Renata se do manželství nehrnula. Po třicítce si už dávno zvykla na život, ve kterém se láska brala s rezervou a muži přicházeli a odcházeli. Šárka jí vždycky říkala, že je moc opatrná, že čeká na něco, co neexistuje, ale Renata jen pokrčila rameny. Vztahy brala jako věc, která se buď podaří, nebo ne, a ona na rozdíl od jiných neměla potřebu to za každou cenu zkoušet dokola.
A pak se objevil Milan. Byl to jeden z těch večerů, kdy lidi neplánují nic víc než jídlo a pár řečí. Renata šla na večeři s kamarádkou, která znala někoho, kdo znal někoho, a u vedlejšího stolu seděl on. Nebylo to láska na první pohled, spíš takové tiché zjištění, že je s ním najednou snadné mluvit.
Milan byl rozvedený, měl dvě děti, Elišku a Vojtu, a v očích tu zvláštní opatrnost člověka, který už jednou uhořel. Mluvil o práci, o bytě, o tom, že chce dětem dopřát víc než jen víkendové tátovské povinnosti. Renata poslouchala a najednou zjistila, že ji to nepřestává bavit. Šárka, která celou dobu seděla vedle a tiše popíjela červené, se k ní naklonila, když Milan na chvíli odběhl k baru.
„Vypadá jako slušnej chlap. Neničí se, nenadává, neskáče do řeči. Takovej se ti jen tak nepřihlásí,“ řekla a zvedla obočí. „Říkám to proto, že ty si vždycky najdeš důvod, proč to nechat plavat.
Ale pozor, do určitého věku se dá příliš mnoho chyb odpustit. Jen si dej pozor, ať ti to po třiceti letech neuteče proto, že se bojíš doufat. “
Renata tehdy jen zavrtěla hlavou. „Nech toho.
Je to fajn chlap, ale nechci to přehánět. “ Šárka se pousmála a pokrčila rameny, jako by chtěla říct „už jsem si zvykla, že mě neposloucháš“. Ale uvnitř Renata věděla, že ji Šárka vidí líp než kdokoli jiný. A když o pár měsíců později stála u oltáře, křičela dovnitř, jak moc se mýlila.
Následujících pár let jí ukázalo, že si manžela nevybrala z lásky k němu, ale z lásky k obrazu, který si o něm vytvořila. Ale to pochopila mnohem později, když už byla příliš unavená na to, aby to změnila. Milan byl pozorný, ale nikdy ne přehnaně. Pamatoval si, co má ráda, ale nikdy se neptal na věci, které skutečně bolely.
Chodil do práce, večer si četl noviny a ona mu připravovala večeři, zatímco děti už byly v pokojích. Eliška k ní byla od začátku zdrženlivá, spíš si ji prohlížela jako něco, co se sem nehodí, a Vojta byl příliš mladý, aby rozuměl tomu, proč se táta znovu žení. Renata se snažila, dělala, co uměla, ale vždycky pak narazila na neviditelnou zeď. A pak se to stalo.
Nebyla to žádná velká hádka ani žádná dramatická scéna. Jen jednou večer, když se vrátila z práce dřív, s uchem přitisknutým ke dveřím ložnice. Milan s Lencí to spolu měli čím dál delší. Renata to věděla dřív, než si to přiznala.
Všímala si, jak jí Milan večer píše, jak se usmívá do telefonu, jak si schovává úsměv, když vchází do koupelny. Nevěděla přesně, kdo to je, ale cítila, že se jí něco vykrádá zpod nohou. A pak přišel ten den, kdy jí došla trpělivost. Seděli spolu u kuchyně, když jí Milan podával přes stůl dopis.
Na obálce bylo napsáno jen „Renato“. Otevřela ho s rukama, které se jí mírně třásly, a dočetla se, že odchází. Že ji nemiluje. Že už u ní nikdy nebude šťastný.
Že ho čeká někdo jiný. Vystoupila z kůže. Srdce jí bušilo v krku, v očích se jí dělaly hvězdičky a do uší jí hučelo, takže slova jako „Eliška“ a „Vojta“ k ní doléhala jako zvuky z vedlejšího pokoje. „To snad nemyslíš vážně,“ řekla, ale hlas se jí roztřásl na poslední slabice.
„Je to tak, jak to je,“ odpověděl Milan a jeho oči spočinuly kdesi nad jejím ramenem. „Nejdřív jsem ti nechtěl ublížit. Ale přestal jsem to zvládat a myslím, že to cítíš taky. “
„Co je mi po tom, co cítím nebo necítím?
“ vyhrkla a položila dlaň na stůl, aby se neotřásla. „Ty mi dlužíš vysvětlení. Ne tady nějaké fráze, kde jsi ty ten chudák. Ty jsi mi lhal do očí posledních pět let.
To je to, co mě zabíjí. Ne to, že jsi odešel, ale to, že jsi mě nechal žít v představě, že je všechno v pořádku. “
Milan si povzdechl, jako by se bavil s někým nepoučitelným. „Nechci ti kazit vzpomínky.
Ale budeš muset zjistit, že život není jenom to, co si naplánuješ. “
„Život je o tom, jak se chováš. Tak to teda je. Ty jsi odešel.
Pochop. Ale co ty děti? “ řekla a hlas jí přeskočil na konci věty. „Vezmu si je k sobě.
Na pár týdnů,“ odpověděl a pak pokrčil rameny. „Uvidíme, jak to půjde. “
„Ty si ani neumíš představit, jak to půjde,“ řekla tiše a vstala od stolu. „Ne dneska večer.
Jdi, kde chceš. Ale já tady nejsem schopná s tebou sedět o samotě a tvářit se, že se nic neděje. “
Milan neřekl nic. Jen si vzal bundu, vzal kufr a odešel.
Za sebou nechal ticho, které bylo horší než jakákoli nadávka. Renata se opřela o kuchyňskou linku a chvíli jen stála a dívala se do prázdna, dokud se jí oči nezačaly plnit slzy. Pak zvedla hlavu, utřela si tváře a šla pro mobil. Vytočila číslo Šárky.
„Dobrý večer. Vím, že je pozdě, ale sežeň mi někoho, kdo je schopný udělat vodu z krve. Potřebuji poradit s rozvodem a s tím, co se se mnou stane dál,“ řekla do telefonu. Šárka nebyla typ na velká slova, ale věděla, co se děje.
„Ty vole. Tak on to vážně udělal? “ zeptala se. „Neptej se.
Jen mi řekni, kdo je ten člověk,“ odpověděla Renata. „Kdo je ten, komu mám zavolat? “
„Počkej, nespěchej. Nejprve se nadechni a nedělej nic, co by mohlo počkat do rána,“ řekla Šárka a pak dodala.
„Ale kdybys chtěla, mám jednu na lopatě, znám ho z jedné akce. Dobrý právník. Koukej, on ti poradí líp než já a hlavně zadarmo ti poradí, kudy se ubírat. “
Renata se pousmála, i když slzy měla po tvářích.
„To mi teď stačí. Jen mi dej na něj číslo. “ „Počkej, ještě jsi mi neodpověděla na jednu věc. Co na to děti?
“ zeptala se Šárka. „Děti,“ opakovala Renata a chytla se rukou za hlavu. „Eliška a Vojta. Co myslíš?
Oni ho za chvíli budou vidět u Lenky. Nebudou chtít zůstat se mnou ve starém domě. To je jasný. A já jim to nemůžu mít za zlé.
To není jejich chyba, že to nevyšlo. “
„A co ty? “ řekla Šárka tiše. „Co ty, Reni, chceš ty?
“
Renata se zasmála, ale smích zněl kysele. „Já chci hlavně přežít do rána. Do té doby si to nechám projít hlavou. Ale díky, žes to řekla.
Potřebuji, aby mi to někdo připomněl. Že z toho jde ven. “
Druhý den ráno jí na mobil přišla zpráva od Milana: „Vezmi si klid. Řeš přes právníka.
Napsal jsem ti adresu, kde jsme s Lencí dočasně. Ať nemusíme chodit přes něj. “ Renata se na to podívala, pak zprávu smazala a schovala telefon do kabelky. Nebylo to tak, že by jí to nedošlo.
Spíš to vypadalo, jako by jí do očí říkala, že ji někdo kopnul do břicha. Milan a Lenka. Ta Lenka, co se u nich byla párkrát zastavit, když jeli kolem, která se vždycky tvářila mile a nabízela pomoc. Renata jí dávala za pravdu v tom, že to byla milá osoba, ale nedokázala si představit, jak s ní Milan může spát v posteli, kde spal roky s ní.
Vstala, oblékla si první šaty, na které sáhla, vzala si kabelku a vyrazila. Potřebovala zmizet. Potřebovala najít místo, kde ji nenajdou, kde se nemusí tvářit. Šla dlouho nábřežím, minula jednu ulici za druhou, koupila si kafe, které nechtěla pít, a nakonec sedla na první lavičku, u které se ocitla.
Vytáhla mobil a otevřela si mapu. Praha. Centrum. Ale to jí bylo jedno, jestli se ztratí, nebo ne.
Dívala se na lidi, kteří jí procházeli kolem, a najednou jí došlo, že nikdo z nich nevidí, jak se jí hroutí svět. Vypadalo to jako úplně normální den. A to bylo to nejhorší. Najednou uviděla samé krabice a jeden chlap, který si nesl nějakou krabici z kanceláře.
Musel se stěhovat. Renata chvíli sledovala, jak se kouká na číslo na domě a pak zase na papír v ruce. Vypadal ztraceně, a tak vstala a šla k němu. „Promiňte, nepotřebujete pomoc?
Vypadáte, že se potřebujete zorientovat. “ Muž se otočil, a byl to on. O dva roky mladší Milan. Usmál se takovým tím překvapeným a přitom nejistým úsměvem.
„Po pravdě, nejsem si jistý, kde jsem. Myslím, že jsem se ztratil. Máte pravdu. Parkuju tu už půl hodiny a vůbec nevím, kudy ven.
“ Renata se pousmála, i když jí to přišlo směšné. „Kde bydlíte? “ „Na Letné, ale jsem tu na návštěvě u jedné paní. “ Odmlčel se.
„Víte co, když už jste tady. Nepomohla byste mi s těmi krabicemi? Hrozně nerad žádám, ale vypadáte, že se vyznáte. “
„Dobře.
Tak mi ukažte to číslo. Půjdu s vámi,“ odpověděla a vzala si jednu menší krabici do ruky. U dveří potkali paní, která je měla pustit do bytu, ale Renata se zarazila. Na chodbě stála Lenka, celá červená ve tváři, držící se za kliku a otevírající pusu, ale žádné slovo nebylo slyšet.
Milan se otočil na Renatu a oči se jim setkaly. Nebyla v nich žádná měkkost, jen čiré překvapení. Renata se narovnala a udělala krok vzad. „Půjčte mi své auto, že to nebude problém,“ řekla otráveně.
„Potřebuji se odsud dostat, teď hned. “ Milan vytáhl z kapsy klíče a hodil jí je. Byl z toho zaskočený, ale nechtěl to dát najevo. „Klidně.
Jen mi to auto nechte v pořádku, jo? Mám v kufru, že jo, důležité věci. A počkej, mám dohodu, že se k dětem dostanu vždycky, když budu chtít, ale tohle je, že ani nevím, jestli to bude furt čistý. Ale dobře.
Já mám ještě napomenutí, ale asi to není podstatné. Hlavně, že jsi se z toho dostala. “ „Nezačínej se mnou, Milane. Jen mi dej ty klíče,“ opakovala.
Ale on jí klíče nehodil. Dál je držel v ruce a díval se na ni. „Proč to děláš? Co tu chceš?
“ zeptal se, tak tiše, že to nebyl skoro ani dotaz, spíš vydechnutí. „Já? Já tu nechci nic,“ odpověděla a hlas se jí trochu zlomil. „ Já se jen procházela a najednou jsem tě tu viděla.
To je všechno. Ale neboj, odjíždím. Jen si potřebuji vzpomenout, jak se odsud, sakra, dostat zpátky. “ Pak beze slova otočila a šla k výtahu, protože věděla, že kdyby tam zůstala o minutu déle, začala by se válet po zemi.
Najednou zabočila na chodbu, zabouchla za sebou dveře a opřela se o ně. Zavřela oči. Sešla dolů a ocitla se před domem. Venku svítilo slunce a vypadalo to skoro nepatřičně k tomu, co se právě stalo.
Chvíli tam stála, neměla tušení, co s tím dnem. Pak si vzpomněla na klíče, které drží v ruce. Ruka jí sklouzla do kapsy a našla tam mobil. Otevřela si ho a znovu si přehrála tu zprávu od Šárky: „Ty jsem ti to říkala.
Drž se a hned mi dej vědět, že jsi v pořádku. Nezapomeň, že jsi nejsilnější člověk, co znám, a po tom všem, cos prošla s tím svým Milanem, si zasloužíš víc. Nenech se zmást, i když to vypadá, že se ti sesypává celý svět. Proč si myslíš, že ti osud teď staví do cesty celého tohoto muže?
To ti připadá jako náhoda? Přeji ti krásné odpoledne. “ Renata si přečetla zprávu, pak ji smazala a schovala telefon zpátky. „Řekla jsem ti, že to bude bolet,“ řekla si nahlas a rozesmála se, jenže smích zněl hrozně.
„Sakra, ty jsi ale kráva, Šárko. “
Zvedla hlavu a uviděla, že před ní stojí ten samý muž, co jí před chvílí slíbil odvoz. Opatrně, s rukama v kapsách, jako by se bál, že se lekne a uteče. „Poslouchej,“ řekl.
„Já nevím, co se ti děje, ale vypadáš, že potřebuješ pomoc. A já mám auto venku. Tak vezmu tě, kam budeš potřebovat, a nebudu se ptát na nic, co nechceš říct. Co ty na to?
“
Renata na něj chvíli zírala. Vypadal pořád stejně, jako když se potkali tou osudnou noci na večeři. Ale už to nebylo totéž. „Tak to by se mi hodilo.
Nemám, kam bych šla,“ řekla nakonec. Vytáhla mobil. „Ale jdu si něco vyřídit. Do Prahy.
Jestli na to nemáš, klidně zůstaň. Já se nějak dostanu. “ „Mám to jen kousek, skoro kolem,“ odpověděl a kývl směrem k parkovišti. „Nastup.
“
Jeli mlčky. On respektoval ticho, což jí bylo v tu chvíli víc než jakékoli řeči. Když zastavil před domem, podíval se na ni. „Chceš se mnou ještě počkat, nebo mám jet?
Protože já teda fakt nevím, co je správné. Ale vím, že si myslím, že to, co ti kluci provedli, je nechutný. A že jsi lepší, než si o sobě myslíš. “
Tak jí podržíš kabelku, ne, abys mi ji ztratil.
Dobře, dohodnuto. A díky. Třeba se ještě uvidíme,“ řekla a vystoupila. Otevřela vchodové dveře a zamířila do své staré ulice.
Do míst, kde pořád znovu nacházela Lenčinu náušnici v cizím povlečení a Milanovy oči, které k sobě nepatří. Když se vrátila do svého pokoje, byla připravená. Věděla, že si potřebuje promluvit s tchyní, ale už ne jako s tchyní, ale jako s člověkem, který také přežil spoustu zklamání. Stačilo se jí podívat do obličeje a úsměv tchýně zmizel.
„Dobrý den, Renato. Ty jsi tady? Vypadáš tak pobledle. Pojď dál, uvařím ti čaj.
“ Tchýně stála u dveří do kuchyně, ale Renata neudělala krok. „Já jsem za vámi,“ řekla. „Nechte toho čaje. Potřebuji mluvit o Milanovi a o vás.
Jestli máte chvilku, chci, abys věděla pravdu. “ Tchýně si pomalu sedla do křesla. „Děti do toho nepatří. Ale jestli jde o to, co se stalo s Milanem, já ti k tomu nemám moc co říct.
“ Renata se nenechala odbýt. „Ale vy jste věděla. Vždyť jste to věděla už dlouho. Vy jste ho pořád omlouvala a mě nechávala před nimi stát.
A já jsem nechtěla říct přesně, co cítím, ale to neznamená, že jsem z toho nebyla vyřízená. “ A pak načrtla celý obrázek: jak se vzali, jak se nikdy necítila jako doma, jak se Milan měnil, jak se bála, že už doma nikdy nebude, a jak jí to všechno došlo až teď. Tchýně zůstala sedět s rukama v klíně. Když Renata skončila, chvíli bylo ticho.
„Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo,“ řekla pomalu. „Ale věř mi, že já vím, jaké to je. Taky jsem žila v manželství, které bylo postavené na něčem jiném než na lásce. Člověk se přizpůsobí, přežívá, ale pak zjistí, že je mu v tom domácké ticho víc než kdy jindy.
Jen si na to nesmíš ani sáhnout, jinak se ti to vrací. Ale tys to vydržela. To je víc, než jsem kdy dokázala já. “
Renata se napila čaje, který jí stařena nalila, i když říkala, že nechce.
Tchýně jí zabalila do útěrky ještě teplé buchty. Když Renata vstávala, stařena se po ní otočila. „Víš, co bys měla udělat? Nejdřív si vyřízni, co potřebuješ.
Pak se porozhlédni po sobě. “ A zavřela za ní dveře. Renata šla domů a slíbila si, že teď už bude žít jinak. Jakmile dorazila, vzala mobil a zavolala právníkovi, se kterým jí Šárka vyřídila číslo.
Domluvili si schůzku na druhý den. Právník byl muž kolem padesátky, měl krátké šedivé vlasy a byl posedlý přesností. Vyslechla si, co jí potřeboval říct, a pak sám začal. „Nejdřív si ujasníme, co se vůbec dá dělat.
Byt patří jeho rodičům. To znamená, že na něj nemáte nárok, pokud jste do něj neinvestovala a nemáte to doložené. Máte na to papíry? “ Renata zavrtěla hlavou.
„Ne, jen jsem tam bydlela. Nikdy po mně nechtěli, abych se podílela na splátkách. Jen jsem platila běžné věci, opravy, jídlo. Ale žádné papíry o tom, že mi něco patří.
“ „Tak na to rovnou zapomeňte, to je čistá ztráta času,“ řekl. „Ale vy máte nárok na vypořádání toho, co jste si společně pořídili za trvání manželství. A hlavně, a to je to nejdůležitější, co jste si začala budovat sama. Je to nové, já vím, ale život po svatbě nekončí.
Lidi si pořád myslí, že je to takhle nejjednodušší, ale přitom nejlepší, co můžete udělat, je zaměřit se na to, co chcete vy, ne na to, co chtěl on. Takže mi řekněte, co chcete vy? “
Renata se odmlčela. V hlavě se jí mísily obrazy z domu, děti, které si pobraly věci, ten dopis.
„Já chci hlavně klid. Pro sebe. Nový začátek. Někde, kde se nebudu bát, že na někoho narazím.
“ „To nedostanete zadarmo. Půjdeme do toho tak, že si rozdělíme společný jmění a vy budete pokračovat ve své práci. Našla byste si bydlení, ideálně s pronájmem nebo menší byt. A pokud jde o děti, ty už jsou velké.
Tady nejde o to, kdo je má v péči. Oni se rozhodnou samy. Ale potřebujete si vyjasnit, co vám zůstane. Tak pojďme na to.
“ A pak se na chvíli odmlčel a dopsal do poznámek další řádek. „Ještě jedna věc,“ řekl právník. „Vy jste věděla o té ženské. O Lence.
“ „Ne. “ „Takže to náhodou, že vám Milan nechal dopisem adresu bytu, kde už s ní bydlí? To víte, že to není náhoda? Chci, abyste byla připravená.
Tohle není o tom, co je fér. Tohle je o tom, že o vás někdo rozhoduje. Jestli mu chcete něco oplatit, pak to není tím, že mu zničíte život. Ale tady nejde ani tak o něj, jako o vás.
Nejdřív se potřebujete vzpamatovat a pak se rozhodnout, co vlastně chcete pro sebe. Jestli ho chcete zpátky, nebo ne. Ale to si musíte odpovědět sama. “
Renata mlčky poslouchala a potom řekla: „Já ho nechci zpátky.
“ A když to řekla, věděla, že je to pravda. „Tak jdeme na to. Nejdřív si vyřešíme finance a bydlení. A pokud jde o váš vztah, ten si necháme až na konec.
Až budete stát na pevné zemi. “
Začala si tím procházet. Začala s tím, že se uklidila, i když věci byly ještě krabicích. Protože to byl první den toho nového života.
Každou chvíli se jí něco připletlo do cesty, ale pak si vzpomněla na slova právníka a šla dál. Měla přijít na to, s čím jde ven. Nakonec se rozhodla pro byt v blízkosti centra, který byl prázdný, ale měl balkon a dostatek světla. Nebyl to žádný luxus, ale byl to její.
Poprvé v životě. Pustila se do stěhování postupně. Vzala si jen to, co bylo skutečně její, ne to, co si pamatovala z domu. Pokaždé, když měla chuť vzít do ruky telefon a zavolat Milanovi, aby jí řekl, že se jí stýská, vzpomněla si na Lenku a dopis a nechala to být.
Uběhly dva měsíce. Začala pracovat z domova, dopsala svoje resty a pomalu se vracela do světa. Pak jednou večer, když se vracela s nákupem, u domu stála mladá žena. Eliška.
Byla to ona, jen o něco starší. Stála u schodů a vypadala, že tam na někoho čeká. Renata přemýšlela, jestli jí taky řekne, aby jela domů, ale pak si Eliška všimla. „Propánajána.
Vy jste si tady našla bydlení? “ zeptala se Eliška. Renata přikývla. A pak jí došlo, že jí Eliška není schopná podívat se do očí, protože jí vítr čechrá vlasy, a chce si jimi pořád něco uklidit.
Vypadala špatně. „Stalo se ti něco? Tváříš se, jako bys zabloudila,“ řekla Renata tiše. „Ale možná, že je to dobře.
Že jsi blízko. A že jsi tady. “
Eliška se napila z krabičky, kterou držela v ruce. „Jdu po sobě, takovou zvláštní cestou,“ řekla.
„Potkala jsem Lenku. Vlastně jsme si spolu psaly. Myslím, že ona mi fakt rozumí. Má to s tátou těžké.
Táta je celý bez sebe. Vlastně nevím, jestli víš, ale vrátila se k němu Lenka k němu nevrátila. Řekla, že je to on, kdo ji musel opustit, a ona tam nemůže být. Ona povídá, že jsi mu to nikdy neřekla na rovinu.
Jestli chceš, tak mu to mám říct, že to bylo jenom tvoje rozhodnutí, že to nebylo kvůli němu. Ale to je přece jedno. To já bych za něj měla říct, že to, co udělal, se prostě nedělá, no ne? “
Renata se zastavila.
„Chceš říct, že Lenka už s tátou není? “ Eliška se zasmála, ale moc přesvědčivě to neznělo. „V životě ne. Byla to jen taková epizoda.
A táta zůstal sám. Ale to je jedno. Já jsem vlastně chtěla říct, že ty jsi mu nikdy nedala pořádnou ránu. Jenom jsi tiše odešla.
To on by si zasloužil, abys mu všechno řekla. Já jsem tady vlastně z toho, že jsem už ani nevěděla, kam jít. Chci ti jenom říct, že to, cos pro nás udělala, nebylo samozřejmý. A že jsem k tobě mohla bejt lepší.
“ Renata jí položila ruku na paži. „Pojď. Pojď se mnou nahoru, uvařím ti čaj. A ty mi řekneš, co se s tebou vlastně děje.
Od začátku. Platí? “
Eliška přikývla. U bytu Renata vytáhla klíče, ale pak se na chvíli zastavila.
„Ještě než vejdeme. Chci, abys věděla, že ti nemám co odpustit. Tobě ani Vojtovi. To není tvoje vina, že se dospělí nechovají vždycky tak, jak by měli.
To já jsem ti možná měla vědět, jak na tom jsem, a ne se tvářit, že je všecko v pořádku. “ Eliška se na ni zadívala. „Já ti tomu moc nerozumím. Ale myslím, že jsem strašně ráda, že jsi tady.
Vlastně jsem se bála, že jsi se zlobila. “ „Já se nezlobím,“ řekla Renata. „Už ne. “ Otevřela dveře a vešly dovnitř.
Byt byl stále strohý, ale měl teplo. Renata udělala čaj, posadila se proti Elišce a čekala. Eliška pila horký čaj, který jí pálil rty, a pak začala povídat. O tátovi, o tom, jak se pořád vrací k Lence, i když už mu to dávno nepatří, o tom, že neví, co se sebou, a že se bojí, že dopadne jako on.
Renata mlčela. Neměla sílu jí dávat rady. Jen ji poslouchala a přitom ji vzala za ruku. Když Eliška domluvila, byla už tma.
Renata vstala a otevřela okno, aby se do místnosti dostal čerstvý večerní vzduch. „Víš, nejtěžší na tom všem,“ řekla a mluvila spíš k sobě než k Elišce, „není to, když tě někdo opustí. To je skoro úleva. Nejhorší je, když si uvědomíš, že ti ten člověk lhal do očí, a ty jsi mu to věřila.
Protože jsi chtěla tomu věřit. “ Eliška sklonila hlavu. „Myslíš, že mu někdy odpustíš? “ „Sama sobě bych měla odpustit, že jsem mu to dovolila,“ řekla tiše Renata.
„Ale jemu už třeba ano. Možná jsem mu už odpustila. Jen na to ještě nejsem připravená na to zapomenout. Ale to neznamená, že ti nejsem.
Tobě a Vojtovi. “
„Děkuji,“ řekla Eliška. „Za to, že jsi tady. Já jsem se bála, že už s námi nikdy nebudeš chtít mluvit.
“ „Chodí se mnou,“ řekla Renata. „Ale nemůžu zařídit, aby to bylo v pořádku, když se to v tobě sere. To musíš ty a tvůj táta a klidně i Vojta. Já jsem pro to udělala, co jsem mohla, vzala si odstup.
Ale víš, co mi došlo? Já jsem ti celou dobu o něm říkala, co dělá. Jen jsi to nechtěla vidět. Někdy se na to člověk potřebuje podívat, až když je na to připravený.
“ Eliška se pousmála, i když měla v očích slzy. „No jo. Asi to tak je. Já si myslela, že když to řekneš ty, tak to bude pravda.
Ale to je můj otec, že jo. Myslela jsem si, že ho znám. A teď mám pocit, že jsem vlastně nebyla jediná, komu se omluvil. “ Renata se zasmála, ale ani ten smích nebyl veselý.
„To si piš. To je taková naše domácí tradice. Nejsi v tom sama, to ti garantuju. “ Chvíli bylo ticho.
Pak Eliška pohlédla na hodiny. „Já už musím jít. Uvidíme se někdy? “ „To určitě,“ řekla Renata.
„Ale až zítra. A to už si vybereme restauraci, kde bude pořádné jídlo a žádné vzpomínky. Dohodnuto? “ „Dohodnuto,“ odpověděla Eliška a odešla.
Renata za ní zavřela dveře, opřela se o ně a sklouzla po nich dolů do sedu. Seděla tak dlouho, až se setmělo úplně. V kuchyni se rozsvítila světla. Za chvíli se ozval zvuk klíčů od vedlejšího bytu.
Byla to mladá žena s nákupní taškou, která ji zahlédla přes půlku dveří. „Vy jste ta nová sousedka, že jo? Nechcete večeřet se mnou? Včera jsem dělala moc velkou porci, stejně by se to zkazilo.
“ Renata se podívala na ni, pak na sebe a najednou se pousmála. „Dobře. Ale musím vás varovat. Já jsem teď na takovém zvláštním rozcestí.
Právě jsem se rozešla s manželem a pomalu se s tím srovnávám. “ „To znám. Já se rozešla s přítelem po patnácti letech. Tady ve čtvrti je to nejlepší, co se ti mohlo stát.
Lidi se tady mají rádi. Já jsem Aneta. A zítra tě vezmu na skleničku, ať ti tu ta skořápka připadá hned rodnější. “ Renata se zasmála.
„Tak jo. Já jsem Renata. Ale dneska večer si to necháme na ten byt, jo? “ „Platí,“ řekla Aneta a otevřela dveře svého bytu.
„A neboj, tady ti to uteče. To víš, každý tady na začátku bloudí. “ Renata za ní vešla a nechala za sebou zabouchnout dveře. Uplynul týden.
Renata už měla vyskládané všechny krabice, byt začínal vypadat k světu. Jednou večer, když se vracela z procházky, u domu stálo zaparkované auto, které znala až příliš dobře. Milan. Stál opřený o kapotu a díval se do mobilu, jako by četl zprávy, ale jakmile ji uviděl, schoval ho do kapsy.
„Ahoj Reni,“ řekl a udělal krok k ní. „Co tu děláš? Jak jsi mě našel? “ zeptala se a zastavila se asi tři metry od něj.
„Eliška mi řekla, kde bydlíš. Doufám, že se nezlobíš. Nechtěl jsem tě rušit, ale potřeboval jsem to slyšet z tvých úst. “ „Co?
Že je po nás definitivně veta? To sis potřeboval přijet poslechnout až k mým dveřím? “ „Musel jsem,“ řekl tiše. „Protože jsem to pokazil.
Vím, že je pozdě, ale chci, abys věděla, že lituju toho, jak jsem se zachoval. Lžeš mi, že za to, že Lenka odešla, můžeš ty. Ta ženská odešla proto, že pochopila, že nejsi ten muž, za kterého jsi se vydával. A já jsem ti to neměla dovolit.
Neměla jsem ti dovolit, abys mi lhal tak dlouho. Ale teď jsem to byla já, kdo to ukončil. Já. Ty jsi přišel o všechno a já si to odmítám nechat vzít.
Takže mi laskavě vysvětli, proč bych ti měla věřit, že se to nestane znovu? “
Milan mlčel. V tváři měl takový výraz, který znala, ale který už ho nikdy neuvidí tak, jako kdysi. „Nejsem dobrej v tom o tom mluvit.
Nikdy jsem nebyl. Ale věř mi, že když jsem ti psal ten dopis, nebyl to zbabělej krok. Bylo to něco, co jsem musel udělat, abych ti ušetřil to, co jsem ti prováděl za zády. “ „Ušetřit?
Ty mluvíš o ušetření? “ vyprskla. „Ty jsi mě nechal, ať si myslím, že jsem blázen, když jsem ti říkala, že mi něco nesedí. Ty jsi mě nechal, abych ti chystala večeři a prala ti prádlo, zatímco jsi mě podváděl s cizí ženskou a tvářil se, že je to normální!
Ty nemáš ponětí, co to je, se takhle cítit. “ „Máš pravdu,“ řekl tiše. „Nemám. A nikdy jsem si to neuvědomil, dokud Lenka neodešla.
A já jsem zůstal sám a došlo mi, že jsem všechno zničil. A že jsem se celou dobu choval jako debil. Neviním tě, že mi to nemůžeš odpustit. Jen jsem ti to potřeboval říct.
Na rovinu. Bez dalších keců. “
„Tak tys to řekl. Teď můžeš jít.
“ „Ještě počkej. “ Podíval se jí přímo do očí. „Já vím, že je toho moc. Ale možná bychom to mohli aspoň zkusit.
Myslím jako ty a já. Já vím, že to nebude jako dřív. A už nechci, aby to bylo jako dřív. Ale chtěl bych zkusit, jestli z toho, co zbylo, jde postavit něco novýho.
“ Renata se zasmála. Nebyl to hezký smích. „Ty jsi ale ale drzej, že jo. “ „To jo, to jsem.
“ „A já ti odpovím takhle. Ne. “ „Tak to je tvoje právo. “ „To mám.
A hlavně, že to konečně říkám já. Já ti teď řeknu, jak to bude. Ty odejdeš a já si budu žít svůj život. Se vším, co mě v něm potkalo, dobrý nebo zlý.
Na to, co jsem táhla za tebe, už nejsou lék. To je celý. “
Milan na ni chvíli koukal. Pak kývl.
„Tak jo. Ale věř mi, že to není proto, že ti chci ublížit. Je to proto, že až tě příště uvidím, chci, abys byla v pohodě. “ „To já budu,“ řekla tiše.
„Teď už budu. Tak jdi. A pozdravuj děti, jestli se s nimi ještě uvidíš. “ Milan se otočil a šel.
Renata stála a dívala se za ním, dokud nenastoupil do auta a neodjel. Teprve pak si všimla, že se jí třesou ruce. Otočila se a klíčem v ruce zamířila zpátky k domu. V uších jí zněla slova Anety: „Tady to uteče.
“ A ono to fakt ubíhalo. Jenom ne tak, jak si tehdy představovala. Nahoru šla pro kabelku. Sáhla do zásuvky nočního stolku a vytáhla obálku, kterou tam schovala.
Bylo na ní napsáno „Renato“. Roztrhla ji a vytáhla dopis, který psala minulý týden, ale nikdy neposlala. Přečetla si první odstavec: „Milá Reni, nejdřív jsem chtěla, abys věděla, že jsem na tebe nezapomněla. Ale pak mi došlo, že je to jedno.
Ty si tím procházíš taky. “ Zasmála se. Dopis vložila zpátky do obálky a zastrčila do knihy, která ležela na konferenčním stolku. Ještě tu noc obálku vyhodila do koše i s knihou.
Seděla tam ve tmě a jenom dýchala. A najednou se rozsvítilo světlo na chodbě a přišla Aneta v županu. „Hele, nechci ti do toho mluvit, ale zejí tam krabice s jídlem. “ „To víš, po hladu se špatně usíná.
“ Aneta se pousmála. „Tak pojď. Není důvod, abys tu byla sama. “ Renata se zvedla a šla za ní.
Za chvíli seděly obě v kuchyni, které se jídlo na talíři. Renata vyprávěla o Milanovi, o Lence, o dopise, o všem. Aneta poslouchala a přitom jí dolévala víno. A když Renata skončila, řekla: „Víš, co ti řeknu?
Máš smůlu. “ „Jak to myslíš? “ „No, smůlu v tom, žes přišla o ty roky. Ale to už skončilo.
A vypadáš mi jako někdo, kdo se rád učí. Tak se teď uč tady. “ Renata se zasmála. „Ty jsi ale palice.
“ „To jsem. Ale to víš, to už k té smůle patří. Tak na tebe. “ A pozvedla skleničku.
„Na tebe,“ řekla Renata a připila si s ní. A seděly tam až do rána, kdy začalo svítat a první ptáci se rozezněli za oknem. Pak se Renata konečně cítila, že stojí nohama na zemi. Vstala, umyla nádobí, osprchovala se.
V úterý měla schůzku v nové práci. Ukončila spolupráci s agenturou a kývla na nabídku z menší firmy, která hledala seniorní projektovou manažerku. Zpátky se do té Staré Prahy, do hluku ulic, nad kterými se tyčily štíty domů, už nechtěla. Potřebovala začít od nuly.
První den v práci byla ospalá, ale šťastná. Lidé se usmívali a bylo jí mezi nimi dobře. V poledne si vyšla na oběd ven a uviděla malé květinářství. Bez přemýšlení koupila kytici lučního kvítí.
Položila ji na stůl, který pomalu začínal být doma. A v tu chvíli jí došlo, že konečně není nikomu dlužná. Ani Milanovi, ani Leně, ani vzpomínkám. Jenom sama sobě, že to dotáhla až sem.
A to byl začátek. Večer si sbalila tašku. Jela na chalupu po prarodičích, kterou jí před časem nabídl otec, že ji může na pár dní využít, než se rozhodne, co bude dál. Cesta jí ubíhala rychle.
Venku se stmívalo a ona poslouchala rádio, které hrálo staré hity. Když zastavila před domem, měsíc už stál vysoko. Vytáhla z kufru pár věcí a postavila se na práh, která vrzal. Uvnitř to ještě trochu zatuchlo, ale to se dalo spravit.
Otevřela okna, vytřela prach a připravila si postel. A pak tam seděla, sama, v tichu, které jí najednou nevadilo. Druhý den ráno ji probudilo slunce. Udělala si kávu a vyšla na zahradu.
Na zemi pod jabloní leželo spadlé ovoce, listí začalo žloutnout. Seděla na lavičce, pila kávu a dívala se, jak se svět pomalu otáčí. V hlavě se jí prohánělo všechno to, co potřebovala nechat jít. Ale po chvíli vstala, vzala konev a začala zalévat záhon.
Uprostřed toho dolehla od domu prasklina. Byl to mužský hlas, který ji oslovil. „Promiňte, nevěděla jsem, že tu někdo je. Já jsem Vojta.
Syn od Milana. Vlastně jsme se tu kdysi stavěli s tátou, když jsi bydlela v domě. Ty jsi Renata, že jo. “ Renata se otočila.
Ve dveřích stál mladý muž, který se na ni díval stejně jako tehdy, když jí bylo šestnáct. Usmál se na ni a kývl. „Táta říkal, že tu teď bydlíš. Já bydlím kousek odtud.
Nechci tě rušit, ale viděl jsem tě tu sedět a nevěděl jsem, jestli mi dovolíš se k tobě přidat na kafe. Teda pokud nejsem zbytečně otravnej. “ Renata na něj chvíli koukala. Pak se pousmála.
„Tak pojď. Káva je čerstvá. “
A on si sedl. Povídali si o všem možném, o tom, co dělá, jak se má.
Vojta se smál, ale oči měl smutné. Po chvíli sklonil hlavu. „Poslyš, já vím, že jsem ti za to nestál. Za to, že jsme s tátou odešli.
Teda vlastně mluvil jsem za sebe. Ale já jsem byl tehdy tak ztracenej, že jsem nedokázal ocenit, cos pro nás dělala. A pak bylo všechno tak rychlý. Táta odešel a já nevěděl, na koho se obrátit.
A teď se omlouvám. “
Renata se podívala na něj a pak na hodinky. „Víš, co ti řeknu? Není co odpouštět.
My jsme se navzájem neznali tak, jak bysme měli. A lidi někdy dělají chyby. Není to jenom tvoje vina. Tak to nech být.
“ Vojta se usmál a vypil kávu. Pak vstal. „Musím jít. Rád jsem tě viděl, Reni.
“ „Já tebe taky. Třeba se ještě uvidíme. “ „To doufám,“ řekl a otočil se. A Renata za ním stála, dívala se mu do zad a najednou jí došlo, že tyhle rány se léčí jenom časem.
A že bez nich by možná nestála tam, kde stojí dneska. Pomalu si uklidila šálky, došla si do domu pro bundu a vyrazila na procházku. Kolem dokola byl podzim a vzduch voněl vlhkým listím. Šla, jak dlouho byla schopná, až došla na konec vesnice a dál po poli.
Tam se zastavila. Stála na kraji světa. Nebo aspoň na kraji toho svého, který se jí kdysi rozpadl. Ale teď už věděla, že se nezřítila do nicoty.
Jen si položila kufr, otevřela ho a nechala se jím přikrýt. Doma ji čekala kytice lučního kvítí, která pomalu to už odkvétala. Nechala ji tam být, protože jí víc než kytice voněla nová vůně domova. A když večer ulehala, místo aby běžela za starým životem, usnula snadněji než kdy jindy.
S vědomím, že dny už nebudou tak těžké, že se s tím vším dá žít, když víš, kam patříš. A ona najednou patřila k sobě. To je celé.