Larisa se naklonila přes bílý ubrus a zašeptala té špinavé staré kolchozníkovi. Stál jsem u židle se sklenicí medu v ruce. Litrová, čistá, s novým víčkem se zlatým okrajem. Ráno jsem ji utřel hadříkem.
V restauraci Bílý šeřík najednou ztěžkla, jako by byla z cihel. Slyšel jsem dobře. Je mi osm šedesát, ale uši mě zatím nezradily. Milana si myslela, že hudba a cinkání příborů všechno překryjí.
Nepřekryly. Její matka Larisa sebou ani necukla, jen sevřela rty a podívala se na moje holínky. Staré, ale umyté. Položil jsem med k noze židle a odsunul si ji.
Tiše. Chtěl jsem odejít, nekazit synovi večer, nestát tam k smíchu. Dojdu si na zastávku, říkal jsem si. Poslední mikrobus jel tuším krátce po deváté.
V tom mi Ilia stiskl ruku. Pevně. – Tati, klid. Už mám plán.
Podíval jsem se na syna. Tvář měl klidnou, jen u oka mu škubla žilka. Takový je Ilia od malička. Když ztichne, znamená to, že si uvnitř všechno rozložil.
Sedl jsem si zpátky. Sklenice medu stála vedle a mně se zastydělo ne za holínky, ale za to, že jsem málem nechal syna samotného. Začalo to všechno ale ne v restauraci. U mě na dvoře, u staré studny.
Ráno kohout řval tak, že mu sousedův odrážel zpoza plotu. Září bylo suché, ale od rybníka táhl chlad. Vyšel jsem ve vatovaném kabátě, hodil slepicím zrní a šel ke skleníku. Západka na dveřích už třetí den zlobila.
Maličkost. Jenže kvůli takovým maličkostem se pak trhá fólie. U skleníku bylo cítit mokrou hlínu a rajčatovou nať. Poslední rajčata se ještě červenala.
Valja je vždycky sklízela dřív než já. Říkala: „Stěpo, nebuď hamižný. ” A já brumlal, že na keři jsou chutnější. V domě na parapetu ležela kniha Rozoraná celina.
Záložkou v ní byla stará stranická legitimace Valentiny. Nevyhodila ji, i když časy se dávno změnily. Po pohřbu jsem chtěl knihu uklidit do skříně, ale nedokázal jsem to. Žena zemřela před necelým rokem.
Ráno vstaneš a její šálek je na polici. A to je všechno. K obědu vjela na dvůr Iliova auta. Vystoupil v pracovní bundě a hned vlezl do kufru.
– Nazdar, tati. Čerpadlo zase chrčí. – Odkud to víš? – Bylo to slyšet po telefonu.
Syn je inženýr zemědělské techniky. Pracuje ve městě, ale do vesnice jezdí často. Jednou čerpadlo, jednou kapková závlaha, jindy pomůže se semeny. Nevolám ho zbytečně, ale přijíždí.
U studny sundal víko, zaposlouchal se do motoru a pustil se k trubce. Držel jsem baterku, i když bylo světlo. – Zásnubní večeře je v sobotu, řekl Ilia. V Bílém šeříku.
– Vím. – Milana chce, aby tam všichni byli v šest. Odmlčel se. Klíč cinkl o betonový kruh.
Za plotem se bába Ňura hádala s vnukem kvůli kolu. Obyčejný den. – Tati, jen si neber to sako z pohřbu strejdy Kolji. – A co je se sakem?
– Nic. Jen Milana říkala, že tam budou její příbuzní, nějaký šéf, městští lidé. – A já jsem kdo? Lesní.
Ilia vylezl, sedl si na okraj studny a utřel si ruce hadrem. – Takhle jsem to neřekl. – Řekl jsi to, jak jsi to řekl. – Taky nezačínej.
Jen je ten večer důležitý. Pro ni důležitý. – Pro mě taky. Čerpadlo opravil.
Voda šla rovnoměrněji. Seděli jsme na zápraží a jedli chleba s medem. Ilia se nedíval na zahradu, ale za kůlnu, kde mizela cesta k rybníku. Za pár dní přijela Milana do Krasných Lugů poprvé.
Auto řídil kluk z města, jeho jméno si nepamatuju. S nimi vzadu seděla Larisa ve světlém kabátě. Milana vystoupila opatrně. Měla drahé černé boty, lesklé, na tenké podrážce.
Na naší ulici to působilo skoro komicky. – Jé, Ilijušo, protáhla Milana, když pohlédla do dvora. Vy tu máte ale spoustu místa. – Vesnice, řekl Ilia.
Tady to tak je. Hezky se na něj usmála, ale když se otočila ke mně, úsměv stenčil. – Dobrý den, Štěpane Pavloviči. – Dobrý den, Milano.
Natáhl jsem ruku, podala mi prsty, ne dlaň. Rychle podala a rychle stáhla. Neurazil jsem se. Kdo ví, městský zvyk.
– Mami, opatrně, řekla Milana, když Larisa vykročila k zápraží. Je tu nějaké pěkno. Pěkno leželo rovně. Sám jsem ho přibíjel.
Larisa zvedla obočí, jako by před ní byla propast. – Nic se neděje, řekla s úsměvem. Jsme prostí lidé. V domě jsem postavil čaj, vytáhl zavařeninu.
Milana si sedla blíž k Iliovi, telefon položila displejem dolů, ale stejně se ho pořád dotýkala. Larisa si prohlížela kuchyň. – Dům máte pevný, řekla. A půdy hodně?
– Dost, jestli to není tajemství. Čtrnáct hektarů s podílem a valnou částí. Milana přestala sahat na telefon. – Čtrnáct, zopakovala Larisa.
To je u rybníka. – I u rybníka. – A co? Jen tak.
Krásné místo. Taková místa dnes mizí, když se jim člověk nevěnuje. – My se jim věnujeme. – No, skleníky jsou jedna věc, řekla jemně, a rozvoj druhá.
Ilia položil šálek na podšálek. Cinknutí bylo ostré. – Mami, nepřijeli jsme přece kvůli tomu, řekla Milana. – Ale prosím tě, jen se ptám.
Po čaji šli na dvůr. Milana držela Iliu za paži a šla po štěrku. Larisa zaostala a dívala se směrem k rybníku. Cesta klesá k vodě, tam za zahradami.
Starý kolchozní dvůr. Země je dobrá, černá. – A čí je cesta tam? Zeptala se.
Auto projede? – Projede. – Krásné, řekla. Tady by se daly postavit domečky.
Vytáhla telefon, jako by se dívala na čas, a otočila se tak, aby se do záběru dostal rybník. Viděl jsem to. – Lidé si i tak berou, řekl jsem. – Co berou?
– Brambory, okurky a med. Milana tiše odfrkla. Možná ne zle. Možná jí to přišlo směšné.
Ilia to slyšel. Já taky. Když odjeli, zůstal na dvoře zápach cizích parfémů. Na zápraží Milana zapomněla papírový ubrousek z auta.
Vítr ho honil po schodku. Zvedl jsem ho a hodil do kamen. Večer Ilia zavolal. – Tati, poseděli jsme normálně.
– Milana není zvyklá na vesnici. Všiml jsem si. – Ona není špatná. – Řekl jsem snad něco?
Ve sluchátku zašustilo. Asi vyšel na balkon. – Spěchá se svatbou, řekl Ilia. Chce to do zimy.
– A ty? – Nejsem proti. Jen tam začaly nějaké papíry. Kvůli budoucímu bydlení.
Říká předběžná dohoda, ocenění majetku, aby investor viděl zajištění. – Tak to ukaž právníkovi. – Ukážu. Mluvil klidně, ale příliš opatrně.
Tak se mluví, když vedle může někdo slyšet. – Ilio, nic nepodepisuj, dokud tomu neporozumíš. – Já nejsem hlupák, tati. – Hlupáci to obvykle říkají taky.
Odfrkl si. Potom najednou řekl:
– Tati, na té sobotní večeři, kdyby něco, neodcházej hned. – Jak to? – No, cokoli bys slyšel, neodcházej.
Poseď. – Děsíš mě? – Ne, jen prosím. – Ilio, co se děje?
– Zatím nic. Já to vyřeším. – Netáhni to sám. – Nejsem sám.
Neodpojil se hned. Ještě pár vteřin dýchal do telefonu. Pak krátké tóny. Položil jsem telefon vedle Valentininy knihy.
Stranická legitimace trčela ze stránek červeným růžkem. Za dva dny mě Milana navedla do města vybírat oblečení. Tak to řekla Iliovi: Štěpane Pavloviči, je potřeba vybrat něco slušného. Chtěl jsem odmítnout, ale mávl jsem rukou.
V obchodě Uhu mi přinesli šedé sako. Přes ramena táhlo, rukávy dlouhé. – To už je úplně něco jiného, řekla Milana. – Rukávy až k prstům.
– Upraví se. Ale vážně není moje. – Člověk má mít úroveň, Štěpane Pavloviči, usmála se Larisa. – Já úroveň mám svoji.
– Budou tam moji kolegové, povzdechla si Milana. Nechci, aby to pak někdo rozebíral. – Co rozebíral? – No, proč se chytáte každého slova?
– Protože jsou ta slova tvoje. Sako jsem nevzal. Koupil jsem si tmavě modrou košili sám za své peníze. U východu Milana řekla, že tyhle holínky by se do restaurace raději brát neměly.
– Můžu na boso? Zeptal jsem se. Odvrátila se. Druhý den jsem šel na obecní úřad pro potvrzení ke skleníkům.
U zápraží jsem potkal Pavla Jegoroviče Burova, bývalého předsedu kolchozu. Teď vedl radu podílníků. – Štěpane, řekl, zastav se na minutu. Odešli jsme k lavičce pod jeřabinou.
– Nebyli u tebe nějací lidé? – Jací? – Z Grad projektu nebo od nich. – Ne.
A co? – Motali se u rybníka. Ptali se, kdo má podíl, kdo jsou dědicové, kdo je v radě. Na tvoji půdu se ptali zvlášť.
Chvíli jsem mlčel. – Možná se dívali na cestu. – Cestu si prohlédnou na mapě. Potřebují obrys, chaty.
Vypadá to tak. Větří velké peníze. – Půda u rybníka jen tak neodejde, řekl jsem. Je tam předkupní právo družstva, rozhodnutí podílníků.
– Podíl není ubrousek, aby se u večeře předával. – Ubrousky máme teď drahé, se zlatými písmeny. Pozorně se na mě podíval. – Už se něco stalo?
– Ilijova nevěsta s matkou se zajímali o půdu. Pavel Jegorovič si sundal čepici. – Opatrně, Štěpane. Papír potom žije déle než láska.
– Ilia není hloupý. Večer přijel Ilia. Sám. Auto nechal za vraty.
Do domu nešel. Hned ke skleníkům. – Tati, musíme si promluvit. Vytáhl telefon a otevřel fotografii.
Na displeji byl list s drobným textem. Nasadil jsem si brýle. Slova poskakovala, ale některá jsem viděl jasně: předběžná dohoda, zajištění závazků, příloha a katastrální čísla. – Co to je?
– Návrh. Našel jsem to u Milany ve složce. Řekla, že je to k bytu. A tady je příloha o půdě naší.
– Kde si to vzal? – Prosila mě, abych vytiskl pár dokumentů. Uviděl jsem nadpis. Vyfotil jsem to.
Skandál jsem nedělal. Ilia schoval telefon. – Milana spěchá. Larisa říká, že po svatbě se všechno vyřizuje z nás.
Prý kvůli bytu a budoucímu projektu je potřeba ukázat, že rodina má zajištění. – Já nejsem zajištění. – Já vím. – Půda taky ne.
– Vím, tati. Sedl si na bednu u skleníku. Já stál vedle. – Co budeš dělat?
Zeptal jsem se. – Prověřím to do konce. Na večeři bude jedna dívka jako servírka. Dáša je od nás, neteř traktoristy.
Poprosil jsem jen, aby byla pozorná. Nic nenahrávat, nic nevyvádět. Jestli Larisa zase začne řeči o půdě, ať mi dá vědět. – Proč ji do toho zatahuješ?
– Sama to nabídla. Slyšela, jak Milana s matkou rezervovali sál. – Koho? – Ilia se na mě podíval.
Tebe? Šel jsem k sudu s vodou, i když jsem pít nechtěl. – Jasně, tati. – Co?
– Ještě nevím všechno. Proto prosím na večeři neodcházej. I kdyby to bylo nepříjemné. – Říkáš to podruhé, protože je to důležité.
– A když to nevydržím? – Vydržíš. Lehce si to za mě rozhodl. – Znám tě.
Řekl to prostě, bez lichocení. A já na to neměl co říct. Další den přijela Larisa ke mně sama taxíkem. Vstoupila na dvůr se složkou pod paží a úsměvem, kvůli kterému jsem měl chuť zavřít branku.
– Štěpane Pavloviči, doslova na pět minut. – Pojďte dál. – Ne, ne, budu venku. Máte tu dobrý vzduch.
Vzduch byl cítit hnojem od sousedovy krávy. Otevřela složku. – Tady není nic vážného. Jen souhlas s předběžným oceněním půdy pro pochopení rodinných možností.
– Jaká banka? – No, Štěpane Pavloviči, to jsou technické věci. – Když technické, Ilia mi je přinese sám. Vzal jsem listy.
Brýle byly v domě, ale i bez nich jsem viděl, že textu je hodně. Larisa rychle přikryla horní list dlaní. – Ale co byste tam hledal? Není to prodej.
– Tím spíš to nespěchá. – Jen je odhadce zítra volný. – Ať odpočívá. Usmála se ještě šířeji.
– Jste tvrdohlavý člověk. – To někdy tvrdohlavost dětem překáží, někdy pomáhá. – Dobře, řekla a zavřela složku. Probereme to po večeři.
V rodině se nejdřív ptá, nepodsouvá. Když taxík odjel, zavolal jsem Iliovi. Neodpověděl. Potom poslal zprávu, že je v práci, ozve se později.
Nepsal jsem mu o Larisе. Večer přijel sám, ale nedošel k domu. Zastavil se u vrat a přiložil pěst ke rtům. Potom ukázal k telefonu u auta.
– Slyším je. Vyšel jsem ke kůlně jako pro vědro. Štěrbinou ve vratech bylo vidět, jak u silnice stojí Larisino auto. Milana telefonovala a chodila sem a tam.
– Mami, na starého se musím měkčeji. Doneslo se ke mně. Je tvrdohlavý. Ilia hned ztuhne, když tlačíš.
Vítr posunul zvuk. Ještě něco řekla o tom, že po svatbě už bude všechno jinak. Milana ukončila hovor, uviděla nás a hned se usmála. – Jé, myslela jsem, že jste doma.
– Jsme tady, řekl Ilia. – Přijela jsem pro tebe. Pojď, musíme ještě odsouhlasit menu. – Pojďme.
Otočil se ke mně. – Tati, večer zavolám. Auto se otočilo a zvedlo prach. V ruce jsem držel kdoví proč prázdné vědro.
V noci volal Ilia pozdě. Už jsem ležel, ale nespal jsem. V domě tikaly staré hodiny s kukačkou. Jen kukačka byla už dávno rozbitá.
– Tati, Larisa za tebou přijela. – Přijela. – Dávala ti papíry? – Dávala.
– Podepsal jsi? – Ty mě máš úplně za hlupáka. Vydechl. – Ne, promiň.
– Ilio. Přestaň kolem toho chodit. Co víš? Mlčel.
– Vím, že nejde jen o svatbu, řekl nakonec. Ale potřebuju, aby to řekli sami. Jinak to pak bude: starý si to namluvil. – A kvůli tomu se musíš ženit?
– Musím pochopit, s kým jsem se chystal oženit. – A miluješ ji? Neodpověděl hned. – Miloval jsem.
Nebo jsem si myslel, že miluju. Nevím, tati. – Dobře, řekl jsem. V sobotu přijdu a neodejdu.
– Děkuju. – Můžu něco plácnout, jen nikoho nebij. – Blázne. Já jsem inteligentní.
Tiše se zasmál a na minutu byl zase mým starým Iljou. V sobotu ráno jsem šel k úlům. Med na dárek už byl vytočený, ale stejně jsem zkontroloval rámky. Včely hučely rovnoměrně.
Vzal jsem litrovou sklenici, nalil med po okraj, zašrouboval nové víčko a položil ji na stůl vedle tmavě modré košile. Košili jsem si vyžehlil sám. Na zádech zůstal sklad. Před odchodem jsem otevřel knihu.
Stranická legitimace ležela na stejné stránce. Podíval jsem se na Valentino jméno, zavřel ji a položil dlaň navrch. – Jdu, řekl jsem nahlas. Nikdo neodpověděl.
Do okresního města mě svezl soused ve staré Nivě. Jel pro náhradní díly a celou cestu nadával na ceny benzínu. U mostu nás předjel černý parketový vůz a postříkal sklo prachem. Mlčel jsem.
Myslel jsem na Iliu. U restaurace jsem vystoupil s předstihem. Bílý šeřík stál v hlavní ulici vedle lékárny a květinářství. Podíval jsem se na své holínky.
Čisté, ne nové, ale čisté. Ilia ještě nepřijel. Sedl jsem si na lavičku u lékárny. Sklenici medu položil vedle sebe.
Kolem šla žena s taškou léků. – Za kolik je med? – Neprodávám. Šla dál.
Vzal jsem sklenici sám. Litrová, čistá, s novým víčkem se zlatým okrajem. Doma jsem přemýšlel, že vezmu malou skleničku, ale ruka sama sáhla po litrové. Pro mladé přece, ať pijí čaj.
Restaurace stála u náměstí. Sloupy, skleněné dveře, nápis šeříkovými písmeny. Jedno písmeno blikalo. Nepamatuju si které.
Díval jsem se na něj, dokud se mě syn nedotkl loktem. – Tati. Uvnitř to vonělo smaženou rybou, parfémem a novou barvou. Dívka v bílé halence vzala moji bundu.
Nejprve se mi držela v rukou. Stará, ale čistá. – Můžu sem? Zeptala se dívka.
– Já sám. Dal jsem jí ji. Co už? Sál byl prostřený dlouhým stolem.
Bílé ubrusy, sklenice, ubrousky do domečku, po stěnách umělý šeřík. Prsty ležely na ubrousku a já sám nejedl. – Alespoň si kousni, řekl jsem. Potom žaludek není státní.
Smůl jsem taky. U vedlejšího stolku tahal chlapeček za stuhu od balónku. Matka šeptala: „Netahej. ” A on tahal dál.
Lidé měli svátek, přípitek. Milanin příbuzný dlouho mluvil o lásce, městských perspektivách a mladé rodině. Teta v zelených šatech vykřikla: „Hořké! ” Všichni se zasmáli.
Já taky trochu, abych neseděl jako pařez. Potom Milana vstala a poděkovala hostům. Mluvila krásně. Rodina, spolehlivost, budoucnost.
Při slově budoucnost Larisa zvedla sklenici a podívala se na muže v šedém obleku u dveří. Později jsem se dozvěděl: Viktor Luzgin z Grad projektu. – Štěpane Pavloviči, proč jste tak vážný? Zeptala se Milana.
Dnes je přece svátek. – Jím vážně. Někdo si odfrkl. Milana se usmála, ale oči zůstaly suché.
Po hlavním jídle jsem šel k umyvadlu. Jen jsem se potřeboval protáhnout. V zrcadle jsem uviděl starce v nové modré košili. Koupil jsem si ji sám.
Dobrá. Jen jsem v ní nebyl já. Když jsem se vracel, zastavil jsem se u vchodu do sálu. Milana stála stranou, u umělého šeříku, vedle Larisy.
Myslely si, že hudba a hovory všechno překryjí. A já mám sluch ještě dobrý. V kůlně slyším průvan škvírou. – Mami, viděls to?
Zašeptala Milana. Ten špinavý starý kolchozník. Co bylo dál, jsem už moc neslyšel. Možná řekla něco o holínkách, možná o medu.
Nepamatuju si. Stačilo mi to. Larisa odpověděla tiše. – Dnes to vydržíme.
Pak bude všechno v pořádku. Stál jsem u stěny. Vedle na parapetu ležel ubrousek. Někdo ho tam hodil.
Vzal jsem ho, pomačkal a položil zpátky. Hádat se mi nechtělo. Přistoupil jsem k vedlejšímu stolku, vzal sklenici medu a vrátil se ke svému místu. Chtěl jsem si vzít bundu a odejít, ať slaví beze mě.
Ilia byl rychle u mě, jako by čekal. – Tati, jdu domů. Stiskl mi ruku nad loktem. Tati, klid.
Už mám plán. – Jaký ještě plán? – Sedni si. – Nejsem malý kluk, abys mi poroučel.
– Právě proto. Prosím, věř mi. Kolem prošla Dáša s prázdným tácem. Z kapsy zástěry jí trčel telefon.
Z kuchyně křikli: „Dášo, vezmi omáčku. ” Obyčejný hluk. A já stál a držel se za rukáv. Vrátil jsem se ke stolu.
Milana už seděla vedle Ilii. Larisa si upravovala náramek a usmívala se na muže v šedém obleku. – Všechno v pořádku? Zeptala se Milana.
– Napil jsem se vody, řekl jsem. – Hm. Ilia za pár minut vstal. Hudbu ztišili.
Vzal sklenici, ale nenapil se. – Chci říct jen krátce. Děkuju všem, kdo přišli. Pro mě rodina nejsou krásná slova.
Rodina je, když se mluví poctivě, i když je to nepohodlné. Proto navrhuju připít si na poctivost v rodině. – Ach, dnešní mladí jsou chytří, řekla teta v zelených šatech. Ilia se usmál.
Špatně to dopadlo. Dáša se po pár minutách vrátila, postavila karafu. – Dáte si přidat? Zeptala se tiše.
Synův telefon krátce zablikal. Přejel prstem po displeji a schoval ho do kapsy. Larisa se vrátila skoro hned. Sedla si, otřela si rty ubrouskem a zvučně řekla:
– Tak co, moji milí, když už jsme se dnes sešli s rodinou, je třeba promluvit o budoucnosti.
Nejen o citech. Mladí potřebují oporu. – Mami, řekla Milana. – A co, mami?
Vždyť mám o vás starost. – Na budoucnost jsem se právě chtěl zeptat, řekl Ilia. V sále rozhovory utichly. Lidé mají rádi, když se program rozbije.
– Ptej se, řekla Milana. Jen se tak netvař. – Pamatuješ si předběžnou dohodu k bytu? – Samozřejmě.
Přece jsme to probírali. – Proč je tam příloha o otcově půdě? Ticho se stalo opravdovým. Milana si upravila pramen u spánku.
– Ilio, no to je formalita. – Jaká? – Obyčejná. Pro banku a investora, aby se ukázalo, že rodina má zajištění.
– Půda mého otce není zajištění pro tvoje smlouvy. Larisa položila dlaň na ubrus. – Ilio, nedělej před hosty výslech. Všechny dokumenty kontrolují odborníci.
– Ptám se Milany. – A já odpovídám jako matka. Vždyť budete jedna rodina. V rodině je všechno společné.
Seděl jsem a díval se na talíř. Pyré vystydlo. Vidlička ležela zuby nahoru. Otočil jsem ji.
– Štěpane Pavloviči. Larisa se otočila ke mně. Mladí musí někde bydlet, rozvíjet se. Vaše hektary stejně stojí prázdné.
Je vám samotnému těžko. Nikdo nic nebere. Jen rodina pomáhá rodině. – Půda není prázdná.
Je tam seno. Včely jsou poblíž. – Jaké včely? Řekla tiše Milana.
Ale slyšeli to mnozí. Ilia se k ní otočil. – Zopakuj to. – Řekla jsem, že teď nejde o tohle.
– Ne, řekla jsi o včelách. – No proboha, Ilio, nechytej mě za slovo. Mluvíme o normálním životě, o bytě, o budoucnosti. Muž v šedém obleku přistoupil ke stolu.
– Viktore, to jsme neplánovali, řekla Larisa. – Když už na to přišla řeč, lepší je mluvit přímo. Viktor Luzgin, Grad projekt. Naše společnost předběžně zvažovala pozemek u rybníka pro chatovou osadu.
V sále se začalo šeptat. Když vidí půdu, hned slyší peníze. – Kdo vás pozval na rodinnou večeři? Zeptal se Ilia.
– Pozvala mě Larisa Sergejevna. Řekla, že rodinný souhlas je získán a dnes lze klidně probrat další krok. Obchodní část zásnub. – Nepřekrucujte.
Milana vstala vedle syna. – Ilo, dost. Sám jsi říkal, že vesnice umírá. Sám jsi říkal, že otci je těžko.
Jen jsme hledali možnost. – Říkal jsem, že otec potřebuje pomoc s technikou. Ne prodej půdy. – No, pomoc taky něco stojí.
Vložila se teta v zelených šatech. – Přesně tak, podchytila to Larisa. A vy jste z nás udělali nepřátele. Ilia vytáhl složené listy.
– Tak vysvětlete přílohu. Tady je bod. Po registraci manželství získat souhlas vlastníka a vložit zemědělský podíl jako zajištění projektové smlouvy. Milana mi to dala jako papír k bytu.
Milana prudce natáhla ruku. – Neukazuj to všem. – Proč? – Protože je to osobní.
– Otcova půda je taky osobní. Larisa se přestala usmívat. – Ilio, našel jsi návrh. V něm mohou být jakékoli pracovní formulace.
– Kdo je psal? – Právník. – Jaký? – No, nepamatuju si příjmení.
Máme hodně odborníků. Luzgin položil složku na okraj stolu. – Aby nebyla křivá obvinění, ukážu schéma rozvoje území. – Není třeba, řekla Larisa téměř šeptem.
Ale on už rozložil barevný list. Byl na něm rybník. Cesta, čtverce domů, zelené cestičky. Tam, kde se na jaře boří traktor, byla rovná ulice.
– Předběžná skica, řekl Luzgin. Příjezd, komunikace, domy. Probírali jsme to s Larisou Sergejevnou a pokud jsem pochopil, i s Iljou. – Lžete, řekl Ilia.
Někdo zalapal po dechu. – Opatrně, Luzgin zvedl dlaň. Mám korespondenci o schůzce. – S kým?
– Z Milanina čísla přišlo potvrzení, že jste v obraze a jste připraven zvážit schéma po zásnubách. Ilia poprvé za večer hned nenašel odpověď. Ne proto, že by byl vinen. To jsem věděl.
Jen sebou neškubal. V sále šumělo. Larisa mluvila rychle, ale lidé už poslouchali jinak. Dáša stála u dveří a tiše posunula něco v kapse zástěry.
Všiml jsem si toho. – Dášo, zavolal jsem potichu. Přišla blíž. – Půjdete zpátky?
Zeptala se. – Půjdu. – Tam to není pěkné. – A kde je pěkně?
Uchechtla se. Úplně mladá, ale uchechtla se jako dospělá ženská u obchodu. Vešli jsme služební chodbou. Na vozíku stálo špinavé nádobí.
Z kuchyně hrálo rádio. Do sálu jsem se vrátil tiše. Ilia stál u stolu. Milana seděla rovně, rty sevřené.
Larisa držela sklenici, ale nepila. Luzgin rozložil na okraji stolu barevné schéma. Rybník, cesta, čtverce budoucích domů. Musel jsem se zeptat Ilii.
Udělal jsem to tiše, aby to neslyšeli. – Jak dlouho ti to potrvá? Sáhl do kapsy. Tam měl telefon a kousek papíru.
– Asi patnáct minut. Pavel Jegorovič už jede. Dáša má nahrávku. Larisa říká, že jsem sám prodával půdu.
Ať si říká. Papír je starší než kecy. – Nebuď hlasitý. – Nebudu.
Ale konec bude můj. Vyšel ven. Vrátil se za pár minut. U dveří stál Pavel Jegorovič s koženou složkou.
Starý předseda, který viděl moc věcí. Potom se stalo to, co se stát muselo. Ilia pustil nahrávku. Ne první.
Až druhou. Hlas Larisy, hlas Luzgina. Starý podepíše darovací smlouvu po svatbě. Syn už je skoro jejich.
Půdu u rybníka bude možné převést pod projekt. Staříci se v tom sami nevyznají. Nikdo netleskal. Nikdo nehlesnul.
Jen se v sále vypnul obyčejný vesnický šum. Dokonce víčko pod radiátorem přestalo cinkat. Larisa zbělela, ale hlas udržela. – Montáž.
To všechno se dá slepit. Dnes to udělá každý kluk. – Dášo, zavolal Ilia. Dívka prošla dopředu.
Tenisky skřípaly po podlaze. Zastavila se stranou od jeviště. – Já jsem to nahrála, řekla, v restauraci u služebního východu. Ilia mě prosil jen, abych upozornila, když uslyším o půdě.
A já jsem sama zapnula diktafon, když vyšel Luzgin. Slyšela jsem o darovací smlouvě a o podílnících. Upřímně jsem se lekla. Iliovi jsem dala kopii.
Peníze jsem nebrala. – A kdo se tě ptá na peníze? Odfrkla si Larisa. – Dáša zamrkala, ale neustoupila.
Pak jste sama říkala, že staříci se v tom nevyznají. – Děvče, ty nerozumíš dospělým věcem. – Možná, odpověděla Dáša. Ale slyším normálně.
V sále někdo řekl: „Správně. ”
Luzgin vstal. Prsty poklepal na svoji koženou složku, potom ruku stáhl. – Musím vysvětlit stanovisko společnosti.
– Viktore, ne, řekla Larisa. – Grad projekt zvažoval plochu u rybníka jako možnou. Byla nám předložena informace, že otázka s vlastníky je fakticky odsouhlasena, že rodinný podíl bude převeden dobrovolně, že rada podílníků nebude namítat. – Kdo ji předložil?
Zeptal se Pavel Jegorovič. Luzgin se podíval na Larisu. Nedlouho. Jeden pohled stačil.
– Larisa Rudová. – Vy sami jste měli zájem o zákonný pozemek, řekl Luzgin. Ne o rodinné schéma přes svatbu. – Ach tak.
– Přesně tak. Společnost toto předběžné stanovisko stahuje, dál se neúčastníme. Slova byla suchá, městská, ale pro Larisu to byl silnější úder než křik. Přišla s ním jako s razítkem a on razítko odnesl.
Pavel Jegorovič vytáhl brýle, nasadil si je a rozvázal svoji složku. Guma pleskla o stůl. – Teď posloucháme dokumenty, řekl. Ne obrázky.
Vytáhl staré protokoly. Papír zažloutlý, rohy ohnuté. Na jednom listu se rozpily inkoustové skvrny, protože tehdy, pamatuju si, pršelo a střechou ve správní budově zatékalo. Četl pomalu, bez zbytečných slov.
Kde bylo třeba, vysvětloval. Tady je rozhodnutí o obrysu u rybníka. Půda bývalého kolchozního podílu. Tady předkupní právo družstva.
Pokud chce někdo převádět, nejprve nabídka jde nám a bez schůze takové kusy neputují. „Štěpan nemůže tajně prodat sám a jemu to tajně vzít nemohou. ”
– A když budou chtít prodat všichni? Zeptal se mladík u stěny.
– Pak bude samostatné rozhodnutí, řekl Pavel Jegorovič. S oceněním a oznámeními. Nepřes zásnuby. Nepřes darovací smlouvu po svatbě.
Někdo se krátce zasmál. Hořce. Larisa znovu vstala. – Vy všichni teď nalétáte na představení, řekla.
Na uraženost staršího člověka. Uslyšel nepříjemná slova a teď se mstí. No ano, Milana řekla něco navíc. Je mladá.
Vybouchla. Ale co s tím má společného projekt? Milana zvedla hlavu. – Mami, dost.
– Ne, není dost. Teď nás topí. Stál jsem v uličce a díval se na Iliu. Syn svíral telefon v ruce.
Nechtěl pustit druhou nahrávku. Nechtěl Milanu zostudit ještě víc. Ale Larisa sama tlačila. – Ilio, řekl jsem tiše.
Pochopil. Pustil krátký úryvek. Nejprve z reproduktoru zašustila restaurační hudba. Potom Milanin hlas, tichý, ale slyšitelný: „Ten špinavý starý kolchozník.
”
Ilia to hned zastavil. Nedal tomu ani vteřinu navíc. V klubu bylo takové ticho, že konvice na stole u stěny klapala víčkem. Milana si zakryla tvář rukou.
Larisa otevřela ústa, ale neřekla nic. Vyšel jsem doprostřed uličky. Mluvit bylo nepříjemné, ale bylo to třeba. – Holínky mívám špinavé, řekl jsem.
Taková práce. Ale slova. Slova jsou někdy špinavější než holínky. Bývalý traktorista sklopil hlavu.
Učitelka přestala psát. Dáša se dívala do podlahy. Nechtěl jsem nikoho štvat. Ani Milanu.
Ani Larisu. To není potřeba. Potřebuju něco jiného. Aby půda neodešla podvodem.
Abychom si sami rozhodli, co s ní uděláme. – A co uděláme? Zeptala se prodavačka. Plevel tam přece opravdu roste.
– Ne všude je plevel, řekl jsem. U rybníka je voda blízko. Dají se postavit skleníky, bobuloviny. Ilia rozumí technice.
Odbyt ve městě zjišťoval. Dáša umí s objednávkami. Kdo chce pracovat, ať pracuje. Kdo chce dát podíl družstvu, uděláme smlouvu poctivou.
Bez svatby. – Kde vzít peníze? Zeptal se mladík. – Část techniky lze vzít na leasing přes okresní program, odpověděl Ilia.
Ne všechno hned. Nejdřív skleníky na malé ploše, potom bobuloviny. Už jsem to počítal. Ne zlaté hory, ale naše.
– Zase papíry, zabručel někdo. Pavel Jegorovič zvedl pěst. – Papíry jsou různé. Jedny kradou, druhé chrání.
V sále se lidé pohnuli. Už to nebyl hluk jako na začátku. Lidé se dohadovali k věci. Někdo se ptal na vodu, někdo na cestu.
Bývalý traktorista zabručel, že malý traktor synovce učitelky je hračka, ale podívat se dá. Larisa vzala svoji složku. Barevné obrázky vyklouzly a rozsypaly se po podlaze. Jeden list doletěl k mým holínkám.
Sehnul jsem se a zvedl ho. Podal jsem jí ho. – Vezměte si to. Vytrhla list, ale už bez dřívější síly.
– Budete litovat, řekla. Možná všichni budete litovat. – Počasí je i tak špatné, řekl najednou bývalý traktorista. Kam ještě víc litovat?
Někdo vyprskl. Larisa šla k východu. Luzgin za ní nešel. Sebral si své papíry zvlášť.
Krátce kývl Pavlu Jegorovičovi a vyšel jinými dveřmi. Milana vstala později. Na prahu se zastavila a podívala se na Iliu. – Nemusel si to pouštět, řekla.
– Nemusel, odpověděl. Ty jsi to taky nemusela říkat. Přikývla nebo jen škubla hlavou. Nevím.
Potom vyšla. Dveře se zavřely tiše. Schůze táhla ještě dlouho. Rozhodli jsme půdu neprodávat.
Rozhodli jsme založit družstvo pro skleníky a bobuloviny. Ne všichni hlasovali pro. Tři se zdrželi. Jeden nadával, že potřebuje živé peníze, a ne naše plány.
Pavel Jegorovič všechno zapsal do protokolu. Podpis jsem dal blíž ke konci. Ruka se mi netřásla, jen pero špatně klouzalo. Po schůzi ke mně přišli dva mladí.
Jeden byl ten kluk u stěny, druhý v pletené čepici. Přešlapovali a dívali se po sobě. – Štěpane Pavloviči, řekl první. Když budete stavět skleníky, můžeme u vás pracovat.
Byl jsem ve městě ve skladu. Teď tam propouštějí. – Můžete, řekl jsem. Jen u nás se vstává brzy.
– Já vstávám. – Uvidíme. Druhý se zeptal na bobuloviny. Ilia hned začal vysvětlovat, kde bude hlavní řada, jak táhnout vodu, jaký sklad je potřeba.
Stál jsem u okna a poslouchal, jak v rohu skřípe židle. Domů jsme šli pěšky. Auto Ilia nechal na obecním úřadě, řekl, že si ho zítra vyzvedne. Noc byla teplá, zářijová.
U sousedovic plotu štěkal pes. Potom nás poznal a zmlkl. – Jsi unavený? Zeptal se Ilia.
– A ty? – Hm. – A to byla odpověď. Krátce se zasmál, potom mlčel až domů.
Na jaře už u rybníka stály první skleníky. Ne tak velké jako na obrázcích v časopisech, ale skutečné. Kov, fólie, kapková páska, bedny na sazenice. Malý sklad jsme postavili.
Šedý, bez krásy, za to suchý. Nadával jsem od rána do večera. Jednou trubka leží špatně, potom kluk nedotáhl matku. Potom Ilia zase telefonuje.
Snášel to? Někdy odpovídal:
– Tati, stručně. Takhle je to podle projektu. – Tvůj projekt je na papíře a voda teče po zemi.
– Hned to opravíme. – Tak to opravuj. Dáša seděla ve skladu za stolem, u kterého dřív očividně někdo jedl instantní nudle. Na stole měla notebook, sešit a hrnek s uraženým uchem.
Přijímala objednávky, volala do obchodu, hádala se s řidičem. – Štěpane Pavloviči, křičela ze dveří. Zase jste poslali bednu bez štítku. – Ne, já, ale tamten, říkal jsem a ukazoval na mladíka.
– No jasně, odpovídal kluk. Já ji jen nesl. – Takže zatímco jsi ji nesl, štítek se lekl a odešel, řekla Dáša. Larisu jsem viděl jednou v okresním městě u notářské kanceláře.
Mluvila s nějakou ženou. Když si mě všimla, odvrátila se. Prošel jsem kolem. Jednou večer Ilia řekl:
– Tati, psala mi.
– Co píše? – Že jsme ji ponížili. Že se to dalo vyřešit potichu. Že tehdy nebyla sama sebou.
– A ty? – Zatím nic. Nalil vařící vodu do konvice na čaj. Čaj jsme měli obyčejný, černý.
Sedl si naproti. Telefon ležel mezi námi displejem dolů. – Tati, nepřeju jí nic zlého. – A není třeba.
Ale zpátky nemůžeš. – Tak nechoď. Vzal telefon až za hodinu. Napsal, smazal, znovu napsal.
Nakonec mi to ukázal. „Žij poctivě. Je to normální? ” Zeptal se.
– Krátké. To je špatně? – To je po našem. Odeslal to.
Ten večer odpověď nepřišla. Potom možná ano, neptal jsem se. Na podzim jsme zavírali poslední skleník před chladem. Den byl slunečný, i když listy už se lepily na holínky.
Ilia velel klukům. Dáša počítala dodací listy. Pavel Jegorovič seděl na bedně u skladu a pil čaj. – Štěpane, nehlučeli jsme zbytečně.
Podíval jsem se na skleníky, sklad, rybník. Chaty tam nebyly. Bílé ploty taky ne. Byli tam kluci v pracovních bundách, špinavé kolečko a Dáša, která křičela, že bez podpisu auto nepustí.
– Nezbytečně, řekl jsem. Valentina by se radovala. Nic jsem neodpověděl. Pavel Jegorovič to pochopil a nešťoural dál.
Večer jsem z parapetu vzal knihu. Rozoraná celina tam ležela od jara. Stará Valentinina stranická legitimace trčela jako záložka. Obálka byla odřená.
Roh ohnutý. Přejel jsem prstem po příjmení. – Valjo, řekl jsem u okna. Za oknem Ilia zavíral branku.
Pant zaskřípal. Vložil jsem stranickou legitimaci zpátky do knihy a postavil ji na polici, kde měla Valentina staré recepty a krabici s knoflíky. Potom jsem šel do kuchyně. Holínky jsem si sundal u prahu.
Špinavé byly. Co je pravda? To je pravda. Na podlaze hned zůstaly hroudy hlíny a já sáhl po hadru.
– Nech to, řekl Ilia. Já to hned uklidím. Postavil jsem konvici, mávl rukou a sedl si na stoličku. Nalil mi čaj do velkého hrnku, sobě do malého s prasklinou ucha.
Pili jsme mlčky. Za stěnou cvakaly hodiny. Venku někdo projel na mopedu a dlouho rachotil u zatáčky. Holínky stály u prahu, špinavé.
Dům byl čistý.