Ležela jsem v posteli a nutila se k pomalému, klidnému dýchání. Podle červených číslic na budíku bylo krátce po třetí hodině ráno. A můj muž se plížil po ložnici v latexových rukavicích a s malou černou taškou, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Pak jsem vylezla do postele a čekala.
Bála jsem se víc než kdy jindy v životě. Nejdřív jsem to sváděla na stres. Když pracujete z domova jako já, dny se mohou slévat jeden do druhého a já jsem si myslela, že se prostě přetěžuji. Celé dny jsem seděla u počítače, grafické návrhy se mi mísily před očima a večer jsem si dala bylinkový čaj, který mi Derrick připravil, a usnula jsem tvrdě, až jsem se ráno budila jako přeražená.
První varovný signál přišel, když mi zazvonil telefon. Byla to Clare, moje mladší sestra. Bylo hezké od ní slyšet, hlavně když jsme se po smrti rodičů, kteří zahynuli při autonehodě před dvěma lety, snažily zůstat v kontaktu častěji. „Volala jsi mi včera večer,“ řekla místo pozdravu.
„Byla jsem hrozně znepokojená, když jsme se bavily. Téměř jsem za tebou jela, abych se ujistila, že jsi v pořádku. “
Zastavila jsem se s hrnkem čaje v ruce. „O čem to mluvíš?
“
„Říkala jsi, že jsi unavená a že ti připadá divné, že ti Derrick dělá každou noc čaj. Ptala jsem se, jestli jsi náhodou nezačala brát prášky na spaní, a ty jsi se jen zasmála a řekla, že jsi v pořádku. Ale znělo to hrozně divně. “
„Nic si nepamatuju,“ přiznala jsem tiše, pohledem jsem sklouzla koupelnou, odkud se stále ozýval zvuk sprchy.
„Nepamatuju si, že bych ti volala. “
Po tom hovoru jsem zůstala sedět a zírat do telefonu. Zkontrolovala jsem si hovory. Clare měla pravdu.
Volala jsem jí v deset večer, krátce poté, co jsem dopila čaj, ale nepamatovala jsem si jedinou vteřinu z toho hovoru. Jen prázdné místo, kde mělo být několik hodin mého života. Začala jsem si všímat toho vzorce. Podivně hluboký spánek přicházel jen v noci, kdy byl Derrick doma.
Když večer připravil čaj, ráno jsem se budila zdrogovaná a dezorientovaná. Když jsem čaj nedostala, byla jsem v pořádku. Ale to nebylo všechno. Na rukou a stehnech se mi začaly objevovat podivné modřiny v podivných tvarech.
Takové, které rozhodně nevypadaly, že by vznikly nárazem do nábytku. Když jsem se Derricka zeptala, co se děje, tvářil se naprosto nechápavě. Říkal, že si nejspíš náměsíčná. Lékař mu prý doporučil, aby za mnou v noci chodil a kontroloval mě, a někdy mě musel vozit na noční pohotovost, když jsem vypadala nemocně.
„Proč jsi mi nic neřekl? “ zeptala jsem se. „Nechtěl jsem tě vyděsit,“ odpověděl. „Prý se stydíš za to, co se ti děje.
Tak jsem ti to nechtěl připomínat. “
Nikdy předtím jsem nenáměsíčnila. Dokonce ani jako dítě. A ty modřiny vypadaly ošklivé, tmavé, jako by je někdo zmáčkl nebo zkroutil.
Místo konfrontace jsem se rozhodla, že ho přistihnu při činu. Potřebovala jsem vědět, co dělá s mým tělem, když jsem v bezvědomí. Jednou v noci, když se mě zeptal, jestli si chci dát čaj, řekla jsem mu, že mě bolí břicho a že bych si dala zázvorový čaj. Řekl, že žádný nemá, a nabídl se, že zajede do obchodu.
Byl pryč přes hodinu. Příliš dlouho na to, aby koupil obyčejný čaj. Ale když se vrátil, udělal mi ho a já ho vypila. Následující ráno jsem se probudila s dalšími modřinami a s klepajícími se koleny.
Věděla jsem, že to musím udělat. Ten večer jsem vylila čaj do květináče, když se Derrick díval jinam. Pak jsem vlezla do postele a čekala. Snažila jsem se uvolnit každý sval, i když mě svrběl nos a nohy mě bolely z toho, jak jsem byla napjatá.
Za chvíli se otevřely dveře. Slyšela jsem jeho kroky a tlumené, vzrušené šeptání. Ze zúžených očí jsem viděla, jak si nasazuje latexové rukavice. Po tmě se přiblížil k posteli.
Naklonil se nade mnou, přiložil mi dlaň na čelo, ohmatal mi tváře, sáhl na krk, kde mi nahmatal tep. Potom ucouvl. Vytáhl z tašky malý fotoaparát a začal fotit. Bez blesku, ale se zvukem spouště.
Fotil mě zblízka. Obraz pokřivil úšklebek. V tu chvíli jsem se bála skoro víc, než když jsem viděla tu tašku. Pak mě chytil za ruku a zvedl mi ji.
Pramínek vlasů mi spadl do tváře, ale nepohnula jsem se. Spadla mi ruka a on si odfrkl. Začal mě přemísťovat. Otočil mě na bok, prohnul mi záda, natočil mi obličej jiným směrem.
Pokládal mě tak, jak potřeboval, potichu si přitom něco mumlal pod vousy. Fotil ze všech stran. Viděl jsem, jak mu pohled uvízne na mém lůně, a v tu chvíli mi došlo, že mě v určité chvíli svlékl do naha. Moje mysl křičela, ale tělo zůstávalo nehybné.
Po chvíli odložil foťák a vzal notebook, který měl v tašce. Posadil se na židli a začal si něco zapisovat. Když zvedl notebook, okamžitě jsem poznala stránky s fotografiemi katalogu. Posouval se po ní a listoval v aplikaci.
Pak vzal telefon a začal si něco psát s někým. Poprvé jsem viděla, jak se u toho usmívá. To byl děsivý úsměv. Jeho telefon zavibroval.
Došel k němu a přečetl zprávu. Odpověděl. Pak obrátil obrazovku směrem ke kameře, která natáčela, a v tu chvíli mi došlo, co to celé je. Natáčel to.
On mě prodává. Natáčel, jak spí, a posílal to někomu. On pracoval s jinými lidmi. Vydržela jsem v klidu, dokud jsem ho neslyšela, jak schází dolů.
O pár minut později zastavilo auto příjezdovou cestou. Zoufale jsem se nadechla a posadila se. Ruce se mi třásly tak, že jsem málem upustila telefon. Vklouzla jsem do županu a začala místnost prohledávat.
Našel jsem flash disk. Uvnitř byly stovky fotek a videí, roztříděných do složek podle data. S hrůzou jsem si uvědomil, že nejsem jediná, koho fotí. Byly tam složky se jmény jiných žen.
Otevřel jsem tu s mým jménem. Bylo jich tam nejvíc. Uprostřed jsem narazil na soubor s názvem „finální služba“. Trvalo mi několik pokusů, než se mi podařilo soubor otevřít.
V něm byl dokument, z něhož mi zatrnulo. Byly tam různé balíčky služeb, od „základní monitoring“ až po „exkluzivní obsah na zakázku“ a „prémiové služby“ za nejvyšší ceny. V textu stálo, že klienti se mohou připojit naživo a že mají možnost pořídit si „trvalý přístup k novému zboží“. Nejhorší ale byla e-mailová zpráva z minulého týdne.
Klient se Derricka ptal, kdy bude dostupné „finální opatření“. Derrick odpověděl, že „je skoro hotová“ a že „začne s finální fází“. O kousek dál jsem narazila na poznámky o ostatních ženách. O ženách, které „zmizely poté, co si ho koupily“.
Můj žaludek se obrátil. Zavolala jsem na policii a hned poté Clare. Pustila jsem jí zvukovou nahrávku pořízenou přes skrytý mikrofon, když jsem volala. „Přijedu hned,“ řekla Clare.
Když dorazil detektiv Martinez a podíval se na flash disk, zbledl. Okamžitě zavolal posily a nařídil koordinaci s dalšími jurisdikcemi, aby našli všechny oběti. Řekl, že Derrick jde po ženách, které nemají nikoho, kdo by jim věřil, a že měl v plánu rozjet byznys s „trvalým přístupem“. Mezi ženami, o kterých se mluvilo, bylo i jméno Jennifer.
Bylo jim líto. Bylo jim to líto. Detektiv mi řekl, že budou muset nechat Derricka, aby se vrátil domů. Dům bude v obležení.
Budou potřebovat, abych předstírala, že spím, až přijde. Bála jsem se, ale souhlasila jsem. Věděla jsem, že to je jediný způsob, jak zabránit tomu, aby ublížil mně nebo někomu jinému. Poslední, co jsme udělali, než jsem šla znovu do ložnice, bylo, že mi detektiv řekl, ať se ovládnu.
A až na nic nebudu čekat. Když Derrick vešel, ležela jsem v posteli. Vypadal unaveně. Pak si všiml, že jsem vzhůru.
„Zlato, co děláš vzhůru? Vypadáš hrozně, jsi v pořádku? “
„Přestanu ti říkat Derricku,“ řekla jsem a posadila se. V tu chvíli se rozsvítila světla a dům se naplnil policejními příslušníky.
Viděla jsem, jak mu v očích přeběhl záblesk strachu, když na něj křičeli, ať zůstane stát. Poprvé po celou dobu, co jsem ho znala, vypadal Derrick vyděšeně. Vypadal vyděšeně, protože věděl, že prohrál a že je po všem. V tu chvíli jsem mu přestala říkat Derricku.
Během soudního procesu vyšlo najevo, že Derrick roky prodával ženy, které předtím zdrogoval, na internetu a že vedl tajné záznamy o tom, jak vyřizovat zakázky. Byl součástí sítě, která obchodovala s lidmi. Teprve když na světlo vyšla jména dalších žen, všichni pochopili, jak nebezpečný systém to byl. Byl odsouzen k doživotnímu vězení bez možnosti podmínečného propuštění.
Ostatní ženy byly nalezeny, ale některé se nikdy nevrátily. Přestěhovala jsem se k Clare, abych se zotavila, fyzicky i psychicky. Chtěla jsem se od něj odstřihnout, ale věděla jsem, že nejdůležitější je, abych ho už nikdy neviděla. Sestry mi pomáhaly, když jsem se potřebovala zhroutit, a mlčely, když jsem potřebovala ticho.
Dny se pomalu vlekly, ale já jsem se konečně začala usmívat, když měl být proč. Začala jsem cvičit, chodit na procházky a spát s vypnutým světlem. Už jsem ho nikdy neviděla. To byla ta nejlepší část.
Začala jsem znovu pracovat, ale věděla jsem, že vrátit se k normálnímu životu je jen na mně. Využila jsem svých grafických dovedností a začala jsem vytvářet informační materiály a webové stránky pro oběti obchodování s lidmi. Pomáhala jsem jim najít zdroje a podporu, aby se jim dostalo potřebné pomoci. Bylo to něco, co jsem si nemyslela, že zvládnu, ale věděla jsem, že to musím udělat.
Musela jsem tomu dát smysl. Občas se mi o tom všem ještě zdálo. Ale ty noční můry byly čím dál tím vzácnější a já jsem věděla, že se z toho dokážu dostat. Jednou, když jsem seděla v kavárně a dívala se na Clare, jak se směje, došlo mi, že už nejsem jeho oběť.
Už nejsem objekt. Už nejsem zboží. Přežila jsem a teď jsem zase žila.
A to je něco, co mi Derrick nikdy nevezme.