V dubnu 1945 končila válka pro německé tankové velitele doslova v ohni. Helmut Wendorf, veterán těžkého tankového praporu SS 101, který kdysi bojoval po boku legendárního Michaela Wittmanna, uvízl ve svém hořícím Pantheru poté, co jeho stroj zasáhla salva protitankových granátů. Z kokpitu plného kouře už nebylo úniku. Stejně tragicky skončil o rok dříve Walter Kniep, velitel útočných děl z 17.
divize SS Panzergrenadier, kterého při manévrech ve Francii zabila špatně zamířená dělostřelecká střela. Tito muži patřili k nejúspěšnějším obrněným velitelům třetí říše, jejichž osudy se naplnily v posledních měsících konfliktu. Walter Kniep se narodil 13. prosince 1909 ve východním Prusku do farmářské rodiny.
Po studiích vstoupil k policii a v roce 1934 přestoupil k elitním jednotkám SS. Absolvoval důstojnickou školu v Braunschweigu a v dubnu 1936 byl povýšen na Untersturmführera, přičemž převzal velení protiletadlové roty vybavené dvacetimilimetrovými děly. Po vypuknutí války bojoval na západní frontě, ale rozhodující zkouškou se pro něj stala východní fronta. V roce 1941 velel rotě pluku SS Der Führer v brutálních bojích u Jelny, kde jeho muži drželi strategické pozice v sovětském obležení.
V listopadu 1941 byl těžce zraněn do hlavy a ramene. Po rekonvalescenci se v březnu 1942 vrátil ke své staré divizi Das Reich a koncem roku převzal velení útočného dělostřeleckého praporu. Jeho velká zkouška přišla v roce 1943 během ofenzívy u Belgorodu, součásti kurského tažení. Jeho prapor zničil 51 nepřátelských tanků a Kniep si vysloužil Rytířský kříž Železného kříže poté, co velel vyřazení 129 obrněných vozidel během pouhých dvanácti dnů.
V dubnu 1943 byl povýšen na Sturmbannführera a převelen k nově vzniklé 17. divizi SS Götz von Berlichingen, která měla bránit západní Evropu před spojeneckou invazí. Divize se potýkala s pomalým formováním a nedostatkem výzbroje. Dne 22.
dubna 1944, během ostrých střeleckých manévrů u Frozes ve francouzském departementu Vienne, zasáhl Kniepovu pozici špatně namířený dělostřelecký granát. Střepina ho zasáhla přímo do hlavy a zabila ho na místě. Další dva důstojníci utrpěli zranění. Přesné místo jeho pohřbu zůstává nejasné, existují fotografie čtyř vojáků čestné stráže převážejících jeho tělo z pole, ale definitivní potvrzení chybí.
Po skončení války byly jeho ostatky exhumovány a převezeny do Normandie, kde spočinuly ve vojenském mauzoleu v Montisen. Michael Wittmann, nejslavnější německý tankový velitel války, se stal symbolem nacistické propagandy. Po spojeneckém vylodění v Normandii v červnu 1944 se německá situace rychle zhoršovala. Wittmann byl pověřen obranou oblasti Falaise ve snaze zastavit spojenecký postup.
Dne 8. srpna 1944 během operace Totalize vedl útok se šesti tanky Tiger. Jejich úkolem bylo zastavit kanadský a britský postup u Saint-Aignan-de-Cramesnil. Jeho jednotka však byla přepadena britskými tanky Sherman Firefly.
Podle nejuznávanějších zpráv byl Wittmannův Tiger zasažen vysoce výkonnými granáty, což způsobilo explozi vnitřní munice a úplné zničení vozidla. Celá posádka zahynula okamžitě. Zbytky tanku zůstaly na bojišti měsíce. V roce 1982 historik Jean-Paul Pallud při průzkumu místa bitvy nalezl úlomky a dvě provizorní hrobky vykopané místním obyvatelstvem.
V jedné z nich bylo objeveno těžce zohavené tělo. V březnu 1983 proběhly rozsáhlejší vykopávky pod vedením Otta Horsta. Mezi nalezenými předměty byl identifikační štítek patřící Heinrichu Reimersovi, členu Wittmannovy posádky, a soubor zubů odpovídající chrupu samotného Wittmanna, kterému chyběly některé zuby. Z pěti mužů na palubě Tigeru 007 byli formálně identifikováni tři: Michael Wittmann, Heinrich Reimers a Rudolf Hirschel.
Další dvě těla nebylo možné kvůli intenzitě exploze identifikovat, a proto bylo všech pět pohřbeno do společného hrobu. S Wittmannem v Normandii bojoval i jeho bývalý nabíječ Günther Bollert, který se proslavil v bitvě u Villers-Bocage. Dne 20. července 1944 byl jeho Tiger čelně zasažen.
Výbuch mu utrhl nohu, přesto se dokázal vyprostit z hořícího tanku. Svým zraněním podlehl o několik hodin později. Wittmann se oženil s Hildegardou Burmesterovou 1. března 1944, jen několik měsíců před svou smrtí.
Po jeho smrti byla Hildegarda zdrcena, zpočátku byl veden jako pohřešovaný. Později se znovu vdala a žila diskrétně až do své smrti, ale podle svědectví nadále navštěvovala jeho hrob. Wittmann za svou kariéru získal Rytířský kříž s dubovými ratolestmi a meči, vyznamenání, které mu osobně předával Adolf Hitler. Jiný osud potkal Heinze von Westerhagena, velitele 101.
těžkého tankového praporu SS. Narodil se v roce 1911 a k nacistické straně se připojil už v roce 1929. Během bitvy u Kurska v červenci 1943 utrpěl vážné zranění hlavy, které ho poznamenalo na celý život. Přesto byl v červenci 1943 jmenován velitelem 101.
těžkého tankového praporu. Když se spojenci vylodili v Normandii, jeho jednotka musela urazit 450 kilometrů po silnici, protože železnice byla poškozena, a cestou trpěla neustálými nálety. V bitvě u Villers-Bocage 13. června 1944 zničily Tigery jeho praporu britskou kolonu s 27 obrněnými vozidly.
Westerhagen se ale kvůli následkům zranění hlavy musel léčit. V listopadu 1944 se vrátil k přejmenovanému 501. praporu a zúčastnil se ofenzivy v Ardenách, kde byl součástí předvoje Kampfgruppe Peiper. Drsné zimní podmínky a logistické problémy postup zastavily.
Dne 19. března 1945 byl Westerhagen zbaven velení a převelen do důstojnické zálohy. Oficiálně zemřel na následky nepřátelské bomby, ale historik Wolfgang Schneider zdokumentoval, že spáchal sebevraždu osobní pistolí poté, co byl odvolán, přičemž k tomu přispělo jeho zhoršující se zdraví a zoufalá situace říše. Johannes Bölter se narodil v roce 1915 v Mülheimu.
Do armády vstoupil v roce 1933 a prošel polským i francouzským tažením. V březnu 1942 byl přidělen k 502. těžkému tankovému praporu, jedné z nejprestižnějších jednotek Wehrmachtu. V dubnu 1944 dosáhl 89 potvrzených zničených tanků a získal Rytířský kříž.
V srpnu 1944 byl jeho Tiger zasažen sovětským protitankovým granátem, těžce zraněný byl evakuován a hospitalizován. Po uzdravení sloužil jako instruktor. V lednu 1945 byl povýšen na kapitána a velel bojové skupině v oblasti Kasselu. Na konci války se mu podařilo dostat do Erfurtu za svou ženou a dětmi.
V roce 1950 uprchl do západního Německa, aby se vyhnul uvěznění v komunistickém režimu. Zemřel v roce 1987 ve svém rodném městě. Otto Carius se narodil v roce 1922 ve Zweibrückenu. Dvakrát byl odmítnut kvůli nízké váze a malému vzrůstu, než se mu podařilo narukovat k protitankovým jednotkám.
V roce 1943 byl převelen k 502. praporu, kde velel tanku Tiger. Jeho nejslavnější akce se odehrála 22. července 1944 v bitvě o Malinavu, kde spolu s Albertem Kersherem zničil 17 sovětských tanků za méně než dvacet minut.
O dva dny později byl vážně zraněn při průzkumu na motocyklu. Po válce vystudoval farmacii a v roce 1956 otevřel lékárnu, kterou pojmenoval Tiger-Apotheke na počest svého oblíbeného tanku. Napsal také paměti, které se staly důležitým pramenem pro vojenské historiky. Kurt Knispel se narodil v roce 1921 ve Svitavách v Sudetech.
V roce 1940 se dobrovolně přihlásil k obrněným jednotkám. Během operace Barbarossa sloužil jako střelec a postupně se vypracoval na jednoho z nejsmrtonosnějších tankistů války. Je mu připisováno 168 potvrzených zničených tanků, možná až 195. Nikdy neobdržel Rytířský kříž, přestože byl doporučen čtyřikrát, pravděpodobně kvůli svému vzpurnému postoji.
Dne 28. dubna 1945 byl ve Vrbovci na Moravě jeho Tiger vyřazen z boje. Podařilo se mu zničit deset nepřátelských tanků, než byl zasažen. Podle zpráv byl zraněn do břicha a 30.
dubna ve věku 23 let zemřel. Jeho ostatky byly nalezeny až v roce 2013 a převezeny na vojenský hřbitov v Brně. Ernst Barkmann se narodil v roce 1919 v Kisdorfu. Prošel polským tažením jako kulometčík, později se přeškolil na tanky.
V červenci 1943 bojoval v bitvě u Prochorovky. Jeho nejslavnější akce se odehrála 27. července 1944 u Le Loray, kde se svým Pantherem přepadl americkou obrněnou kolonu a zničil až devět Shermanů, čímž zmařil americký postup v oblasti. Po válce se vrátil do rodného města, sloužil jako velitel hasičského sboru a starosta.
Zemřel v roce 2009. Karl Wilhelm Knauth se narodil v roce 1916. V roce 1943 vstoupil k 505. těžkému tankovému praporu vybavenému tanky Tiger.
Zničil více než 101 nepřátelských obrněných vozidel a získal Rytířský kříž. V dubnu 1945 byl jeho prapor uvězněn v halbeské kapse. Dne 25. dubna 1945 velel zoufalému pokusu o průlom u jezera Oderin.
Jeho tank byl zasažen a vyřazen. Padl v boji mezi 25. dubnem a začátkem května 1945 a byl pohřben na hřbitově v Halbe. Rudolf-Heinz Ruffer, pilot Luftwaffe specializující se na ničení tanků, zničil během asi 300 misí nejméně 80 nepřátelských obrněných vozidel.
Dne 16. července 1944 byl jeho Henschel Hs 129 zasažen protiletadlovou palbou u Lvova. Nouzové přistání nepřežil. Bylo mu pouhých 24 let.
Poslední měsíce války tak pohltily většinu těchto mužů. Někteří padli v boji, jiní zahynuli při nehodách, další se pokusili po válce žít v ústraní. Jejich příběhy zůstávají součástí temného odkazu nacistického Německa a jeho obrněných sil.