Letadlo se znovu naklonilo a Drahomíra pevněji sevřela opěrku. Těhotenství jí vzalo rovnováhu i jistotu, že po přistání dá zvlášť nohu před nohou. Když je vystrkovala z úzké sedačky do uličky, průvodčí jí pomohla a natáhla ruku pro její tašku. „Zůstanu poblíž až do přistání,“ řekla jí tichým hlasem, zatímco jí ukazovala prázdnou řadu v zadní části kabiny.
Drahomíra se natáhla přes tři sedadla a přivřela oči. Letíš do Ostravy? Zeptala se sama sebe v duchu, ale znala odpověď. Ne.
Ne tak docela. Do Ostravy letěla kvůli Gabrielovi, ale pravý důvod, proč teď tráví dny a noci u tety v Liberci, se nedal vtěsnat do letadlového letového řádu. Včera ráno to vypadalo jako dobrý nápad: sbalit si do malé tašky pár věcí, vzít si volno z práce a na pár dní se ztratit. Jenže jen co jí teta naservírovala oběd a začala s obvyklou větou o tom, že jí do ničeho nenutí, Drahomíra si uvědomila, že útěk k tetě je jen další forma ticha.
Jídlovou misku odsunula na okraj stolu, vytáhla telefon a začala psát zprávu Gabrielovi. Prsty jí visely nad klávesnicí. Nic nepsala. Když ji teta zavolala k čaji, odložila mobil na kuchyňskou linku a posadila se ke stolu.
Gabriel dorazil k tetě bytu pozdě odpoledne, s malou taškou přes rameno a očima, které hledaly jen ji. Drahomíra stála v předsíni s rukama založenýma na hrudi a ani jedna z připravených vět, které si celé dopoledne formulovala, jí nepřišla dost ostrá. „Gabrieli,“ řekla místo pozdravu. „Víš, že se vracím do Liberce za osm dní?
“
„Vím. “
„A ty chceš jet se mnou až tam? “
Gabriel si postavil tašku k botníku a udělal krok do místnosti. „Chci.
“
„Pořád mi nedochází, proč. “ Šla před ním do kuchyně a posadila se ke stolu. Otočila hrnek s čajem, jako by v jeho otisku hledala odpověď. „Máš v Praze byt, práci a všechno, co znáš.
“
„Mám taky tebe, Draho. “ Sedl si naproti ní a naklonil se dopředu. „Vím, že to nepadlo nejlépe. Ale když jsme se potkali v letadle, po těch měsících ticha… Nechci o tebe znovu přijít, jen proto, že jsme si řekli něco tvrdého a pak jsme se osm měsíců neozvali.
“
Drahomíra se dívala do stropu. Osm měsíců ticha. Osm měsíců, kdy za sebou nechala nejen Ostravu, ale celého Gabriela. A on si ji najednou našel.
Vezl ji do Ostravy na kontrolu, čekal na ni před klinikou, vozil pro ni léky a teď se chystal za ní až do Liberce. „Gabrieli,“ řekla pomalu. „Chápeš, že když pojedeš se mnou až tam, nebude to jen pár dní vedle sebe? “
„Vím, že to nechci, aby to bylo jen pár dní.
“
„Pojedeš se mnou do Liberce, dva dny tam zůstaneš a pak se vrátíš do Prahy. To je celý. “
„Kolik dní zůstaneš ty? “
„Nevím.
Do porodu už létat nechci. A do vlaku sednu, až na to budu připravená. “
„Tak pojedu vlakem s tebou. Odtamtud.
“
Drahomíra se narovnala a podívala se mu přímo do očí. „Gabrieli, ty chceš každý týden jezdit z Prahy do Liberce? Protože jinak to s dítětem nebude fungovat. Myslíš to vážně, nebo je to jen další útěk z Ostravy?
“
„Nejsem žádný zbabělec, Draho. “ Jeho hlas byl klidný, ale oči mu zvážněly. „Vím, že jsem tady před časem stál jiný člověk. Ale to, co jsme spolu zažili v letadle a pak tady… To nejde jen tak vymazat.
“
Drahomíra se opřela do židle. Slova, která si celé týdny domýšlela, jí teď zněla jinak, než si je psala v hlavě. Nebyla to výčitka, ani omluva, ani špatně načasovaný slib. Byla to jednoduchá, jasná věta, která všechno posunula dál.
A Drahomíra věděla, že teď musí říct to, co od něj nikdy nechtěla slyšet. „Gabrieli, já ti nechci balit ty tvoje city do hezkých slov. Ale když pojedeš se mnou do Liberce, nepřestanu se bát, že mi zmizíš. A pak tady budu sama s dítětem, bez tebe, uprostřed cizího města.
“
„A kdybych ti řekl, že nezmizím? “
„To řekneš teď. Za měsíc můžeš říct něco jinýho. “
„Tak počkej.
Počkej si na ten měsíc,“ řekl Gabriel tiše. Přejel si rukou přes obličej, jako by mu to mělo pomoct uspořádat myšlenky. „Jedu s tebou do Liberce. Ne na měsíc.
Na tak dlouho, jak to bude potřeba. Půjdu si tam najít práci, klidně i na částečný úvazek. V Praze nemám nic, co by mě drželo zpátky. “
Drahomíra se usmála, ale byl to smutný úsměv.
„Gabrieli, ty nemáš v Praze jen práci. Má tam byt, auto a život. “
„Měl. “ Natáhl se přes stůl a vzal ji za ruku.
„Od chvíle, co jsem tě viděl v letadle, vím, že nechci žít tam, kde nejsou lidi, se kterými chci být. “
Drahomíra mu ruku nechala ve své dlani, ale prsty měla studené. Když se nad tím zamyslela, uvědomila si, že ho nikdy neviděla takhle rozhodnutého. Ne že by ji Gabriel kdysi neuměl přesvědčit.
Ale tohle nebylo přesvědčování. Tohle bylo rozhodnutí, které udělal sám, bez ohledu na to, co na to řekne ona. „Dobře,“ řekla nakonec. „Tak pojedeme společně.
Ale měj na paměti, že já si beru do Liberce vlastní život. Nebudu u tebe bydlet. “
„To po tobě ani nechci. Ale chci s tebou být.
“
Drahomíra kývla a pustila mu ruku. „Musím se sbalit. Teta mi slíbila, že do večera odveze věci na půdu. “
„Jdu s tebou,“ řekl Gabriel a vstal.
„Pomůžu ti s taškou. “
Netrvalo jim to dlouho. Drahomíra sbalila věci rychle a bez zbytečných řečí. Gabriel vzal tašku, ona vzala doklady a kabelku a už stáli v předsíni, když se do ní vpálila představa, že tohle je konec cesty.
Ne že by se bála návratu do Liberce. Spíš se bála, že ji Gabriel svou blízkostí donutí si přiznat, jak moc jí chyběl. Když vycházeli z domu, slunce stálo nízko nad střechami. Drahomíra se zastavila, otočila se a podívala se zpátky na dům, kde ji teta nechala bydlet.
Pak se otočila a nastoupila do auta, které Gabriel přistavil k chodníku. Cesta do Liberce trvala skoro tři hodiny. Drahomíra seděla spíš potichu a dívala se na ubíhající krajinu. Gabriel nechal rádio vypnuté a jen občas po ní hodil očima.
„Už dlouho jsem nebyl v Liberci,“ řekl po chvíli. „Já taky ne. “ Drahomíra si upravila bundu v klíně. „Nevím, co mě tam čeká.
Pronajatý byt, práce u notebooku a cesta do obchodu. To jsem si na poslední chvíli zařídila, aby bylo kam jet, kdyby něco nevyšlo. “
„A co tvoje teta? Ví, že přijedu s tebou?
“
„Zatím ví jen to, že přijedu sama. Ale jakmile tě uvidí, všechno jí dojde. Neboj se, je zvyklá na mou otevřenost. “
Gabriel se pousmál.
„To je mi jasný, že se o mě postaráš. “ Ztišil hlas a dodal. „A promiň, že ti včera večer zněl tak tvrdě. Ten vzkaz o tom Liberci…“
„Gabrieli, neomlouvej se pořád.
To je snad poprvé, co za mnou někdo přijel, aniž jsem o to žádala. “ Uchechtla se a zadívala se na krajinu za oknem. „Vážně. Já jsem za posledních pár měsíců byla tak zvyklá dělat všechno sama, že jsem skoro zapomněla, jaké to je, když se někdo rozhodne, že chce zůstat.
“
Gabriel na ni nepokrytě pohlédl. „Já ti chci dát najevo, že mně na tobě záleží, Draho. Tak to prostě je. “
V Liberci je čekal malý byt v ulici, kde zněl zvuk tramvaje až do třetího patra.
Drahomíra otevřela dveře a pustila dovnitř Gabriela, aby si byt prohlédl. Gabriel se rozhlédl kolem dokola, postavil tašky na zem a otočil se k ní. „Tak tady bydlíš. “
„Zatím.
“ Drahomíra si pověsila bundu na věšák a uklouzla do kuchyně. „Není to žádná výhra. Ale má to to podstatné, co teď potřebuju. Klid.
A hlavně mám vyřešeného doktora. Porodnice je kousek odtud. Takže ani já nebudu muset nikam létat. “
„To rád slyším,“ řekl Gabriel za ní.
„Bojím se o tebe, víš to? Když jsi řekla, že nechceš létat, hned jsem si představil nejhorší možnosti. “
„Gabrieli, to nemusíš. Jsem v pořádku.
Jen jsem už nechtěla testovat nervy sobě ani dítěti ve vzduchu. “ Pohladila si břicho a pak vytáhla z kabelky dopis. „To přišlo dnes ráno z Ostravy. Nechávali mi tady vzkazy na recepci, když jsem odjížděla.
Jako by mi chtěli připomenout, že tam nejsem. “
„A kdo ti píše z Ostravy? “
Drahomíra mu podala obálku a pomalu se posadila ke kuchyňskému stolu. „Letenky jsem ti neukazovala celou dobu.
Ale včera večer jsem se dozvěděla, že se z porodnice ozvali tátovi. Vzkaz pro mě. Chce se sejít. Prý po těch letech, kdy jsme se neviděli, aby viděl svého vnuka.
“
Gabriel se posadil naproti ní, dopis držel v ruce, ale neotevíral ho. „Ty jsi s tátou? Vždyť jsi mi říkala, že na něj nezanevřela. “
„Protože to nebyla tak úplně pravda.
On mi nikdy neřekl, že jsem jeho jediná rodina. Jen jsem mu to dávno nechtěla zkřížit cestu. Nechala jsem si to pro sebe, že ho nechci vidět. A teď si to plete s tím, že ho budu chtít vidět kvůli dítěti.
“
„A chceš to? Vidět ho? “
Drahomíra se podívala na dopis na stole. „Nevím, Gabrieli.
Možná chci aspoň jednou, aby se viděl v zrcadle. Ale to už není o tom, že bych se mu chtěla omlouvat. Já mu nechci dávat žádnou šanci. Jen jsem ho nechtěla nechat v tom, že ho nechám, aby si myslel, že na něj nebudu myslet.
“
Gabriel položil dopis zpět na stůl, aniž by ho otevřel. „Nebudu ti říkat, co máš dělat. Ale jestli ho nechceš vidět, tak do toho nepůjdeme jen proto, že ti po dvaceti letech napadlo, že je čas být otcem. “
Drahomíra do něj zabořila pohled.
„Ty bys to zvládl? Omluvit se za něco, za co tě žádný otec nepožádal? “
„Já bych to neřešil,“ řekl Gabriel klidně. „Mám rodinu, která mě nepustila, ani když jsem byl na dně.
Nemám proč se vracet k tomu, co mě v minulosti zlomilo. Ale ty jsi jiná. Ty jsi měla tátu, který odešel. A to bolí jinak.
“
Drahomíra zavřela oči. Když je znovu otevřela, byly oči trochu lesklé. „Takže mi radíš, abych mu odepsala? “
„Radím ti, aby ses rozhodla sama.
A ne proto, že by ti řekl, co chceš slyšet. Jestli ho nechceš vidět, řekni mu to. Nebo za ním případně zajdi a řekni mu to do očí. Jen to neber jako povinnost vůči někomu, kdo tam po většinu tvého života nebyl.
“
Drahomíra se pomalu usmála. „Víš, že jsi vlastně docela jiný, než jsem si myslela? Když jsme se potkali v letadle, myslela jsem, že jsi namyšlený frajírek, co musí být všude středem pozornosti. “
„To jsem taky,“ usmál se Gabriel.
„Ale jen když je potřeba. “
Drahomíra se zasmála a vstala od stolu. Vzala dopis a odnesla ho do pracovního pokoje, kde ho položila na noční stolek. Když se vrátila do kuchyně, Gabriel měl otevřené dveře od lednice a zkoumal obsah.
„Nevadí ti, když ti tady něco uvařím? Nebo jsi spíš na večeři venku? “
„Našla jsem tu dobrou čínu přes ulici. Ale nejdřív se potřebuju sbalit.
Myslím, že tady strávím víc času, než jsem původně plánovala. “
„Kolik času? “
„Až do porodu,“ řekla prostě. „Gabriele, do porodu už létat nechci a nemůžu.
A tady mám doktora i klid. Takže se budu soustředit jen na to, abych byla v pořádku. “ Ztišila hlas. „A možná i na vyřízení věcí s tátou.
Ne kvůli němu. Ale kvůli sobě. Aby mě jednou tenhle malej nemusel tahat za ruku do míst, kde jsem to neuzavřela já. “
Gabriel k ní přistoupil a tiše se zeptal.
„A chceš, abych byl u toho, až se rozhodneš s ním mluvit? “
Drahomíra se na něj podívala. „Víš, že když jedeš se mnou do Liberce, nemůžeš mě jen tak nechat, aby se to stalo, že jo? Mám teď za to, že se budeš muset ujmout role partnera na plný úvazek.
Bez možnosti útěku zpátky do Prahy. “
„Jsem tady, Draho. Ať se stane cokoli. “ Gabriel jí vzal tašku z rukou a vzal ji za ruku.
„Tak pojď, uvařím si čaj a ty mi řekneš, co přesně ta kontrola v Ostravě řekla. Pak se rozhodneme, co s dopisem od tvého otce. “
Drahomíra ho nechala, aby ji vedl do kuchyně. Na chvíli se jí ulevilo.
Ne ledajaký pocit, že je konečně středem jeho zájmu. Ale že vedle sebe má někoho, kdo jí nepomáhá jen s taškami, ale hlavně s těžkými rozhodnutími, která jí v noci nedala spát. Seděli u kuchyňského stolu tak dlouho, až se venku setmělo. Drahomíra mu vyprávěla o nemocnici, o tom, jak jí řekli, že je vhodné omezit cestování.
Gabriel jí naslouchal, aniž by ji přerušil. Když domluvila, vzal ji za ruku, přejel jí palcem po kůži přes klouby. „Takže zůstaneš tady kvůli sobě a kvůli malému. A já jsem tady kvůli tobě.
Takže když sem pojedeš, pojedu s tebou. “ Usmál se a dodal. „I když mi to při prvních pár týdnech nebudeš chtít přiznat, už teď vím, že bez nás dvou tady nechci být. “
Drahomíra se usmála, ale v očích jí stály slzy.
„Gabrieli, to neříkej, když to nemyslíš. Já už mám za sebou dost lidí, kteří mi něco slibovali a pak zmizeli bez jediného slova. “ Nechala to viset ve vzduchu. Pak se odtáhla a začala si stahovat z ruky snubní prsten, který nosila na sobě a který si půjčila ode mě, když jsem ji nakonec požádala, aby mi ho dala zpátky, mimochodem.
Ale on jí položil ruku přes tu její. „Nedělej to, Draho. Ten prsten si nech, když ho schováš. Myslím to vážně, i když ti nemůžu zaručit, jak to dopadne.
Ale můžu ti slíbit, že tvoje dítě nebude bez otce. Pokud mi do toho dovolíš tu být. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. “
Drahomíra se mu podívala do očí a po chvíli kývla.
Odešla do ložnice a chvíli na to se vrátila s obálkou v ruce. „Dobře. “ Položila ji před něj na stůl a posadila se. „Tak otevři ten dopis od mého otce a řekni mi, co mám udělat.
“
Gabriel vzal obálku, otevřel ji a vytáhl složený papír. Drahomíra sledovala, jak se mu mění výraz ve tváři, ale neřekla nic. Jen Sundal vrchní část a podal jí papír. „Tvůj otec ti píše, že tě prosí o odpuštění.
A že je rád, že jsi v pořádku. A že pokud nechceš, aby se s tebou vůbec vídal, potká se s tebou aspoň jednou na neutrální půdě, ať se můžeš rozhodnout. “
Drahomíra si poslechla jeho slova a pak se zasmála smíchem, ve kterém se mísila úleva a smutek. „Otec, který se nemůže rozhodnout, ani jestli chce potkat svého vnuka, nepotřebuje moje svolení.
To je nejlepší věc, kterou mi mohl kdy napsat. A nejlepší odpověď, kterou mu můžu poslat, je napsat mu, ať se rozhodne sám. A že ať se rozhodne jakkoli, já na něj nenaštvaná ani nejsem. Jen chci, aby to věděl dřív, než bude pozdě.
“
„A nebude pozdě? “
„Nevím, Gabrieli. Ale v tuhle chvíli je to asi to nejdůležitější rozhodnutí, který jsem měla za dlouhou dobu udělat. “ Vstala od stolu a objala ho.
„Děkuju, žes tu se mnou jel. “
Gabriel ji objal a políbil do vlasů. „Já bych pro tebe jel klidně i přes půl světa. Ale doufám, že to tady Liberec a tahle kuchyň nebudou muset být.
“
„Asi ne. “ Drahomíra se mu podívala do očí. „Ale potřebuju vědět, že až ty dny ticha začnou znovu, tak ty to nevzdáš. Protože já už nikdy nechci odjíždět z místa a nevědět, jestli se mám vrátit.
“
„Tak to víš. Vrátíš se. Protože tady ti už nikdo neuteče. “ Odešel do kuchyně a začal otevírat skříňky, aby našel čaj.
Drahomíra za ním chvíli pozorovala, jak si tu cizí kuchyni dělá svou. A poprvé po celé ty týdny cítila, že ať se stane cokoli, nebude na to sama.