Život už nikdy neměl být jako dřív. To mi došlo přesně ve chvíli, kdy mi Nicole podala tu obálku. Stál jsem v předsíni domu, který jsem pomáhal udržovat, kde voněla káva a staré dřevo, kde Evan ještě před pár měsíci sedával u stolu se svým poznámkovým blokem. Bylo to jediné místo v domě, které po něm ještě vonělo.
Hodiny po pohřbu mě vyhodila. Doslova. Stála přede mnou s rukama založenýma v dokonale padnoucím černém kostýmu, s vlasy sčesanými do bezchybného drdolu, a dívala se na mě, jako bych byl něco, co si přinesl pes. V očích neměla ani stopu smutku.
Jen netrpělivost. „Zatímco jsi tu fňukal,” řekla a její hlas byl ostrý jako střep, „jsem tu dělala všechnu těžkou práci. Je to celé moje, Owene. Celé to.
” Rozhlédla se po chodbě, po obrazech, po tom masivním dubovém schodišti. „Byl to můj manžel, a to je konec. ”
Nechápal jsem to.
Musel jsem vypadat zmateně, protože si povzdech