Penelope Mour byla zvyklá zabírat místo, ale ve společnosti Coldwell Design Group dělala všechno pro to, aby byla neviditelná. S váhou dvou set čtyřiceti liber byla plnoštíhlou ženou v kanceláři postavené z ostrých úhlů, skleněných stěn a těl tenkých jako břitva. Ve skutečnosti byla hlavní architektonickou návrhářkou firmy, i když jí to nikdo neřekl ani titulem, ani platem. Zatímco ostatní ženy v kanceláři, štíhlé asistentky jako Chloe Jenkins, nosily návrhářské tužkové sukně a trávily odpoledne flirtováním s partnery, Penelope seděla shrbená v zadním koutě bez oken.
Její stůl byl pevností z odložených nákresů, prázdných krabiček od jídla a nedokončených vizualizací. Byla tajným motorem, který udržoval firmu při životě, ale pro svého šéfa Harrisona Caldwella byla jen pohodlnou boxovací panenkou. Harrison vypadal, jako by ho vyrobili v korporátní laboratoři. Měl uhlazené blond vlasy, nosil obleky na míru v tmavě modré barvě a disponoval agresivní, nárokující se narcistickou povahou, kterou si může koupit jen generacemi nashromážděné bohatství.
Byl hrozný architekt, ale brilantní zloděj. Poslední tři roky systematicky bral Penelopiny průlomové návrhy, nalepil na ně svůj podpis a prezentoval je elitě města jako své vlastní. Bylo ponuré úterní ráno v centru Chicaga. Déšť bičoval prosklené stěny od podlahy ke stropu honosné konferenční místnosti.
Uvnitř Harrison dokončoval prezentaci pro Lakeside Zenith, masivní mnohamilionový komerční komplex. Penelope stála u těžkých dubových dveří, v náručí svírala hromádku záložních souborů a snažila se splynout se stíny. „A jak vidíte,” řekl Harrison hladce a ukázal na zářivou 3D vizualizaci na obrazovce, „moje vize pro Zenith zahrnuje udržitelné proudění vzduchu a přirozené světlo. Maximalizuje jak estetickou přitažlivost, tak energetickou účinnost.
”
Investoři souhlasně kývli. Penelope si prokousla vnitřní stranu tváře, dokud necítila měď. Její vize. Kvůli tomu zůstala v kanceláři do tří do rána po tři týdny v kuse, aby zdokonalila matici proudění vzduchu.
Počítala požadavky na nosné skleněné balkony, zatímco Harrison byl venku na dlouhých opilých obědech. Poté, co investoři odešli plni chvály a podání rukou, teplota v místnosti klesla. Jakmile zapadly matné skleněné dveře, Harrisonův okouzlující úsměv zmizel a nahradil ho povýšený úšklebek. „Penelope,” vyštěkl a povolil si hedvábnou kravatu, „co to proboha máš na sobě?
”
Penelope se podívala na své decentní černé kalhoty a oversized uhlově šedý kardigan, který nosila, aby skryla svou postavu. „To jsou jen mé pracovní šaty, pane Caldwelle. ”
Chloe Jenkins se z rohu zachechtala a klepala svými dokonale upravenými nehty o iPad. „Vypadá to jako cirkusový stan, Penny.
Vážně nemáš zrcadlo, nebo sis ho snědla taky? ”
Penelope se začervenala, hořela známou hanbou. Zírala na své ortopedické boty. „Já jen přináším záložní soubory, kdyby se investoři zeptali na konstrukční detaily.
”
„Nepožádal jsem tě, abys mluvila,” přerušil ji Harrison a vstoupil do jejího osobního prostoru. „Jsi zrůda, Penelope. Chodící, dýchající zátěž pro image této firmy. Kdybys nebyla mírně kompetentní v CAD softwaru, vyhodil bych tě před rokem.
Myslíš si, že muži s miliardami dolarů chtějí dát své peníze firmě, kterou zastupuje tlustá, neupravená troska? ”
„Harrisone, navrhla jsem celý projekt Zenith,” řekla Penelope a v hrudi jí vzplála vzácná jiskra vzdoru. „Každou jednotlivou čáru. ”
Harrisonovi oči ztmavly.
Přistoupil blíž a jeho hlas klesl do hrozivého syčení. „Nic jsi nenavrhla. Ty jsi provedla mé nápady. Jsi lidská tiskárna, Penelope.
A právě teď tiskárna není v pořádku. ” Otočil se k ní zády. „Běž udělat kancelářskou kávu a nepokaz to jako minule. Chloe chce ovesné mléko, ne mandlové.
”
„Prší,” namítla Penelope, hlas se jí třásl. „A mám termín na konstrukční revize. ”
„Řekl jsem, že jdi,” zahřměl Harrison. Náhlý objem způsobil, že Penelope ucukla.
„Přines tu kávu hned a vezmi si schody dolů. Bůh ví, že bys to kardio potřebovala. ”
Chloe se hlasitě zasmála. Penelope polkla obrovský knedlík v krku, oči se jí leskly nenasbíranými slzami.
Tiše kývla, otočila se a vyšla z konferenční místnosti. Nevzala si schody. Vzala výtah a opřela se o chladnou kovovou stěnu, zatímco se kabina spouštěla o čtyřicet pater. Tiše se modlila za den, kdy se země prostě otevře a pohltí ji celou.
Déšť v Chicagu toho dne nejen padal, ale útočil. Foukal z boku a štípal Penelope do tváře jako malé jehličky, zatímco se lopotila tři bloky do řemeslné kavárny, kterou Harrison vyžadoval. Neměla deštník. Chloe si její půjčila minulý týden a nikdy jí nevrátila.
Než dorazila do kavárny, vlasy měla přilepené k tváři a kardigan promočený na kůži, visel na její těžké postavě jako mokrá hadrová deka. Podala obrovskou objednávku: čtyři extra velká latté, tři ledové meči, dva dvojité espressa a Chloinu směšně složitou poloviční kofeinovou ovesnou makiato s vanilkou. Zaplatila firemní kartou a třesoucí se čekala u pultu. Když jí barista podal dva velké kartonové tácy, připadaly jí směšně vratké.
Jedenáct horkých a studených nápojů napěchovaných až po víčka vyvážených na křehkém recyklovaném kartonu. Penelope si těsně pod paži přitiskla koženou složku obsahující její původní náčrty pro nový projekt kasina, na kterém tajně pracovala, a začala trýznivou cestu zpět do kanceláře. Vítr jí vzdoroval každý krok, paže jí bolely, mokré oblečení se třelo a srdce jí bušilo z fyzické námahy i hluboké, duši drtící úzkosti. Když to rozliju, vyhodí mě.
Když mě vyhodí, nezaplatím matčiny lékařské účty. Přijdu o byt. Konečně se dostala do obrovského skleněného a ocelového lobby budovy Caldwell. Bokem postrčila těžké otočné dveře a snažila se udržet podnosy s nápoji v rovině.
Lobby bylo rozsáhlé s lesklými mramorovými podlahami, které byly aktuálně kluzké od deště, který sem vnesly stovky korporátních lidiček. Penelope byla tak soustředěná na udržení rovnováhy, že si úplně nevšimla zdi muže vystupujícího z VIP výtahu. Rychle kráčel, obklopen dvěma mohutnými muži v tmavých oblecích, a četl si dokument na telefonu. Penelope udělala krok vpřed.
Mokrá gumová podrážka zachytila okraj mramorové vložky. Kotník se jí podlomil. „Panebože, ne! ” vydechla.
Vrhla se vpřed, aby to napravila, ale hybnost byla krutá milenka. Oba kartonové tácy se prohnuly. Jedenáct šálků horké kávy, lepkavé meči a ledového mléka vystřelilo do vzduchu jako kofeinový ohňostroj a dopadlo přímo na hruď muže, který jí křížil cestu. Prásk.
Zvuk praskajících plastových víček se ozval rozlehlým lobby. Penelope tvrdě dopadla na kolena na mramorovou podlahu. Dech jí byl vyražen. Kožená složka se otevřela a její ručně kreslené nákresy se rozletěly po mokré podlaze.
V lobby zavládlo ticho. Penelope se snažila dostat na kolena a v hrůze lapala po dechu, když vzhlédla. Nad ní stál muž, který vypadal, jako by byl vytesán z žuly a drahé whisky. Byl vysoký, snad metr osmdesát osm, se širokými impozantními rameny, na kterých visel oblek z tmavé vlny na míru.
Teď byl zcela promočený hnědou kaší. Pěna kapala z klopy jeho saka. Zbloudilá kostka ledu sklouzla po jeho ostře bílé košili. Měl tmavé pronikavé oči, ostré lícní kosti a čelist pokrytou tmavým strništěm.
A právě teď ty oči zíraly na nepořádek na jeho hrudi s nečitelným výrazem. „Strašně moc se omlouvám,” zakřičela Penelope, panika jí stoupala v krku. Zoufale popadla ubrousky z kapsy, sáhla nahoru v slepé panice a dablala jeho zničený oblek. „Panebože, strašně moc se omlouvám.
Uklouzla jsem. Podlaha byla mokrá. Můj šéf mě zabije. Zaplatím za čištění.
Koupím vám nový oblek. Prosím, strašně moc se omlouvám. ”
Dva mohutní muži, kteří doprovázeli cizince, okamžitě přistoupili vpřed. Ruce jim sklouzly pod saka, tváře zkroucené hněvem.
„Šéfe,” zavrčel jeden z nich, muž s tlustou jizvou přes tvář, „ustupte. Postarám se o tuto nešikovnou. ”
„Přestaňte,” přikázal promočený muž. Jeho hlas byl nízký, neuvěřitelně hladký a rezonoval tichou autoritou, která okamžitě zmrazila bodyguardy na místě.
Dominik Ruso se podíval na třesoucí se promočenou ženu u jeho nohou. Ve svém světě se s ním lidé nesráželi. Lidé přecházeli ulici, když ho viděli přicházet. Jako hlava syndikátu Ruso, který ovládal přístavy města, realitní rozvoj a podzemní kasina, byl Dominik pohádkovým příběhem vyprávěným v jednacích sálech korporací i v zadních uličkách.
Byl nemilosrdný, chladný a vypočítavý, ale když se podíval na Penelope, neviděl urážku. Viděl skutečný, syrový strach. Hyperventilovala, slzy jí stékaly po baculatých tvářích a zoufale se snažila setřít espresso z jeho obleku za pět tisíc dolarů pomačkaným ubrouskem. Nedívala se na něj.
Neustále koukala nahoru na banku výtahů a šeptala: „Vyhodí mě. Harrison mě vyhodí. Jsem mrtvá. Jsem zničená.
”
Dominik se jemně natáhl a obtočil své velké, teplé ruce kolem Penelopina zápěstí, čímž zastavil její zoufalé otírání. Kontakt jí přiměl vydechnout a konečně se podívat do jeho očí. „Dýchej,” řekl tiše. „Váš oblek je zničený.
”
„Je to vlna. Přežije to,” odmítl Dominik. Pustil její zápěstí a ladně se přikrčil. K naprostému šoku svých bodyguardů začal sbírat mokré, rozházené nákresy z mramorové podlahy.
Zastavil se, když jeho tmavé oči sklouzly po horním náčrtu. Byl to návrh kasina, ten samý projekt, na který jeho legitimní přední společnost Ruso Real Estate právě podala slepou nabídku. Návrh na papíře byl ohromující, inovativní. Brilantně využíval strukturální křivky, o kterých si nemyslel, že jsou možné.
„Nakreslila jsi to? ” zeptal se Dominik, hlas se mu napjal náhlým zájmem. Penelope si agresivně otřela nos hřbetem ruky a nervózně přikývla. „Jo, je to jen vedlejší projekt.
Prosím, pane, musím se vrátit nahoru. Pokud se vrátím bez kávy, můj šéf…” Zalikala se, prostá únava a ponížení jejího života jí konečně zlomily. Vrhla se mokré papíry, nacpala je do zničeného portfolia a zvedla se ze země. Mokré oblečení jí přiléhalo, cítila se těžce, groteskně a nešikovně.
Otočila se a prakticky utekla k výtahům, zanechala za sebou louži kávy a ohromeného mafiánského bosse. Dominik se pomalu zvedl a držel v ruce osamělý, potrhaný roh nákresu, který mu nechala. V pravém dolním rohu stálo: Caldwell Design Group, vedoucí architekt Penelope Mour. „Mateo,” řekl Dominik, oči se mu stále upíraly na dveře výtahu.
„Zrušte moje obědové setkání s primátorem. Jdeme nahoru navštívit Caldwell Design Group. Zdá se, že mají něco, co mi patří. ”
Jízda výtahem do čtyřicátého patra působila jako pohřební průvod.
Penelope zírala na svůj odraz v naleštěných mosazných dveřích. Vypadala jako utopená krysa. Vlasy měla splihlé, oblečení potřísněné kávou a špínou. „Tohle je ono,” pomyslela si, hrudník sevřený.
„Vyhodí mě. ”
Dveře zacinkaly a ona vstoupila na hebký šedý koberec Caldwell Design Group. Kancelář byla noční můra s otevřeným prostorem, což znamenalo, že každý viděl všechno. Jak kráčela hlavní uličkou, začalo šuškání.
Hlavy se objevovaly nad monitory, klávesnice přestaly cvakat. Chloe Jenkins ji zahlédla první a vydala přehnané zasyknutí. „Můj bože, podívejte, co si kocour přitáhl. Spadla jsi do popelnice, Penny?
”
Harrison vystoupil ze své kanceláře se skleněnými stěnami, v ruce hrnek, stuhl na místě a zíral na Penelope. Jeho tvář prošla rychlou sérií emocí: zmatení, nedůvěra a nakonec hluboká, ošklivá rudá zuřivost. „Penelope,” řekl Harrison, hlas nebezpečně klidný, „kde je ta káva? ”
Penelope se zastavila uprostřed místnosti, celé tělo se jí třáslo.
„Měla jsem nehodu v lobby. Uklouzla jsem. Podlaha byla mokrá z deště a já jsem ty podnosy upustila. ”
Harrison udělal pomalý, promyšlený krok vpřed.
„Ty jsi je upustila? ”
„Já jsem zakopla,” zašeptala Penelope, slzy se jí znovu nahrnuly do očí. „Omlouvám se. Hned se vrátím.
Jen si vezmu kabelku. Zaplatím si to sama. ”
„Ty se vrátíš? ” Harrison náhle vybuchl a praštil hrnkem o Chloein stůl.
Keramika se roztříštila. „Máš vůbec ponětí, jak jsi nekompetentní? Jeden jednoduchý úkol, který by zvládla i cvičená opice, a ty to selžeš. Ale samozřejmě, že jsi to selhala.
Podívej se na sebe. ” Naklonil se k ní, mával rukou na její tělo. „Nedokážeš donést ani pár šálků kávy, aniž by ti do toho nevlezla tvoje vlastní tíha. Jsi nemotorný, ubohý, tlustý vtip, Penelope.
Nechala jsem tě tu z lítosti. Z lítosti k ubohé, osamělé ženě, která nemá nic kromě průměrné schopnosti kreslit čáry na počítači. ”
„To není pravda,” vzlykala Penelope, couvala a objímala se. „Navrhla jsem Zenith.
Víš, že ano. ”
„Zavři hubu,” zařval Harrison a ukázal prstem přímo do její tváře. „Nejsi nic. Jsi parazit.
Myslíš si, že tě někdo kdy zaměstná? Podívej se na sebe. Jsi odporná. Jsi propuštěná, Penelope.
Zbal si svoje krámy do krabice a zmiz mi z očí. Ani nemysli na to, že bys žádala o odstupné nebo doporučení. Zajistím, abys už v tomto městě nikdy nepracovala. ”
Celá kancelář sledovala v šokovaném, morbidním tichu.
Penelope stála jako zkamenělá. Srdce jí bylo rozdrceno na milion kousků. Měl pravdu. Kdo by ji zaměstnal?
Nebyla nic. Ding. Jemné cinknutí soukromého VIP výtahu se ozvalo napjatou kanceláří. Harrison prudce otočil hlavu, podrážděn přerušením.
Nikdo nepoužíval VIP výtah kromě majitele budovy a klientů nejvyšší třídy. Těžké stříbrné dveře se otevřely. Teplota v místnosti jakoby klesla o deset stupňů. Vystoupili tři muži.
Dva zvenčí byli masivní, postavení jako nákladní vlaky, ruce jim spočívaly zlověstně uvnitř tmavých sak. Ale byl to muž uprostřed, který odsál všechen vzduch z místnosti. Dominik Ruso vstoupil na šedý koberec. Svlékl zničené sako i kravatu, zůstal v čistě bílé košili s rukávy vyhrnutými k předloktí a odhalujícími záblesky temných tetování.
Jeho tvář byla maskou chladného, smrtícího klidu. Nevypadal jako firemní klient. Vypadal jako vrcholový predátor, který se právě zatoulal do dětského koutku. Harrisonův hněv okamžitě vyprchal, nahrazený uhlazeným, vtíravým úsměvem obchodníka.
„Promiňte, pánové,” řekl, rychle si uhladil vlasy a ustoupil od Penelope. „Můžu vám pomoct? Jsem Harrison Caldwell, generální ředitel této firmy. Dnes jsme neočekávali žádné návštěvníky.
”
„Jste ten muž, co právě křičel? ” zeptal se Dominik. Jeho hlas nebyl hlasitý, ale prořízl ticho jako žiletka. Harrison se nervózně zasmál.
„Ach, omlouvám se za narušení. Právě jste byli svědky poněkud nešťastného propuštění. Někdy musíte prořezat mrtvou váhu z firmy, abyste udrželi dokonalost. Pokud hledáte architektonické zastoupení…”
Dominik se na Harrisona nepodíval.
Jeho tmavé oči zcela minuly generálního ředitele a spočinuly na Penelope, která stála zkamenělá s mírně pootevřenými ústy. Poznala muže z lobby, muže, na kterého si vylila kávu. Ach bože, pomyslela si. Přišel nahoru, aby mě žaloval.
Dominik se začal procházet k nim. Jeho kožené boty tiše dopadaly na koberec. Bodyguardi se rozprostřeli, Mateo neformálně stanul před hlavními dveřmi a zamkl je hlasitým, definitivním cvaknutím. Vlna neklidu prošla zaměstnanci.
Chloe se zcvrkla na své židli. „Prořezat mrtvou váhu,” zopakoval Dominik tiše a nakonec se zastavil pár stop od Harrisona. „Zajímavá volba slov. ”
„No ano,” zakoktal Harrison, náhle se potil.
„Je neuvěřitelně nekompetentní. Jak jsem řekl, jsem Harrison Caldwell. A vy jste? ”
„Mé jméno je Dominik Ruso,” řekl hladce.
Jméno dopadlo do místnosti jako živý granát. Někdo v zadní části kanceláře doslova zasykl. Harrisonova samolibá tvář ztratila veškerou barvu, změnila se v nemocnou, popelavě šedou. Kolena se mu viditelně podlomila.
Každý obchodník v Chicagu věděl, kdo jsou Rusovci. Vlastnili polovinu betonu ve městě a kontrolovali odbory. Překročit Rusovce znamenalo podepsat si vlastní rozsudek smrti. „Pane Ruso,” koktal Harrison, hlas mu prudce praskl.
„Já jsem neměl tušení. Je to absolutní čest. Podali jsme anonymní nabídku na váš nový kasino projekt. Nečekal jsem, že přijedete osobně.
Prosím, pojďte do mé kanceláře. Dám vám napít. ”
„Nechci pít,” řekl Dominik, hlas mu klesl o oktávu. „A nechci vkročit do vaší kanceláře.
”
Dominik se pomalu odvrátil od třesoucího se generálního ředitele a podíval se na Penelope. Chladná, smrtící tvrdost v jeho očích okamžitě roztála, nahrazena něčím úplně jiným. Respektem. Sáhl do kapsy, vytáhl natržený roh nákresu, který sebral v lobby, a podržel jí ho.
„Slečno Mour,” řekl Dominik jemně a zajistil, aby celá kancelář slyšela, „tohle jste upustila v lobby. ”
Penelope zírala na papír, pak na děsivého mafiánského bosse. Její mysl byla úplně prázdná. „Vy… vy jste si ho vzal?
”
„Ano,” řekl Dominik. Pomalu otočil hlavu zpět k Harrisonovi a smrtící pohled se vrátil v plné síle. „Pane Caldwelle, podal jste nabídku mé společnosti na smlouvu o kasinu za sedmdesát milionů dolarů. Tvrdil jste, že jste vedoucí architekt?
”
Harrison polkl. „Ano. Ano, jsem. ”
Dominik udělal jeden krok směrem k Harrisonovi.
Čistá fyzická zastrašující síla způsobila, že se generální ředitel zakymácel zpět, dokud se jeho páteř nedotkla stěny přepážky. „Lhář,” sykl Dominik. „Před pěti minutami jsem viděl původní návrhy rozházené po mramorové podlaze lobby. Patří Penelope Mour.
Je génius za tímto designem. Ty jsi jen parazit, který krade dílo brilantní ženy. ”
Harrison zvedl ruce v obraně. „Pane Ruso, prosím, nerozumíte.
Pracuje pro mě, proto je její duševní vlastnictví…”
„Zmlkni,” přikázal Dominik. Ticho v místnosti bylo absolutní. Dominik se podíval na Harrisonův dokonalý oblek, pak zpět na Penelopiny slzami zbrocené tváře a promočené oblečení. Matematika nebyla těžká.
„Mateo,” zavolal Dominik, aniž by odvrátil pohled od Harrisona. „Šéfe,” odpověděl Mateo od dveří. „Pan Caldwell nám právě vysvětloval, jak řešit nekompetentnost,” řekl Dominik, krutý, děsivý úsměv se dotkl koutků jeho úst. „Myslím, že potřebuje praktickou ukázku o respektu.
Nech ho omluvit se dámě. Pořádně. ”
Mateo nesprintoval, dokonce ani nespěchal. Prošel otevřeným prostorem s neformální, děsivou chůzí muže, který lámal kosti pro zábavu.
Zaměstnanci se mu rozestoupili jako rudé moře. Harrison přitiskl záda na plocho ke zdi. Jeho bezchybně upravené blond vlasy se mu teď lepily na spocené čelo. „Počkat, chvilku počkejte,” zakoktal Harrison, ruce zvednuté v zoufalém uklidňujícím gestu.
„Pane Ruso, jsme obchodníci. Není třeba tohle. Mohu vám nabídnout slevu na zálohu. Můžeme Mour uvést jako spoluautorku nákresů…”
Mateo se zastavil přímo před generálním ředitelem.
Bez jediného slova sáhl a sevřel svou masivní, mozolnatou rukou Harrisonův hedvábný kravatový uzel, ostře ho otočil, vytáhl Harrisona vpřed a hrubě ho mrštil do středu podlahy přímo k promočeným nohám Penelope. Než se Harrison stačil vyškrábat, Mateo vrazil těžkou patou své italské kožené boty do jeho lýtek. S ostrým, nedůstojným zakvičením Harrisonova kolena narazila na tvrdou podlahu. „Zůstaň dole,” zaburácel Mateo a položil těžkou ruku pevně na Harrisonovo rameno, čímž ho připíchl do klečící pozice.
Penelope zasykla a udělala půl kroku zpět. Srdce jí bušilo proti žebrům jako uvězněný pták. Muž, který jí tři roky mučil, který zesměšňoval její váhu, ukradl její celoživotní dílo a držel péči o její matku nad ní jako sekeru kata, teď klečel u jejích nohou, třesoucí se jako vystrašené dítě. Dominik pomalu přešel, aby se postavil vedle Penelope.
Nedíval se na Harrisona. Díval se na Penelope. Jeho výraz byl pozoruhodně jemný pro muže s tolika krví na rukou. „Podívejte se na něj, Penelope,” instruoval ji tiše.
„Dobře se podívejte na muže, který vám řekl, že jste nic. Vypadá jako bůh, nebo vypadá jako zbabělec, který postavil celé své impérium na zádech brilantní ženy, kterou byl příliš slabý, aby ji respektoval? ”
Penelope se podívala dolů. Harrisonova tvář byla rudá ponížením a čistým terorem.
Třásl se, dech mu přicházel v mělkých, rozervaných záchvatech. „Omluvte se jí,” přikázal Dominik. Harrison se podíval nahoru, oči mu divoce těkaly po zaměstnancích, kteří sledovali jeho naprosté zničení s širokýma, nemrkajícíma očima. Chloe Jenkins se prakticky skrývala pod stolem.
„Já… já nemůžu,” zašeptal Harrison, jeho pýcha dělala poslední úbohou vzpouru. „Jsem generální ředitel. Nemůžu klečet před vlastními zaměstnanci. ”
Dominik si povzdechl, pomalý nebezpečný zvuk.
Neformálně si rozepnul manžety. „Mateo, zlom mu prsty jeden po druhém. Začni pravou rukou. Bude se muset naučit podepisovat svou společnost levou.
”
„Počkat, počkat, bože, prosím ne! ” zařval Harrison, když Mateo změnil úchop. „Podívej se na Penelope,” řekl chladně Dominik. „A omluv se jí.
Pořádně. ”
Slzy čiré paniky stékaly Harrisonovi po tvářích. „Promiňte, moc se omlouvám, Penelope. ”
„Za co?
” zeptal se Dominik. „Buďte konkrétní, pane Caldwelle. ”
„Za to, že jsem na vás křičel,” vzlykal Harrison a zíral na její boty. „A?
” pobídl ho Dominik. „Že jsem si vzal projekt Zenith,” přiznal Harrison, hlas se mu zlomil. „Ukradl jsem ho. Vzal jsem vaše plány a dal si na ně své jméno.
Ukradl jsem Zenith u jezera. Ukradl jsem mrakodrap na Michigan Avenue a připsal si zásluhy za nabídku na kasino. Všechno to bylo vaše. Vždycky jste to byla vy.
”
V kanceláři se rozlehl kolektivní výdech. Harrison právě před padesáti svědky přiznal masivní korporátní podvod. „A co dál? ” pobídl ho Dominik, tmavé oči se mu zúžily.
„Řekni jí, kdo je. ”
Harrison poraženě sevřel oči. „Jste génius, Penelope. Jste jediný důvod, proč se tato firma nezhroutila.
Jen jsem urážel váš vzhled, protože jsem se bál, že si uvědomíte, jak jste lepší než já, a odejdete. Prosím, prosím vás, řekněte mu, ať mě pustí. ”
Penelope zírala na uboze plačícího muže na podlaze. Léta věřila jeho krutosti.
Dívala se do zrcadla a viděla neohrabanou, bezcennou zátěž, kterou jí tvrdil, že je. Ale když se na něj teď dívala, zbaveného ukradené moci, ucítila v hrudi rozkvétat něco nového. Nebyla to lítost. Byla to svoboda.
„Přijímáte jeho omluvu, paní Mour? ” zeptal se jí Dominik a ustoupil, aby jí uvolnil prostor. Penelope se zhluboka nadechla. Narovnala se, ramena se jí srovnala navzdory vlhkému, přiléhavému svetru.
„Ne,” řekla hlasem jasným a pevným. „Nepřijímám. Omluva zrozená ze strachu není omluva. Je to jen sebezáchova.
”
Slabý záblesk hrdého úsměvu se dotkl Dominicových rtů. „Penelope, prosím,” vzlykal Harrison. „Podepsala jste neplatnou doložku o zákazu konkurence sepsanou Kirklandem a Ellisem. Nemůžete pracovat pro nikoho jiného v Chicagu.
Pokud odejdete, budete na tři roky právně vyloučena z architektury. ”
Dominik se zasmál. Byl to chladný, bezcitný zvuk. „Hraju golf s vedoucími partnery v Kirklandu a Ellis, Harrisone.
Do páté hodiny bude ta doložka roztrhána a oni budou auditovat každou smlouvu, které se vaše firma kdy dotkla. ” Dominik se podíval zpět do místnosti. „Ruso Syndicate stahuje svou nabídku na kasino. Dále, pokud zjistím, že jakýkoli dodavatel, developer nebo dodavatel v tomto městě bude od dnešního dne obchodovat s Caldwell Design Group, budou mi odpovídat.
”
Efektivně celou firmu zčernil. Harrison se zhroutil dopředu a vzlykal do rukou. Jeho kariéra a odkaz byly za méně než pět minut zcela zničeny. Dominik jemně položil ruku na spodní část Penelopiných zad.
I přes mokré oblečení bylo teplo jeho doteku elektrické. „Vezměte si své věci, Penelope. Máme obchod k projednání. ”
Penelope nebalila krabici.
Prostě přešla ke svému stolu, odhlásila se z počítače, vzala si zničené kožené portfolio a sáhla po zarámované fotografii své matky. Nedívala se na Chloe. Nedívala se zpět na Harrisona, který stále vzlykal na podlaze. Šla k VIP výtahu.
Dominik Ruso jí sekundoval, jeho ruka se vznášela těsně za jejími zády jako ochranný štít. Mateo je následoval a zanechal vyděšenou kancelář v ohromeném tichu. V okamžiku, kdy se těžké stříbrné dveře výtahu zavřely a odřízly je od světa, adrenalin, který držel Penelope vzpřímeně, náhle vyprchal. Kolena se jí podlomila, portfolio jí vyklouzlo z třesoucích se prstů.
Než stihla dopadnout na zem, Dominik ji zachytil. Jeho silné paže ji objaly kolem pasu a přitáhly ji pevně k hrudi. Nebojoval s její váhou. Držel ji snadno, pevně a jemně ji snižoval, dokud se nemohla opřít o mosazné zábradlí kabiny výtahu.
„Mám tě,” zamumlal Dominik, hlas zcela odlišný od smrtícího tónu, který použil s Harrisonem. Byl hluboký, uklidňující a neuvěřitelně vřelý. „Jsi v bezpečí. Jen dýchej.
”
Penelope se opřela o chladný kov a zabořila si tvář do rukou. „Nemůžu uvěřit, že se to právě stalo. Nemám práci. Lékařské účty.
Moje matka je v Mount Sinai Hospital na specializované kardiologické léčbě a já jsem právě přišla o jediný zdroj příjmu. ”
Dominik ustoupil a shodil si mokrou společenskou košili. Pod ní měl prosté, perfektně padnoucí černé tričko, které přiléhalo k jeho široké hrudi. Vzal si svůj suchý, těžký vlněný kabát, který měl Mateo přehozený přes zábradlí, a jemně ho obalil kolem třesoucích se ramen Penelope.
Voněl drahým cedrem a deštěm a zcela ji pohltil. „Nepřišla jsi o práci, Penelope,” opravil ji Dominik, lehce se přikrčil, aby jí viděl do očí. „Zbavila ses parazita. Co se týče Mount Sinai, ředitel nemocnice je můj kmotr.
Účty za tvou matku budou vymazány, než dorazíme na přízemí. Mateo, zavolej mu. ”
„Hned, šéfe,” zabručel Mateo a už vytáčel mobil. Penelope zírala na Dominika, ústa jí klesla v úžasu.
„Ty… ty to nemůžeš udělat. Nemůžu to přijmout. Ty mě neznáš. Postříkala jsem tě kávou.
”
„Ukázala jsi mi design za sedmdesát milionů dolarů, který měl zrevolucionizovat panorama South Side,” argumentoval Dominik, tmavé oči intenzivní a neblikající. „A udělala jsi to na zadní straně ubrousku, zatímco jsi pracovala pro tyrana, který s tebou zacházel jako se špínou. Jsi geniální, Penelope. ”
Penelope se odvrátila, tváře jí hořely.
„Já jsem tlustá a neohrabaná. Jsem troska. ”
Dominik natáhl své teplé prsty, chytil ji za bradu a přinutil ji podívat se na něj zpět. „Jsi nádherná.
Zaujímáš místo ve světě, který chce, aby ženy byly malé a tiché. Nikdy se už neomlouvej za svou přítomnost. ”
Zvonek výtahu oznámil otevření dveří do soukromého podzemního parkoviště. Elegantní, černý Maybach čekal s motorem na volnoběh.
„Kam jedeme? ” zeptala se Penelope váhavě, zatímco Mateo jí otevíral zadní dveře. „Jedeme do mého soukromého apartmá v The Langham,” řekl Dominik hladce a naváděl ji k autu. „Dáš si horkou sprchu, objednáš si, co chceš z pokojové služby, oblečeš si suché oblečení a pak si sedneme a probereme budoucnost Mour and Associates.
”
Penelope se zarazila, jedna noha v autě. „Mour and Associates? ”
Dominik nabídl vzácný, upřímný úsměv. „Můj syndikát vyžaduje exkluzivní interní architektonickou firmu.
Potřebuji někoho, kdo rozumí strukturální integritě. Někoho, kdo dokáže navrhnout kasino, které vypadá, jako by ho postavila Jeanne Gang, ale skrývá tajemství jako pevnost. Poskytnu kapitál, kancelářské prostory a klienty. Vy poskytnete genialitu.
Budete vlastnit jednaapadesát procent společnosti. Budete svým vlastním šéfem. ”
Penelopina mysl se točila. „Proč to děláte pro mě?
”
Dominikův výraz se zvážnil. Podíval se do tlumeně osvětlené garáže, stíny mu hrály na ostré čelisti. „Když jsem byl mladý, moji rodinu vyhnali z našeho sousedství muži v drahých oblecích, kteří si mysleli, že si mohou vzít, co chtějí, protože jsme je neměli sílu zastavit. Přísahal jsem, že už nikdy nedovolím, aby vyhrál arogantní tyran.
Vidím v tobě hodně ze sebe, Penelope. Ale co je důležitější, vidím už v těch plánech impérium. ” Podíval se na ni zpět, tmavé oči se jí zaměřily do jejich a poslaly jí po páteři mráz, který neměl nic společného s chladným deštěm. „Dohodneme se, paní Mour?
” zašeptal a natáhl ruku. Penelope se podívala na jeho velkou, zjizvenou ruku. Podívala se zpět na výtah, který vedl do její mizerné, neviditelné minulosti. Pak se zhluboka nadechla, těsněji si utáhla Dominicův těžký kabát kolem svých křivek a pevně mu vložila ruku do jeho.
„Máme dohodu, pane Ruso. ”
O šest měsíců později se chicagské panorama měnilo a Penelope Mour byla ženou, která držela pero. Její nová kancelář, rozlehlý rohový apartmán v sedmdesátém patře Centra, byla opakem Caldwell Design Group. Byla zalitá přirozeným světlem, doplněná teplým mahagonem a zcela její.
Zlaté písmo na matných skleněných dveřích hlásalo Mour and Associates, firmu plně podpořenou neomezeným kapitálem Ruso Syndicate. Sama Penelope byla k nepoznání od shrbené, třesoucí se ženy, která rozlila kávu v dešti. Přestala skrývat své tělo pod příliš velkými kardigany. Dominik ji představil soukromému krejčímu na Oak Street, který se specializoval na zakázkovou módu.
Dnes měla na sobě tmavě smaragdově zelené zavinovací šaty, které kopírovaly každou křivku a zdůrazňovaly její plné boky a jemné linie siluety. Vlasy měla upravené do hustých, sebevědomých vln. Zaujímala prostor a dělala to s naprostou autoritou. A proč by neměla?
Její matka, krásně se zotavující po operaci pod péčí doktora Samuela Rosenberga v Mount Sinai, byla konečně zdravá. Lékařské dluhy byly pryč. Její firma přetáhla nejlepší talenty ve městě, nabízela dvojnásobné platy a prostředí bez toxicity. Ale největší změnou byl muž, který se právě posadil na okraj jejího mahagonového stolu a neformálně si mezi prsty točil stříbrné pero.
Dominik Ruso byl pro podsvětí děsivým přízrakem, ale pro Penelope byl zjevením. Během minulých šesti měsíců se jejich profesní partnerství vyvinulo v intenzivní, vše pohlcující románek. Nejenže respektoval její mysl, uctíval její tělo. Bral ji na soukromé večeře při svíčkách do Balthazara, kde ji držel za ruku přes stůl a hodiny jí poslouchal, jak mluví o nosných vektorech.
Cítila se jako bohyně vytvořená z mramoru a oceli. „Zíráš na mě, paní Mour,” zamumlal Dominik, pomalý, ničivý úšklebek se mu rozprostřel po tváři. Penelope ucítila, jak jí do tváří stoupá vlna horka, ale neodvrátila pohled. Přistoupila blíž, položila ruce na jeho širokou hruď a cítila rovnoměrný tep jeho srdce přes šitý oblek.
„Jen jsem přemýšlela o tom, že se zítra začne montovat ocelová konstrukce kasina. Ruso Grand. Je to opravdu realita. ”
Dominik ji objal kolem pasu, přitáhl si ji k sobě a zabořil tvář do záhybu jejího krku.
Zhluboka se nadechl a políbil jemnou kůži těsně pod čelistí. „Je to realita díky tobě. Komise pro plánování města schválila návrh bez jediné revize. Jsi génius, amore mio.
”
„Musím jít dnes večer na stavbu,” řekla Penelope, dech se jí mírně zadrhl, když se jeho rty posunuly k jejímu uchu. „Dodavatelé včera nalili základ pro sloupy východního křídla. Chci osobně zkontrolovat proces vytvrzování betonu, než zítra ráno naloží ocel. Pokud bude v základu mikrotrhlina, celá konzolová střecha může selhat.
”
Dominik se odtáhl, tmavé obočí se mu mírně zamračilo. Ochranný, smrtící mafiánský šéf se okamžitě nahradil něžným milencem. „Bude tma a má sněžit. Pošlu s tebou Matea a bezpečnostní detail.
”
„Dominiku, je to staveniště, ne válečná zóna,” zasmála se tiše Penelope a přejela prsty po jeho hustých tmavých vlasech. „Jsem hlavní architektka. Potřebuji možnost chodit po své stavbě bez ozbrojeného doprovodu. Navíc Mateo je zaneprázdněn auditem lodních manifestů pro dovážený italský mramor.
Půjdu jen tam a zpět. Hodinu, slibuji. ”
Dominik jí zíral do očí, zjevně bojoval s každým instinktem, který ho nutil zavřít ji do zlaté klece. Nakonec si povzdechl a vtiskl jí na rty tvrdý, majetnický polibek.
„Jednu hodinu. Pokud nebudeš zpět v mém penthousu do osmi, přijdu tam dolů a budu ve velmi špatné náladě. ”
„Rozumím, šéfe,” zašeptala, srdce jí poskočilo. V půl sedmé slunce zcela zapadlo a hořký, kousavý chicagský vítr bičoval jezero Michigan.
Staveniště Ruso Grand se nacházelo na obrovském pozemku prémiové nemovitosti poblíž staré čtvrti Navy Pier. Byl to rozlehlý skelet z výztuže, betonových patek a tyčících se žlutých jeřábů. Směna už odešla domů a místo zanechali tísnivě tiché, kromě víchru větru a šustění těžkých plastových plachet. Penelope s jasně bílou ochrannou helmou a teplou kožešinovou podšívkou pod šitým trenčkotem si zapnula průmyslovou svítilnu.
Opatrně se proplétala po dřevěných prknech položených na blátivém terénu a mířila k základům východního křídla. Milovala vůni mokrého betonu a studené oceli. Voněla pokrokem, mocí. Klekla si vedle masivního základu z vystuženého betonu, přejela rukou v rukavici po povrchu a zkontrolovala vlhkostní senzory, které nainstalovala.
Perfektní. Vytvrzování bylo optimální. Ocel se mohla vkládat už zítra. „Je to krásný návrh, Penelope.
Opravdu. Tvoje nejlepší dílo. ”
Hlas se ozval ze stínu lešení, pronikl skrze skučící vítr jako zrezivělý nůž. Penelope stuhla.
Na zátylku se jí zježily chloupky. Pomalu se zvedla a otočila paprsek svítilny do tmy. Zpoza hromady ocelových nosníků vystoupil Harrison Caldwell, ale nevypadal jako uhlazený, arogantní ředitel, kterým kdysi býval. Vypadal naprosto šíleně.
Oblečení měl špinavé a pomačkané, rozcuchaný vous, tmavé, propadlé kruhy pod očima a páchl lacinou whisky. V pravé ruce držel těžkou ocelovou páčidlovou tyč. „Harrisone,” vydechla Penelope a opatrně couvala, boty se jí mírně smekly v mrazivém blátě. „Přišel jsem o všechno,” vyplyvil Harrison, hlas se mu třásl děsivou směsicí smutku a násilné zuřivosti.
„Moje firma zkrachovala za tři týdny. Tři týdny, Penelope. Moje žena si vzala penthouse ve Waldorfu. Vzala si auta, bankovní účty.
Každá architektonická komora v zemi mě zařadila na černou listinu. Jsem zničený a je to všechno tvoje vina. ”
„Je to tvoje vlastní vina, Harrisone,” řekla Penelope a snažila se udržet hlas klidný, i když jí srdce bušilo zběsilým rytmem o žebra. Nenápadně si vklouzla ruku do kapsy kabátu, prsty se dotýkaly studeného skla telefonu.
„Kradl jsi mi. Zneužíval jsi mě. Postavil jsi dům z karet a ten se konečně zhroutil. ”
„Dal jsem ti práci, když se na tlustého, ubohého amatéra nikdo jiný ani dvakrát nepodíval!
” zařval Harrison a praštil páčidlovou tyčí o kovový buben. Ohlušující řachot způsobil, že Penelope ucukla. „Vytvořil jsem tě a ty jsi mi zničila život kvůli mafiánskému bossovi. ” Udělal krok vpřed, oči mu divoce žhnuly.
„Jestli už nemůžu stavět, nemůžeš ani ty. Rozmlátím každý nosný senzor na tomto staveništi. Poškodím základy. A pak, Penelope, poškodím tebe.
”
Panika, chladná a ostrá, zaplavila Penelopiny žíly. Harrison nepřišel jen chlubit. Přišel způsobit katastrofální strukturální selhání a byl naprosto ochoten jí zabít, aby toho dosáhl. Ale když Harrison vyrazil vpřed a zamířil těžkou ocelovou tyčí k její hlavě, Penelope se nestáhla.
Plachá, neviditelná žena, která dřív v přestávkách plakávala, byla mrtvá. Byla Penelope Mour, partnerka nejmocnějšího muže v Chicagu. A toto staveniště znala lépe než svůj vlastní odraz. Hodila své těžké tělo na stranu a zakutálela se pod lešení.
Páčidlová tyč narazila do betonového sloupu tam, kde před chvílí byla její hlava, a vrhla jiskry a kousky kamene do mrazivého vzduchu. „Vrať se sem, ty tlustá krávo! ” zařval Harrison a slepě klopýtal do tmy za ní. Penelope se zvedla na nohy, dech se jí zrychlil.
Mysli, Penelope, mysli. Staveniště byl labyrint, ale ona nakreslila mapu. Věděla, že jen asi dvacet yardů na sever je rýha pro podzemní parkoviště, strmý pád hluboký dvacet stop do sítě odhalených výztuží. Vytáhla telefon z kapsy a naslepo pětkrát stiskla boční tlačítko, funkci tísňového SOS, kterou jí Dominik tak naléhal naprogramovat.
Poslala by to tichý okamžitý GPS signál přímo Mateovi a Dominikovi. Neutíkala. Běžela hlouběji do staveniště, směrem k rýze. „Nemůžeš se přede mnou schovat!
” křičel Harrison, kroky mu těžce šplouchaly v blátě. Bezhlavě máchal páčidlovou tyčí, rozbíjel dřevěné nosné trámy a tříštil stavební světla, čímž je hlouběji ponořil do stínů. „Neskrývám se, Harrisone! ” zavolala zpět Penelope, hlas se jí odrážel od betonových zdí.
Postavila se na samý okraj parkovací rýhy, dvacet stop pádu zející za ní. Popadla masivní stojan průmyslového světlometu a namířila ho přímo na cestu, po které Harrison klopýtal. Harrison zahnul za roh, lapal po dechu a zvedl páčidlovou tyč. Penelope stiskla vypínač.
Deset tisíc lumenů oslepujícího bílého světla explodovalo do Harrisonovy tváře. Ječel, ruce si hodil přes oči, úplně oslepený. S využitím veškeré své síly a hybnosti svého těžkého těla se Penelope vrhla vpřed. Nebála se své velikosti.
Využila ji. Srazila rameno přímo do Harrisonovy hrudi s razancí nákladního vlaku. Náraz mu vzal dech. Harrison letěl dozadu, upustil páčidlovou tyč a dopadl na kluzké bláto.
Nekontrolovatelně se sklouzl, až se mu nohy nebezpečně zapletly přes okraj rýhy. Ječel, zoufale se drápal po blátivém okraji, spodní část těla mu visela nad smrtící jámou ostrých výztuží dole. Penelope nad ním stála, těžce dýchala, hrudník se jí zvedal. Dívala se dolů na muže, který jí léta pronásledoval.
Sledovala, jak vzlyká a žebrá, zatímco se drží okraje propasti. Najednou řev výkonného motoru roztrhl noc. Pneumatiky skřípaly o dlažbu těsně za plotem. Během několika sekund bylo místo zaplaveno muži v tmavých kabátech.
Mateo se objevil první s potlačenou pistolí v ruce namířenou na Harrisonovu hlavu. Ale byl to muž, který přišel za Mateem, kdo způsobil pokles teploty vzduchu. Dominik Ruso vstoupil do ostrého záblesku světlometů. Jeho tvář byla maskou čisté, nefalšované vražednosti.
Neměl kabát. Měl vestu, rukávy vyhrnuté, tmavé oči upřené na Harrisona s příslibem nepředstavitelného násilí. „Dominiku,” vydechla Penelope, adrenalin jí konečně opadal. Dominikův pohled se stočil k ní.
Rychle ji prohlédl, zda není zraněná, a když viděl, že je v pořádku, vydal trhaný výdech. Pomalu přešel k okraji rýhy a postavil se přímo vedle Penelope. Podíval se dolů na Harrisona, který nekontrolovatelně vzlykal, prsty se mu klouzaly v mrazivém blátě. „Vytáhni mě nahoru!
” křičel Harrison, slzy mu stékaly po špinavé tváři. „Prosím, pane Ruso, prosím, vytáhněte mě! ”
Dominik naklonil hlavu, hlas smrtelně tichý. „Přišel jsi po tom, co je moje, Caldwelle.
Pokusil ses dotknout mé královny. Z úcty k ženě stojící vedle mě tě do této rýhy nehodím. ”
Harrison si vzdechl úlevou. Dominik se sklonil, oči měl prázdné a bez duše.
„Ale půjdeš do federálního vězení. Mateo už okresnímu prokurátorovi doručil důkazy o tvých firemních zpronevěrách. Budeš ubytován v nápravném zařízení Pontiac. A chci, abys věděl, Harrisone, že tam vlastním strážné.
Vlastním vězně. Po zbytek svého ubohého života budeš spát s jedním okem otevřeným a budeš přemýšlet, jestli dnes je ten den, kdy dám rozkaz. ”
Dominik pokynul Mateovi. „Vytáhni ho, zlom mu obě nohy, předej ho policii.
”
Mateo ho vytáhl za límec a vlekl plačícího, zlomeného muže do tmy. Jakmile byli sami, děsivý mafiánský boss úplně zmizel. Dominik klesl na kolena v blátě přímo před Penelope. Objal ji kolem pasu, přitiskl tvář k jejímu břichu a držel ji tak pevně, že cítila, jak se třese.
„Myslel jsem, že je pozdě,” zašeptal Dominik, hlas se mu lámal syrovými emocemi. „Myslel jsem, že jsem tě ztratil. ”
Penelope klesla na kolena v blátě přímo před ním a vzala mu tvář do dlaní. „Neztratil jsi mě.
Zvládla jsem to, Dominiku, protože už nejsem oběť. To jsi mě naučil. ”
Dominik se na ni podíval, tmavé oči se mu leskly slzami a ohromeným úžasem. Sáhl do kapsy a vytáhl malou sametovou krabičku.
Ani mu nevadilo, že klečeli v mrazivém blátě na staveništi. „Neplánoval jsem to udělat tady,” řekl Dominik, z úst se mu vydral dechberoucí smích, když krabičku otevřel. Uvnitř spočíval diamantový prsten, stejně úchvatný a strukturálně bezchybný jako budovy, které navrhovala. „Ale nebudu čekat ani vteřinu.
Penelope Mour, jsi mé impérium. Jsi základ mého celého života. Vezmeš si mě? ”
Penelope se podívala na muže, který viděl za její váhu, za její nejistoty a viděl královnu.
Objala ho kolem krku a políbila ho s veškerou vášní své duše. „Ano,” vykřikla proti jeho rtům. „Ano, vezmu. ”
O dva roky později se Ruso Grand Casino otevřelo veřejnosti oslavované jako architektonické mistrovské dílo.
Harrison Caldwell zůstal zamčený v cele bez oken, vyděšený stíny. A Penelope Ruso, neviditelná dívka, které kdysi bylo řečeno, že je nic, stála na vrcholu chicagského panoramatu. Geniální architektka, milovaná manželka a nesporná královna podsvětí, vládnoucí svému impériu z úplného vrcholu. Skutečná moc nespočívá v tom, že se vejdeš do formy, ale v tom, že formu úplně rozbiješ a postavíš si vlastní impérium.
Penelope dokázala, že lidé, kteří se tě snaží zmenšit, se obvykle bojí jen toho, jak neuvěřitelně mocná ve skutečnosti jsi.