Vytáhla jsem ji dovnitř a kopnutím zabouchla dveře. Pak vešla do světla mého bytu a já viděla ty modřiny. Protože před šesti měsíci by tohle bylo nemožné. Doslova jsme přišly na svět společně, v úterý ráno v dubnu, já o osm minut dřív než ona.
Dokonce si nás pletli i naši rodiče. Ale pak se věci začaly měnit. Nejdřív to bylo nenápadné. Poslala mi zprávu.
Pak přišlo jen „dneska večer nemůžu. “ Když jsme se viděly, byla jiná, tišší. Začala nosit dlouhé rukávy, i když přišlo léto a teploty vyšplhaly ke třicítce. Plánování svatby je stresující, to je všechno.
Usmála se, ale úsměv se nedostal do jejích očí. Tohle mělo být mé první varovné znamení. Nejdřív jsem si myslela, že to bude ono. Třeba to bylo naposledy, co jsem ji viděla takhle vyděšenou.
Ale pak přišla ta noc, kdy se objevila u mých dveří. Víš, jak to chodí, když máš dvojče? Jako bys měla v zrcadle někoho, kdo s tebou sdílí duši. Cítila jsem její strach dřív, než vůbec promluvila.
Ale nevěděla jsem, jak moc je to zlé. Řekla jsem jí, ať si sedne, a udělala jí čaj. Třásla se, když držela ten hrnek. Čekala jsem, až promluví, ale ona jen zírala do těch horkých listů, jako by v nich hledala odpovědi.
„Catherine,“ řekla jsem klidně, ale pevně. „Podívej se na mě. “
Pomalu zvedla oči. Měla je červené, podlité krví.
V tu chvíli jsem si všimla, že má na sobě mikinu s dlouhým rukávem, i když v bytě bylo horko. Bylo jí teprve pětadvacet, ale vypadala o deset let starší a unavenější. „Kdo ti to udělal? “ Zeptala jsem se přímo.
„Řekni mi jeho jméno. “
Zavrtěla hlavou, ale já viděla, jak se jí brada chvěje. „Nemůžu. Prosím, Alexo, nemůžu ti to říct.
“
„Můžeš,“ naléhala jsem. „Já jsem tvoje sestra. Cokoli mi řekneš, to si nechám pro sebe. Ale musím vědět, s kým mám mluvit.
“
Zavrtěla hlavou ještě důrazněji. „Ty s ním nebudeš mluvit. Nikdo s ním nebude mluvit. Je příliš chytrý, Alexo.
Všichni si myslí, že je dokonalý. “
„Kdo? Brandon? “
Nebyla to náhodná trefa.
Chodili spolu skoro dva roky a zasnoubili se před šesti měsíci. Znala jsem ho jako „dokonalou partii“, takového, jakého ho vnímali všichni ostatní. Chodil v oblecích, měl dobrou práci a vždycky věděl, co říct. Ale v jeho očích bylo něco, co se mi nelíbilo.
Způsob, jakým na Cat upíral pohled, když si myslel, že se nikdo nedívá, jako by ho vlastnil. Věděla jsem, že ji hlídá, ale myslela jsem si, že je to jenom žárlivost. Ne tohle. „Jak dlouho?
“ Zeptala jsem se. „Catherine, jak dlouho ti ubližuje? “
„Začalo to nenápadně,“ zašeptala. „Nejdřív to byla jen slova.
Moje vaření, moje oblečení, jak mluvím s jinými muži, i když to bylo jen zdvořilé k číšníkovi. Já bych nikdy…“
Odmlčela se a polkla. „Říkala jsem si, že to byla nehoda, že nemyslel ten stisk tak silně. Pak mě minulý týden strčil do zdi, protože jsem s ním nestíhala na jeho firemní večeři.
Měla jsem zpoždění, protože si se mnou chtěli povídat rodiče jednoho studenta po škole, a já ztratila pojem o čase. “
„On už nikdy ti neublíží,“ řekla jsem a můj hlas byl klidnější, než jsem se cítila. „Ty nechápeš. On říká, že když mě nechá odejít, zabije mě.
A já mu věřím. “
Podívala jsem se na své identické dvojče, své zrcadlo, svou druhou polovičku, člověka, se kterým jsem sdílela lůno a každý důležitý okamžik, a v hlavě se mi začal rodit nápad. V jejích očích se objevilo pochopení, následované strachem. „Ne.
Ne, Alexo, to nemůžeš. Je to příliš nebezpečné. “
„Nebezpečné je nechat tě, aby ses k němu vrátila. Poslouchej mě.
Za pár dní je vaše výročí. Řekni mu, že máš horečku. Řekni mu, že potřebuješ zůstat v posteli. Pak sem přijď a zůstaň se mnou.
Já se mezitím budu učit všechno, co bude potřeba. “
„Pozná to. Okamžitě pozná, že to nejsi ty. “
„Nepozná.
Vezmu si tvoje oblečení, naučím se tvé zvyky. Už jsem to udělala, když jsme byly děti. Pamatuješ, když jsem za tebe šla na ten test z matematiky? Vešla jsem do tvé třídy, přednesla tvou prezentaci a učitelka si ničeho nevšimla.
Nehledá rozdíly, protože si nemyslí, že bys měla odvahu ho podvést. Pamatuješ, začala jsem poté, co se stala ta událost na parkovišti před mou kanceláří? Tyler mě přesvědčil, že je to důležité. “
Na chvíli se odmlčela a zadívala se na své ruce.
„I když ho fyzicky zvládneš, co potom? Prostě řekne, že je to tvoje slovo proti jeho. “
„Ne, když budeme mít důkazy. Já už jsem ti řekla, že je pro mě nejdůležitější, abys byla v bezpečí.
Nejdřív ale potřebuji vědět všechno. Každou maličkost. Jak snídá, co nesnáší, na co reaguje. Každý detail, který by mohl prozradit, že nejsi Cat.
“
V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Vyskočila jsem a podívala se kukátkem. Tyler. Spolehlivý, věrný Tyler, který byl vždycky nablízku, když jsem ho potřebovala.
Otevřela jsem a on vstoupil. Když uviděl Cat, okamžitě zvážněl. „Co se děje? Co to tady proboha je?
“
Než jsem mu mohla odpovědět, Cat se zasmála. Byl to chladný, dutý zvuk. „Mluvíš, jako bysme si tu měly vyměnit role. Jako v tom filmu.
“
„Tyleru, je to Brandon,“ řekla jsem a můj hlas byl pevný. „Ubližuje jí. Už měsíce. A my dva jsme vymysleli plán.
“
Tyler se na mě podíval, pak na Cat, pak zase na mě. „Jaký plán? “
„Já se za ni vydám. Půjdu do jeho bytu místo ní.
Budu ji hrát tak dlouho, dokud neshromáždíme dost důkazů, aby ho policie zatkla. A mezitím bude Cat v bezpečí tady s tebou. “
Tyler se zamračil. „Ne.
To je šílené. Naprosto šílené. Co když ti ublíží? “
„Neublíží.
Protože si bude myslet, že jsem Cat, a tu už má zlomenou. Dokud budu hrát svou roli, nezpůsobí mi nic, co by mohlo zanechat stopy. Ale když zjistí, kdo jsem…“
„Co když na to přijde? “ Přerušil mě Tyler.
„Pak budu muset být rychlejší než on. “
Tyler na mě chvíli zíral. „Počkej. Počkej.
Chceš mi říct, že to myslíš vážně? Ty se chceš nastěhovat k muži, o kterém víme, že bije ženy, a doufat, že si toho nevšimne, že nejsi jeho snoubenka? “
„Přesně tak. “
„To je nejhloupější věc, jakou jsem tě kdy slyšel dělat.
A ty to víš. “
„Možná. Ale je to správná věc. “
Podíval se na Cat.
Ta tiše plakala, slzy jí stékaly po tvářích. „On říká, že když ho opustím, zabije mě. A já mu věřím, Tylere. Věřím mu, že to udělá.
Ale nemůžu ji nechat, aby za mě riskovala život. To nemůžu dopustit. “
„Taky nemůžu dopustit, aby ses k němu vrátila,“ řekla jsem. „Poslouchej mě.
Tohle je plán. Když to projde, budeš navždy volná. Když to neprojde… no, uvidíme. Ale ty se k němu nevrátíš.
To ti slibuju. “
Tyler se nadechl a já viděla, jak se v něm bojuje. Pak kývl. „Dobře.
Ale děláme to podle mých pravidel. Budu vědět o každém vašem kroku. A pokud se něco pokazí, zatáhnu ho do vězení dřív, než stačí mrknout. A potřebujeme důkazy.
Vážné důkazy. Ne nějaké ‚on řekl, ona řekla. ‘“
„Mám ho,“ řekla jsem. „Pamatuješ si tu kabelku, co mi dala Cat k narozeninám?
Tu s tou skrytou kapsou? “
„Ne,“ řekl Tyler. „Počkat. Ano.
Tu, co jsi ji dostala od Cat? Tu, která vypadá, jako by byla vyrobená na míru pro drogovou výměnu? Jo, pamatuju. “
„Není to na drogovou výměnu.
Je to na důkazy. Už jsem si koupila zapisovací zařízení. Malý, diskrétní. A mám plán.
“
O dva dny později jsme stáli před bytem v přízemí. Byl to cihlový dům, jeden z těch, které vypadaly, že by mohl být útulný, ale já jsem v tom uměla číst nebezpečí. Cat stála za mnou, ruce sepjaté. Tvář měla pohledovou, ale oči měla červené.
Nechali jsme si na ten okamžik, kdy se měla vydávat za nemocnou, ale teď bylo všechno skutečné. „Víš, co máš dělat, kdyby se něco pokazilo? “ Zeptal se Tyler. „Řekla jsi mi to asi třikrát.
Mám vytáhnout zástrčku. To je vše. Jen to mám vytáhnout ze zásuvky. A on se vypne.
Žádné kamery, žádné nahrávání. Jenom my dva a on. “
„A co když to nestačí? “
„Tak ho udeřím tak silně, jak budu moct, a uteču.
Ale ono to stačit bude. Musí. “
„Jsi si jistá, že to chceš udělat? “ Zeptala se Cat.
„Jsem si jistá. Tohle není o tom, co chci. Tohle je o tom, co potřebuješ. “
Podala jsem jí klíč, který jsem měla schovaný v kapse.
Byl to klíč od našeho starého bytu. „Tady. Když se něco pokazí, jdi tam. Máš jídlo, máš vodu, máš všechno.
Počkáš tam, než přijdu. “
„Co když nepřijdeš? “
„Přijdu. Slibuju.
“
Obejmula jsem ji a cítila, jak se mi do ramene tiskne. „Dávej na sebe pozor, Alexo. “
„Ty taky. Pamatuj, co jsem ti řekla.
“
„Nezapomenu. “
Než jsem stačila zareagovat, Cat zmizela v noci. Tyler na mě krátce kývl a pak zamířil k autu. Zůstal jsem sám před dveřmi.
Zhluboka jsem se nadechl a pak jsem vstoupil do Brandonova světa. Byli jsme v tom bytě už jen pár dní a já se učila jeho zvyky. Způsob, jakým popíjel kávu. Způsob, jakým listoval novinami.
Jak mluvil o lidech, když si myslel, že ho nikdo neposlouchá. Ale hlavně jsem se učila, jak číst jeho nálady. Varovné signály, které Cat znala tak dobře. Způsob, jakým se mu stahovalo čelist, když byl naštvaný.
Způsob, jakým ztišil hlas, když měl pocit, že ztrácí kontrolu. To byly chvíle, kdy jsem musela být nejopatrnější. Každé ráno jsem vstávala jako první, připravovala mu kávu přesně tak, jak ji měl rád, a pak jsem stála u dveří, dokud neodešel do práce. Pak jsem se pustila do práce.
„Dobré ráno, miláčku,“ řekl jsem a políbil ho na tvář, když vešel do kuchyně. Sedl si ke stolu, vytáhl telefon a začal psát zprávu. Nezvedl oči. „Snídaně,“ řekl a bylo to spíš rozkaz než žádost.
„Tu frittatu, co děláš v sobotu. “
„Jasně, zlato. “
Otočila jsem se k plotně a začala rozbíjet vejce do mísy. Ruce se mi netřásly.
Už ne. Ne po prvním týdnu. Teď to byla jen rutina. „Chceš sýr?
“
„Co myslíš? “
„Samozřejmě, že chci sýr. Vždycky ho chci. “
„Já vím, zlato.
Jen jsem se ptala. “
Ztuhl jsem a podíval se na něj. „Ona se ptá, jak ho chceš. Neříká ti, co máš dělat.
“
Chvíli jsem jen stála, vejce v ruce, a dívala se na něj. „Já vím. Já jen… promiň. Mám toho dneska hodně.
“
„Mě to nezajímá. Řekni to příště jinak. “
„Já vím. Promiň.
“
Otočila jsem se zpátky k plotně a položila vejce na pánev. Slyšela jsem, jak za mnou odstrčil židli. Jeho kroky se blížily. Pak jsem ucítila jeho ruce na svých ramenou.
Sevřely se, až to bolelo, a já jsem se donutila neucuknout. „Víš, že tě miluju, že jo? “ Jeho hlas byl u mého ucha, teplý, ale varovný. „Nejsi jako ty ostatní.
Ty mě nikdy neopustíš. “
„Já vím, Brandonu. Já tě taky miluju. “
Jeho stisk povolil.
Políbil mě do vlasů a vrátil se ke stolu. Vydechla jsem, až když jsem slyšela, jak si znovu sedá. Moje ruce se při šlehání vajec mírně třásly, ale donutila jsem se pokračovat. Nemohla jsem si dovolit, aby se to pokazilo.
Ne teď ne. O několik dní později mi Tyler zavolal, když byl Brandon v práci. „Jak se držíš? “
„Držím se.
Ale potřebuju vědět, jak dlouho to ještě potrvá. Já s ním vydržím jenom tak dlouho. “
„Dělám, co můžu. Mám pár lidí, kteří se ti ozvou.
Ale potřebuju víc času. Ty ho zvládneš? “
„Musím. “
„Dobře.
Poslouchej, mám pro tebe něco. Vím, že je to risk, ale myslím, že to budeš chtít vidět. “
„Co to je? “
„Nemůžu ti to říct po telefonu.
Je to důležité. Scházíme se zítra v kavárně, v té, co je za rohem od tebe. V poledne. “
„Já tam budu.
“
„A ještě něco, Alexo. Buď opatrná. Myslím, že jsme na něco narazili. A vypadá to, že je to ještě horší, než jsme si mysleli.
“
Zavěsil dřív, než jsem stihla odpovědět. Stála jsem uprostřed obývacího pokoje, poslouchala jsem ticho toho bytu a přemýšlela, do čeho jsem se to vlastně namočila. Ale ať to bylo cokoli, věděla jsem, že to musím dokončit. Pro Cat.
Druhý den v poledne jsem seděla v kavárně a nervózně popíjela kávu. Tyler se objevil, vyhlížel ustrašeně. Posadil se naproti mně a vytáhl složku. „Co to je?
“ Zeptala jsem se. „Důkazy. O Brandonovi. O tom, co dělal předtím, než potkal Cat.
“
Otevřel složku a já uviděla fotky. Skeny. Dokumenty. Všechno to na mě hledělo zpátky.
„Měl před Cat ještě další přítelkyně,“ řekl Tyler. „Dvě. Obě nahlásily zneužívání. Oběma to nikdo nevěřil.
A jedna z nich…“ Odmlčel se. „Jedna z nich je teď v léčebně. Ta druhá se přestěhovala do jiného státu. Snažila se začít znovu.
“
„On je zmlátil? “
„Ne jenom to. Vyhrožoval jim. Pronásledoval je.
Jedné z nich rozbil auto. Druhé se vloupal do bytu. Všechno to udělal, ale pokaždé, když to nahlásily, neměly důkazy. Byly to jeho slovo proti jejich.
A on má na své straně spoustu vlivných lidí. “
Podívala jsem se na fotky. Ženy. Mladé.
Které vypadaly jako Cat. Které vypadaly jako já. „To není všechno,“ řekl Tyler. „Mám podezření, že má v tom bytě schovanou zbraň.
Možná i víc. Když to budeš muset použít, aby ses ochránila, uděláš to. “
„Nejsem si jistá, jestli bych to dokázala. Vzít někomu život.
“
„Tak ho aspoň zneškodni. Nezabíjej ho, když nemusíš. Ale nenech ho, aby ti ublížil. Já to myslím vážně, Alexo.
Když to půjde do tuhého, mysli na Cat. Mysli na to, že pokud se něco stane tobě, on se k ní vrátí a tentokrát ji zabije. “
Polkla jsem a kývla. „Já to chápu.
“
„Dobře. Ještě jedno. Mám pro tebe tuhle. “ Vytáhl z kapsy malou krabičku.
„Je to elektronický záložní zdroj. Když se něco pokazí a budeš potřebovat pomoc, zmáčkni tohle. Pošle to signál mně. Během pěti minut jsem u tebe.
“
Vzala jsem si to a schovala do kapsy. „Děkuju, Tylere. Vážně. “
„Nemáš mi co děkovat.
Dělám to proto, že jsi jako moje sestra. A nikdy bych nedovolil, aby se ti něco stalo. “
Zvedl se a já věděla, že náš rozhovor skončil. Než odešel, otočil se.
„Ještě něco. Ten večírek. Ten firemní večírek, co se tě Brandon vždycky snaží přimět, abys na něm byla. Ten se koná příští týden.
Myslím, že bys na něm měla být. Ale tentokrát tam budeš muset být sama. Já tam budu, ale musíš být připravená. “
„Připravená na co?
“
„Na cokoli. Na všechno. Protože jakmile se na tom večírku něco stane, už nebude cesty zpátky. “
S tím odešel a já zůstala sedět u kávového šálku, která už dávno vystydla.
Večer se blížil. Zítra to začne. A já jsem si nebyla jistá, jestli jsem připravená. Den večírku nadešel.
Brandon byl nervózní, popotahoval si límec, kontroloval si hodinky. „Pojď, budeme mít zpoždění. Nerad chodím pozdě. Působí to špatným dojmem.
“
„Už jsem skoro hotová, zlato. Jen si potřebuju vzít náušnice. “
Stála jsem u zrcadla v ložnici a dívala se na sebe. Dlouhé vlasy, tmavé, stažené do drdolu.
Lehké líčení. Ty šaty, ty, co Cat milovala. Ale oči, které na mě hleděly z toho odrazu, byly moje. Byly to oči někoho, kdo se chystá udělat něco, co už nelze vzít zpátky.
„Alexo! “ Zvolal z obýváku. „Teď! “
„Už jdu!
“
Naposledy jsem se podívala do zrcadla a pak jsem se otočila a šla za ním. Brandon na mě čekal u dveří, s kabátem přes ruku. Podíval se na mě a na okamžik se v jeho očích mihlo něco, co vypadalo jako uznání. „Vypadáš dobře,“ řekl.
„Skoro jako bys věděla, co děláš. “
Nechala jsem si na tváři klidný výraz. „Dnes večer chci udělat dojem. “
„Hm.
“ Otevřel dveře a vyrazil ven. „Tak jdeme. “
Večínek se konal v hotelovém sále, velkém a přeplněném. Brandon se okamžitě ztratil v davu, poplácal po ramenou muže v drahých oblecích, smál se vtipům, které jsem neznala.
Zůstala jsem u něj jako přilepená, usmívala se, přikyvovala, odpovídala na otázky, které kladl. „Takže, Catherine,“ řekl muž s identifikačním štítkem, jakmile se Brandon odvrátil. „Vy jste ta, o které pořád mluví. Ta učitelka.
“
„Ano, to jsem já. A vy jste? “
„Jsem Jenkins. Pracuju s Brandonem.
Nebo spíš Brandon pracuje pro mě. “ Usmál se, ale v očích to neměl. „Říkal mi, že jste neuvěřitelně chytrá. Škoda, že jste nikdy nevyužila svůj potenciál.
“
„Promiňte? “
„Jen říkám, že si myslím, že jste schopná víc, než si Brandon myslí. “
Než jsem stihla odpovědět, Brandon se otočil a položil mi ruku na záda. Byl to tvrdý, varovný dotek.
„Tady jsi. Myslel jsem, že ses ztratila. “
„Ne, jen jsem si povídala s panem Jenkinsem. “
„Pan Jenkins má spoustu práce.
Neměla bys ho zdržovat. “
„To je v pořádku, Brandone. Já si to užíval. Catherine je okouzlující.
“
Brandonův úsměv se ani v náznaku nepohnul, ale ruka na mých zádech se zavřela. „Jistě. Ale přesto, máme tu pár lidí, se kterými si potřebujeme promluvit. Omluv nás, Jenkinsi.
“
Odvedl mě pryč dřív, než jsem stihla cokoli říct. Když jsme byli mimo doslech, sklonil se k mému uchu. „Co to bylo? “
„O čem to mluvíš?
Jen jsem si povídala. “
„Jenkins. Proč ses s ním bavila? “
„Protože ke mně mluvil?
“
„Nedělej mi tyhle kecy. Co jsi mu řekla? “
„Nic. Jen jsem řekla, že jsem ráda, že jsme se konečně potkali.
“
„Jenkins je důležitý muž. Nemáš mu co říkat. A nemáš se s ním ani bavit. Jasný?
“
„Jasný. “
„Jasný co? “
„Jasný, že se nebudu bavit s Jenkinsem. Jasný, že budu stát tiše vedle tebe a usmívat se, dokud to celé neskončí.
Jasný? “
Podíval se na mě a já viděla, jak se mu v očích mísí hněv s podezřením. Ale pak se jeho tvář uvolnila a on se usmál. „To je moje holka.
Teď pojď. Chci tě s někým seznámit. “
Bylo pozdě večer, když se ke mně Brandon konečně vrátil s dvěma skleničkami. Podal mi jednu a já si všimla, že má oči trochu skleněné.
„Vypadáš unaveně,“ řekl. „Měli bychom jít domů. “
„Já jsem v pohodě. Ještě si můžeme dát drink.
“
„Ne. Myslím, že je čas jít. “
Její tón byl konečný. Položil mi ruku na loket a vedl mě k východu.
Nezdvořile se rozloučil, ale on si toho nevšímal. Jakmile jsme se dostali na chodbu, vytáhl telefon a začal psát zprávu. „Měl bych ti říct, že vypadáš dneska večer opravdu dobře,“ řekl, aniž by zvedl oči. „Měl bych ti říct, že jsem rád, že jsem si tě vzal.
Měl bych ti říct spoustu věcí. “
„Měl bys? “
Zvedl oči a na okamžik jsem v nich uviděla něco, co jsem tam ještě neviděla. Něco, co vypadalo jako zranitelnost.
Ale pak to zmizelo, rychle jako přelud. „Ne. Myslím, že ne. Pojď, jdeme domů.
“
Zbytek cesty jsme jeli v tichosti. Když jsme dorazili do bytu, zamířil rovnou do ložnice a já slyšela, jak jeho mobil bouchl o noční stolek. O chvíli později se osprchoval. Seděla jsem v obýváku, držela skleničku vína, kterou jsem nedočkala, a poslouchala zvuky vody.
Zítra. Zítra to všechno skončí. Ale dnes večer jsem ještě byla Catherine, snoubenka. Druhý den ráno jsem vstala dřív než obvykle.
Stála jsem u okna v obýváku a dívala se na město, zatímco jsem popíjela kávu. Slyšela jsem Brandona, jak se pohybuje v ložnici, a o chvíli později vešel do obýváku. „Nemůžeš spát? “
„Myslím na dnešní den.
Na všechno, co se stalo. Na to, jak jsem se sem dostala. “
„Já vím, že to bylo těžké. Ale už je to za námi.
Jsi v bezpečí. Jsi tady se mnou. “
Podíval se na mě. Na okamžik jsem v jeho očích viděla něco, co vypadalo jako lítost.
Ale pak se to ztratilo. „Víš, že tě miluju, že jo? Že bych pro tebe udělal cokoli? “
„Já vím, Brandone.
Já vím. “
„Dobře. Jen se ujistěte. “
Zbytek dne proběhl jako každý jiný.
Uklidila jsem, uvařila jsem, odpověděla na zprávy od Cat. Ale pořád jsem měla v hlavě to, co řekl. Znělo to jako rozloučení. A já jsem si nebyla jistá, jestli se mi to líbí.
Toho večera, když jsme seděli u večeře, mi položil otázku, na kterou jsem nebyla připravená. „Když jsme se potkali, věděla jsi, že to bude ono? “
Zvedla jsem vidličku a pak ji zase položila. „Cože?
“
„My dva. Když jsme se potkali. Věděla jsi, že to bude ono? Že jsme spolu měli být?
“
Podívala jsem se na něj. Vypadal jinak. Méně si jistý sám sebou. Vypadal skoro zranitelně.
„Já… myslím, že jsem to nevěděla. Ne hned. “
„Ale teď už to víš. “
Byla to otázka, ale také to nebyla otázka.
Bylo to prohlášení. Prohlášení, že mě vlastní. „Ano,“ řekla jsem a podívala se mu přímo do očí. „Teď už to vím.
“
Usmál se a napřáhl ruku přes stůl. „Já taky. Já taky. “
Vzala jsem ho za ruku a usmála se.
Ale když jsem se podívala dolů, viděla jsem, že se mi třese ruka. Věděla jsem, že to nemůžu táhnout dál. Musela jsem to dokončit. Další den přišel.
Brandon odešel do práce. Jakmile se za ním zavřely dveře, vytáhla jsem telefon a zavolala Tylerovi. „Už jsem připravená. Dnes to uděláme.
“
„Jsi si jistá? “
„Nikdy jsem si nebyla jistější. Už s tím nemůžu žít. Ne, když je za tím tolik bolesti.
Ne, když jsem to viděla na vlastní oči. Musím to zastavit. “
„Dobře. Plán je v pohybu.
Odpoledne ti pošlu zprávu. Do té doby se drž. “
Zavěsil jsem. Stála jsem uprostřed obývacího pokoje a rozhlížela se kolem sebe.
Byt, který se mi nikdy nezamlouval. Muž, kterého jsem nenáviděla. Život, který nikdy nebyl můj. Ale dnes to všechno skončí.
A já jsem si byla jistá, že ať se stane cokoli, Cat bude v bezpečí. O pár hodin později mi na telefon přišla zpráva od Brandona. „Mám pro tebe dnes večer překvapení. Přijď domů v šest.
Chci, aby byl tenhle večer výjimečný. “
Zírala jsem na obrazovku. Moje krev ztuhla. Tohle nebylo v plánu.
Měl být v práci. Ale něco v tom tónu mě vyděsilo. Poslala jsem Tylerovi zprávu. „Změna plánu.
Musíme to udělat dnes večer. Řekl, že má překvapení. Přijď v šest. “
Odpověděl okamžitě.
„Rozumím. Buď opatrná. A pamatuj, na co jsme se ptali. Až přijde na lámání chleba, mysli na Cat.
“
V šest hodin večer jsem stála před bytem. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho slyšela v uších. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. „Brandone?
Jsem doma. “
Z kuchyně se ozval zvuk. Když jsem tam vešla, stál u pultu se skleničkou whisky v ruce. „Dobrý večer, Catherine.
“
„Dobrý večer. Kde je to překvapení? “
„Ještě ne. Nejdřív si s tebou chci promluvit.
“
Ztuhla jsem. „O čem? “
„O tom, že nejsi Catherine. “
Na okamžik se mi zastavilo srdce.
Ale donutila jsem se zůstat klidná. „O čem to mluvíš? Samozřejmě, že jsem Catherine. “
„Ne, nejsi.
“ Postavil skleničku a pomalu ke mně zamířil. „Naučila ses spoustu věcí. Naučila ses, jakou kávu mám rád. Naučila ses, jak připravit moje oblíbené jídlo.
Ale jsou věci, které se naučit nedá. “
„Jaké věci? “
„Třeba to, že Catherine má na levém zápěstí malé znaménko. “ Usmál se, ale nebyl to přátelský úsměv.
„Ty ho nemáš. Všiml jsem si toho první den, co jsi sem přišla. Ale chtěl jsem si počkat. Chtěl jsem vidět, jak daleko to dotáhneš.
A musím uznat, že jsi byla dobrá. Ale ne dost dobrá. “
Udělal krok vpřed a já o krok ustoupila. „Kde je moje žena?
Kde je Catherine? “
„Ne, to se tě ptám já. Kde je? Co jsi jí udělal?
“
„Já jsem jí neublížil. Nikdy bych jí neublížil. Ale ty… vy jste si mysleli, že jste chytřejší než já. Že mě dokážeš obelstít.
Ale ne. Já věděl, že se něco děje. Věděl jsem to celou dobu. “
„Tak proč jsi nic neudělal?
“
„Protože jsem chtěl vidět, co uděláš. A teď to vím. Takže ti dám jednu šanci. Řekni mi, kde je.
A možná, jen možná, nechám tě jít. “
„A co když ti to neřeknu? “
Úsměv mu zmizel z tváře. „Pak budeš litovat, že ses vůbec narodila.
“
Vrhl se po mně. Byla jsem rychlejší. Uhnula jsem stranou a on narazil do zdi. Než se stačil otočit, popadla jsem ze stolu těžký kovový stojánek na vaření a praštila ho s ním přes hlavu.
Ozval se tupý zvuk a on se zhroutil na kolena. „Mýlil ses,“ řekla jsem, když jsem nad ním stála. „Nejsem Catherine. Jsem Alexandra.
A přišla jsem si pro spravedlnost. “
Pak jsem se otočila a utekla jsem z bytu, zatímco za mnou ze země řval. Vběhla jsem do noci a nepřestala jsem běžet, dokud jsem neuviděla Tylerovo auto zaparkované o blok dál. Nastoupila jsem do něj a on okamžitě šlápl na plyn.
„Řekl jsi to? “
„Ne. Ale ví to. Ví, že nejsem Cat.
Ví to celou dobu. Musíme se dostat k Cat. Musíme ji varovat. On ji najde.
“
„Nenajde. Už jsem ji dostal do bezpečí. Čeká na nás. Ale budeme to muset nechat na policii.
Tohle už není na nás. Už to není na nás, abychom rozhodovali o tom, co se stane. “
Zavolala jsem policii a oni Brandona zatkli. Když jsme dorazili na stanici, Cat už tam byla.
Když mě uviděla, vrhla se mi do náruče. „Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím. Myslela jsem, že je po všem. “
„Je po všem.
Už je po všem. “
Bylo to poprvé, co jsem uvěřila, že to opravdu skončilo.