Tohle není příběh o tom, co lidé dělají teď. Je o tom, čím bývali. Protože lidi si na svých prvních životech stavějí celé druhé životy. A po nějaké době se pod to nikdo nedívá.
Abram Duval strávil jedenáct let se ženou, která se ho nikdy nezeptala, co dělal předtím, než ji potkal. A Deanna Wickcomová, která se stala Deannou Duvalovou, tohle nikdy nepovažovala za mezeru ve vztahu. Považovala to za obyčejný život. Ale na konci tohohle příběhu leží tělo.
A není jeho. A posledních třicet vteřin tohohle vyprávění změní to, jak přemýšlíte o slově „podcenit”. Bard Springs v Indianě měl jedny semafory, dva kostely, které spolu nemluvily, a jednu jídelnu, která otevírala v pět ráno pro chlapy pracující před východem slunce. Abram Duval byl obvykle čtvrtý v pořadí.
Sedával u pultu, pili kafe, které mu připravovala Bridget Wickcomová, a ona si o něm myslela, že ho zná. Myslela si, že ví, jací jsou obyčejní muži. Muži bez příběhů, kteří jen ráno vstanou a jdou pracovat a večer se vrátí domů. Abram byl přesně takový.
Odešel do důchodu po pětadvaceti letech v nějaké firmě, o které nikdy nemluvil, a koupil statek o rozloze dvě stě čtyřicet akrů. Pronajal pole. Choval dobytek. Sedl si na verandu.
Vypadal jako muž, který celý život dělal přesně tohle. Vedle bydlela rodina jménem Wickcomovi. Oni byli ti, kteří bydlí ve všech malých městech. Dobrí lidé.
Dělníci. Tichí. Vycházeli s každým, protože nebyli dost zajímaví na to, aby si udělali nepřátele. A pak tam byl Kepler.
žil tři domy odtud. Byl to první muž, kterého jste potkali, když se na silnici něco pokazilo. Dělal drobné opravy a závlahy a ploty. Vždycky říkal, že za to může, že měl mířit na zákon, ale tady v Indianě práce není.
A lidé mu věřili, protože to vypadal jako klidný chlap. Ale Kepler byl něco jiného. Znal každého, kdo potřeboval, aby nebyl vidět. A Abram to věděl.
Abram to věděl po měsících. Jeho statek byl obklopený ze tří stran krajinou, ale na jedné straně byl Keplerův pozemek. Abram to neřekl nikomu. Jen si toho všiml.
A pak jednoho dne přišel Kepler, aby Abramovi nabídl koupi jeho pozemku. Nabídl mu tři sta tisíc dolarů. Abram řekl ne. Kepler se usmál a řekl, že je to dobrá cena za nic.
Abram řekl, že neprodává. Kepler odešel. A Abram si všiml, že ten muž nešel tak, jak chodí člověk, který dělá drobné opravy. Šel tak, jak chodí člověk, který ví, že má sílu.
Týden poté se Abram procházel po svém pozemku a našel díru. Byla vykopaná přesně uprostřed jeho pole. Bylo to jako by tam chtěl někdo něco zakopat nebo odkutat. Abram tam stál a díval se na tu díru a věděl, že to neudělalo zvíře.
Tak to nechal být. Vrátil se domů a zavolal svému právníkovi. Byl to sedmdesátiletý muž jménem Wallace, který vypadal, že se každou chvíli rozpadne, ale který věděl o pozemkovém právu v Indianě víc než kdokoli na tři státy. Abram mu řekl o díře a o Keplerovi a o tom, jestli existuje způsob, jak díru nechat být, aniž by tím Keplerovi poskytl práva.
Wallace řekl, že Abram má na pozemku práva na nerostné bohatství, a pokud někdo cizí vykope díru na jeho pozemku, je to pytláctví a narušení. Abram se zeptal, co se stane, když to nechá být. Wallace chvíli mlčel a pak řekl, že to může být to nejchytřejší, co Abram kdy udělal. Kepler přišel znovu za dva týdny.
Tentokrát měl v ruce papír. Řekl Abramovi, že má nárok na polovinu všeho, co se na tom pozemku najde. Abram řekl, že nemá. Kepler se usmál a řekl, že to má v dokumentu.
Abram si vzal papír a přečetl si ho. Byl to dvouřádkový dokument o právu na průzkum a těžbu. Abram ho přečetl dvakrát. Pak ho roztrhl napůl a hodil Keplerovi k nohám.
Kepler se na něj podíval, jako by se ho Abram pokusil udeřit. Abram řekl: „Myslím, že bys měl jít. ” Kepler stál chvíli na místě. Pak se otočil a odešel.
Abram si všiml, že ten muž nespěchá. Muž, který nespěchá, buď nemá co ztratit, nebo ví, že vyhraje. A Abram věděl, že Kepler nepatří do první skupiny. Té noci Abram nespal.
Seděl v kuchyni a díval se z okna na pole. Věděl, že se Kepler nevrátí sám. Abram nevěděl, kdy to přijde, ale věděl, že to přijde. A Abram se začal dívat na svůj dům jinýma očima.
Vypadal jako obyčejný dům. Byl to statek z počátku dvacátého století se dvěma ložnicemi, které předchozí majitelé přistavěli. Abram koupil dům před dvanácti lety. Tehdy vypadal jako prázdná skořápka.
Ale Abram do něj investoval víc, než by kdokoli čekal. Udělal z toho pevnost. Doslova. Pod podlahou obýváku, pod starým kobercem, byla ocelová deska.
Pod předsíní byl kryt. Abram byl napojen na dva samostatné vrty, takže i kdyby mu přerušili vodu a elektřinu, přežil by. Nikdo to nevěděl. Ani Deanna.
Jeho žena si Abram kupovala před rokem, protože chtěla, aby vypadal jako nový. Taky si pořídila nový nábytek a nové závěsy. Abram neřekl nic. Jen se usmál a zatáhl za závěsy a podíval se na pole.
Věděl, že závěsy jsou pěkné, ale že za nimi je deset let stará ocelová okenice, kterou nechává sklopenou přesně z toho důvodu, aby si lidé mysleli, že je to jen obyčejný dům se závěsy. Jednoho dne začal Kepler znovu chodit. Tentokrát nebyl sám. Měl s sebou syna.
Byl to mladík, asi devatenáct, tichý, s očima, které nikdy nezůstaly na místě. Abram je viděl, jak procházejí kolem jeho pozemku. Kepler ukázal na Abramův dům a něco řekl synovi. Syn se podíval na dům a jeho pohled byl prázdný.
Nebyl to pohled mladého muže, který zkoumá dům. Byl to pohled, který říká: ano, tady je to. Abram si všiml, že syn nešel po cestě. Šel po okraji pole.
Přesně po té hranici, kde byla díra. O dva dny později Abram našel na verandě vzkaz. Byl to ručně psaný dopis, ale ne podepsaný. Stálo v něm: „Slyšel jsem, že hledáš práci.
Mám pro tebe práci. Přijď v sobotu v noci ke starému skladišti. Přijď sám. Přijď nepřipravený.
” Abram si ten vzkaz přečetl dvakrát. Pak ho spálil. Věděl, kdo to napsal. Ne kvůli slovům.
Kvůli rukopisu. Byl to rukopis muže, který se nikdy nenaučil psát. tak, jak píšou normální lidé. Byl to rukopis někoho, kdo se učil psát jen tolik, aby podepsal šeky a aby napsal vzkazy jako tohle.
V sobotu večer Abram řekl Deanně, že jde ven na procházku. Vzal si kabát a vyšel ze dveří. Nešel k autu. Šel pěšky.
Došel ke starému skladišti na okraji města. Byla to rozpadlá budova, která patřila Keplerovi. Abram stál před budovou a čekal. Po chvíli se otevřely dveře a ven vyšel Kepler.
Stál ve světle a díval se na Abrama. Pak řekl: „Víš, že jsi první člověk, který přišel, když jsem to řekl. ” Abram řekl: „Nejsem tady proto, abych ti dělal společnost. ” Kepler se usmál.
„Ne, ty jsi tady proto, že chceš vědět, co vím. ” Abram neřekl nic. Kepler pokračoval: „Vím, cos udělal. Než ses sem přistěhoval.
Předtím, než jsi byl Abram Duval, farmář. ” Abram stál dál. Kepler řekl: „Vím, cos byl. Byl jsi zabiják.
Pracoval jsi pro lidi, kteří neexistují. A tys byl ten, kdo přišel, když bylo potřeba něco udělat. ” Abram na chvíli zavřel oči. Pak je otevřel a jeho tvář byla úplně klidná.
„A ty si myslíš, že víš, co jsem byl. ” Kepler řekl: „Vím, že jsi nikdy nenechal nikoho naživu. Až na mě. ” Abram se na něj podíval a pak se poprvé za celou dobu, co ho znal, usmál.
Nebyl to přátelský úsměv. Byl to úsměv, který říká: ty nemáš ponětí. Abram řekl: „Mýlíš se. Nechal jsem naživu spoustu lidí.
Spousta lidí ví, co jsem byl. A víš, co udělali? Nic. Nikdy nic neudělali.
” Kepler se zasmál. „Takže jsi nezabiják. Jsi lhář. ” Abram řekl: „Jsem lepší.
” A pak se otočil a začal odcházet. Kepler za ním zavolal: „Tak proč jsi dnes večer přišel? ” Abram se zastavil, ale neotočil se. „Protože jsem chtěl vidět, jak vypadáš, když si myslíš, že jsi vyhrál.
” A pak pokračoval v cestě domů. Celou cestu zpátky cítil Keplerův pohled na zádech. Abram se vrátil domů, zamkl dveře a šel do ložnice. Deanna spala.
Abram si sedl na okraj postele a díval se na ni. Přemýšlel o tom, co mu řekl. Že ho viděla takového, jaký je. Abram věděl, že mu Kepler neublíží.
Kepler byl muž, který si najímá jiné, aby mu dělali špinavou práci. Abram vědel, že má před sebou ještě pár dní. Týden. Možná dva.
A pak to začne. O tři noci později se to stalo. Abram se probudil uprostřed noci. Nebyl to zvuk.
Bylo to ticho. Ticho, které je příliš hluboké. Abram otevřel oči a ležel nehybně. Pak se jemně otočil.
Deanna spala. Abram se zvedl z postele. Šel ke dveřím ložnice. Došel na chodbu.
A tam stál Kepler. Stál uprostřed jeho chodby s úsměvem, který vypadal jako namalovaný. Abram se zastavil. Řekl: „Ahoj, Kepleru.
” Kepler řekl: „Ahoj, Abrame. ” Podíval se kolem sebe. „Pěkný dům. Má krásné závěsy.
” Abram se ohlédl na Deannu. Spala. Kepler řekl: „Neboj. Přišel jsem jenom říct, že jsi měl pravdu.
Jsem zbabělec. Proto jsem si najal chlapa, aby ti rozbil okno. ” Abram se podíval na okno. Sklo bylo rozbité.
„A on to udělal špatně,” řekl Kepler. „Měl tě přinutit, abys přišel za mnou. Ale místo toho ti dal vědět, že tě vidím. ” Kepler udělal krok dopředu.
„Tak začneme. Nejdřív ti vezmu půdu. Pak ti vezmu tvůj klid. A nakonec ti vezmu všechno, co miluješ.
” Abram stál dál. „Víš, co jsem byl,” řekl Abram. Kepler se zasmál. „Vím, cos říkal.
” Abram zavrtěl hlavou. „Zeptal ses, proč jsem přišel do tvého skladiště. Nevyšel jsem tě varovat. Vyšel jsem tě prozkoumat.
Abys věděl, jestli jsi schopnej to dotáhnout do konce. ” Kepler se na okamžik zarazil. „A co jsi zjistil? ” Abram se usmál.
„Zjistil jsem, že nejsi. ” Kepler se zasmál. „A tys to zjistil z toho, cos viděl v mým skladišti? ” Abram řekl: „Viděl jsem, cos mi ukázal.
Ale viděl jsem i to, cos mi neukázal. ” Kepler se zeptal: „A co jsem ti neukázal? ” Abram odpověděl: „Neukázal jsi mi svůj záložní plán. ” Kepler se zasmál.
„Nemám žádnej záložní plán. ” Abram řekl: „To vím. ” A pak udělal krok vpřed. Kepler reflexivně sáhl po kapse.
Ale Abram byl rychlejší. Byl to pohyb, který neměl s věkem nic společného. Byl to pohyb muže, který to dělal tisíckrát. Abram chytil Keplerovu ruku dřív, než se dostala do kapsy.
Vytáčel mu ji za záda. Kepler vykřikl. Abram mu přitiskl paži nahoru mezi lopatky a přinutil ho kleknout. Kepler syčel: „Nedělej to.
Mám lidi. ” Abram se sklonil a zašeptal mu do ucha: „Já taky. ” A pak ho praštil do spánku rukojetí. Kepler ztuhnul.
Abram ho nechal spadnout na zem. Stál nad ním a přemýšlel, co teď udělá. Nemohl zavolat policii. To by musel vysvětlit, proč se Kepler vloupal do jeho domu uprostřed noci, jen aby mu vyhrožoval.
Ne. Abram věděl, co udělat. Sehnul se, zvedl Keplera do hasičského záchytu a vynesl ho ven. Položí ho na zem na příjezdovou cestu.
Vrátí se do domu, vezme z kuchyně sklenici vody a vyleje mu ji na hlavu. Kepler se probudil s nepříjemným zvukem. Zvedl hlavu a uviděl Abrama, jak nad ním stojí s rukama v kapsách. Abram řekl: „Příště, když přijdeš k mýmu domu, nepřestanu.
Myslíš, že jsem ti ukázal, co umím? ” Kepler se zvedl na kolena a držel se za hlavu. „Ty seš šílenej. ” Abram se usmál.
„Já nejsem šílenej. Jsem jen důkladnej. ” A pak udělal krok vpřed a Kepler ucouvl. Abram řekl: „Slyš mě.
Mám na týdle půdě věci, o kterých se ti ani nezdá. Mám práva na vodu. Mám práva na nerosty. A hlavně mám záda, za kterýma nikdo nestojí.
” Kepler se postavil na nohy. „To si nemyslím. ” Abram řekl: „To je tvoje chyba. ” Kepler se otočil a odešel do tmy.
Abram stál na příjezdové cestě a díval se, dokud mu jeho světla nezhasla. Pak vešel dovnitř, zamkl dveře a šel zkontrolovat rozbité okno. Vzal si z dílny kus překližky a desku zatloukl. Pracoval potichu, aby nevzbudil Deannu.
Když skončil, sedl si do křesla a díval se na zeď. Věděl, že se to nevyřešilo. Kepler se vrátí. Jen příště nebude sám.
A měl pravdu. Za tři dny přijel k Abramovi do práce muž jménem Hollis. Byl to statný muž s očima, které vypadaly, jako by nikdy v životě nemrkal. Představil se jako Keplerův společník.
Abram mu nabídl kávu. Hollis řekl, že nepřišel na kávu. Abram řekl: „Tak proč jsi přišel, Hollisi? ” Hollis se usadil.
„Kepler je hlupák. ” Abram zvedl obočí. „Tak proč s ním chodíš? ” Hollis se usmál.
„Nejsem jeho přítel. Jsem jeho pojistka. ” Naklonil se. „Abrame, vím, cos byl.
A vím, cos umíš. Každej má ale taky svoje slabý místo. Ty jsi je v sobě nechal schovaný dost dlouho na to, aby se daly objevit. ” Abram se napil kávy.
„A tys přišel, abys mi to řek? ” Hollis řekl: „Přišel jsem ti dát nabídku. Kepler nechce tvoji půdu. Chce tvoje mlčení.
Chce vědět, že seš ochotnej dělat, že neexistuju. ” Abram položil hrnek. „Kepler chce, abych se bál. Ty mi nabízíš, abych se nebál.
” Hollis se zasmál. „Kepler je chytrý, ale není přemejšlivej. Já jsem přemejšlivej. ” Vstal.
„Nabídka je jednoduchá. Ty nikoho nenavštívíš. Já nikoho nenavštívím. A kepler nikdy nepřijde.
” Abram se zeptal: „A co když nepřijmu? ” Hollis se usmál. „Pak přijde někdo horší než Kepler. A ten nepřijde mluvit.
” A pak se otočil a odešel. Abram seděl dlouho po tom, co Hollis odešel. Pak vstal a šel do ložnice. Vytáhl z pod podlahy ocelovou krabici.
Otevřel ji. Uvnitř byly staré fotky. Abram. Mladší.
V uniformě. Stál s rukou na rameni muže, který vypadal jako on. Na zádech fotky bylo napsané: „Můj bratr. Moje chyba.
”
Abram tu fotku držel v ruce a vzpomněl si. Svého staršího bratra. Vyšel z kurzu. Abram byl mladší.
Bystřejší. Ale bratr byl ten dobrý. Abram byl ten, který dokázal věci, o kterých se nemluví. Pracovali pro lidi, kteří neexistovali.
A jednoho dne se bratr rozhodl, že skončí. Abram to nechtěl nechat být. Řekl mu, že to nejde. A bratr řekl, že to nechá být.
O týden později bratra našli. Byla to nehoda. Ale Abram věděl, že to nehoda nebyla. A věděl, kdo za tím stojí.
Věděl to už deset let. A teď stál v kuchyni a držel fotku a přemýšlel o tom, co mu řekl Kepler. Že ho viděl. Ale Kepler neviděl, co Abram opravdu je.
Kepler viděl jen to, co chtěl vidět. Muž, který se bojí. Ale Abram se nebál. Abram byl naopak v klidu.
Poprvé za deset let měl cíl. Vstal a odnesl fotku zpátky do krabice. Zamkl ji. Pak si sedl a začal plánovat.
Nejdřív potřeboval vědět, jak na tom je. Vzal si mobil a zavolal na staré číslo. Číslo, které nepoužíval deset let. Zvedl to mužský hlas.
„Haló? ” Abram řekl: „Je to Abram. ” Chvíli ticho. Pak hlas: „Ty jsi použil tuhle linku.
To musí bejt vážný. ” Abram řekl: „Je. Potřebuju informace. ” Hlas se zasmál.
„To chceš vždycky. ” Abram řekl: „Ne. Tentokrát je to jiný. Tentokrát jde o život.
” Ticho na druhém konci. „Čí? ” Zeptal se hlas. Abram odpověděl: „Můj.
” Na druhém konci bylo dlouhé ticho. Pak hlas: „Řekni mi všechno. ” Tak Abram řekl. Řekl mu o Keplerovi.
O Hollisovi. O rozbitým okně. O tom, že vědí, čím býval. Když domluvil, hlas se zeptal: „Co potřebuješ?
” Abram řekl: „Potřebuju vědět, s kým jednám. Potřebuju vědět, koho si Kepler najal. ” Další ticho. Pak hlas: „Nechat to na mně.
Běž domů. Koukej na záda. ” Abram řekl: „Díky. ” A zavěsil.
Seděl v kuchyni a díval se na zeď. Věděl, že má před sebou ještě pár dní klidu. A věděl, že to neskončí, dokud to neskončí. Vstal.
Šel do ložnice. Vytáhl zpod postele koženou brašnu. Otevřel ji. Uvnitř byla stará devítka.
Nablýskaná. Připravená. Abram ji vzal do ruky. Zkontroloval zásobník.
Vrazil ho zpátky. Pak ji položil na noční stolek. Leh si do postele. Deanna se otočila.
Zeptala se: „Jsi v pohodě? ” Abram řekl: „Jo. Jen jsem nemohl spát. ” Deanna se na chvíli podívala.
Pak se otočila a znovu usnula. Abram ležel s otevřenýma očima a poslouchal vítr. O dva dny později mu zavolal hlas z dřívějška. „Mám něco pro tebe.
Kepler si najal chlapa jménem Roor. Je to bývalý voják, který šel domů do pekla. Dělá si práci sám. Je spolehlivej.
A je smrtící. ” Abram řekl: „Jak je spolehlivej? ” Hlas řekl: „Dost na to, že když ti řeknu, že přijde, tak přijde. Jediná otázka je kdy.
” Abram řekl: „Díky. ” A položil telefon. Vstal a podíval se z okna. Na příjezdové cestě stálo auto, které tam předtím nestálo.
Sedělo v něm. Muž u volantu. Abram ho neznal. Ale věděl, kdo to je.
Odešel od okna a šel do ložnice. Vzal si devítku. Zkontroloval. Strčil si ji do pasu.
Vzal si kabát. Než vyšel ze dveří, ohlédl se na Deannu. Spal. Abram tiše přešel k posteli.
Sklonil se a políbil ji na čelo. Řekl: „Miluji tě. ” Deanna se v polospánku usmála a otočila se na druhý bok. Abram se narovnal.
A pak vešel do noci. Auto na příjezdové cestě stálo pořád. Abram k němu šel. Muž ve tmě byl Roor.
Když Abram dorazil k autu, Roor mu přes otevřené okno podal obálku. „Zpráva od vašeho známého. ” Abram si vzal obálku. „Řekl, že jste chtěl vědět, s kým jednáte.
” Abram obálku otevřel. Uvnitř byla fotka. Byl to mladý muž s prázdnýma očima. Abram fotku otočil.
Na zadní straně bylo jméno a adresa. Abram fotku schoval. „Vyřiď mu, že děkuju. ” Roor přikývl.
„Máte pro mě nějakou odpověď? ” Abram zavrtěl hlavou. „Zatím ne. ” Roor nastartoval auto a odjel.
Abram stál na příjezdové cestě a díval se, dokud mu světla nezmizela v dálce. Pak se podíval na fotku. Mladý muž. Bezvýrazný obličej.
Abram věděl ten typ. Jsou to lidé, kteří už nemají co ztratit. A to z nich dělá ty nejnebezpečnější lidi na světě. Vrátil se do domu.
Zamkl. Pak šel do obýváku a zapálil oheň v krbu. Vytáhl fotku. Díval se na ni.
Uvažoval, jestli ten mladý muž ví, do čeho jde. Pak si vzpomněl. Nezáleží na tom, jestli to ví. Záleží na tom, co udělá, když přijde chvíle.
Abram fotku hodil do ohně. Díval se, jak se kroutí a černá a mění v popel. A když byla pryč, vstal, šel do ložnice a lehl si. Neusnul.
Jen ležel a poslouchal dům a vítr a nic. A věděl, že to přijde. Přišlo to o tři noci později. Abram se probudil v hluboké noci.
Tentokrát to nebylo ticho. Tentokrát to byl zvuk. Bylo to tiché skřípnutí na verandě. Abram nehýbal.
Poslouchal. Skřípnutí podruhé. Abram sáhl pod polštář a vzal si devítku. Zvedl se z postele bez zvuku.
Šel ke dveřím ložnice. Otevřel je. Chodba byla prázdná. Abram se otočil do obýváku.
A tam stál muž u okna. Mladý muž z fotky. Abram zastavil. „Hledal jsi mě,” řekl mladý muž.
Abram nic neřekl. „Mám jméno,” řekl mladý muž. „Říkají mi Roor. ” Abram přikývl.
„Vím, kdo jsi. ” Roor se zeptal: „A víš, proč jsem přišel? ” Abram řekl: „Abys dokončil práci. ” Roor se usmál.
Nebyl to přátelský úsměv. „Ne. Přišel jsem pro to, co mi dlužíš. ” Abram se na okamžik zarazil.
„Já ti nic nedlužím. ” Roor se zasmál. „Nedlužíš? Ty myslíš, že jsem tady kvůli Keplerovi?
” Roor zavrtěl hlavou. „Ne. Jsem tady, protože jsi zabil mýho bratra. ” Abram sklonil hlaveň.
„Já jsem nezabil nikoho. ” Roor udělal krok vpřed. „Tys zabil mýho bratra. Před deseti lety.
V Ohiu. Říkali mu Mitchell. ” Abram ztuhl. Najednou věděl přesně, o kom je řeč.
Zavřel oči. „Neudělal jsem to,” řekl tiše. „Neudělal jsi to? Tak kdo?
” Abram otevřel oči. „Nebyla to nehoda. A nebyl jsi to ty. Byl to muž, kterej ho poslal.
Muž jménem Kepler. ” Roor se zasmál. „Kepler? Kepler byl jen vyjednavač.
Kepler nemá na to, aby zabil. ” Abram řekl: „Ne Kepler jednal. Kepler jen řekl slova. Ale ten, kdo to zorganizoval, je pořád venku.
A víš co? Ten člověk je pořád v bezpečí. A já ti to můžu dokázat. ” Roor se zastavil.
Podíval se na Abrama. „Dokaž to. ” Abram přikývl. „Pojď se mnou.
” A otočil se a šel do ložnice. Vytáhl zpod postele ocelovou krabici. Otevřel ji. Vytáhl z ní složku.
Podal ji Roorovi. „Tady. Tohle je důkaz. ” Roor si vzal složku.
Začal listovat. Abram sledoval jeho tvář. Nejprve zmatek, pak pochopení, pak vztek. „Kde jsi to vzal?
” Zašeptal. „Mám své zdroje,” řekl Abram. Roor se na něj podíval. „Tohle je fotka jeho auta.
A tohle je fotka bratra. A tohle je podpis na objednávce. ” Abram přikývl. „Ten muž, který to udělal, si myslí, že ta smrt byla nehoda.
” Roor zavrtěl hlavou. „Ty nejsi vrah, že ne, Abrame? ” Abram řekl: „Jsem muž, který přežil. ”
Roor stál dlouho.
Díval se z fotky na Abrama. „A proč bys mi to ukazoval? Já jsem tě přišel zabít. ” Abram řekl: „Protože jsi přišel pro pravdu.
A já ti ji dávám. ” Roor se na něj podíval. „A co chceš ty? ” Abram řekl: „Chci, aby ten muž, který za tím stojí, zaplatil.
Ne za mě. Za svý činy. ” Roor schoval složku. „Co navrhuješ?
” Abram se usmál. Poprvé za celou dobu to vypadal upřímně. „Řeknu ti to. Ale nejdřív si sedni.
” A tak to Abram řekl. Řekl mu všechno. O Keplerovi a Hollisovi a o tom, kdo platí. Řekl mu o tom, jak se věci dělají a proč je nechal být.
Když domluvil, Roor se na něj podíval. „A proč bych ti věřil? ” Abram řekl: „Protože jsem ti mohl lhát. A ty bys mě v tu chvíli mohl zastřelit.
Ale tys to neudělal. Ty jsi přišel kvůli pravdě. A já ti říkám pravdu. ” Roor se na chvíli zamyslel.
Pak vstal. „Tak jo. Ale jestli mě podvedeš, vrátím se. ” Abram se usmál.
„To se vsaď. ” Roor se otočil. Došel ke dveřím. Zastavil se.
„Ještě něco. ” ” Řekl bez ohlédnutí. „Slib mi, že Kepler dostane zaplatit. ” Abram řekl: „Slibuju.
” Roor přikývl. A pak zmizel ve tmě. Abram stál v obýváku a poslouchal, jak odjíždí jeho auto. Pak se otočil a podíval se na Deannu, která stála ve dveřích ložnice.
Měla v ruce bouchačku. Abram se usmál. „Ty jsi měla v ruce zbraň celou dobu? ” Deanna přikývla.
„Vždycky. ” Pak se na něj podívala. „Kdo byl ten chlap? ” Abram se na ni podíval.
„Někdo, kdo mi pomůže vyřešit problém. ” Deanna řekla: „Jaký problém? ” Abram si povzdechl. „Pojď sem.
” Posadili se spolu na gauč. A Abram jí to řekl. Všechno. Od začátku.
Promlčecí lhůta. Kepler. Roor. Všechno, co mu řekl.
Když domluvil, Deanna chvíli mlčela. Pak se zeptala: „A co udělá teď? ” Abram řekl: „Teď počkáme. ” Deanna se na něj podívala.
„A co když přijde Kepler? ” Abram se usmál. „To si piš, že přijde. ” Deanna polkla.
„A co když přijdeš pozdě? ” Abram se na ni podíval. „Nejdu pozdě. Jdu včas.
” A pak vstal. „Musím něco udělat. ” Šel do ložnice. Vzal si mobil.
Vytočil číslo, které znal zpaměti. Zvedl to mužský hlas. „Haló? ” Abram řekl: „Tady Abram.
Potřebuju, aby ses mnou něco udělal. ” Na druhém konci chvíli ticho. „Co potřebuješ? ” Zeptal se hlas.
Abram řekl: „Potřebuju, abys zařídil schůzku. ” Hlas se zeptal: „S kým? ” Abram zavřel oči. „S Keplerem.
” Na druhé straně bylo dlouhé ticho. Pak hlas řekl: „To je bláznivý, Abrame. Víš to? ” Abram řekl: „Jo.
Vím. Ale je to jediná možnost, jak to ukončit. ” Další ticho. Pak hlas: „Řeknu mu, že jsi připravený.
” Abram řekl: „Díky. ” Položil telefon. Otočil se. Deanna stála ve dveřích.
„Abrame. ” Řekla tiše. „Jestli to uděláš, nevrátíš se domů. ” Abram k ní přistoupil.
Položil jí ruce na ramena. „Podívej se na mě. ” Deanna se mu podívala do očí. „Vrátím se domů.
Slibuji. ” Deanna se na něj dlouze podívala. Pak přikývla. Abram ji políbil.
Pak se otočil a vyšel z domu do noci. Schůzka byla za tři dny. Abram přijel na opuštěné parkoviště. Stálo tam černé SUV.
Abram zastavil. Vystoupil. Klepl si do kapsy. Ujistil se, že je bouchačka na místě.
Pak zamířil k SUV. Zadní okno se stáhlo. Uvnitř seděl Kepler. Usmíval se.
„No, no, no. Kdo by to byl řekl. Abram Duval. Hledáš mě.
” Abram se zastavil. „Potřebuju s tebou mluvit. ” Kepler se zasmál. „O čem?
O tom, že jsi ukradl půdu? O tom, že jsi zničil životy? O tom, že seš vrah? ” Abram se na něj podíval.
„Přišel jsem ti nabídnout dohodu. ” Kepler zvedl obočí. „Dohodu? Jakou dohodu?
” Abram řekl: „Nejdřív řeknu tohle. Ty víš, co jsem byl. A já vím, cos udělal. ” Kepler se zasmál.
„Nevíš nic. ” Abram vytáhl z kapsy fotku. Ukázal mu ji. Byla to fotka Keplera.
S mužem jménem Mitchell. Abram řekl: „Vím, cos udělal. ” Kepler se podíval na fotku a zbledl. „Kde jsi to vzal?
” Abram řekl: „To není důležitý. Důležitý je, že to mám. ” Kepler polkl. „Co chceš?
” Zeptal se. A tehdy Abram řekl: „Chci, abys odvolal najaté vrahy. Chci, aby zmizel můj problém s tvým jménem. A chci, abys ty a já už nikdy nepřišli do styku.
” Kepler se na chvíli zamyslel. Pak se zasmál. „A co když řeknu ne? ” Abram se usmál.
„Pak se tahle fotka a všechny ostatní, co mám, dostanou k tvým přátelům. Všem. ” Kepler se na něj podíval. V jeho očích byla zuřivost.
Ale byl to vztek poraženého muže. „Ty bys to neudělal. ” Abram řekl: „Zkus to. ” Kepler na něj chvíli upřeně hleděl.
Pak se usmál. Ale nebyl to přátelský úsměv. „Dobře,” řekl. „Máš svou dohodu.
” Abrams přikývl. Otočil se a šel zpátky ke svému autu. Když k němu došel, zastavil se. „Keplere.
” Volal. Kepler se ohlédl. Abram řekl: „Jestli to porušíš, zlomím ti vaz. ” Kepler se zasmál.
Ale byl to nervózní smích. „Ty seš blázen, Duvali. ” Abram se usmál. „To už mi říkali.
” A pak nasedl do auta a odjel. Cestou domů mu zavolal Roor. „Je to hotový. ” ” řekl.
„Ten chlap, co zabil mýho bratra, spadl z lodi. ” Abram nic neřekl. „Jen jsem ti chtěl poděkovat. Že’s mi ukázal pravdu.
” Abram řekl: „Není zač. ” A položil telefon. Dojel domů. Zaparkoval.
” Deanna stála na verandě. Když viděla jeho auto, vyběhla. Vrhl se jí do náruče. „Ty jsi to udělal,” zašeptala.
Abram ji pevně objal. „Je po všem. ” A byla. Kepler zmizel.
Abram slyšel, že si ho našli. Bylo to pár dní poté, co mluvil s tetou. A on seděl na verandě a díval se na západ slunce. Udělal, co musel.
A pak se to stalo. Těsně předtím, než odešel, se otočil a řekl: „Ještě něco. ” Zastavil se. „Bydlí tady Abram?
” Abram se ohlédl. „To jsem já. ” „Přišel jsem ti poděkovat,” řekl. „Jmenuji se Kepler.
”
Abram se zastavil. Podíval se na toho muže. Mladý. S tváří, která byla povědomá.
A pak mu to došlo. „Ty jsi Keplerův syn,” řekl tiše. Mladík přikývl. „Můj otec mi o tobě vyprávěl.
” Abram řekl: „Tvůj otec byl dobrý muž. ” Mladý muž se zasmál. „To si myslíš ty. ” Pak se otočil a odešel.
Abram stál na verandě a díval se za ním. A v tu chvíli pochopil. Kepler nezmizel. Jen zemřel.
Ale ne dřív, než se pomstil. Abram zavrtěl hlavou a vešel dovnitř. Deanna se zeptala: „Kdo to byl? ” Abram se zastavil.
„Nikdo,” řekl. „Jenom někdo, kdo si pletl dům. ” Ale celou dobu přemýšlel o tom, co řekl mladý muž. A věděl, že to není naposledy, co ho viděl.
A měl pravdu. O tři dny později Abram ráno vyšel ven a na verandě ležel dopis. Otevřel ho. Uvnitř byla jediná věta: „Odešel jsi od toho, co jsi začal.
Já ne. ”
Abram ten dopis držel v ruce a věděl, že mu Keplerův syn ukradl. Ale ne natolik, aby se vrátil. Vlastně se usmál a schoval si ten dopis do kapsy.
Mohl by to použít. Pak vešel dovnitř. Deanna se na něj podívala. „Co to je?
” Zeptala se. Abram se na ni usmál. „Jenom připomínka, že máme štěstí. ” A políbil ji.
A bylo to. Ale nebylo to. Protože o dva týdny později se Abram dozvěděl pravdu. Přišel muž jménem Hollis.
Stál ve dveřích. „Pane Duvalu? ” Řekl. Abram přikývl.
„Co můžu pro tebe udělat? ” Hollis se rozhlédl. „Potřebuji s vámi mluvit o Keplerovi. ” Abram se napjal.
„O Keplerovi jsem už mluvil dost. ” Hollis zavrtěl hlavou. „Nemyslím starýho Keplera. Myslím jeho.
” Podal Abramovi fotku. Abram se podíval. A tam na ní byl mladý muž. Ten, který mu předal dopis.
„Je to Keplerův syn. Jmenuje se Pelletier. ” Abram se podíval na fotku. „A co s ním je?
” Zeptal se. Hollis se usmál. „Přišel jsem vás varovat. ” Abram se zeptal: „Před čím?
” Hollis zavrtěl hlavou. „Před ním. Protože jsi zabil jeho otce. ”
Abram se na něj podíval.
„Já jsem zabil spoustu lidí, Hollisi. Ale Kepler ne. ” Hollis se zasmál. „To si myslíš ty.
Ale Kepler si myslel, že jsi ho nechal napospas smrti. ” Abram zavrtěl hlavou. „To nedává smysl. ” Hollis pokrčil rameny.
„Možná to nedává. Ale on si to myslí. ” A pak se otočil a odešel. Abram stál ve dveřích a hleděl za ním.
Pak vešel dovnitř a zavřel dveře. Věděl, že tím to nekončí. A měl pravdu. O dva dny později mu přišla zpráva.
„Mám tvoji ženu. Jestli ji chceš vidět živou, přijď na starou pilu. ” Abram stál. Držel v ruce telefon.
Neposlal žádnou odpověď. Jen se otočil a šel do skříně. Vzal si kabát. Vytáhl zbraň.
Zkontroloval. Pak vyšel z domu. Nasedl do auta a odjel. Když dorazil k pile, byla tma.
Vypnul motor. Seděl chvíli v autě. Díval se na budovu. Byla to stará budova.
Jedno patro, rozbitá okna. Světlo uvnitř. Abram vystoupil z auta. S rukou na zbrani došel ke dveřím.
Otevřel je. Vešel dovnitř. Uvnitř byla Deanna. S páskou přes ústa.
Seděla na židli. Měla zavázané ruce. V rohu stál mladý muž. Keplerův syn.
Pelletier. Držel zbraň. „Přišel jsi. ” Řekl.
Abram se zastavil. „Pustím ji. ” Pelletier se usmál. „Nepustím.
Myslím, že ji nechám dívat se. ” Abram se na něj podíval. „Co chceš? ” Zeptal se.
Pelletier se zasmál. „Chci, abys trpěl. Chci, abys věděl, jaké to je, přijít o všechno. ” Abram se podíval na Deannu.
Pak zpátky na Pelletiera. „Tvůj otec byl zbabělec,” řekl klidně. Pelletier ztuhl. „Co jsi to řekl?
” Abram pokračoval. „Řekl jsem, že tvůj otec byl zbabělec. Vždycky si najal někoho, kdo mu udělal špinavou práci. A když přišel čas, aby si za to stál, nechal to na jiných.
” Pelletier se na něj vrhl. Abram na něj čekal. A když se přiblížil, Abram ho chytil a použil jeho vlastní hybnost proti němu. Praštil s ním o zeď.
Zbraň vypadla. Odkopla ji do tmy. Pak se sklonil a stiskl mu ruku na krku. „Poslouchej mě dobře, ty malý parchante.
” Zasyčel. „Tvůj otec byl zbabělec, ale nejsi to ty. ” A pak ho pustil. Vstal.
Otočil se k Deanně. Rozvázal jí pouta. „Pojď. ” Řekl.
Vzal ji za ruku. Vyvedl ji ven. Pelletier zůstal na zemi a klepal se. Nastoupili do auta.
Nikdo nepromluvil. Odjeli domů. Deanna za celou cestu neřekla ani slovo. Až když zaparkovali příjezdovou cestou, řekla: „Ty jsi ho mohl zabít.
” Abram se podíval na dům. „Jo,” řekl. „Nezabil jsem ho. ” Deanna se na něj podívala.
„Proč ne? ” Zeptala se tiše. Abram se na ni podíval. „Protože nejsem jako on.
” A pak vystoupil z auta a vešel dovnitř. A to je celý příběh. Abram Duval žil v Bard Springs v Indianě, dokud mu nebylo devadesát. A když zemřel, Deanna stála u jeho hrobu vedle svého syna a snažila se vzpomenout si, kdy se do něj zamilovala.
Jestli to bylo, když jí řekl, že ji miluje. Jestli to bylo, když ji zachránil. Nebo jestli to bylo mnohem dřív. V den, kdy ho spatřila poprvé.
Seděl u pultu v jídelně a pil kafe, které vypadalo jako dehet. A ona k němu přišla a řekla: „Vypadáš, že to potřebuješ. ” A on se na ni podíval a řekl: „To asi jo. ” Nezabil nikoho, kdo si to nezasloužil.
A nechal někoho naživu jen tehdy, když to nepředstavovalo hrozbu. Protože člověk může svůj život postavit na mnoha věcech. Na lásce. Na bolesti.
Na lítosti. Ale vždycky to začíná u toho, kdo je člověk uvnitř. A Abram Duval byl dobrý muž. Byl to vrah.
Ale byl to dobrý muž. A to je to nejtěžší. A to, co se stalo toho dne v pile, se nikdy nedostalo k soudu. A nikdo se nedozvěděl, co se tam stalo.
A ti dva spolu žili dlouho a šťastně. A když Abram zemřel, držela ho za ruku a on naposledy otevřel oči a zašeptal: „Říkal jsem ti, že se vrátím domů. ” A ona se usmála a řekla: „Vím. Já věděla, že to uděláš.
” A to je všechno. Nezapomeňte se zeptat lidí, které milujete, čím bývali. Protože nikdy nevíte, kdo by se mohl stát.