování mámy, že to je v pořádku, že ségra se vzpamatuje.
Jenže já měla všechny tři nejdřív kompletně a definitivně přestat se bát jich. Celé odpoledne jsem seděla v pokoji a chladila si hlavu. Přemýšlela jsem o tom, jak dlouho to dělám. Dva roky utrácím vlastní peníze za rodinu, která mou práci považuje za koníček.
A když jsem si konečně koupila pořádný foťák, který mi vydělává na živobytí, tak to brali tak, že jsem blázen, co vyhazuje peníze za hračky. Jenže plátek tohoto šutru ukázal, že o nic nešlo. Po pěti minutách jsem vstala, sbalila si kufr. Myslela jsem to vážně.
Rukou jsem sjela po brašně s foťákem. Vzala jsem si ho s sebou. A mobil, klíče, peněženku, kalhoty, trička. Všechno, co jsem potřebovala, bylo zabalené do jednoho kufru a pár tašek.
Rukou jsem si přejela po portýrovém popruhu. Vlastně jsem si ten foťák vzala jako první, než jsem si sbalila cokoli jinýho. Byl to konec. Sešla jsem dolů se dvěma kufry a taškou přes rameno.
Rodiče na mě zírali od televize. Eliška zvedla hlavu z mobilu. „Co, ty už se stěhuješ do toho svýho kreativního království? “ ušklíbla se.
„Vlastně jo,“ řekla jsem. „Našla jsem si náhradní byt. Uvidíme se, až se uklidníš. “
A odešla jsem.
Za zády jsem slyšela táty, jak říká: „Karolíno, vrať se, necháme si to projít,“ a mámou, která na to neměla co říct. Nezastavila jsem se. Bydlela jsem u kamarádky ve sklepním bytě, pak v pronajaté garsonce, až jsem si konečně pronajala malý obchodní prostor v centru. Založila jsem si vlastní ateliér.
Nebyl velký, ale byl můj. Zpočátku jsem dřela jako blázen, brala kšefty, abych zaplatila nájem a hlavně nový foťák, protože ten starej už dosloužil. Eliška se mezitím odstěhovala na Floridu a rodiče si žili podle svýho. Ani se mi moc nehlásili.
Jednoho odpoledne, když jsem zrovna upravovala světla v ateliéru, mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Zvedla jsem to. „Karolíno?
“ ozval se hlas, který jsem nepoznala. „Tady Jana. Tvoje sestřenice. “
Znala jsem ji, samozřejmě.
Ale neslyšela jsem ji od té doby, co se máma pochlubila, jakou má „výbornou“ práci v pojišťovně, kde mají i vlastního zubaře. „Ahoj,“ řekla jsem opatrně. „Co se děje? “
„Já jen… slyšela jsem o tobě.
Že sis otevřela dílnu. A že rodiče prodávají dům. “
„Prodávají dům? “ zastavila jsem se s kabelem v ruce.
„Kdy? “
„No, jakože teď. Máma je celá vyřízená. Elišce došly peníze v Americe, tak se vrátila i s nějakým klukem a potřebují peníze.
A tvoje rodiče potřebovali splatit hypotéku. Když jsi přestala platit jejich účet a Eliška je taky nechala na holičkách, tak neměli co jíst. “
Zavřela jsem oči. Měla jsem vztekat, ale došlo mi, že už se nezlobím.
Jenom jsem cítila únavu. Tohle byla moje rodina. Pořád to bude moje rodina. Jenže tahle tíha už neleží jen na mých bedrech.
„Díky, že jsi mi to řekla,“ vydechla jsem. „Pomůžu jim s tím stěhováním. “
Zavěsila jsem. Stála jsem uprostřed svého malého ateliéru, obklopená světly, látkami a pozadím z šedé režné látky.
V ruce jsem držela foťák, ten náhradu za ten, na který jsem šetřila. Za posledních pár měsíců jsem toho hodně zvládla. Ale tohle bylo poprvé, co jsem si uvědomila, jak daleko jsem došla. Ne kvůli foťáku.
Ale protože jsem se konečně postavila na vlastní nohy a oni si mě začali všímat. O dva týdny později jsem zastavila před domem rodičů. Před tím starým domem, ve kterém jsem vyrostla. Máma na mě čekala ve dveřích, vypadala starší, shrbenější.
Eliška seděla na schodech na verandě vedle tašky s hadím vzorem a hlodala nehet. Nikde žádný kluk. „Ahoj,“ řekla jsem. „Ahoj,“ vydechla máma.
Nechtěla jsem čekat, až začne složitá zpověď. Prošla jsem kolem ní, jako bych tu byla pořád. V obýváku byly krabice, ale na stole stál můj oblíbený hrnek. Ten s otlučeným kraje, který jsem používala celý střední.
Vypadalo to, že ho tam nechali schválně pro mě. „Vezmu si sebou tohle,“ řekla jsem a vzala si ho do ruky. „Jasně,“ řekla máma tiše. Eliška se mi vyhýbala pohledem.
„Já ti bejvala hrozná čubka, co? “
„To víš, že jo,“ řekla jsem, ale na rtech se mi objevil menší úsměv. „Ale přežila jsem to. A ty jsi přežila taky.
“
Eliška přikývla a poprvé za celou dobu se na mě podívala. Vypadala unaveně, jako by z ní život vysál tu rozmazlenou princeznu a nechal tam jen unavenou holku, která neví, kam patří. Přesně takhle jsem se cítila kdysi. Nezůstala jsem v tom ale dlouho.
Za posledních pár měsíců jsem se naučila, že když mi někdo vezme všechno, je to nakonec dar. Naučí vás to, co skutečně potřebujete. Zbylé krabice jsem s nimi stěhovala. Našla jsem Eliščinu ukvapenou kresbu mě a mého původního foťáku z dětství.
Požádala mě, jestli ji nechci, že prý ji namalovala ve škole, když byl táta nemocný. Vypadala jako sovětská propaganda štěstí. Vzala jsem si ji. Byla moje sestra, i když mi nejednou ukradla peníze i klid na spaní.
Večer, když se stěhování chýlilo ke konci a my jsme stáli v novém malém bytě, který si rodiče pronajali, mi přišla zpráva. Od Elišky. Moc byla smutná, že jsem se nehlásila dřív. A pod tím stála věta, která mi vzala dech.
„Máma a táta ti nechali dopis. V krabici označené K. “
Šla jsem dolů k dodávce a našla krabici plnou mých starých fotek, výtvarných prací a prázdný sešit s nálepkou levharta. Nebyl tam ale žádný dopis.
Jen na dně krabice ležela stará pohlednice a na ní máma psaným písmem. „Karolíno,
je nám to líto. Klidně si kup ten foťák. Jo a zaplať za nás hypotéku, nebo to za tebe někdo zaplatí.
Tvoje milující máma“
Vzala jsem si pohlednici a podívala se na světla města za oknem. Nebylo to ideální vyznání. Ale bylo to ono. Tak jsme si to s nimi říkali.
Těžce, přes sarkasmus a nevyřčená slova. Byla to zvláštní směs. Ale byla to moje rodina. A já byla konečně na místě, kde jsem se kvůli nim nemusela stydět.
Ale i tak jsem ten foťák už měla. Náhradní, za který jsem ve finále byla fakt vděčná. Protože mi umožnil stát na vlastních nohou a vidět svět jinýma očima. Bylo to poprvé, co jsem měla pocit, že konečně vidím všechno jasně.
Vyfotila jsem si vzpomínku na prázdný pokoj, který jsme zanechali za sebou, a potichu zavřela dveře. Začínala jsem novou kapitolu. Ne kvůli nim. Ale kvůli sobě.
A konečně jsem měla pocit, že jsem připravená ji napsat.