Pruský vojenský duch, zrozený v dobách Fridricha Velikého, proměnil válku ve vědu. Pořádek, poslušnost a přesnost se staly posvátnými ctnostmi a armáda nebyla nástrojem státu, ale státem samotným. Důstojnický sbor se formoval jako uzavřená aristokracie z venkovské šlechty, která válku považovala za přirozené prodloužení vlády. Vítězství nad Rakouskem roku 1866 a nad Francií roku 1871 potvrdilo nadřazenost této mentality, jejímž symbolem se stal generál Helmuth von Moltke.
Jeho přesvědčení, že žádný plán nepřežije kontakt s nepřítelem, se stalo trvalým mottem německých generálních štábů. Po sjednocení říše pod Bismarckem zůstala armáda strukturu odpovědnou přímo císaři, nikoli parlamentu, což určilo oddělenost civilní a vojenské moci na celá desetiletí. Když vypukla první světová válka, stará důstojnická vrstva narazila na nepřítele, kterému nerozuměla: moderní průmyslovou válku. Romantika hrdinských útoků se rozbila o dělostřelectvo, plyn a zákopy.
Přesto tato zkušenost zrodila novou generaci mladých důstojníků, kteří se poučili z chyb svých nadřízených. Mezi nimi byla jména jako Erich von Manstein, Heinz Guderian, Walter Model či Friedrich Paulus. Porážka roku 1918 starý řád rozvrátila, ale jeho duch přežil. Mnoho důstojníků dál věřilo, že armáda nebyla poražena na bojišti, ale zrazena civilními politiky.
Mýtus o bodnutí do zad živil národní zášť a připravil cestu k pomstě. Versailleská smlouva podepsaná 28. června 1919 zasadila přímou ránu do srdce německé armády. Reichswehr byl omezen na sto tisíc mužů, přišel o generální štáb, tanky, letectvo, ponorky i těžké dělostřelectvo.
Starým důstojníkům zbylo ponižující vědomí, že armáda, která po staletí ztělesňovala národní ducha, je nyní tělem bez duše. Nový velitel Reichswehru Hans von Seeckt však pochopil, že i bez možnosti otevřeně porušovat smlouvu lze připravovat budoucnost. Mladým důstojníkům vštěpoval doktrínu mobility, iniciativy a samostatného myšlení. Tajně se udržovaly vojenské školy a válečné hry.
Reichswehr zároveň navázal nečekanou spolupráci se Sovětským svazem, na jehož základnách němečtí piloti a technici experimentovali s tanky a letadly daleko od očí spojenců. Z tohoto prostředí vzešly revoluční myšlenky o pohyblivé válce, které později dostaly podobu bleskové války. Adolf Hitler se stal říšským kancléřem 30. ledna 1933.
Staré důstojnictvo k němu chovalo nedůvěru, ale zároveň v něm vidělo muže, který sliboval obnovení ztracené velikosti. Hitler pochopil, že aby ovládl Německo, musí si získat generály. Nejprve je nalákal sliby expanze a zbrojení, poté je připoutal přísahou. V březnu 1935 Německo otevřeně porušilo Versailleskou smlouvu zavedením branné povinnosti a vytvořením Wehrmachtu.
Evropské mocnosti protestovaly jen vlažně. Během měsíců vzrostla armáda z původních sta tisíc mužů na více než půl milionu. Po noci dlouhých nožů a smrti prezidenta Hindenburga Hitler spojil funkce kancléře a hlavy státu. Tradiční přísaha věrnosti ústavě byla nahrazena přísahou bezpodmínečné poslušnosti vůdci.
Wehrmacht se přestal být institucí státu a stal se osobním nástrojem diktátora. V letech před válkou mladí stratégové dokončovali novou doktrínu, kterou svět poznal jako bleskovou válku. Jejím intelektuálním otcem byl Heinz Guderian, důstojník fascinovaný rychlostí a technikou. Ve svém díle z roku 1937 rozvinul myšlenku mechanizované armády schopné prorazit nepřátelské linie obrněnými kolonami podporovanými letectvem a rádiovým spojením.
Cílem nebylo nepřítele fyzicky zničit, ale dezorganizovat ho dřív, než zareaguje. Hitler, unesen vizí pohybu a překvapení, schválil vznik tankových divizí. Generálové jako Erwin Rommel, Erich von Manstein a Walter Model představovali novou, technicky vzdělanou a pragmatickou generaci. Filozofie řízení podle úkolu dala velitelům v poli rozhodovat rychle a riskovat.
Přímým dědictvím pruského myšlení se stal princip rozhodujícího bodu úsilí. Dne 1. září 1939 překročily německé divize polské hranice bez vyhlášení války. Blesková válka se z teorie stala skutečností.
Tankové kolony postupovaly napříč Polskem, zatímco Luftwaffe smetla z nebe polské letectvo. Guderian, velící svému sboru z obrněného vozidla, řídil pohyby v reálném čase prostřednictvím rádia. Během pouhého týdne byl polský armádní systém, stále závislý na kavalérii, zcela přetížen. Dne 17.
září vpadl do země z východu Sovětský svaz, plnící tajný pakt s Německem. Varšava kapitulovala 27. září. Za méně než čtyři týdny bylo Polsko dobyto.
Hitler, přesvědčený o své neporazitelnosti, nařídil plánování ofenzivy na západě. 10. května 1940 zahájilo Německo útok proti Nizozemsku, Belgii a Francii. Původní strategie, kterou vypracoval Erich von Manstein, předpokládala úder přes ardenský les, který Francouzi považovali za neprůchodný pro tanky.
Skupina armád A pod velením Gerda von Rundstedta postupovala s tankovými divizemi vedenými Guderianem, Rommelem a dalšími. 13. května Němci překročili Mázu a obranná linie se zhroutila. Guderian, ignorující rozkazy k zastavení, urazil přes sto kilometrů za tři dny.
Rommel, velící sedmé tankové divizi, postupoval s odvahou hraničící s nerozvážností. Spojenci byli obklíčeni. Přesto Hitler nařídil zastavit postup tanků před Dunkerkem, což umožnilo více než třem stům třiceti tisícům britských a francouzských vojáků uniknout do Anglie. Během šesti týdnů byla francouzská armáda poražena.
Paříž padla 14. června 1940 a Francie požádala o příměří. Hitler nechal kapitulaci podepsat ve stejném železničním vagonu, v němž Německo kapitulovalo roku 1918. Jména Guderian, Rommel a Manstein se stala synonymem taktického génia.
Pro Afriku si Hitler vybral Rommela, svého nejcharismatičtějšího generála, který nepocházel z aristokracie, ale ze středostavovské rodiny. Po příjezdu do Tripolisu v únoru 1941 okamžitě zahájil ofenzivu, přestože mu bylo nařízeno udržet obranné postavení. Velel z přední linie, rozhodoval rychle a používal klam, falešné tanky a noční útoky. V roce 1942 dosáhl vrcholu své kariéry vítězstvím u Gazaly, po němž byl povýšen na polního maršála.
Jeho Afrika Korps se zastavil u El Alameinu, pouhých sto kilometrů od Alexandrie. Logistika se však ukázala jako neudržitelná. 23. října 1942 zahájil britský generál Montgomery druhou bitvu u El Alameinu.
Rommel se bránil s taktickou zručností, ale jeho jednotky byly vyčerpány. Když nařídil ústup, Hitler mu poslal rozkaz ani krok zpět. Rommel rozkaz tajně porušil a zachránil zbytky své armády. V květnu 1943 se poslední německé jednotky v Africe vzdaly.
22. června 1941 zahájilo Německo operaci Barbarossa, největší pozemní invazi v dějinách. Více než tři miliony vojáků překročily sovětskou hranici. První dny přinesly ohromující vítězství.
U Minsku, Smolenska a Kyjeva byly sovětské armády uzavřeny do obrovských kotlů a zajaty statisíce vojáků. Vzdálenosti se však ukázaly být obrovské a zásobovací linie se nebezpečně prodlužovaly. Hitler, posedlý ukrajinskými surovinami, nařídil přesun hlavních sil na jih, čímž umožnil Rudé armádě posílit obranu Moskvy. Říjnová ofenziva na hlavní město se zastavila před zimou a sovětským protiútokem 5.
prosince 1941. Blesková válka selhala. Neúspěch před Moskvou znamenal nejen zlom ve válce, ale i počátek otevřeného konfliktu mezi Hitlerem a jeho generály. V létě 1942 Hitler nařídil novou ofenzivu na jihu.
Šestá armáda pod velením Friedricha Pauluse měla dobýt Stalingrad, město nesoucí jméno jeho nepřítele. Paulus byl pečlivý a disciplinovaný důstojník, pro Hitlera vzor pruského vojáka. Město se proměnilo v trosky a bojovalo se metr po metru. Sovětská obrana pod velením Vasilije Čujkova připravila Němcům všechny výhody bleskové války.
19. listopadu 1942 zahájili Sověti operaci Uran a během několika dní obklíčili tři sta tisíc německých vojáků. Hitler zakázal ústup a Luftwaffe slíbila zásobování ze vzduchu, které katastrofálně selhalo. Mansteinův zoufalý pokus o prolomení obklíčení selhal.
2. února 1943 se Paulus vzdal spolu s posledními jednadevadesáti tisíci přeživšími. Poprvé utrpěl Wehrmacht naprostou porážku. Po Stalingradu se začala bortit fasáda Hitlerovy neomylnosti.
Generálové, kteří léta poslouchali bez otázek, začali chápat, že nepřítel se ne vždy nachází na druhé straně fronty. Hitler převzal přímé řízení války, schůze se proměnily v monology a rozkazy, byť absurdní, musely být splněny bez námitek. Manstein se snažil prosazovat operační pružnost, ale byl odvolán. Walter Model vyvinul strategii pružného odporu, aniž by se otevřeně přiznal k neposlušnosti.
Po neúspěchu operace Citadela u Kurska v červenci 1943 Wehrmacht pouze ustupoval. V Berlíně začala skupina důstojníků uvažovat o tom, co by bylo ještě před lety nemyslitelné, o odstranění vůdce. Jádro spiknutí tvořili generál Ludwig Beck, admirál Wilhelm Canaris a plukovník Claus von Stauffenberg. Dne 20.
července 1944 vložil Stauffenberg bombu do zasedací místnosti Hitlerova hlavního stanu ve Vlčím doupěti. Výbuch zabil čtyři muže, ale Hitler přežil, chráněn těžkým stolem. Stauffenberg, přesvědčen o úspěchu, uprchl do Berlína a nařídil aktivaci operace Valkýra. Zpráva o Hitlerově přežití se však rychle rozšířila.
Generál Fromm, obávající se zapletení, změnil stranu. Téhož večera byli Stauffenberg a další spiklenci zastřeleni na dvoře ministerstva války. Následovaly nemilosrdné represe, při nichž bylo zatčeno, mučeno a popraveno více než pět tisíc lidí. Rommel, zapletený nepřímo, byl donucen spáchat sebevraždu.
Pokus o atentát byl posledním vážným pokusem důstojnického sboru zachránit čest armády. Cena byla úplné zničení německého vojenského ducha. V zimě 1944 byla mapa Třetí říše polem trosek. Ze západu postupovali spojenci, ze východu Sověti.
Model bojoval až do konce a spáchal sebevraždu v dubnu 1945, když byla jeho fronta obklíčena. Kesselring byl převelen na západní frontu, ale nic už nemohlo říši zachránit. V berlínských bunkrech přicházely rozkazy pozdě nebo byly nesplnitelné. 30.
dubna 1945 spáchal Hitler ve svém bunkru sebevraždu. 7. května podepsal generál Alfred Jodl bezpodmínečnou kapitulaci v Remeši. O den později Wehrmacht oficiálně přestal existovat.
Po válce začali spojenci soudit generály. Hlavní proces se konal v Norimberku od listopadu 1945. Keitel a Jodl byli uznáni vinnými ve všech bodech obžaloby a popraveni 16. října 1946.
Dönitz dostal deset let, Raeder doživotí. Göring spáchal sebevraždu před popravou. Následovaly další procesy s generály. Kesselring byl odsouzen k smrti za masakr v ardeatinských jeskyních, trest mu byl změněn na doživotí a roku 1952 byl propuštěn.
Manstein byl v roce 1949 odsouzen na osmnáct let, z nichž si odseděl čtyři. Téměř všichni odsouzení generálové byli do roku 1958 propuštěni. Počátek studené války učinil ze západního Německa potřebného spojence a revizionistické vyprávění o čisté armádě získalo na síle. Pozdější historici tento mýtus vyvrátili, když odtajněné archivy odhalily, že Wehrmacht se aktivně podílel na deportacích, popravách a brutálních okupacích.
Generálové se proměnili z válečných zločinců ve studované osobnosti, ale v trezorech Norimberku zůstaly dokumenty, podpisy a nahrávky hlasů, které kdysi vydávaly rozkazy k invazím a popravám.