Děti se u mého stolu smály, že páchne jako čekárna u doktora. Ewa, moje vlastní dcera, se jen usmála a řekla: „No nechte to být, děti občas něco vypustí.” Celý život jsem je živil, platil jim…
Nakrýval jsem stůl pomalu, tak jako už léta. Nejprve talíře, pak příbory, sklenice na čaj, chléb v košíku a okurky v malé misce. V hrnci se vařila polévka, brambory už stály sceděné a kotlety čekaly pod pokličkou, aby nevystydly. Obyčejná večeře, žádné zázraky. Taková domácí, aby se každý najedl teplého a měl sílu na další … Read more