Ok, rozumím. Zpracuji celý příběh a vytvořím jeho kompletní přepsanou verzi v češtině, jak bylo požadováno. —
Ten zbytečný úsměv v ordinaci doktora Willéma byl to nejkrutější, co jsem kdy viděla. Celou dobu, co mi vysvětloval zlomenou ruku, nalomená žebra a otřes mozku, se tvářil, jako by mi prodával ojeté auto.
“Měla jste velké štěstí,” řekl a přitom se díval do svých poznámek. “Mohlo to dopadnout mnohem hůř. ”
Štěstí. To slovo mi v té studené nemocniční místnosti připadalo jako výsměch.
Jmenuji se Rita a je mi devětadvacet. Pět let jsem byla vdaná za Jakuba, nejlepšího chlapa, jakého jsem znala. Potkali jsme se na vysoké škole, on na stavebním inženýrství, já na účetnictví. Vzali jsme se hned po promoci, přesně tak, jak jsme si vždycky plánovali.
On našel práci ve stavební firmě, já zakotvila v malé účtárně v centru. Koupili jsme si malý domek s bílým plaňkovým plotem, a ano, vím, že to zní jako kýč z filmu, ale my jsme ho milovali. Jakub trávil každou volnou chvíli tím, že něco opravoval, sázel kytky nebo se hrabal v hlíně, a vždycky u toho měl na tváři ten spokojený výraz, na který se nedá zapomenout. Poslední měsíce jsme pořád mluvili o dětech.
Jakub si děsně přál být tátou, už měl vybraná jména a všechno. “Rito, budeme mít ty nejroztomější děti na světě,” říkával, když jsme leželi v posteli a sledovali televizi. “Budou mít tvůj mozek a hlavně moji výšku, ať po mně něco zdědí. ”
Já jsem s dětmi tolik nespěchala, ale když jsem viděla, jak je z toho nadšený, začala jsem se těšit taky.
Vlastně jsem si začínala zvykat na představu, že se za pár let budeme honit po zahradě za malým klukem nebo holčičkou. Minulý měsíc jsme jeli na návštěvu za Jakubovým kamarádem z vysoké, Michalem, který bydlel asi dvě hodiny cesty od nás. Michalovi se právě narodilo první miminko, malý Tomášek, a Jakub se hrozně těšil, až ho uvidí. Celý den byl ve skvělé náladě.
Držel Tomáška v náručí a zasypával Michala milionem otázek o tom, jaké to je být otcem, co má dělat, když miminko brečí, jak se přebaluje, kdy začne spát celou noc. Smáli se, vtipkovali, bylo to krásné odpoledne. Cesta zpátky začala dobře. Bavili jsme se o tom, že bychom k Michalovi měli brzy vyrazit znovu.
“Počkej, až uvidí, jak naše děti budu učit házet,” smál se Jakub, když jsme vyjeli z jejich ulice. “Naučím je pořádný nadhoz, ne to, co předváděl Michal. ”
Celý den předtím silně pršelo a silnice byly ještě místy mokré, ale Jakub řídil opatrně a pomalu. Byli jsme skoro doma, když jsme najeli do ostré zatáčky, kterou jsme znali nazpaměť.
Jakub zpomalil, jako to dělal vždycky. A pak se v našem pruhu z ničeho nic objevilo auto. Řítilo se přímo na nás, vůbec nebrzdilo. “RITO!
” vykřikl Jakub a já viděla, jak se mu v očích zablesklo. Pak strhl volant, aby zabránil čelnímu nárazu. Pamatuji si, jak jsem křičela. Pamatuji si děsivý zvuk kovu narážejícího na kov.
Druhé auto nás trefilo přesně do Jakubovy strany. Naše auto se začalo točit a pak jsme narazili do něčeho, co jsem tehdy nedokázala identifikovat. Později jsem se dozvěděla, že to byl telefonní sloup. Pak přišla jen tma.
Probudila jsem se v nemocnici o tři dny později. Všechno mě bolelo, hlava mi třeštila a levou ruku jsem měla v sádře. Celá jsem byla samý obvaz a modřina. Když si sestra všimla, že jsem vzhůru, přišla k mému lůžku.
“Paní Petrová, jak se cítíte? ” zeptala se opatrně. “Kde je Jakub? ” Byla to první otázka, která mi prolétla hlavou.
Sestra sklopila oči a místo odpovědi řekla, že zavolá doktora. Doktor Willém přišel za pár minut. Vypadal vážně, až to bylo skoro nepříjemné. “Paní Petrová,” začal a položil mi ruku na rameno.
“Je mi to moc líto. Váš manžel tu nehodu nepřežil. Zemřel okamžitě při nárazu. ”
Nevím, jestli jsem znovu začala křičet, nebo jsem jen přestala vnímat svět.
Pamatuji si jen pláč, tak silný, až jsem nemohla popadnout dech. Nakonec mi sestra musela dát něco na uklidnění. Když jsem se znovu probrala, byl večer a v pokoji bylo ticho. Druhý den ke mně přišli policisté.
Vyšetřování ukázalo, že ten druhý řidič byl opilý, úplně na mol. V neděli odpoledne ve tři hodiny, když už nikde nic nejelo, nasedl do auta a najel přímo do nás. Nezastavil, pokračoval ještě další kilometr a půl, než narazil do stromu. On tu nehodu přežil s pár škrábanci, zatímco můj muž, který jel podle předpisů a zpomalil v zatáčce, byl mrtvý.
Žádná spravedlnost na tom světě není. Celý den jsem strávila jako v mlze. Sestry mě chodily kontrolovat, ale já jen kývala nebo kroutila hlavou. Psycholožka na mě mluvila, ale já jsem neslyšela ani slovo.
Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo Jakubovo rozzářené obličej, když držel malého Tomáška. Už nikdy nebude držet vlastní dítě. To ho připravil o to, po čem tak strašně toužil. Třetí den jsem konečně nasbírala odvahu zavolat rodičům.
Věděla jsem, že to musí udělat, i když bych se na to nejradši vykašlala. Chtěla jsem, aby u toho se mnou byli. Telefon zvedla mamka. “Ahoj, mami, to jsem já, Rita.
”
“Ach, ahoj, zlatíčko,” řekla roztržitě, jako by u toho dělala něco jiného. “Co se děje? Já jsem ted trochu v jednom kole. ”
Zhluboka jsem se nadechla.
“Mami, měli jsme s Jakubem autonehodu. ” Odmlčela jsem se a pak tu větu vypálila najednou. “On to nepřežil. ”
Ticho na druhé straně trvalo skoro minutu.
Pak se ozvalo: “Ach, Rito, to je hrozné. To je nám s tátou moc líto. ”
A to bylo všechno. Jenom “je nám to líto”.
Jako bych jim řekla, že nám umřela kočka. Znovu jsem se nadechla a snažila se mluvit klidně, i když se mi hlas třásl. “Mami, jsem v nemocnici a sama to nezvládnu. Potřebuju, abyste s tátou přijeli a pomohli mi naplánovat pohřeb.
Sotva chodím, mám zlámanou ruku a nevím, jak mám všechno zařídit. ”
“No, Rito,” řekla mamka a v jejím hlase nebylo ani trochu lítosti, spíš taková ta nervozita z povinnosti, “to je opravdu ta nejnevhodnější doba. Ema zrovna dostala povýšení v práci, velké povýšení, víš, a my jí tento víkend pořádáme velkou oslavu. Plánujeme to celé týdny, máme rezervovaný sál a všechno.
Ztuhla jsem. “Ema dostala povýšení? To je skvělé. ”
“No jistě, že je,” pokračovala mamka, jako by se nic nestalo.
“A víš co, přijde i šéf z její pobočky. To je pro ni obrovská příležitost, jak se ukázat před vedením. Takže my nemůžeme jen tak přijet, to snad chápeš. ”
Cítila jsem, jak se mi všechno točí před očima.
Můj manžel byl mrtvý a moje máma řešila oslavu pro moji sestru. Bylo mi jasné, že mi s tím nepomůžou. “Do toho dálničního provozu se mi nechce,” pokračovala. “Vždyť je to samý kamion.
A ty silnice, co se tam teď dělají, to je hrozná cesta. Abysme tam dojeli a pak se zase vraceli v neděli večer? To se nedočteme. ”
Nic jsem neříkala.
Jen jsem držela telefon a poslouchala, jak mi vysvětluje, že jim to prostě nevyjde. Nakonec řekla: “Ale pošleme ti květiny, našeptej nám adresu, co potřebuješ. ”
“Květiny,” zopakovala jsem a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. “Dobře, mami.
”
Po tom hovoru jsem položila telefon a začala se smát. Tichý, šílený smích, který nevěstil nic dobrého. Pak jsem vstala, vzala jsem ten nemocniční telefon a hodila ho celou silou proti zdi. Praskl na kusy, ale mně to vůbec nepomohlo.
Jakubova rodina, zejména jeho bratr Dan a jeho žena Marie, se o mě postarali. Byli to oni, kdo mě vyzvedli z nemocnice, zařídili pohřeb a všechno ostatní. Snažili se mě chránit, ale já jsem všechny ty dny jenom seděla mezi nimi a cítila jsem se jako cizinka, která se omylem octne v cizím domě. Všichni jsme plakali, ale já jsem měla pocit, že pláču za něco jiného než oni.
Pohřeb byl za pochmurného dne, kdy pršelo, což se k té náladě vlastně hodilo. Jakubova rodina mě vyzvedla a odvezla do kostela. Cestou jsem se dívala z okna a doufala jsem, že přece jen uvidím auto mých rodičů, že si to rozmysleli a přijeli. Ale nebylo tam nic.
Postavili jsme se dozadu a já jsem se ještě pořád pořád dívala na vchodové dveře, dokud je kněz nezavřel. Když začínala mše, ulevilo se mi, když jsem uviděla, že se dveře otevřely. Ale místo aby vešli mí rodiče, byl to jenom pozdní pár. Seděla jsem tam, držela jsem se s Danem a Marií, a cítila jsem, jak mi srdce tluče v krku.
Jakoby snad bylo ještě něco, co by mě mohlo překvapit. “Pojď,” zašeptala Marie a podepřela mě za loket. “Jdeme. ”
Vyšli jsme z kostela v dešti.
Jakubovi kamarádi nesli rakev a všichni se přesunuli na hřbitov, který byl hned vedle. Když ho spouštěli do země, stála jsem u hrobu a držela jsem se za ruce s Danem a Marií. Odjeli jsme potom k nim domů. Byl tam naservírovaný malý oběd, který někdo připravil, a já jsem seděla u stolu a jedla jsem polévku, i když jsem měla pocit, že se mi do krku nedostane nic, co by stálo za to.
Najednou se otevřely dveře a do místnosti vstoupila Jakubova teta, malá hubená žena s pronikavýma očima a vlasy v drdolu. Celou dobu seděla tiše v koutě, ale teď vstala a zamířila přímo k mým rodičům, kteří seděli naproti mně. “Vy jste asi lidé, co nepřišli na pohřeb vlastního zetě,” řekla napůl tázavě, ale bylo to spíš konstatování. Pak se na mě podívala a pokývla hlavou směrem k nim.
“Slyšela jsem, že prý jste odjeli do Mexika. To je moc pěkná dovolená. ”
“To je,” odsekl táta, ale teta ho přerušila. “že?
Paní Petrová,” řekla a obrátila se přímo na mě. “To máte ale rodiče, co mají štěstí. Ti se ani nenamáhají přijet na pohřeb svého zetě a vy se s nimi máte bavit. Kdybych byla já na vašem místě,” pokračovala a podívala se na moje rodiče s despektem, “já bych jim řekla, co si o nich myslím.
Protože tohle se nedělá. ”
“Jendo, nech toho,” řekl Dan klidně, ale bez přesvědčení v hlase. “Ne, Dan,” řekla teta a podívala se na mě. “Říkám to jen proto, že je mi vás líto, paní Petrová.
Vy jste si nevybrala dobrou rodinu. ”
Pak se otočila na podpatku a odešla do kuchyně. V místnosti zůstalo trapné ticho. Seděla jsem tam, svírala jsem polévkovou lžíci a nevěděla jsem, co říct.
Vlastně jsem neměla slov. Jen jsem se dívala na své rodiče, kteří seděli jako dva z kamene. Druhý den jsem se konečně odhodlala. Přesně jsem si srovnala, co jim chci říct.
Zavolala jsem jim a domluvila si, že za nimi přijedu. Chtěla jsem to vyřešit tváří v tvář, ne po telefonu. Stála jsem před jejich domem a pořád jsem se nemohla dokopat zazvonit. Vždyť je to jenom máma a táta, napomínala jsem se.
Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že už to dávno nejsou lidé, které jsem znala. Nakonec jsem zmáčkla zvonek. Dveře se otevřely a v nich stála máma, na ruce odlupující se bílý lak. Oči se jí rozšířily, když mě uviděla.
“Rito, co tady děláš? ” vyhrkla. “Musím s tebou mluvit,” řekla jsem klidně. “Teď.
”
Vešla jsem kolem ní dovnitř. V obýváku voněla káva a u stolu seděl táta s novinami. Všimla jsem si, že na konferenčním stolku stojí fotka, na které jsme my čtyři, já, Jakub, oni dva. Ale nestála tam předtím.
Nebo jo? Bylo mi špatně z toho, jak už je ten dům pro mě cizí. “Rito,” řekl táta a zvedl hlavu z novin. “Ahoj, holka.
Překvapení. ”
“Není to návštěva z radosti,” řekla jsem. “Ale toho už jste si určitě všimli. ”
“Mluv normálně,” řekla máma a sedla si na opěradlo pohovky.
“Dobře,” řekla jsem a spustila jsem ruce podél těla. “Řeknu vám to tedy normálně. Zabila vás ta dovolená v Mexiku? Nezáleží mi na tom, že jste nepřijeli na pohřeb.
Už je mi to jedno. Ale přišla jsem se rozloučit. ”
S mámou to škublo. “Co tím myslíš, rozloučit?
”
“Přestávám si s vámi vídat,” řekla jsem. “Myslím, že to tak bude lepší pro všechny. Vy jste si vybrali svoje, a já si vyberu zase svoje. A nechci, abyste za mnou chodili, nechci od vás květiny, žádné kondolence, nic.
Nechci vás už vidět. ”
“Myslím, že jsi unavená,” řekl táta rezolutně, ale jeho hlas zněl o stupeň nejistěji. “Nejsem unavená, tati,” řekla jsem tiše. “Jsem zničená.
A vy jste mě tohle naučili. Protože když jsem vás potřebovala, nebyl jste tady. Ne kvůli pohřbu, ale protože jsem potřebovala pomoc. Potřebovala jsem tě, mami, protože jsem nemohla ani pořádně chodit, natož vyřizovat papíry na pohřeb člověka, kterého jsi měla ráda.
”
“Nech to,” řekla máma. “Nejsme sami. ”
“Jsem ráda, že to chápeš,” řekla jsem. A pak jsem se otočila a nechala je sedět tam.
Vyšla jsem z domu, nasedla do auta a najednou jsem si všimla, že se mi třesou ruce. Dokonce jsem si nedala ani kafe. Bylo mi zima i přes to odpolední slunce. Najednou se za mnou ozval tichý hlas: “Rito.
”
Otočila jsem se. U plotu stál táta. Konečně stál na nohou, ruce v kapsách, záda úplně narovnaná. “Asi jsem ti to nikdy neřekl,” řekl, “ale Jakub byl dobrej kluk.
”
Chtěla jsem říct něco ostrého, něco, co by ho srazilo dolů, ale místo toho ze mě vyklouzlo jenom tiché: “Já vím. ”
“To je fajn… Jen aby sis to pamatoval,” dodala jsem. A pak jsem se otočila, nasedla do auta a vyrazila pryč.
Odjela jsem k sobě domů, k tomu prázdnému bílému domku s Janovou zahrádkou. Vstoupila jsem dovnitř a zjistila jsem, že ze všech předmětů, které jsme spolu nakoupili, je mi nakonec nejbližší něco, co jsem si ani nevybrala, ale co přesto zůstalo. Seděla jsem v kuchyni, kde pořád voněl jeho šampon z ložnice, kde jeho kabát visel naposledy, a věděla jsem, že mám před sebou dlouhou cestu. Ale byla to moje cesta.
A konečně jsem si ji mohla vyšlapat já sama.