Ernst Kaltenbrunner nastupoval 30. ledna 1943 do úřadu v Berlíně, který nesl zkratku RSHA, jako dědic Reinharda Heydricha, zavražděného o půl roku dříve československými výsadkáři. Nebyl to úřad v běžném slova smyslu, nýbrž nervové centrum nacistického teroru, v němž se spojovalo gestapo, kriminální policie a zpravodajská služba SS. Kaltenbrunner nepřicházel nic vytvářet, měl udržet v chodu stroj, který již fungoval, a to v okamžiku, kdy se válka začala obracet proti Německu.
Cesta, která ho sem přivedla, začínala v Rakousku, kde se narodil 4. října 1903 v Read Im Innkreis. Pocházel z rodiny právníků a vyrůstal v prostředí poznamenaném pangermánským nacionalismem, který v meziválečném Rakousku splýval s pocitem křivdy. Vystudoval práva ve Štýrském Hradci a promoval ve druhé polovině dvacátých let.
Stal se advokátem, ale jeho generace právníků nechtěla hájit stávající řád, nýbrž připravovat nový. Do rakouské nacistické strany vstoupil v roce 1930, o rok později do SS, která tehdy existovala jako malá ilegální struktura. Kaltenbrunner se nevyznačoval brilantní rétorikou, ale disciplínou, tvrdostí a organizačními schopnostmi. Vysoký muž s jizvami v obličeji vyzařoval fyzickou autoritu, která zapadala do stylu SS.
Po neúspěšném nacistickém převratu v roce 1934 a zavraždění kancléře Dolfusse rakouský stát tvrdě zakročil. Kaltenbrunner se dostal do vězení, v roce 1935 byl odsouzen k několika měsícům za nelegální politickou činnost. Zatímco mnozí uprchli do Německa, on zůstal a pokračoval v práci pro ilegální rakouské SS. Z pozice vůdce SS v Rakousku se stal spojkou mezi podzemím a Himmlerem, který v něm viděl užitečného operátora.
Anšlus v březnu 1938 změnil vše. Kaltenbrunner se náhle ocitl na vrcholu moci, krátce zastával funkci státního tajemníka pro veřejnou bezpečnost ve vládě Seyß-Inquarta a stal se vůdcem policie a hlavou SS v Rakousku. Z advokáta, který pomáhal militantům vyhýbat se trestům, se stal muž koordinující zatýkání a přetváření země podle logiky nového režimu. Po vytvoření RSHA v září 1939 se Kaltenbrunnerův profil jevil jako stále užitečnější.
Nesoutěžil o osobní lesk, ale o efektivitu. V systému totální kontroly stoupají právě takoví muži, kteří zajišťují kontinuitu, když charismatičtí vůdci zmizí. A právě to se stalo po Heydrichově smrti. Nástupnictví se měsíce nedařilo vyřešit a Himmler si funkci ponechal dočasně, protože potřeboval někoho, kdo zaručí nejen schopnosti, ale i naprostou poslušnost.
Kaltenbrunner byl prověřený ilegalitou, zocelený vnitřní represí a vycvičený v logice velení SS. Dne 30. ledna 1943 se stal šéfem RSHA. Uvnitř úřadu zdědil nepohodlnou realitu.
Heinrich Müller ovládal gestapo, operační srdce tajné policie, Walter Schellenberg řídil zahraniční rozvědku SD. Skutečná moc RSHA se odehrávala v soužití nebo střetu mezi těmito vedoucími oddělení a novým ředitelem přicházejícím z Vídně. Kaltenbrunnerova výhoda byla dvojí. Měl Himmlerovu důvěru a neměl v Berlíně vlastní frakci, byl poslušným vykonavatelem.
Jeho fyzická přítomnost a temperament přispívaly k zastrašujícímu stylu velení. Postupem času mu Himmler delegoval stále více záležitostí vnitřní bezpečnosti. Vztah s Müllerem zůstával citlivý, protože šéf gestapa znal každý mechanismus systému, ale jak válka postupovala, rovnováha se měnila. Himmler potřeboval někoho, kdo udrží každodenní represivní chod, a pokud důvěřoval Kaltenbrunnerovi více, Müller už nebyl jedinou osou.
Schellenberg mezitím budoval vlastní příběh a později se prezentoval jako relativně nezávislá postava, ale formální struktura zůstávala jasná. Šéf RSHA měl pravomoc dohledu a schvalování. Vztah obou mužů se proměnil v chladný souboj plný funkční závislosti a osobní nedůvěry. Kaltenbrunner nejen spravoval úřady, ale hromadil skutečný vliv.
Když byl Himmler v dubnu 1945 požádán, aby přijal švédské delegáty napojené na Světový židovský kongres, odpověděl Schellenbergovi, jak to má udělat, když je Kaltenbrunner nablízku, že by byl zcela v jeho moci. Schellenberg sám pak Kaltenbrunnera popsal jako jednoho ze svých nejaktivnějších a nejnebezpečnějších nepřátel. Zlom přišel 20. července 1944.
Atentát na Hitlera nevyvolal jen masovou represi, ale předefinoval, kdo uvnitř režimu ovládá pravdu. Kaltenbrunner byl povolán do Hitlerova hlavního stanu a zapojen do vyšetřování. RSHA se proměnil v lovecký orgán uvnitř vlastního státu a jeho šéf získal přímý přístup k vůdci v okamžiku absolutní paranoie. Kaltenbrunner nebyl jen byrokratem, byl filtrem, přes který procházela hlášení o zatčeních, přiznáních a vnitřním nepříteli.
Hodiny strávené s Hitlerem znamenaly vliv na zoufalá rozhodnutí a čistky. Jak se říše rozpadala, dosah RSHA se tříštil z materiálních důvodů, přerušené komunikace, izolovaná města, úřady fungující podle logiky přežití. V lednu 1945 seděl Kaltenbrunner stále v čele RSHA a vydával směrnice o vnitřní bezpečnosti, výsleších a přesunech archivů, jako by se kolaps dal vyřešit administrativním opatřením. Pro spojence zůstával významnou figurou, mužem, který stál v čele úřadu sjednocujícího tajnou policii a zpravodajství, a jeho dopadení mělo větší cenu než zajetí mnoha polních generálů.
S postupem Sovětů na Berlín se Kaltenbrunner pohyboval mezi hlavním městem a jižním Německem, později stále více směrem k Rakousku. Vznášela se myšlenka alpské pevnosti, domnělého alpského útočiště, kde by nacisté fanaticky vzdorovali. Americká vojenská rozvědka tuto možnost na začátku května 1945 nepovažovala za mýtus a celé jednotky pročesávaly oblasti Rakouska. Zpráva CIA schválená k odtajnění 22.
září 1993 s názvem Poslední dny Ernsta Kaltenbrunnera podrobně popisuje operaci z pohledu lovců, členů týmu Counter Intelligence Corps začleněných do amerických sil v Rakousku. Oblastí, která přitáhla pozornost, byl Salzkammergut, alpský region jezer a solných dolů. V Altause se skrývala lidská síť tvořená bývalými pohlaváry, techniky a uprchlými byrokraty, kteří stále chránili někdejšího šéfa bezpečnosti říše. Klíčovým spolupracovníkem pátrání se stal Johann Brandauer, asistent starosty.
Pronásledování se stalo konkrétnějším, když se objevily informace, že Kaltenbrunner byl 3. května ve Stroblu, kde se setkal s dalšími vysokými činiteli, včetně Wilhelma Wanecka, Wilhelma Höttla a Otta Skorzenyho. Byla odhalena vysílací stanice ve vile Kery provozovaná muži RSHA, a jejím zrušením byl přerušen jeden z komunikačních uzlů domnělého alpského útočiště. Kaltenbrunner se mezitím usadil v oblasti Altause.
Obklopovali ho loajální lidé, důstojníci SS a dvě ženy. Hraběnka Gisela von Westarp, označená jako jeho milenka, a Iris Schiedlerová, manželka Arthura Schiedlera, který ho doprovázel. Osobní vazby, které za moci tvořily kruh privilegií, se na útěku proměnily ve zranitelnost. Dne 8.
května 1945 přišla německá kapitulace, ale v horách přetrvával strach z ozbrojených ohnisek. Zpráva CIA uvádí, že se Kaltenbrunner snažil udržet představu, že stále může něco nabídnout, ať už podzemní sítě, reorganizovaný zpravodajský aparát nebo užitečné kontakty jako směnnou hodnotu vůči Západu. Objevuje se rekonstrukce schůzek a projektů, jejichž cílem bylo vystupovat jako poradce v případném nezávislém Rakousku podporovaném Angloameričany. Byl to plán, kterému docházel čas.
Ráno 11. května Brandauer oznámil, že jeden hajný, člen odbojového hnutí, viděl Kaltenbrunnera, Schiedlera a dva strážce SS o pět dní dříve v chatě zvané Wildensee vysoko v masivu Totes Gebirge. Tu noc byla sestavena hlídka, která vyrazila kolem půlnoci, aby využila stvrdlého sněhu. Vojáci stoupali celé hodiny po zasněžených stezkách a průsmycích, obtíženi výstrojí a bez vhodného vybavení.
Kolem páté hodiny ranní spatřili chatu. Zaklepali na dveře, nikdo neodpověděl. Poté se otevřela okenice a objevil se muž, který nebyl Kaltenbrunner. Byla mu předána poznámka napsaná Giselou von Westarp, vyzývající ho, aby se vzdal Američanům a vyhnul se pádu do sovětských rukou.
Muž popřel, že by tam byl někdo další, ale když spatřil průvodce s puškami a pohyb jednotek, zabarikádoval se. Chata byla obklíčena, po výzvách a hrozbách vyražením dveří vyšli čtyři muži s rukama nahoře. Uvnitř vojáci našli zbraně, munici, rodinnou fotografii, dokumenty a kovové identifikační známky. Při prvním výslechu se Kaltenbrunner snažil udržet masku, měl falešné doklady na jméno propuštěného lékaře a lékárničku, ale jak uváděla sama zpráva, nebylo možné si ho splést.
Kolem 11:30 v Altause se na hlavní ulici shromáždil dav. Iris a Gisela prorazily mezi lidmi, přiběhly k zadrženým a objaly své muže, čímž je donutily opustit přetvářku před všemi. Když Kaltenbrunner dorazil na konci roku 1945 do Norimberku, nebyl prostě dalším obžalovaným. Byl nejvýše postaveným příslušníkem SS na lavici obžalovaných, mužem, který v posledních letech války podepisoval a předával rozkazy z vrcholu tajné policie.
Americký strážný si ho později vybavoval jako velkého muže vysokého kolem dvou metrů, přezdívaného Scarface. Muzeum holokaustu Spojených států ho popisuje jako klíčovou postavu konečného řešení v závěrečných letech konfliktu. Kaltenbrunnerova obhajoba byla přesná, popřít operační odpovědnost a prezentovat se jako vzdálený administrátor. Naznačoval, že vše vycházelo z Himmlera a Hitlera, a ukazoval na podřízené, kteří kontrolovali každodenní fungování teroru.
Tvrdil, že RSHA bylo monstrum již hotové, když nastoupil. Problémem bylo, že případ proti němu byl postaven na dokumentech, podpisech, razítkách a směrnicích. V soudním spisu se objevilo čestné prohlášení Waltra Schellenberga, který popisoval rozkazy připisované Kaltenbrunnerovi v roce 1944, včetně myšlenky zastřelit nemocné vězenkyně a pokynů, aby nebyly stíhány odvetné akce proti zajatým spojeneckým letcům, stejně jako odkazy na jeho návštěvu Mauthausenu. Tyto důkazy ničily jeho obhajobu.
Tribunál ho konfrontoval se základním smyslem hierarchie, pokud byl šéfem RSHA, nemohl být jeho podpis automatickým aktem. Dne 1. října 1946 byl Kaltenbrunner uznán vinným z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti a odsouzen k trestu smrti. Poprava byla vykonána v časných ranních hodinách 16.
října 1946 v tělocvičně norimberské věznice. Těla popravených byla převezena do Mnichova a zpopelněna v krematoriu Ostfriedhof. Popel byl rozptýlen do jednoho z přítoků řeky Isar, aby se zabránilo tomu, že by se jakékoli ostatky staly symbolem či místem piety.