Dopis dorazil v úterý. Těžký krémový papír s reliéfní hlavičkou, ten typ, u kterého vám poskočí srdce, ještě než vůbec zlomíte pečeť. Zírala jsem na něj celou minutu ve své ztísněné garsonce, obklopená prázdnými obaly od instantních polévek a učebnicemi slepenými izolepou. „S potěšením vám oznamujeme, že jste byla přijata do doktorského programu.
” Jmenuji se Rozálie a na tento okamžik jsem čekala tři roky. Tři roky večerních kurzů, víkendového učení a žádostí o stipendium, které jsem psala ve dvě ráno po dvanáctihodinových směnách v práci. Program byl plně hrazený. Školné, životní náklady, dokonce i malé stipendium.
Byla to moje vstupenka pryč. Okamžitě jsem zavolala mámě. „Rosalii, zlato, víš přece, že v úterý mám jógu,” odpověděla Irena lehce zadýchaná. „Nemůže to počkat.
Dostala jsem se tam,” řekla jsem a svírala dopis. „Na ten doktorský program v Cambridge. Plné stipendium. ” Ticho.
Pak: „Ach. No, to je hezké. Drahoušku, poslyš. Mohla bys mi tento týden poslat deset tisíc navíc?
Vendula potřebuje nové pneumatiky a víš, jaká je, když má jezdit na těch starých. ” Sevřel se mi žaludek. „Mami, slyšela jsi, co jsem říkala. Cambridge, doktorát.
” „To ano. Ano. Velmi působivé. Promluvíme si o tom v neděli na večeři.
Nezapomeň na víno. ” Linka utichla. Seděla jsem tam, držela telefon a zírala na přijímací dopis. V rohu mého zorného pole ukazovala aplikace banky zůstatek na účtu: sedm tisíc pět set korun.
Nedělní večeře u mámy byla rituál, ve kterém jsem byla uvězněná šest let, od té doby, co táta zemřel a nechal mě jako tu zodpovědnou. Dům byla rozlehlá vila na Vinohradech, ten typ s kruhovým příjezdem a profesionálně udržovanou zahradou. Všechno jsem to platila já. Vešla jsem dovnitř a hned na mě máma zavolala: „Tady je moje pilná holčička.
” Vtáhla mě do obýváku, který voněl drahým parfémem a bílým vínem. „Vendula je v obývacím pokoji. Má novinky. ” Vendula se rozvalovala na kožené sedačce jako renesanční obraz, samé splývající vlasy a dramatická gesta.
Ve čtyřiadvaceti zdokonalila umění být neustále v krizi. „Rosalii, díky bohu, že jsi tady. Mám naprostý záchvat kvůli té svatbě, na kterou mám jít příští měsíc. Nevěsta je kvůli těm šatům taková kráva.
Stojí šest tisíc. Dokážeš si to představit? ” „Ty nemáš šest tisíc? ” zeptala jsem se a posadila se do křesla naproti ní.
„No, technicky vzato ne, ale o to nejde. Jde o princip. Měla by nám ty šaty zaplatit, když je na ně tak vybíravá. ”
Máma se vynořila z kuchyně s lahví vína, která stála víc než můj měsíční rozpočet na jídlo.
„Holky, večeře je hotová. Rosalii, buď tak hodná a vezmi salát. ” Usedli jsme kolem jídelního stolu a já čekala na správný okamžik. Máma byla v polovině své druhé sklenice vína.
Vendula se šťourala v jídle a projížděla telefon. Perfektní. „Mám nějaké novinky,” řekla jsem a odložila vidličku. „Ach,” máma vzhlédla s mírným zájmem.
„Byla jsem přijata na doktorský program v Cambridge. Plné stipendium. ” Vendulina hlava vystřelila od telefonu. „Počkej, cože?
” „Je to tříletý program, plně financovaný. Studovala bych mezinárodní vztahy se zaměřením na ekonomickou politiku. ” Ticho se nepříjemně protáhlo. Mámina sklenice s vínem se zastavila v půli cesty k jejím rtům.
„Kdy by to začalo? ” zeptala se opatrně. „V září. Musela bych se do srpna přestěhovat do Anglie.
” Vendula se zasmála ostře a nevěřícně. „Děláš si legraci, že ano? ” „Ne, nedělám si legraci. Na tomhle jsem pracovala léta.
” Máma položila sklenici s úmyslnou přesností. „Zlato, to nemůžeš myslet vážně. A co my? Co tvoje zodpovědnost tady?
” „Jaká zodpovědnost? ” „Nebuď natvrdlá. Víš přesně, co myslím. Dům, splátky za auto, Venduliny výdaje.
”
Vendula se napřímila. „No jasně. Jasně, že jdeš. Protože jediné, na čem záleží, jsi ty a tvoje kariéra.
” „Vendulo, tohle není o kariéře. Tohle je o mém životě. ” „Tvůj život? ” Máma se zasmála suchým, nepříjemným zvukem.
„Tvůj život je tady, Rosalii. Tvoje rodina je tady. Nemůžeš prostě odhodit všechno, co jsme spolu vybudovaly, kvůli nějakému snu. ” „Není to žádný sen.
Je to příležitost, na kterou jsem nikdy neměla nárok, dokud táta nezemřel. A ty víš, že kdyby žil, podpořil by mě. ” Místnost ztichla. Máma ztuhla.
„To je pod tvojí úrovní, Rosalii. A ty to víš. ” Zbytek večeře proběhl v dusnu. Vendula předváděla uraženou princeznu, odmítala jíst a dramaticky vzdychala.
Máma se mnou mluvila jen formálně. Když jsem konečně odcházela, už na mě čekala u dveří. „Nechci, abys to brala jako příkaz,” řekla tiše a já věděla, že to přesně příkaz je. „Ale pokud odejdeš, nediv se, že tady nebude všechno čekat, až se vrátíš.
” Věděla jsem, co tím myslí. Dům. Peníze, které jsem posílala každý měsíc. „Já nikam neutíkám, mami.
Jdu si za svým životem. To je rozdíl. ” Odešla jsem dřív, než mi stačila odpovědět. Cestou domů mi teď volala Vendula.
Nechala jsem to spadnout do hlasové schránky. Pípnutí. „Rosalii, tady Vendula. Poslouchej, omlouvám se za dnešek.
Byla jsem prostě v šoku. Je to úžasné. Vážně. Cambridge?
To je šílené. Nemůžu se dočkat, až ti to všechno vyprávím. Ozvi se mi, jo? ” Ztlumila jsem chat a vrátila se do práce.
Druhý den ráno mi volala máma. Sedmkrát. Vždycky vynechala hlasovou schránku. Nakonec jsem to zvedla.
„Rosalii, tady tvoje matka,” řekla formálně. „Potřebuji s tebou mluvit. Tváří v tvář. Pošlu ti adresu.
Přijď dnes ve tři hodiny odpoledne. ” Srdce mi bušilo. Tohle neznělo jako hádka kvůli večeři. Tohle znělo vážně.
Adresa mě zavedla do kavárny v centru, podniku s vysokými stropy a mramorovými stolky. Máma tam seděla u okna, elegantní i teď, s dokonalým make-upem a hedvábným šátkem kolem krku. Vypadala naštvaně. Ne naštvaně.
Vyděšeně. Neřekla si o pití, jen mě nechala sednout. Vytáhla svůj tablet a položila ho na stůl. Na obrazovce byl dokument.
Hustý právnický text s pečetěmi a podpisy. „Přečti si to,” řekla místo pozdravu. „Mami, co se děje? ” „Jen to čti.
” Vzala jsem si tablet a začala číst. Nadpis byl psaný strojem: „Ustanovení o vypořádání pozůstalosti. ” Patnáct minut jsem četla a snažila se zpracovat, co jsem viděla. Pak jsem odložila tablet a podívala se na matku.
„Tomu nerozumím. ” „Já vím, že tomu rozumíš, Rosalii. Ty jsi vždycky byla ta chytrá. Ta zodpovědná.
” Odkašlala si a napila se vody. „Tvůj otec nezanechal jen dům a auto, zlato. Zanechal svěřenský fond. Velký.
Hlavním správcem měla být tvoje teta, ale po její smrti připadla kontrola tobě jako nejstaršímu potomkovi. ” Zhluboka jsem se nadechla. „Mami, já nerozumím. Proč jsi mi to nikdy neřekla?
” Protože mi to zakázala. Tvářila se moudře. „Lékařské zprávy, finanční výpisy, právní dopisy. Všechno sedí.
” Máma se naklonila dopředu a stiskla můj krajíc. „Poslouchej mě, Rosalii. Ten svěřenský fond má podmínky. Abys z něj mohla čerpat, musíš udělat přesně to, co je v tom dokumentu.
A podle toho dokumentu máš na starost určitou část majetku a povinností. Správa nemovitostí, investice, ale hlavně hlídání určitého čísla na účtu. Pokud nesplníš podmínky, přijdeš o všechno. ” V mých žilách tuhla krev.
„Jaké podmínky? ” Máma se rozhlédla kolem sebe, jako bychom byly ve špionážním filmu. Pak se sklonila a zašeptala: „Neutrácet. Nerozhodovat.
Neprodávat. Jen spravovat. A to číslo, na které nemáš sáhnout ani korunu, je vstupenka do roku 2037. Pokud se ho dotkneš dřív, celý fond propadne ve prospěch státu.
”
Zírala jsem na ni a snažila se zpracovat smysl slov. „To nedává smysl. Táta nikdy o žádném fondu nemluvil. ” „Protože ti o něm nemohl říct.
” „To nedává smysl! ” Máma si povzdechla a vytáhla z kabelky velkou obálku. „Tvůj táta o tom věděl. Věděl, že se stane něco špatného, kdyby se všechno pokazilo.
Nechám tě tu s tím. Přečti si to, až budeš sama. Ale pamatuj: o tomhle se nikde nemluví. Ani s Vendulou.
Ani s tím svým klukem z Cambridgi. Tohle je rodinná záležitost. ” Vzala jsem obálku, která byla těžká, jako by obsahovala olovo. Když jsem vstala, abych odešla, máma mě chytila za zápěstí.
Její stisk byl překvapivě pevný. „Rosalii. ” Zastavila jsem se. „Jestli se rozhodneš odjet na ten doktorát, vezmeš si to s sebou.
A jestli zjistíš něco, co by mohlo ohrozit ten fond, spálíš to. Rozumíš? Než něco uděláš, mysli na rodinu. ” Cestou domů jsem si to celé v hlavě přehrávala.
Nikdy jsem neviděla matku takhle vyděšenou. Věděla jsem, že nemá ráda, když ztrácí kontrolu. Ale tohle? Bylo to, jako by pořád něco věděla.
V noci jsem si sedla k rozložené obálce. Uvnitř byl deník. Starý, kožený, s vyleštěnými deskami. Začala jsem číst a zastavila jsem se u první věty na první stránce.
„Jmenuji se Jakub a pokud to čteš, jsem mrtvý. ” Byl to otcův rukopis. Psal o tom, že věděl, že mu jde o život. Že v jeho práci šlo o víc peněz, než kdokoli tušil.
A že jediný způsob, jak ochránit rodinu, bylo postavit kolem svých lidí zeď, která je udrží v bezpečí a zároveň v pasti. Zmiňoval jméno muže, kterého jsem nikdy neslyšela. Richard. A další jméno.
Někdo jménem Fabrici. Psal o tom, že jim svěřil všechno, ale že se bojí, že když se to dozví pravda, může to zničit víc, než jsem schopná opravit. Poslední zápis byl psaný tři dny před jeho smrtí. Uprostřed noci.
Věděl, že tu nebude. Přesto se rozhodl jedno udělat. Pustit mě. Jedna věta mě zarazila víc než cokoli jiného: „Nedůvěřuj jejich slibům, Rosalii.
Důvěřuj jen číslům ve smlouvě. ”
Druhý den ráno jsem přišla do práce dřív než obvykle. Prodělala jsem první půlku směny mechanicky, můj mozek se pořád zabýval otázkami, které ve mně deník otevřel. O přestávce jsem si vzala telefon a zadala jméno Richard Fabrici do vyhledávače.
Prázdno. Žádné výsledky. Zkusila jsem to jinak. Napsala jsem do právnické firmy, která spravovala otcův fond.
Odpověděli do hodiny. „Vážená paní Rosálie, děkujeme za váš zájem. Váš otec zanechal pokyny, že v případě pochybností máte kontaktovat advokátní kancelář na adrese…” Následovala adresa v centru. Bezmála jsem přijela na schůzku.
Zavolala jsem do kanceláře a řekla, že mám náhlou rodinnou situaci a potřebuji si vzít den volna. Hlas v sluchátku byl ledový. „Rosálie, pokud odejdete uprostřed měsíce, pozastavíme vám výplatu na neurčito. ” Byla to kontrola.
„To je mi líto, ale musím. ” Druhý den ráno v devět jsem stála před kanceláří na adrese, kterou mi poslali. Mosazná destička u dveří hlásala: „Havel & Horáček, advokátní kancelář. ” Zvonek zabzučel.
Recepční mě uvedla do kanceláře, kde čekal muž středního věku s pečlivě upraveným plnovousem. „Paní Rosálie? ” „Ano to jsem já. ” „Jmenuji se Aleš Hájek.
Jsem právník vašeho otce. Posaďte se, prosím. ” Předal mi obálku. „Váš otec byl hlavním správcem fondu, dokud nezahynul.
Kontrola přešla na vás jako na nejstaršího potomka. Tady jsou dokumenty o tom, co spravujete. ” Listovala jsem papíry, dokud jsem nenarazila na slovo, které mi vyrazilo dech. „Tohle číslo je částka, se kterou se dá disponovat.
” „Ano. A to je podmínka. Abyste k němu měli přístup, musíte prokázat, že máte právo s fondem nakládat. Bez potvrzení od tří nezávislých auditorů o tom, že jste schopna fond řídit, nebudete moci udělat v podstatě nic.
” „Takže je to takový vládní dluhopis, který drží jenom mě,” řekla jsem. „Něco takového. ” „A co se stane, když s tím fondem neudělám nic? ” „On propadne ve prospěch státu.
To je právo. ” Zalapala jsem po dechu. „To je šílené. To je vydírání.
” „To je právnický jazyk, paní Rosálie. Nic víc. ”
Toho večera jsem seděla u stolu v garsonce a přemýšlela. Ráno jsem napsala nabídku do Cambridge.
Podal jsem žádost o přestěhování na příští měsíc. Pak jsem zavolala právníkovi. „Potřebuji vědět o tom fondu všechno. ” Ozval se povzdech.
„Pojďte zítra do kanceláře, ať si projdeme smlouvy. Ale připravte se, že to bude hodně povídání. ” Přesně to jsem nechtěla slyšet. Ale potřebovala jsem vědět pravdu.
Bez ohledu na to, kam mě zavede. Další den u Aleše jsem strávil celé dopoledne papírováním. Každá smlouva mi připadala psaná v nějakém kódu. „Tady to máš, řekl Aleš a ukázal na odstavec.
Tvoje matka podepsala vstupní dohodu o podílu ve fondu. To z ní dělá spoluvlastnici. Nabyla tím právo na určité procento zisků. Ale co ti neřekla, je to, že nemá právo s tím fondem hýbat.
To právo máš jen ty. ” „Takže to není o tom, že bych ji musela chránit před nějakým obviněním. Ona je klíčem k tomu, abych se k fondu vůbec dostala. ” „Přesně tak.
” Mysl se mi rozjela. Proto mi to neřekla. Proto se mě pokusila zastavit. Chtěla, abych zůstala.
Abych se nikdy nedozvěděla pravdu o tom, co táta zanechal. O dva dny později jsem seděla v kavárně s Vendulou. Objednala jsem dvě dvojitá espressa. Ona měla mimózu.
Vypadala jinak. Ne tak sebejistě jako obvykle. „Musíš mi pomoct, Rosalii. ” „V čem?
” „Mám velký problém. ” Položila jsem lokty na stůl. „To je trochu vágní. ” „Jsem zadlužená,” vyhrkla.
„Já vím, matka ti říkala, abys nechodila do těch bank. Ale já to nechtěla poslouchat. A teď mám exekuce na všechno. ” Vycenila na mě oči.
„Můžu přijít o byt. ” „Vendulo, proč jsi mi to neřekla dřív? ” „Protože ses o mě nikdy nezajímala. ” A v tom jejím hlase byla křivda, která mě zasáhla víc než stud.
„Vždycky jsi byla ta dokonalá. Ta chytrá. Já jsem byla jen ta hezká, za kterou tahal mámu prachy. A když táta umřel, všechno, co jsem měla, byla představa, že můžu začít nový život.
Místo toho jsem skončila tady. ” Seděla jsem tam, dokud mi nedošla slova. V hlavě mi běžela všechna ta léta a tenhle rozhovor. Večer jsem se rozhodla.
Šla jsem za Alešem s tím, co jsem se dozvěděla. „Musíš mi pomoct rozplést síť, která byla tady po tátovi. ” Aleš zamyšleně kývl. „Víme, kdo je Fabrici?
” „Zatím víme, že se to jméno ve smlouvách neobjevuje. Ale objevuje se v deníku tvého otce. ” Otevřel šanon a vytáhl z něj zažloutlý list papíru. „Tady mám dopis, který ti chtěl táta dát.
Došel nám den po jeho smrti. Ale napadlo nás, že bys to mohla nejdřív potřebovat v jednom kuse. ” Vzal jsem dopis a přečetl ho. Byl krátký.
Než jsem ho dočetla, druhá věta mě přiměla zatnout zuby. „Nevěřit nikomu. Ani rodině. Ani mámě.
” Zvedla jsem oči. „Potřebuji vědět, kdo je Richard Fabrici a co s tím má společného náš rodinný podnik. ” Aleš se zhluboka nadechl a položil před sebe další složku. „V tom případě ti musím něco ukázat.
” Předal mi dokument. „Tvůj otec byl v kontaktu s mužem jménem Richard Fabrici. Pracovali spolu na transakci, která měla zachránit něco důležitého. Ale jakmile se to provalilo, oba dva zmizeli.
” „Zmizeli? Jak jako zmizeli? ” „Richard byl nalezen mrtvý ve svém bytě. Předávkování trankvilizéry.
” Ztuhla jsem. „A táta? “ „Nehoda. Klasická.
Řekli to všichni. ” Seděla jsem v šoku. „Takže každý, kdo věděl, co je ve hře, je mrtvý. ” „Skoro.
” Aleš se naklonil dopředu. „V autě tvého otce se našlo razítko. Z banky na Kypru. Zrušené.
Podle záznamů tam držel zůstatek deset milionů dolarů. ” Zmocnila se mě zima. „A kdo má přístup k tomu účtu? ” „Podle toho, co mi řekla tvoje matka, jsi to ty.
” Zarazila jsem se. „Já? ” „Jako jediná dědička jeho jmění. ” V ten okamžik jsem pochopila, proč mi máma neřekla pravdu o svěřenském fondu.
Protože to nebyl jen o ni. Bylo to o tom, že kdybych věděla o fondu, věděla bych i o účtu. A to by mohlo ohrozit všechno, oč se snažila. Druhý den ráno jsem vstala ve čtyři.
Sedla jsem si k počítači a začala hledat informace o Richardu Fabricim. Oficiální záznamy o něm mlčely. V novinách o něm psali jen kvůli tomu, že byl „podnikatel napojený na zahraniční investice. ” Pak jsem narazila na jednu starou zmínku.
Z roku 2002. „Mladší syn zakladatele společnosti Fabrici Holdings, Richard. ” Společnost Fabrici Holdings sídlila v Ženevě. V roce 2005 se přejmenovala na jiný subjekt a všechny stopy zmizely.
Sáhla jsem po telefonu a zavolala Alešovi. „Řekni mi všechno, co víš o Richardu Fabricim. ” Druhý den jsem stála u Aleše v kanceláři, kde měl rozložené mapy a účetní knihy. „Podle záznamů o pozůstalosti tě tvůj otec ustanovil jako výhradní správkyni veškerého svého jmění.
Ale vzhledem k tomu, že v jeho smlouvě o svěřenském fondu je doložka o tom, že pokud se o tvém vztahu k účtu dozvíš dřív, než dokončíš transakci, kterou založil, celý fond propadne. ” „A jakou transakci myslí” „Dokončení převodu vlastnických práv k určitým evropským nemovitostem. ” Zalapala jsem po dechu. „To je obrovská suma peněz.
” „Přesně tak. ” V hlavě se mi začal skládat obraz. To není o mně. Je to o tom, že ty peníze někdo potřebuje.
Někdo, kdo věděl, že Richard Fabrici je mrtvý. Seděla jsem a snažila se přijít na to, kdo by to mohl být. Téhož odpoledne mi zavolal neznámý muž. Hlas měl hluboký a věcný.
„Paní Rosálie. Jmenuji se Karel Novotný. Pracuji v soukromé ochranné službě. Váš otec mě najal, abych vás chránil.
” V hlavě se mi to všechno najednou propojilo. „Kdo vás poslal? ” „Váš otec. Před smrtí mi dal obálku s pokyny.
Mám vám ji předat, jakmile se rozhodnete se mnou mluvit. ” Chtěla jsem se zeptat na milion věcí, ale jedno slovo znělo zřetelněji. „Jakou obálku? ” „Obsahuje jméno a adresu.
Jestli to chcete zjistit, přijďte dnes večer v sedm na adresu, kterou vám pošlu. ” Večer jsem stála před činžovním domem na okraji města. Muž, který mi otevřel, byl starší, s šedými vlasy a vytříbeným oblekem. „Dobrý večer, paní Rosálie,” řekl.
„Pojďte dál. ” Místnost byla zařízená jako pracovna z minulého století. Na stole ležela krabice. Předal mi dopis.
Otevřela jsem ho a četla. Byl to otcův rukopis. Krátký vzkaz: „Pokud tohle čteš, tak se mi někdo snažil zabránit v tom, abych řekl pravdu. Pravdu o tom, že rodina není to, co si myslíš.
Richard je naživu. Jen to nemohl nikdo vědět. A já jsem mu věřil, že dodrží svůj slib. Drž se ode mě dál.
A hlavně důvěřuj tomu, koho sis vybrala. Ne tomu, kdo ti kývl. ” Zvedla jsem oči a podívala se na muže. „Kdo jste?
” Usmál se. „Jsem Richard. Richard Fabrici. ” V tu ránu se mi zatočila hlava.
„To není možné. Vy jste měl být mrtvý. ” „Já vím. To byl nápad tvého otce.
” Posadil se naproti mně. „Řekl mi, že jestli se mu něco stane, mám na tebe dohlédnout. Věděl jsi, že se na tebe máma dívá spíš jako na bankomat než jako na dceru. ” Ztuhla jsem.
„Ona ti to neřekla, že jo? ” „Ona to nikdy neřekla. ” „Předpokládal jsem to. ” Polkl jsem.
„A co mám teď dělat? ” „Teď se rozhodneš ty, co uděláš dál. Jestli mi pomůžeš dostat to, co ti právem patří, nebo se k té rodině navždy otočíš zády. ”
Příští den jsem pracovala v kavárně, když mi volal Neznámé číslo.
„Paní Rosálie? Tady poručík Pavel Dvořák z úřadu pro vyšetřování finančních zločinů. Bylo by možné si s vámi promluvit? ” U soudu, kam jsem dorazila za hodinu, na mě čekal muž s deskami.
„Nechápu, proč jsem tady,” řekla jsem. „Pravděpodobně kvůli vašemu otci,” řekl a podal mi dokumenty. „Objevili jsme pohyby na účtech, které souvisely s vaším otcem a jistou transakcí krátce před jeho smrtí. Chceme, abyste nám pomohla je rozplést.
” Podívala jsem se na papíry. Byly to převody velkých částek na účty v daňových rájích. Na konci každé stránky byl podpis mého otce. „To je padělek,” řekla jsem okamžitě.
„Můj otec nikdy tyhle účty nevedl. ” Poručík se naklonil dopředu. „Jak si můžete být tak jistá? ” „Protože jsem našla deník, kde o tom vím všechno.
” Vytáhla jsem telefon. „A mám tady důkazy o tom, kdo to udělal doopravdy. ” Otevřela jsem fotografii notářského zápisu, který jsem našla v otcově sejfu. „Měl lupénku.
” „ Promiňte? ” „Měl podepsané doklady, kterými pověřil správou fondu někoho jiného. Jmenuje se to plná moc a je v tom napsané, že pokud zemře, veškerá kontrola přechází na mě. Tu jsem založila na začátku.
” Poručík si prohlédl dokument. Pak se podíval na mě. „To je dost vážné obvinění. ” „To je pravda.
A mám ještě jednu věc. ” Otevřela jsem kabelku a vytáhla klíč. „Co to je? ” „Klíč od bezpečnostní schránky v Lucerně.
V něm je dárek pro toho, kdo za tím stojí. ” Zalapal po dechu. „Paní Rosálie, doufám, že víte, co děláte. ” „Já taky,” řekla jsem.
„Já taky. ”
Následující tři dny jsem pořádala strategii. Mluvila jsem s Alešem, s Richardem a s právníkem, který byl s otcem v kontaktu. Zjistila jsem, že matka věděla o nevěrách víc, než připouštěla, a že Vendula utratila víc, než si kdy vydělala.
Všechny měly motiv. Ale ujištění, že to byl někdo z nich, bylo jako skládat puzzle, ve kterém chybí půlka dílků. Následující úterý jsem se zavřela do bytu a prošla každý jeden dokument znovu. Pak mi to došlo.
Všechno, co se dělo, bylo postavené na jediné lži. Máma věděla, že se nechystám jen do Anglie kvůli studiu. Věděla, že táta chtěl zrušit fond v případě, že se něco stane, a že jsem o tom věděla. Ale co když jsem to byla já, kdo chtěla fond zrušit?
Když jsem o tom takhle přemýšlela, začalo mi docházet, že tohle je přesně ten důvod, proč mi táta nikdy nepověděl o napojení na Fabriniho. Protože věděl, že kdybych o tom věděla víc, mohla bych udělat chybu. A to byla jeho pojistka. Odešel s tím, že mě ochrání před pravdou.
Druhý den jsem měla schůzku s mámou. V klidné kavárně. Tentokrát jsem si vybrala místo já. Přišla pozdě.
Vypadala unaveně. „Rosalii, děkuju, že jsi přišla. ” „Neměla jsem na výběr,” řekla jsem a podala jí složku. „Co to je?
” „Otevírám čtvrtou kapitolu. ” Otevřela ji a zbledla. „Odkud to máš? ” „Z tátovy kanceláře.
” Položila složku a zadívala se na mě. „Takže víš všechno. ” „Vím o svěřenském fondu. O Richardovi.
O tom, že jsi věděla celou dobu. ” odmlčela jsem se. „Co jsi z toho měla ty, mami? Peníze na účet?
” Máma se zasmála, ale nebyl v tom smích žádný humor. „Ty si myslíš, že je to o penězích, Rosalii? Že jsem to všechno dělala kvůli prachům? ” „Tak proč?
” „Protože jsem tě chtěla ochránit. ” „Před čím? ” „Před námi. ” Zhluboka se nadechla.
„Tvůj otec měl dluhy. ” Zarazila jsem se. „Cože? ” „Tvůj táta měl dluhy.
Vysoké. Hrál na burze a prohrál víc, než měl. A aby to zachránil, půjčil si od někoho, kdo neznal slitování. A když to nemohl splatit, udělal něco, z čeho se už nikdy nedostal.
” Nevěděla jsem, co říct. „Kdo to byl? ” Máma se zasmála. „Kdo myslíš?
Richard Fabrici. Tvůj drahý ‚strýček’ Richard. ” Zirahla jsem na ni. „To je to, co ti nikdy neřekl.
Richard věděl o tvém otci všechno. A když tě otec jmenoval správkyní fondu, udělal to proto, že věděl, že tě Richard nikdy nezkusí podrazit, protože jsi jediná osoba, kterou kdy skutečně miloval. ” Ztuhla jsem. „Co tím myslíš, že ho miloval?
” Ticho. „Richard byl tvůj skutečný otec, Rosalii. ” Seděla jsem tam a snažila se zpracovat, co mi právě řekla. „To není pravda.
” „Je to pravda. Zeptej se ho sám. Zeptej se ho, proč se o tebe celé roky staral. Proč dělal všechno proto, aby ses dostala tam, kde jsi.
Protože jsi jeho dcera. ” Můj mozek pracoval příliš pomalu. „A táta o tom věděl? ” „Tvůj otec to věděl.
A přesto tě miloval jako vlastní. To ti nikdy neřekl, protože nechtěl, aby ses cítila jiná, než jsi. ” Vstala jsem, nohy mě neposlouchaly. „Potřebuji na chvíli odejít.
” Vyběhla jsem z kavárny, nastoupila do auta a jela domů. Celou cestu se mi hlavou honily obrazy mého dětství. Táta, jak mě učí jezdit na kole. Táta, jak mi čte pohádky.
Táta, který byl vždycky jenom táta. A teď jsem měla přijmout to, že to byl jen náhradní táta. Druhý den ráno jsem zavolala Richardovi. „Řekni mi pravdu.
” Ticho. „Jakou pravdu? ” „Řekni mi, kdo jsi. ” Po dlouhé odmlce se nadechl.
„Jsem tvůj biologický otec, Rosalii. ” „Proč jsi mi to neřekl? ” „Protože jsem ti to chtěl ušetřit. Tvůj táta tě miloval víc než cokoli na světě.
A nechtěl jsem mu vzít roli otce. Byla to jeho? Ne. Ale byla to jeho láska.
A to stačilo. ” Seděla jsem se slzami v očích. „Co mám teď dělat? ” „Teď už jenom jednu věc.
Přijmi, kdo jsi. A přestaň utíkat. ” Následující týden jsem odletěla do Cambridge. Podepsala jsem smlouvu o pobytu, zapsala se do kurzů a začala žít nový život.
Ale noc před začátkem semestru jsem seděla v prázdné kanceláři, když mi zavolal Aleš. „Rosálie, máme problém. ” „Jaký? ” „Kontaktoval mě právník jménem Robert Kovář.
Týká se to převodu akcií v kyperské společnosti, kterou vedla tvoje matka. ” Srdce se mi zastavilo. „Máma? ” „Podle dokumentů, které jsem dostal, podepsala tvoje matka v roce 2001 dohodu s Richardem Fabricim o tom, že mu převede většinový podíl ve firmě, která držela akcie tvého otce.
A ty jsi v té době byla jediným akcionářem. ” Zarazila jsem se. „Co to znamená? ” „To znamená, že když Richard řekne, co ví, máš šanci získat všechno zpět.
Ale jestli to neuděláš sama, půjdeš k soudu. A to bude mít dopad nejen na tebe, ale i na tvoji rodinu. ” Polkl jsem. „A co mám dělat?
” „Musíš se rozhodnout. Jestli budeš bojovat za to, co ti právem patří, nebo necháš minulost být. ”
Následující ráno jsem seděla v letadle do Prahy. Tentokrát jsem měla v kapse papír s jediným číslem.
Tři dny jsem trávila v jednáních s právníky. Richard držel slovo a podepsal prohlášení. Máma se nakonec zhroutila a přiznala, že o všem věděla. V den, kdy jsem podepsala poslední dokument, jsem stála na chodbě soudu a dívala se na ni.
„Vždycky jsem tě milovala, Rosalii,” řekla tiše. „Vím, mami. Já vím. ” Odešla jsem, aniž bych se ohlédla.
O tři měsíce později jsem nastoupila na studium v Cambridge. Program byl náročný, ale přesně to jsem potřebovala. Prostor. Svobodu.
Možnost být sama sebou. O Vánocích jsem přijela domů. Ne kvůli mámě. Kvůli sobě.
Usedla jsem ke hrobu svého otce a položila kytici na jeho hrob. „Ahoj, tati. Už vím všechno. A i přes to všechno jsi pro mě byl tátou.
” Odešla jsem ze hřbitova a zamířila zpátky na letiště. O dva roky později jsem obhájila doktorát. Na obhajobu přišla máma s Vendulou. Seděly v poslední řadě a poslouchaly.
Když jsem řekla poslední větu, začaly tleskat. Máma se zvedla a šla ke mně. „Jsem na tebe pyšná, zlato. ” Byla to nejkratší věta, kterou jsem od ní kdy slyšela.
A nejvíc ji myslela vážně. Odložila jsem doktorský titul do šuplíku a nastoupila do práce v Ženevě. V den výročí otcovy smrti jsem si otevřela šuplík a vyndala dopis, který mi dal. Přečetla jsem si poslední větu, kterou jsem znala nazpaměť: „Nezáleží na tom, co po tobě zůstane.
Záleží na tom, co si z toho odneseš. ” Zavřela jsem oči a usmála se. O týden později mi přišel e-mail. Předmět: Přijetí do nové funkce.
Otevřela jsem ho a dozvěděla se, že mě jmenovali ředitelkou oddělení. Seděla jsem u stolu a držela telefon v ruce. Tentokrát jsem zavolala mámě. „Mami?
Přijedu na víkend. ” Ticho. „Ráda tě uvidím, zlato. ” Když jsem vešla do domu, byla tam Vendula s miminem v náručí.
Usmála se. „Ahoj, teto. ” Máma stála ve dveřích kuchyně a usmívala se. V tu chvíli jsem pochopila, že tohle je můj život.
Ne dokonalý. Ne snadný. Ale můj. Seděli jsme u večeře a poprvé po letech jsem se zasmála v tom domě s nimi.
Máma mi nalila sklenku vína. „Naštěstí žiješ. ” Zvedla jsem skleničku. „Na bytí naživu.
” A věděla jsem, že ať se stane cokoli, tahle část mého příběhu je konečně v pořádku.