Stála jsem ve dveřích a nemohla uvěřit vlastním očím. Na mém gauči, rozvalená jako by jí patřil, ležela moje sestra Ana. Vedle ní stály dva obří kufry a ona si bezstarostně listovala v telefonu, jako by se nic nedělo. V mém bytě.
Mém malém království, které jsem si konečně začala budovat. „Co tady děláš? ” zeptala jsem se a zůstala stát přimrazená ve dveřích. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho cítila až v krku.
Ana ani nezvedla hlavu od displeje. Pokrčila rameny s tou svou pověstnou nonšalancí. „Stěhuju se k tobě. Máma řekla, že je to v pořádku.
”
Okamžitě jsem sáhla po telefonu a vytočila mámu. Ruce se mi třásly, když jsem čekala, až to zvedne. „Mami, co se děje? Ana říká, že se ke mně stěhuje.
”
Z druhého konce linky se ozvalo jen krátké odmlčení. Pak mámin hlas, ten povědomě přísný tón, který jsem znala od dětství. „Takže co? Myslela sis, že ti budu platit celý byt, abys tam bydlela sama?
Ana potřebuje bydlení a ty tam máš pokoj navíc. ”
„Ale mami, já mám zkouškové,” vyhrkla jsem. „Potřebuju se učit. A kromě toho jsem si myslela, že je to můj byt.
”
„Je to můj byt,” odsekla máma. „A já rozhoduju, kdo v něm bude bydlet. Ana si zrovna prochází těžkým obdobím. Potřebuje stabilní zázemí, aby se dala dohromady.
A ty jsi její sestra. To je tvoje povinnost. ”
„Jaké těžké období? ” vyhrkla jsem.
„Ana končí s právničkou a celý život dostala všechno na stříbrném podnose. Já dřu v kavárně a platím nájem. ”
„Dokud platíš, máš právo tam bydlet,” řekla máma ledově. „Ale budeš respektovat moje rozhodnutí.
Takhle to je. ”
Zavěsila mi to dřív, než jsem stihla cokoliv říct. Nechala jsem se unaveně svalit na gauč a přitáhla si kolena k bradě. Ana.
Moje mladší sestra. Ta, která nikdy nepracovala, nikdy si ničím neprošla a nikdy nepřestala být středem pozornosti celé rodiny. Všichni jsme věděli, že máma má slabost pro ni. Ale tohle bylo absurdní.
Ana se natáhla pro dálkové ovládání a bez ptaní si pustila televizi. Lehla si zpátky, jako by se nic nedělo, a já měla pocit, že se mi celý svět začíná hroutit. Věděla jsem, že to nezvládnu. Ne s ní.
Ale co jsem měla dělat? Vystěhovat se? Vzdát se všeho, kvůli čemu jsem dřela v té zatracené kavárně? Život s Anou se ukázal být přesně takový, jak jsem se obávala.
Možná ještě horší. Začalo to maličkostmi. Každé ráno, když jsem vstávala do práce, jsem nacházela rozsvícená světla v kuchyni, v obýváku, na chodbě. Všude.
Jako by Ana trpěla panickou hrůzou ze tmy a potřebovala rozsvítit celý byt, aby přežila jedinou noc. „Mohla bys prosím zhasínat, když odcházíš z místnosti? ” zeptala jsem se jí jednoho rána, když jsem si vařila kávu a ono se jí ani nezachvěl sval v obličeji. Ana si odfrkla a nepřestala civět do mobilu.
„No ty jsi ale puntičkářka. Co jako? To se nedá ani rozsvítit? ”
„Ne, nedá,” řekla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl pevně.
„Platím nájem. Platím energie. Takže bych byla ráda, kdybys to aspoň brala na vědomí. ”
Mávla rukou, jako bych byla otravná moucha.
„Jasně, jasně. Klid. ”
Ale nebyl klid. Druhý den začala ta koupelnová noční můra.
Ana se zamykala v koupelně na celé hodiny. Když jsem přišla po ranní směně z kavárny a potřebovala se osprchovat před zkouškou, byla tam. A zněla tam jako velryba. Voda tekla a tekla.
Tekla tak dlouho, že jsem si začala říkat, jestli tam náhodou neutopila sama sebe. „Ano? ” ozval se její nepřítomný hlas, když jsem zaklepala. „Můžu do koupelny?
” zeptala jsem se. „Potřebuju se osprchovat před odpolední zkouškou. ”
„Ještě chvilku,” odpověděla a já slyšela, jak se voda pouští znova. „Dělám si masku na vlasy.
Vydrží to ještě tak dvacet minut. ”
„Dvacet minut? ”
„Co? Mám si to snad sundat?
” ušklíbla se. „Nechápeš to, Jani. Já mám náročný denní režim. ”
Náročný denní režim.
To bylo to, co mi řekla. Ana, která nikdy v životě nepracovala, si vymyslela, že je příliš náročné jít do wellness a potřebuje domácí lázně. Moje koupelna. Můj byt.
Moje elektřina, kterou jsem platila já. A ona si tam užívala hodinové koupele a vůbec ji nezajímalo, kolik to stojí. Jednou večer jsem přišla z práce naprosto vyčerpaná. Směna v kavárně byla šílená, málem jsem upadla s tácem plným káv.
Chtěla jsem se jen osprchovat a jít spát. Ale když jsem otevřela dveře, z koupelny se linula teplý, vlhký vzduch a zvuk tekoucí vody. Ana v ní byla. Už dvě hodiny.
Přesně jsem to věděla, protože jsem si při příchodu všimla, že je odemčeno. „Ano, už chci jít do toho kina,” řekla, jako by jí patřil celý svět. „Počkej, zrovna ti pustím další písničku. ”
Mluvila nahlas, což znamenalo, že má na uších sluchátka.
Já jsem stála přede dveřmi a poslouchala, jak se voda valí. A valí. A valí. Měla jsem chuť bušit pěstí do dveří, ale co bych tím získala?
Stejně by si mě nevšímala. Když konečně vyšla, měla na hlavě obrovský ručník a na sobě jenom osušku. Usmála se na mě samolibě, jako by se nic nestalo. „Koupelna je tvoje, ségro.
”
Nechala mě tam s mokrou podlahou, zrcadlem pokrytým párou a účet za vodu, který se mi bude hodit do obličeje. Den za dnem to bylo horší. Ana nezhasínala světla, nechávala poházené oblečení po celém bytě a odmítala jakkoli pomoci. Jednou večer jsem přišla z práce a našla jsem ji, jak si dělá večeři.
Celá kuchyně byla na nohou, všude byly špinavé hrnce a pánve. „Co se děje? ” zeptala jsem se a snažila se nezvyšovat hlas. „Myslela jsem, že jdeš dnes večer ven.
”
„Šla jsem,” odvětila a hodila po mně špinavou pánev. „Ale pak jsem si řekla, že si radši uvařím. Jsem unavená z jídel, které rozvážíš. ”
Ztuhla jsem.
„Z jídel, které rozvážu? Já ti žádná jídla nerozvážím. ”
„No, jasně že ne,” řekla a otočila se k plotně. „Ale tys mi vždycky vařila, když jsme byly malé.
Tak jsem si říkala, že se mrknu do lednice. Jídlo tam je. ”
Jídlo. To byla moje večeře.
Moje porce, kterou jsem si připravila, abych měla co jíst na další tři dny. Ana to celé snědla, jako by to byla její samozřejmost. Nechala jsem to být. Co jsem asi tak měla udělat?
Způsobit scénu? Stejně by mě nikdo neposlouchal. Tak jsem si udělala alespoň kafe, posadila se ke stolu a začala psát. Poslední týdny před zkouškami jsem trávila večery v knihovně, abych se vyhnula bytu.
Ale stejně jsem musela chodit domů. Nebylo jiné cesty. Toho večera, když jsem se konečně dostala do koupelny, jsem zjistila, že Ana nechala poházené ručníky po celé podlaze. Mokré.
Voda byla otevřená. Zrcadlo bylo orosené. A na poličce ležela moje nová, drahá péče o pleť. Použitá.
„To není možný,” zamumlala jsem a vzala do ruky prázdnou skleničku, kterou jsem si koupila před dvěma dny. Stálo mě to přes tisíc korun. „To si děláš prdel. ”
Ana se vynořila z pokoje s mobilem v ruce.
„Co? ”
„Moje sérum! “ zasyčela jsem a mávala jí prázdnou skleničkou před očima. „Tohle sérum stálo majlant.
A ty jsi ho spotřebovala celé? ”
„Nepotřebovala jsem ho celý,“ odvětila nezúčastněně. „Jen trochu. Stejně ti to dělalo vrásky, ne?
”
„Ty vole, to je moje sérum! A já jsem ti neřekla, že si můžeš brát moje věci! “
„No, tak mi řekni, co je tvoje a co je moje,“ řekla klidně a křížila si ruce na prsou. „Myslím, že máma říkala, že je to i můj byt.
Takže všechno, co je tady, je tak trochu moje. “
Bylo mi zle. Vzala jsem si to sérum do ruky a jen na ni zírala. Ona se na mě usmála, vzala si to z mé ruky a šla si lehnout.
Já jsem zůstala stát uprostřed rozbořené kuchyně a přemýšlela, jestli se mi to všechno jen nezdá. Ne. Tak to nenechám. Další den jsem měla volno.
A já měla plán. Šla jsem do obchodu a koupila si nový zámek na dveře. Když jsem se vrátila domů, Ana spala. Tiše jsem proklouzla k sobě do pokoje a vyměnila si zámek na svých dveřích.
Ne že bych se bála, že mi něco ukradne. Ale byla to moje jediná svatyně. Moje soukromí. Moje poslední útočiště v bytě, který jsem platila a kde jsem se teď cítila jako nezvaný host.
Druhý den ráno jsem šla do práce dřív než obvykle. Ana ještě spala, když jsem odcházela. Nechtěla jsem ji potkat. Ani jsem nechtěla vidět ten její spokojený výraz, když si uvědomí, že jsem jí zamkla dveře.
Večer jsem přišla domů a našla jsem na dveřích mého pokoje přilepený vzkaz. „Nejsi moje máma,“ stálo tam velkými tlustými písmeny. „A nejsem tvoje služka. Možná by ses měla přestěhovat, když se ti tu nelíbí.
– Ana. “
Zasmála jsem se. Už žádné přemlouvání. Pod tím vzkazem byla čára a pod ní napsala: „A hlavně, máma říkala, že je to byt pro rodinu.
A ty nejsi rodina. Jsi jen podnájemník. “
V tu chvíli jsem pochopila, že to nepůjde. Ne s ní.
Ne tady. Vyndala jsem telefon a našla jsem číslo na vysavače. Zavolala jsem si o úklidovou firmu. Ne, řekla jsem si.
Tohle ne. Já budu bydlet jinde. Tohle není můj boj. Ale stejně jsem se musela rozhodnout, co udělám s bytem.
Toho odpoledne mi volala máma. „Ahoj, zlato. Jak se máš? Už jsi mluvila s Anou?
“
„Ahoj, mami. Jo, mluvila. Poslala jsem jí zprávu. “
„Dobře.
Doufám, že se k sobě chováte hezky. Vím, že je občas… no, žije si trochu po svém, ale je to tvoje sestra. Musíte spolu vycházet. “
„Jasně, mami.
Vycházíme,“ odvětila jsem a myslela to ironicky. „A nezapomeň na neděli,“ pokračovala máma. „Přijď na oběd. Ana říkala, že přijde taky.
Budete tu obě, a já chci vidět, že to spolu zvládáte. “
Něco se ve mně zlomilo. „Mami, já nevím, jestli to zvládnu. “
„Copak?
“
„No, jenom to, že Ana bydlí u mě a ty mě nutíš, abych se o ni starala. Já studuju, chodím do práce. Tohle není fér. Není to moje povinnost.
“
„To je tvoje sestra, Jani,“ řekla máma přísně. „A je to tvoje zodpovědnost. Ty ses rozhodla se tam nastěhovat. Já jsem ti pronajala byt.
Myslíš, že ti to spadlo z nebe? Vím, že nejsiconsole mladá a chceš si žít po svém. Ale to neznamená, že můžeš jen tak odmítnout pomoc, když ji potřebuje. Ana se potřebuje postavit na vlastní nohy.
A k tomu potřebuje podporu. Ty jsi její sestra. Tak jí pomoz. “
„A kdo pomůže mně?
Mámo? “
„Ty se máš skvěle,“ odsekla. „Ty máš práci, máš byt. Ana je na tom hůř.
Potřebuje rozptýlení. Potřebuje podporu. A ty jsi jediná, kdo jí může pomoct. Tak jí pomoz, a přestaň si stěžovat.
A nebo si najdi jiný byt. “
A tím to skončilo. Máma zavěsila. Zírala jsem na telefon a nevěřila vlastním uším.
Tak to bylo celou dobu. Byla jsem jenom podnájemník. Podnájemník s krví. Ona si nikdy nemyslela, že je to můj byt.
Jen jsem tam bydlela, protože jsem platila nájem a ona měla klid. A Ana byla její malá princezna, která nemusela nic dělat a dostala všechno. V tu chvíli jsem se rozhodla. Tohle ne.
Ne. Už ne. Druhý den jsem si vzala den volna a zašla do banky. Potřebovala jsem zjistit, jak jsme na tom s financemi.
Ale hlavně jsem potřebovala zjistit, jak to je s tím bytem. „Takže vy tvrdíte, že je to váš byt? “ zeptala se mě úřednice u přepážky. „No, pronajala jsem si ho.
Je to oficiálně můj podnájem. Mám smlouvu na dobu neurčitou s mou matkou. “
„A ta smlouva je opravdu na dobu neurčitou? Myslím, že jste mluvila o tom, že pronajímáte od rodiny, ne?
“
„No, je to složitější. Ona mi ho pronajala, abych tam mohla studovat. Ale teď se k nám nastěhovala sestra. No a já už tam nevydržím.
“
„Já vám rozumím. A platíte nájem vy? “
„No, jasně. Posílám mámě peníze každý měsíc.
Mám smlouvu, kterou jsme podepsaly. “
„A vaše sestra platí? “
„Ne. Podle mámy ne.
“
„Takže vy jste jediná, kdo platí nájem. Vy jste nájemce. Ona tam jen bydlí. To je pro vás dobrá zpráva.
Můžete jí dát výpověď. “
„Výpověď? “
„Jistě. Je to váš pronájem.
Je vaše jméno na smlouvě. Pokud nejste ochotná tam s ní bydlet, tak jí můžete dát výpověď. Vím, že je to tvoje sestra, ale máte právo. “
„Můžu jí to udělat?
“
„Jasně, že můžete. Je to vaše domácnost. A jestli se vám tam nelíbí, můžete jí vypovědět. Tím to neřešíte, ale je to legální.
“
Najednou jsem měla pocit, že mám zase trochu navrch. Ne. Měla jsem pocit, že mám konečně v ruce zbraň. Cesta ven.
Ale za jakou cenu? Chtěla jsem se zbavit Any. To ano. Ale nechtěla jsem jít proti mámě.
Nechtěla jsem, aby se na mě zlobila. Ale máma už si vybrala. Už si dávno vybrala, koho bude podporovat. A nebyla jsem to já.
Večer jsem přijela domů s krabicí věcí a zastavila se ve dveřích. Byt byl úplně vykradený. Všechno bylo pryč. Sedací souprava, křesla, stůl, dokonce i lampička u gauče.
Zůstala jen prázdná místnost, kde předtím stál nábytek, a na podlaze ležela hromada mých věcí. „Co se to sakra děje?! “ vykřikla jsem. Ana vyšla z kuchyně s mobilním telefonem v ruce.
„Aha, ty. No konečně. Myslela jsem, že už nikdy nepřijdeš. Tak jsem si řekla, že si byt zařídím podle sebe.
Když už tu musím být. “
„Ty jsi prodala můj nábytek? “
„No, byl to i můj byt, ne? A stejně, tys tam měla ty strašný hnusný věci.
Vypadalo to tu, jako by tu bydlela nějaká babka. Tak jsem to všechno prodala na bazaru. Vydělala jsem si docela dost peněz. Konečně si budu moct něco koupit.
“
Nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo se smát. Můj byt. Moje věci. Moje věci.
Všechno, co jsem si za ty dva roky pořídila, bylo pryč. „Ty jsi zbláznila? To je moje! Moje!
Všechno je to moje! Co jsem ti kdy udělala? “
„Ale no tak,“ řekla Ana a mávla rukou. „Nedělej ze sebe chudinku.
Však si můžeš koupit nový. Máš přece práci, ne? Já nemám vůbec nic. Mně to teda nepřipadá úplně fér, že ty máš všechno a já nemám nic.
“
„Ty nemáš nic? Ty máš všechno! Mami ti dala všechno na stříbrném podnose! Já jsem se o všechno starala sama!
Platila jsem nájem, školu, všechno. A ty ses jenom přišla a rozvalila se u mě doma. Nic neděláš a ještě si stěžuješ! “
„No, jasně.
Ty sis to zařídila skvěle, viď? Máš práci, máš školu, máš všechno. Já mám jenom tebe. A mámu.
A když se na to podíváš, máma je na mojí straně. Vždycky byla. Takže se nediv, že tady stojím. A mimochodem, potřebovala bych od tebe pár drobných.
Došly mi peníze na oblečení. “
„Co? Ty seš víš co, Any. Tak to teda ne.
Já ti žádné peníze nedám. A mimochodem, tohle je můj byt. A já tě odsud chci vystěhovat. Takže si najdi něco jiného.
“
Ana se zasmála. Ne přátelsky. Tak, jak se směje člověk, který ví, že vyhrál. „Jasně, že jo.
A kde mám jako jít? Ty myslíš, že mě máma nechá bez střechy nad hlavou? Ty víš, že je to děsně bohatá. Podívej, jestli chceš, můžeš si jít bydlet jinam.
Ale to je můj byt. Já se odsud nestěhuju. Takže si zvykni. “
Odešla do pokoje a práskla dveřmi.
Nechala mě tam uprostřed toho prázdna. Sedla jsem si na zem, kde předtím stála pohovka, a rozbrečela se. Ne. Ne.
Ne. Tohle není fér. To není fér. [hudba] Myslela jsem, že tohle je moje bezpečné místo.
A ona mi vzala všechno. Co jsem kdy udělala špatně? Co jsem kdy udělala špatně? Další dny byly jako v mlze.
Chodila jsem do školy, do práce, ale v hlavě jsem měla jenom jednu myšlenku: musím se toho bytu zbavit. Musím se odstěhovat. Ale nemůžu jen tak odejít. Mám smlouvu.
Mám závazky. Jednoho odpoledne mi zavolala máma. „Ahoj, zlato. Jak se máš?
Vídáš se s Anou? “
„Ne, mami, nevidím. Ani nevím, kde je. “
„No, to je mi líto.
Poslala jsem jí peníze na účet, tak doufám, že ti něco nechala. Počkej, tys mi neřekla, žes jí poslala peníze? ”
„Cože? Já jsem jí nic neposílala.
Myslím, že bych si toho všimla. “
„No jasně, že sis toho nevšimla. Já jsem jí poslala peníze na účet. Myslela jsem, že ti řekne, že mi má něco vyřídit.
Ale asi na to zapomněla. Nebo se jí nechtělo. Tak se máš? Zvládáš to?
Neboj, brzy ti pošleme nějaký peníze na pomoc. “
„Mami, já žádný tvoje peníze nechci. Jen bych byla ráda, kdybys přestala posílat peníze Aně. Ona si je nezaslouží.
Jenom dělá, že je chudinka. “
„Ale no tak, Aničko. Ana je tvoje sestra. Potřebuje pomoct.
A ty se máš docela dobře. Tak jí pomoz. Když už ne ty, tak já. Nezlob se, ale už musím jít.
Mám schůzku. A pozdravuj mi Aničku. [hudba] Měj se krásně. Ahoj.
“
A položila to. To bylo celé. Moje máma, se kterou jsem si myslela, že můžu počítat. Která měla vždyckka na srdci moje dobro.
A ona se mě zastala asi tak, jako bych jí byla cizí. Seděla jsem u stolu a přemýšlela, co teď. Už jsem neměla byt. Neměla jsem nábytek.
Moje vlastní máma byla na straně mé sestry. Vlastně jsem neměla vůbec nic. Jenom kufr plný oblečení a spoustu otázek. Co mám dělat?
Mám odejít? Nebo zůstat a bojovat? Dokázala bych ještě bojovat? Ale pak jsem si vzpomněla na něco, co mi říkala moje babička.
„Nikdy se nevzdávej, děvče. I kdyby se proti tobě postavil celý svět, vždycky je cesta. Jenom ji musíš najít. ”
Tak jo.
Najdu tu cestu. Nemůžu dopustit, aby mi někdo vzal to, co jsem si vybudovala. Nemůžu dovolit, aby se mi někdo vysmíval. Je načase, abych se postavila na vlastní nohy a ukázala jim všem, že jsem silnější, než si myslí.
[hudba] Že jsem víc než jen hodná holka, co se neumí ozvat. Je načase, abych si vzala svůj život zpátky. I kdyby to znamenalo nechat za sebou všechno, co mám ráda. [hudba]
Podívám se na mobil a znovu si přečtu zprávu od Anny: „Promiň.
Tohle nebyl nápad. Můžeme si promluvit? ” [hudba] Vezmu si kabelku a vyrazím. [hudba] Po těch dvou týdnech plných hádek jsem nevěděla, co mám čekat.
Ale když jsem otevřela dveře, [hudba] uviděla jsem Anny s kyticí květin a s lahví vína. Až se mi ulevilo. Nevypadala, že by mě chtěla naštvat. Ahoj.
Ahoj. Můžu dál? Jasně. Díky.
Tak. Já vím, že jsme měly dost divnej tejden. [hudba] a vlastně jsem ti chtěla říct, že jsem se chovala jako blbka. Moc mě to mrzí.
Nechci, aby ses zlobila. Tady. Přinesla jsem ti květiny. A možná bych ti měla taky říct, co se stalo.
[hudba] poslouchala jsem ji. A byla to Anna. Moje sestra. Která mi právě zničila byt a věci.
A teď seděla přede mnou a vypadala skoro jako člověk. [hudba] Myslím, že v tu chvíli jsem se rozhodla, že jí dám ještě jednu šanci. Přece jenom je to moje sestra. A rodina je rodina.
I když je někdy na nic. [hudba] I když je někdy na nic. Takže jsem se tedy rozhodla zůstat. Zůstat a bojovat.
Ale ne tak, že bych jí to dala zadarmo. Tentokrát jsem to byla já, kdo klade podmínky. A muselo to být jednou provždy. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se jí přímo do očí.
„Dobře. Zůstanu. Ale všechno se změní. Už nejsem tvoje mladší sestra, kterou můžeš využívat.
A už vůbec nejsem tvoje máma. Tohle je moje domácnost a moje pravidla. Nebo se odstěhuješ ty. Jinak budu nucená promluvit si s majitelem bytu o tom, co se tady děje.
“
Ana na mě vykulila oči. [hudba] Byla v šoku. Nečekala, že se ozvu. Ale já už jsem nebyla ta hodná holka, co se nechá vším protlačit.
Už jsem nebyla ochotná jen tak mlčet a nechat si všechno líbit. Ano, udělal jsi to. Rozbil jsi mé věci. Ano, je to špatné.
Ale pořád jsem tady. A pořád můžu bojovat. [hudba] Budu bojovat. [hudba] Nejdřív se ale musím omluvit.
[hudba] Za co? Za všechno. Za to, že jsem ti nevěřila. [hudba] Za to, že jsem tě nechala samotnou.
Za to, že jsem ti nikdy neřekla, že jsi šikovná, chytrá a silná. [hudba] že se o tebe bojím. Že chci, abys byl šťastnej. I když to znamená, že tě nebudu mít u sebe.
Jen mi chybíš. A [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] A já chci, abys věděla, že to nevzdám. [hudba] [hudba] [hudba]
Všechno je pryč. Můj pokoj, moje oblečení, moje vzpomínky.
Pořád to nevypadá, že by mi to došlo. Jako bych byla v mlze. Ale jedno vím jistě. Už nikdy nebudu takhle zranitelná.
Už nikdy nikomu nedovolím, aby mě takhle srazil na kolena. A začnu tím, že se postavím sama za sebe. Vlastně jsem se bála, že už nikdy nebudu mít odvahu znovu otevřít oči. Ale když jsem je otevřela, uviděla jsem strop, na který jsem se dívala celý měsíc.
Byla jsem zpátky ve svém bytě, ve své posteli, ve svém životě. Otočila jsem se na bok a uviděla jsem vedle sebe sklenici vody a lahvičku s prášky. Takže to byl jen sen. Jenom další z mých snů.
Nemůžu uvěřit, že jsem si myslela, že se něco změnilo. Povzdechla jsem si a otočila se na druhý bok. Možná to byl jen špatný den. Ale ráno jsem musela vstát a jít dál.
Jako vždycky. [hudba]
Nemůžu uvěřit, že jsem si myslela, že se něco změnilo. Celý ten dům. Ten smích.
Ty děti. To všechno byl jen sen. Jenom tma. Jenom já a ten studený strop.
A znovu jsem zavřela oči. Ale nemohla jsem spát.