Mokrá sportovní taška dopadla na podlahu těsně před mé pantofle. Ještě než jsem ji stačil kopnout stranou, Radek stál ve dveřích s pohledem upřeným do chodby. „Zůstane to tady, dokud si pro to nepřijdu,“ řekl. Neřekl ani ahoj, ani co se stalo.
Jen se otočil a odešel, klíč od branky cinkal u jeho opasku. Za ním se táhl pach potu, trávy a něčeho, co jsem neuměl pojmenovat. Vzal jsem tašku do ruky. Uvnitř byla zpocená sada dresů, pár ponožek, láhev na vodu.
Měla by jít rovnou do pračky, ale do garáže už nesmím dávat nic bez dovolení. Odešel jsem do kuchyně, zapnul troubu a hodil tam brambory. Nakrájel jsem chleba na silnější krajíce. Z chodby se ozval zvuk zapnuté pračky, ale ne naše, ta byla v garáži.
Pračka byla naše, ale Radek ji používal, jako by to byla jeho věc. Když jsem se vrátil do chodby, taška zmizela. Na jejím místě stál levný nafukovací deodorant, který jsem mu kupoval na prvním soustředění. Vzal jsem ho a položil do komory, kde už čekala šicí souprava, krabice s nářadím a fotky, které kdysi stály na polici.
Lukáš přišel až večer, když se zatmělo. Nezapnul světlo, jen stál v šeru přede dveřmi do kuchyně. „Máš hlad? “ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny. V ruce svíral takový ten tlustý plastový sešit, jaké nosí učení od mistra. Položil ho na stůl. Otevřel jsem ho na první stránce.
Byly tam úhledné sloupce, datum, jméno, podpis. „Co to je? “
„Inventura,“ řekl tiše. Začal jsem listovat.
Dresy, teplákovky, chrániče. U každé položky jeho rukopis, ten samý, co mám pod přísahou už patnáct let. Najednou mi došlo, co to znamená. Tohle nebylo jeho psaní.
Tohle byl Petr. „Kde jsi k tomu přišel? “
Lukáš se podíval do země. „Do garáže přišel večer.
Řekl, že potřebuje pomoct s jednou věcí. Že se mu ty tvoje věci pletou do cesty, a že je potřeba udělat pořádek. Ať to sepíšu. Chtěl vědět, co je kde, do jakých pytlů to patří, a hlavně ať se to nesmíchá dohromady.
“
„Takže ty jsi dělal uklízeče? “
„Dělal jsem pořádek,“ řekl. „Podíval jsem se na to, co ti patří. Co je naše.
Co je mý. “
Zastavil jsem se u stránky, kde byl seznam věcí do garáže. U položky „staré klíče, rezavé“ stála poznámka Petra. „Tohle jsi psal ty?
“
Zavrtěl hlavou. „Proč to děláš ty, tati? “
Nechápal jsem. Já nic nedělal.
Jen jsem stál u stolu a držel v ruce sešit, který patřil někomu jinému, kdo si mezitím přivlastnil i slova, jež měla znít jako má. „Nerozumím, oč jde? “
„Nech to být, tati,“ řekl Lukáš. „Nech to být.
“
Vzal sešit, otočil se a odešel. V tu chvíli jsem si vzpomněl na přestávku, kdy za mnou přišel jeden kluk z dorostu, podal mi list papíru, telegram a řekl, že se to našlo mezi věcmi ve skříňce. Na tom papíru bylo pořadí v týmu, jména, čísla. Nahoře velkými písmeny „RODINNÁ PŘÍSLUŠNÍK, ZODPOVĚDNÝ ZA PŘEDÁVÁNÍ A DÁVÁNÍ NA NÁKUP PLATÍ CELKEM 300 Kč“.
Ten Papír podepsal trenér. Pod tím byla čísla. Vaše číslo. Zavolal jsem Petrovi.
Zvedl to po druhém zvonění. „Potřebuju s tebou mluvit, naživo. U tebe v kanceláři. Zítra dopoledne.
“
„Já mám celý den vybavenou halu,“ namítl. „Tak navečer. U tebe. A upozorni Radka, ať ti nezapomene říct o tom papíru, co se našel.
“
Ticho na druhé straně drželo tak dlouho, že jsem si myslel, že se spojení přerušilo. Potom Petr vydechl. „Přijeď v sedm. A neber se sebou nikoho, kdo by mohl mít svědomí.
“
Sedm byla přesně ta hodina, kdy se šatna konečně uklidí a kdy se prostory v areálu nechávají samy sobě. Vzal jsem si auto, protože jsem nechtěl, aby mě někdo viděl nastupovat do vlaku. Cestou jsem minul dvě klubové dodávky, ale ani jedna nezabrzdila. V kanceláři seděl Petr za stolem.
Před sebou měl desky, na kterých jsem nikdy předtím neviděl náš znak. Radek stál u okna. Ani se neotočil. „Tak,“ řekl Petr a položil na stůl můj list z dresu.
„Tohle se našlo v sekretariátu, barevná kopie, uložená ve složce dohromady s nějakým tiskopisem o zdravotní způsobilosti. Víte, co to je? “
„Vím,“ řekl jsem. „Vím, že se to neshoduje s žádným tvrzením, které jsem kdy komukoli předložil.
“
„To jsi nepodepsal ty? “
„Ne. “
„Která část je tvoje? “
„Ta, kde je jméno jako doručená adresa, datum a příslib, že můj nástupní list je součástí čtyř dílu, z nichž jeden se ukládá u zaměstnavatele.
To ostatní, to je věc, kterou jsem si vzal příliš dlouho do úst, místo abych ji řekl nahlas. “
Petr se opřel. Radek se konečně otočil. „Ty ses tejdnou nekonečnou,“ řekl Radek.
„Mluvíš tady o složkách, o předávacích protokolech, o tom, co patří kam. Mě se zeptej, kdo tady deset let dělá špinavou práci, abys od mě nepřevzal jedinou podezřelou věc. “
„Ty jsi mi ale žádnou podezřelou věc nikdy nedal. “
„Protože jsem ti dal vlastní ujištění, že se to do pětadvaceti vyřeší,“ namítl.
„To je jediný, co jsem ti dlužil. A ty lidi tady žereš za cizí vlaky. “
„Já jsem se nevydal do cizího vlaku. Já jsem dostal adresu, která vypadala jako moje.
A jmenoval jsem se tam deset let. “
„Kde máš doklad, že tě tam jmenoval? Úřední slovo ne. Jen ty.
“
„To slovo nebylo žádné mé, Radku,“ řekl jsem. „Bylo to tvoje. Ty jsi řekl, že mě tam dají na doporučení Pardubic. Já jsem to jen poslechl.
Ty jsi se stavěl do dveří, když jsem chtěl do čistého, tys mě nutil nosit dvoje kalendáře. Já jsem to nenosil, protože jsem si na to vzpomněl. Já jsem to nosil, protože jsi mi je tam pověsil. “
„Lžeš.
“
„Do kalendáře jsem napsal jedinou větu: ‚Do garantovaného soustředění Seč nejede. ‘ Pod to se podepsal Konečný. A Konečnému jsem do evidence napsal, že doporučení do Pardubic se zadržuje do doby, než prověříme to, co jsi mu večer řekl ty. “
Nastalo ticho.
Pan Petr Konečný seděl za stolem a já jsem mu před očima položil čistý list papíru, na který jsem předtím doma tužkou načrtl čtyři sloupce. Tužka byla načrtnutá dole, schválně, aby se daly opsat a aby se složka mohla vrátit do stavu, v jakém si ji před námi zaslouží. Přesněji řečeno, ve stavu, v jakém by ji našel u soudu. „Kdybych měl odevzdat dohromady jedinou věc, která patří tam, kam patří, byla by to tahle lež,“ řekl jsem.
Radek sevřel zažloutlý list. Papír se pod jeho prsty přehnul. „Ty nejsi o nic lepší,“ řekl. „Nejsem.
Jsem horší. Protože jsem se celou dobu tvářil, že tohle je jednou provždy pod kontrolou. A pak jsem zjistil, že žádná kontrola nikdy neexistovala, a to, co se dřív válelo na stole, je teď u kompetentních lidí. Máte možnost nám to do půlnoci potvrdit dohromady, anebo si to necháte vysvětlit u správního soudu.
“
Petr se zasmál, ale ten smích nebyl veselý. „Ty mi dneska vyhrožuješ? “
„Já vám dneska nabízím jedinou cestu ven. Tu, kde se do konce měsíce odevzdá tak, jak se odevzdat má.
Bez toho, že bych si bral cizí odpovědnost. Já na to mám v ruce váš podpis. “
Podal jsem mu papír. Petr se na něj podíval, pak na Radka.
Radek přešel k oknu a podíval se do dvoru. Potom se otočil zpátky. „Řekni mi, kde máš tu kopii, a já ti dnes v naci vyklidím garáž. “
„Ve čtvrtém pytli od dveří, v kufru vlastního auta,“ řekl jsem.
„Všechno, co jsem ti tam od února nechal uschované. Podle tebe. “
Radek sklopil oči. V tu chvíli to byl zase mladý Lukáš, který se mi díval do očí, zatímco mu pes hlodal opasek, a který mi chtěl vrátit klíč od branky, protože ho učil, že klíče se půjčují jen těm, kdo je umějí vrátit.
Nevrátil ho. Ale svěsil hlavou. „Ty to necháš být, do rána to projednáme do 10 dopoledne,“ řekl Petr. „Nechám být,“ řekl jsem a vstal jsem.
Ráno jsem ještě spal, když zazvonil zvonek. U dveří stála Ivana z personálního oddělení s deskami plnými šanonů. Kývla směrem k autu. „Pořádal jsi si věci z mé kanceláře?
“ zeptal jsem. „Pořádala jsem si vlastní,“ řekla. „Potřebovala jsem rozlišit, co patří klubu a co tvojí rodině. Mám na to spoustu času.
Úklid garáže se ti odpoledne posune na dobu po skončení pracovní doby. “
Nechala desky na rohu stolu a odešla. Uvnitř byla jedna složka. Na ní bylo černým fixem napsáno „Komora – vyřídit podle platné zakázky“.
Otevřel jsem ji. Byl tam dopis na úředním listu, známky a razítko. Text byl strojopisný: „Věc: Předávací protokol k ukončení pronájmu prostor sloužících k rekreaci. Nemovitost: garáž včetně obytné místnosti a komory.
Termín vyklizení: do 7 dnů ode dne doručení. Vzhledem k opakovanému porušení podmínek a nesouhlasu s vedením evidence ve věci skladování osobních předmětů třetích osob…“
Byl to dopis pro mě. Adresa byla ta moje. Podpis patřila mně.
Datum bylo včerejší. Zazvonil telefon. Volal Lukáš. „Tati,“ řekl.
„Vím o tom dopise. Nežeň se s ním k soudu. Dones mi ho sem k nám. Pojedu do Pardubic, seženu si vlastní věci.
Do ubytovny se vrať, jakmile to půjde. A přijeď se podívat, až mi budeš chtít vrátit klíče od naší branky. “
Chvíli jsem mlčel. „Ty klíče jsi mi nevrátil.
“
„Vím,“ řekl. „Protože potřebovala vědět, že ti je vrátím do ruky. A ne podruhý, podruhý už nebudu mít co řídit. Ale byly tvoje.
Tak je beru zpátky. “
Večer jsem seděl v garáži, která mi už nepatřila. Na místě, kde stávaly Radkovy krabice, teď stála jen židle s oblečením. Šicí stroj, který jsem vynesl z komory, stál u okna, který kdysi patřil ženě.
Položil jsem tašku na místo, kde stála Radkova sportovní výbava, a podíval se na hodiny. Ještě pět minut do osmi. Petr stál v otevřených dveřích a svíral v ruce desky, které přinesla ráno Ivana. „Ty sis mezi tím našel spoustu neřestí,“ řekl.
„Nákup, provoz, kontrola,“ řekl jsem. „Chtěl jsi to vidět, tak se dívej. Tvoje věci jsou v pytlích v kufru auta. Každý pytel je opatřen štítkem s obsahem a datem uložení.
Klíče jsou ve druhé krabičce od dveří, ta s šedým víkem. A to nejdůležitější jsem nechal na stole v kuchyni. “
„Chceš podepsat smlouvu o ukončení? “
„Nepodepisuju nic, dokud mi neslibíš, že ten dopis zůstane mezi námi.
Když ho chytí do rukou cizí kluk, nikdo z nás už neomluví, že jsme to nechali dojít tak daleko. “
Petr vzal desky, otevřel je, prolistoval. Potom se zastavil. „To je výkaz docházky za měsíc, kdy jsi měl neplacené volno v pravidelných intervalech.
Když máš v pořádku evidenci, proč je v tomhle v kolonce příčina ‚návštěva soudu‘ a ještě k tomu v Pardubicích? “
„Protože jsem na tom měl také podívat podle vlastních poznámek. A protože jsem ji tam napsal kvůli tobě. Potřeboval jsem vědět, jestli to někdo čte.
“
Petr se na mě podíval a poprvé od chvíle, co jsme se znali, jako by ho polil studený pot. „Ty to celou dobu děláš schválně? “
„Dělám to proto, že ty to taky děláš schválně. Ty děláš schválně, že se stavíš do dveří pokaždé, když se ukáže skutečnost.
A já jsem ti to celou dobu nechal procházet, abych tě viděl, jak se v tom vlastně vyznáš. “
Odmlčel jsem se. Potom jsem ukázal na desky. „Tady je čistá kopie z katastru.
Garáž je psaná na mě. Ta místnost nahoře je nezkolaudovaná. Ale zapisovala se do nájmu do evidence tak, jak jsi to chtěl. To je jediná věc, která tu začala jako tvoje a skončila jako moje.
A jsem jediný, kdo potřebuje udělat poslední záznam do komory, že už se tady nesmí skladovat. “
Vyndal jsem z peněženky klíč od branky. Položil jsem ho na stůl mezi námi. „To nepatří mně,“ řekl jsem.
„Patřilo by to Lukášovi, kdyby se rozhodl vrátit. Ale on přišel o to právo ve chvíli, kdy se rozhodl, že si mě nevybere. Takže ti ho vracím. Je od té branky, kde tě Konečný určil k pozastavení činnosti do 25.
Můžeš se na něj podívat, jak chceš. Ale ta branka už nikdy nebude tvoje. “
Petr natáhl ruku a vzal klíč. Neřekl nic.
Jen se otočil a odešel. Druhý den ráno se zastavil pro poslední krabici. Stál ve dveřích svého bývalého domu a držel klíč od branky tak pevně, že mu zbělely klouby, ale neodhodlal se ho vložit do zámku. „Nechám tě u mužstva do konce měsíce,“ řekl.
„Potom rozhodnu podle toho, co uděláš nového. “
„Nového neudělám nic. “
„Tak podle toho, co neuděláš. To je také výsledek, ne?
“
Odešel. Zavřel jsem dveře. V garáži se ještě držel jeho pach. Přelezl jsem bednu, kde ještě před týdnem byla Radkova sada dresů, vytáhl jsem pytel s reklamací a dal ho k popelnicím.
Potom jsem se vrátil do kuchyně, otevřel notes, který jsem tam měl od začátku, a na čistou stránku napsal první konečný záznam: „Předáno. Klíče vráceny. Uloženo do složky k vyřízení do konce měsíce. Dnes poprvé od konce roku 2020 nikdo nezavolal, aby se mě zeptal, jestli to nechám plavat.
“
Večer jsem donesl židli, na kterou jsem si v garáži už nesedl, a zapadla přesně na místo u okna, odkud bylo vidět na ulici. Z komory jsem vynesl šicí stroj a postavil ho na stůl v ložnici, tam, kde kdysi stával psací stůl po ženě. Krabici s fotografiemi jsem položil na zem. Otevřel jsem ji.
Na vrchu ležela jedna, rohem dolů. Otočil jsem ji. Byla prázdná. Na zadní straně byla tužkou napsaná data.
Jedno z nich byl dnešní den. Pod ním stálo: „Vrátit, až to bude uklizené. Nejde o dům. Jde o to, kdo do něj smí chodit, když není doma.
“
Nechal jsem ji na stole. Zítra ráno odvezu krabici k panu Konečnému, který má předávací protokol stále rozevřený na stránce s mým jménem. Ale předtím pod něj napíšu jedinou větu, kterou už nikdo nepochopí jinak:
„Doporučení do Pardubic zůstává v původní podobě. Důvod: nedostatek podkladů pro změnu, nikoli pro pokračování.
Dnes do 18:00 hodin mužstvo přebírám zpět na základě písemného pověření. Klíče od branky, garáže a komory byly fyzicky vráceny. Soupis vybavení k nahlédnutí v příloze. Zbývá už jen uzavřít čtyři skupiny, které jsem celou dobu nosil s sebou: cizí dresy, cizí klíče, cizí vztahy a moje mlčení.
“
„První tři skupiny skončily v popelnici,“ řekl jsem nahlas. „Tu čtvrtou teprve roztřídím sám. A nebudu si ji brát s sebou do postele, ale nechám ji na stole, kde patří, a nechám ji otevřenou, ať si k ní kdokoli přičichne. “
Ráno jsem vstal, uvařil si kávu, podíval se z okna na prázdnou branku a na krabici s klíči, která ležela na sedadle auta.
Vyndal jsem ji, donesl ji dolů a uložil do komory, mezi drobné šroubky a podložky, na police, kde začínaly ty ostatní věci, které čekají na to, až je někdo konečně vyřídí do konce měsíce.