Byla to jen obyčejná večeře s kamarádkami, dokud se jedna z nich nenaklonila přes stůl s tím záludným úsměvem. „Tak co, Mayo, kdy si konečně najdeš kluka? “
Maya se zasmála. „Jsem v pohodě.
“
„To říkáš měsíce,“ odvětila blondýnka. „Spíš roky,“ dodala zrzka. Všichni se zasmáli. Maya protočila oči, ale usmívala se.
Pak se černovlasá kamarádka zamračila. „Jsi single navěky. V tomhle bodě už ani nevěřím, že víš, co je to rande. “
Stůl vybuchl smíchy.
Maya se smála taky, ale tentokrát za jejím úsměvem byla trocha nervozity. Sáhla po sklenici, aby změnila téma. Nepomohlo to. Její kamarádky se bavily příliš dobře.
„Přiznej to. Nikdy jsme tě neviděly na pořádném rande,“ škádlila ji jedna z nich. Maya si povzdechla. Věděla, že jí nechtějí ublížit.
Milovaly ji. Ale dnes večer být jedinou svobodnou ženou u stolu najednou bolelo víc než obvykle. A než stačila přemýšlet, vyhrkla první věc, která jí přišla na mysl. „Vlastně mám přítele.
“
Kamarádky ztichly. Maya polkla. „Mám přítele. “
Ticho.
Tři páry očí na ni zíraly. Blondýnka pomalu položila vidličku. „Máš přítele? “
Maya přikývla.
„Ano. “
Zrzka se naklonila dopředu. „Odkdy? “
Mayina mysl úplně zablokovala.
Neměla odpověď. Pak se černovlasá kamarádka usmála a ukázala na její telefon. „Tak ho zavolej. Hned.
“
Ostatní dvě se zasmály a přikyvovaly. „Chceme ho poznat. “
Maya zírala na svůj telefon. Právě si vymyslela přítele, který neexistoval, a teď ho chtěly poznat.
Dnes večer. Přinutila se k nervóznímu úsměvu. „Dobře. “ Zvedla se a popadla telefon.
„Zavolám mu. “
Pak odešla od stolu a zoufale přemýšlela, co proboha udělá dál. Neměla přítele, neměla plán a netušila, že jen pár kroků od ní už stojí muž, který všechno změní. O pár metrů dál stála Mayová s telefonem u ucha, jako by opravdu mluvila s tím vymyšleným přítelem.
Jenže měla jediný problém. Vůbec netušila, komu má vlastně volat. Sklopila telefon a zhluboka se nadechla. Přemýšlej, Mayo.
Přemýšlej. Potřebovala někoho, kdo by ji z té trapné situace zachránil. Netušila, že ten někdo už dorazil. Několik minut předtím u restaurace zastavilo černé luxusní SUV.
Vystoupil Julian Bennett. Ve dvaatřiceti letech vybudoval obchodní impérium, o jakém se většině lidí ani nezdá. Jako generální ředitel společnosti Bennett Global Holdings trávil dny jednáními, obchodními večeřemi a lidmi, kteří se neustále snažili získat jeho pozornost. Ale úspěch mu osobní život nikdy neusnadnil.
Spíš naopak. Kdykoli potkal někoho nového, nikdy si nemohl být jistý, co toho člověka k němu přitahuje. Jestli jeho osobnost, nebo peníze. Po pár zklamáních přestal chodit na rande úplně.
Nebyl zahořklý. Jen se rozhodl, že klid je lepší než předstírat důvěru k někomu, komu jde možná jen o jeho majetek. Toho večera si přišel do restaurace jen tak posedět po dlouhém dni plném schůzek. Žádní obchodní partneři, žádní asistenti, žádné kamery.
Jen chvíle pro sebe. Nikdy nečekal, že uslyší ženu, jak si tiše říká něco, co ho zastaví. Maya se nervózně rozhlédla. Pak si pošeptala pro sebe: „Já jen potřebuju přítele na jednu noc.
“
Julian, který stál jen pár kroků od ní, to zaslechl. Podíval se jejím směrem. Chvíli ji jen pozoroval. Nevypadala jako někdo, kdo se snaží na někoho zapůsobit.
Vypadala upřímně zoufale. A to ho nějak rozesmálo. Došel k ní. Maya zahlédla, že se blíží, a rychle sklopila telefon.
Zastavil se v bezpečné vzdálenosti a s jemným úsměvem se zeptal: „Pořád ještě jednoho sháníš? “
Maya na něj zírala. „Prosím? “
„Slyšel jsem, že sháníš přítele.
“
Maya se rozhlédla, jestli to myslí vážně. „To myslíš vážně? “
„Jen na dnešní večer. “
Studovala jeho tvář.
Bylo na něm něco podivně klidného. Nesmál se jí. Nesnažil se ji zesměšnit. Vypadal skutečně vážně.
Maya se podívala zpátky ke stolu, kde pořád čekaly její kamarádky. Pak se zase podívala na Juliana. „To bys opravdu udělal? “
Julian pokrčil rameny.
„Proč ne? “
Maya zaváhala. Pořád nemohla uvěřit, že se to děje, ale docházely jí možnosti. „Dobře,“ řekla konečně.
„Tak jo. “
Julian se usmál. „Ale platí pravidla. “
„Poslouchám.
“
„Žádné líbání. “
Julian přikývl. „Fér. “
„Žádné oslovování ‚zlatíčko‘.
“
„Rozumím. “
„Nesmíš mě ztrapnit. “
„To by mě ani nenapadlo. “
„A nesmíš z toho večera udělat divný zážitek.
“
Julian se usmál. „Pokusím se. “
Maya ho provokativně přimhouřila očima. „A až večeře skončí, jsme zase cizí.
“
Julian natáhl ruku. „Platí. “
Chvíli se dívala na jeho dlaň, než do ní vložila svou. Jejich pohledy se na vteřinu setkaly.
Oba mlčeli. Pak jí Julian nabídl rámě. Maya zaváhala, než se ho jemně chopila. Společně se otočili k restauraci.
Maya netušila, že muž, který jde vedle ní, nepředstírá úspěch. Je to skutečně Julian Bennett, miliardářský generální ředitel Bennett Global Holdings. A Julian netušil, že žena po jeho boku se brzy stane jediným člověkem, který ho donutí zpochybnit všechno, co si kdy myslel o lásce. Když došli ke stolu, všechny tři kamarádky na ně už zíraly.
Maya cítila, jak se jejich pohledy přesouvají z ní na pohledného muže vedle ní. Snažila se tvářit klidně. Uvnitř byla cokoli jiného než klidná. Julian ale vypadal úplně uvolněně.
Slavnostně se usmál na ženy a řekl: „Ahoj všem, jsem Julian Bennett, generální ředitel Bennett Global Holdings. Těší mě. “
Chvíli nikdo nemluvil. Pak se blondýnka pomalu usmála.
„Počkat, ty jsi opravdu její přítel? “
Maya rychle přikývla. „Ano. “
Zrzka si Juliana prohlédla od hlavy k patě a pak se otočila k Maye s vytřeštěnýma očima.
„Kde jsi ho našla? “
Maya se nervózně zasmála. „To je dlouhý příběh. “
Černovlasá kamarádka se naklonila s rozpustilým úsměvem.
„Zjevně velmi dlouhý příběh. “
Julian se zasmál. Maya ho pozorovala. Dělal to až příliš dobře.
Sebevědomé představení, klidný úsměv, způsob, jakým mluvil, jako by spolu opravdu byli měsíce. Napadlo ji, že svou roli bere velmi vážně. Julian jí odsunul židli. Překvapeně se na něj podívala.
„Děkuji. “
Usmál se na ni. „Samozřejmě. “
Maya se posadila a snažila se nezčervenat.
Kamarádky si vyměnily nadšené pohledy. Tenhle muž změnil celou náladu večera. Škádlení skončilo. Teď byly zvědavé.
Velmi zvědavé. Blondýnka se naklonila blíž. „Tak, Juliane? Jak dlouho už spolu jste?
“
Maya se málem zalkla pitím. Podívala se na Juliana a poprvé za celý večer si uvědomila, že jejich malá domluva bude mnohem těžší, než si představovala. Julian se jen usmál. Vypadal naprosto připravený.
A Maya neměla tušení, co se chystá říct. Než stačila zpanikařit, odpověděl Julian klidně: „Dost dlouho na to, abych věděl, že Maya předstírá, že nemá ráda pozornost. “
Mayě se rozšířily oči. Její kamarádky se okamžitě rozesmály.
„To teda nemám. “
Julian se na ni podíval s pobaveným úsměvem. „Nemáš? “
Maya zavrtěla hlavou.
„Rozhodně nemám. “
Zrzka na ni ukázala. „Vlastně on tě možná zná líp než my. “
Maya se zasmála.
„Dobře, lidi, klid. Není to tak vážný. “
Julian si ale všiml, jak se snaží skrýt úsměv. Pohodlně se opřel v židli.
Černovlasá kamarádka se na něj zvědavě podívala. „Tak nám o ní něco řekni. “
Maya okamžitě pohlédla na Juliana. „Ne.
“
Julian se usmál. „Něco o ní. Jasně. “
„Řekni nám cokoli,“ dodala kamarádka.
Maya zavrtěla hlavou. „On mě sotva zná. “
Julian se podíval na Mayu. „To je pravda.
“ Pak se odmlčel. „Ale vím, že nemá ráda moc sladkou kávu. “
Maya se na něj podívala. „Jak to víš?
“
„Zmínila jsi to venku. “
Chvíli na něj zírala. Zapomněla, že to vůbec řekla. Julian pokračoval nenuceně: „Taky jsi říkala, že máš ráda klidná místa.
Nesnášíš lidi, co mluví nahlas do telefonu. A předstíráš, že nemáš ráda romantické filmy, i když jsi jeden viděla minulý víkend. “
Maye spadla čelist. Kamarádky vyprskly smíchy.
„To jsi mu to všechno řekla už teď? “ zeptala se blondýnka. „Ne. “ Maya se otočila k Julianovi.
„Kdy jsem ti říkala, že jsem viděla romantický film? “
„Když jsi mluvila o tom, jaký byl tvůj minulý víkend hrozný. “
Maya si na chvíli zakryla obličej. „Nemůžu uvěřit, že si to všechno pamatuješ.
“
Julian se usmál. „Poslouchám. “
Tahle dvě slova Mayu zarazila. Bylo na nich něco jiného.
Ne koketního, ne vychloubačného. Jen upřímného. Kamarádka ale rychle zasáhla. „Dobře, teď já.
“ Podívala se na Juliana. „Co dělá Maya, když je naštvaná? “
Maya zasténala. „Prosím, na to neodpovídej.
“
Julian se na ni letmo podíval. „Ztichne. “
Maya pomalu položila sklenici. Měl pravdu.
Její kamarádky to věděly taky. Ale slyšet to od něj bylo zvláštně jiné. „A když je opravdu naštvaná,“ pokračoval Julian, „řekne všem, že je v pohodě. “
Maya na něj zírala.
Na chvíli byla restaurace tišší. Znal ji tak krátce. Přesto si všiml věcí, které většina lidí přehlížela. Blondýnka se usmála.
„Myslím, že se nám líbí. “
Zrzka přikývla. „Rozhodně. “
Maya se zasmála.
„Je to dvacet minut. “
„Přesně,“ odpověděla kamarádka. „A už prošel testem. “
Julian se zasmál.
„Jakým testem? “
„Všemi. “
Konverzace se posunula dál a brzy mluvili všichni najednou. Ptali se Juliana na práci.
Odpovídal, aniž by prozradil příliš. Ptali se na koníčky. Dal jednoduché odpovědi. A pokaždé, když se někdo zeptal na Mayu, dokázal odpovědět tak, že se usmála, aniž by lež byla moc nápadná.
Poprvé za celý večer Maya přestala řešit, jestli je neprozradí. Začala se skutečně bavit. Podívala se přes stůl na Juliana. Poslouchal jednu z kamarádek, jak vypráví absurdní příběh, a smál se přesně ve správných chvílích.
Nebylo na něm nic arogantního, nic nuceného. Nevypadal jako muž, který se snaží zapůsobit. A Maye přišlo, že je to osvěžující. Zvedla sklenici a upila.
Julian se zrovna podíval jejím směrem. Jejich pohledy se setkaly. Nikdo z nich neuhnul okamžitě. Maya v hrudi ucítila něco malého a nečekaného.
Rychle sklopila oči. To bylo směšné. Byl to falešný rande. Laskavost od cizince.
Nic víc. Aspoň si to pořád opakovala. O pár minut později se konverzace zase stočila jinam. Zrzka se usmála.
„Dobře, Mayo. Když už tu Julian je, můžeme konečně položit otázku, kterou si klademe roky. “
Maya už věděla, kam tím míří. „Ale ne.
“
Kamarádka se zasmála. „Proč jsi pořád single? “
U stolu na chvíli ztichlo. Maya se přinutila k úsměvu.
Slyšela tu otázku už nesčetněkrát. Obvykle uměla odpověď odbýt. Dnes večer se jí ale najednou nechtělo nic vysvětlovat. Sklopila oči k talíři.
Než stačila odpovědět, promluvil Julian. Jeho hlas byl klidný. „Třeba jen čekala na někoho, kdo ví, jak se k ní chovat. “
Maya vzhlédla.
Jejich pohledy se setkaly. Tentokrát nedokázala skrýt překvapení ve tváři. Kamarádky si vyměnily pohled. Nikdo se nesmál.
Nikdo ji neškádlil. Na jednu tichou chvíli se Maya jen dívala na muže vedle sebe. Souhlasil, že bude předstírat, že je její přítel. Sotva ji znal.
A přesto právě řekl přesně to, co potřebovala slyšet. Julian se na ni jemně usmál. Maya mu úsměv oplatila. A někde mezi smíchem, otázkami a tou jednou větou přestal večer působit jako představení.
Aspoň pro Mayu. Poprvé za tu noc se začala ptát, jestli ten cizinec nepředstírá míň, než se zdá. Když večeře skončila, Maya úplně zapomněla, jak nervózní byla, když si Julian sedl vedle ní. Večer dopadl líp, než čekala.
Kamarádky se smály. Julian byl bez námahy okouzlující. A na pár hodin Maya zapomněla, že celý vztah měl být lež. Když vstávali od stolu, dala jí blondýnka vědoucí úsměv.
„Dobře, Mayo, o tom si rozhodně musíme zítra promluvit. “
Maya se zasmála. „O čem? “
Kamarádka kývla směrem k Julianovi.
„O něm. “
Zrzka se zasmála. „Nezmiz nám. “
Maya protočila oči.
„Nezmizím. “
Černovlasá kamarádka ji před odchodem objala a pošeptala: „Radši mi řekneš úplně všechno. “
Maya se usmála. „Řeknu.
“
Jedna po druhé se kamarádky rozloučily a vydaly se dolů ulicí. Maya se dívala, až zmizely, a pak se otočila zpátky k Julianovi. Chvíli nikdo nemluvil. Dohoda byla jednoduchá.
Večeře skončila, což znamenalo, že jejich falešný vztah měl skončit taky. Maya si upravila kabelku. „No, děkuju. “
Julian se na ni podíval.
„Za co? “
„Že jsi mě zachránil před nejtrapnější večeří mýho života. “
Usmál se. „Není zač.
“
Maya čekala, že se rozloučí. Místo toho se podíval dolů po ulici. „Musíš někam jít? “
Zavrtěla hlavou.
„Vlastně ne. “
Julian se usmál. „Tak ještě nechoď domů. “
Maya zvedla obočí.
„Proč? “
„Chci zmrzlinu. “
Zasmála se. „Chceš zmrzlinu?
“
„Ano. “
Podívala se na něj podezřívavě. „Je to součást dohody o přítelovi? “
„Ne.
“ Usmál se. „To je jen moje pozvání. “
Něco na té odpovědi ji rozesmálo. „Dobře.
Jedna zmrzlina. “
Začali spolu chodit pod teplými světly města. Restaurace pomalu mizela za nimi. A poprvé za večer je nikdo nesledoval a nemuseli nic předstírat.
Byli to jen Maya a Julian. Dva cizinci procházející městem. Julian se zeptal: „Co normálně děláš, když si nevymýšlíš přítele? “
Maya se zasmála.
„Já si nevymýšlím přítele. “
„Dnes večer sis mě vymyslela. “
„To byla nouze. “
„Jasně.
“ Usmál se. Pak se Julian zeptal jemněji. „Proč jsi tak dlouho single? “
Mayin úsměv mírně pohasl.
Dívala se před sebe. „Můj minulý vztah mě něco naučil. “
„Co? “
„Že být s někým neznamená, že se necítíš sám.
“
Julian poslouchal. „Dělal mi pocit, že chci pořád moc. Respekt, upřímnost, pozornost. “ Pokračovala.
„Nakonec jsem si uvědomila, že nežádám moc. Jen jsem žádala špatného člověka. “
Julian pomalu přikývl. „Tomu rozumím.
“
Maya se na něj podívala. „A co ty? “
„Co já? “
„Proč jsi single?
“
Julian se slabě usmál. „Řekněme, že peníze dělají lidi komplikovanými. “
Maya se zasmála. „To zní jako velmi zvláštní problém.
“
„Je. “ Podíval se před sebe. „Občas potkáš někoho a říkáš si, jestli tě má rád, nebo jestli se mu líbí to, co si myslí, že jim můžeš dát. “
Maya ztichla.
Rozuměla mu víc, než čekal. „Radši bych měla někoho, kdo mi dá klid,“ řekla. Julian se na ni podíval. „Já taky.
“
Než stačili říct cokoli dalšího, všimli si starší ženy, která měla problémy s malým stánkem s květinami. Začalo pršet. Žena spěchala přikrýt květiny, ale vítr jí plachtu pořád odnášel. Julian okamžitě zastavil.
„Počkej tady. “
Došel k ní. „Pomůžu vám. “
Žena vypadala překvapeně.
„Ach, děkuji. “
Julian začal sbírat růže a snažil se je chránit před deštěm. Maya se k němu rychle přidala. Společně přesunuli květiny pod přístřešek.
Žena se pořád omlouvala. „Jen jsem je chtěla zachránit, než je déšť zničí. “
Julian se podíval na květiny. „Kolik stojí všechny?
“
Žena na něj zírala. „Všechny? “
„Ano. “
Zaváhala.
„Ale nepotřebujete všechny tyhle květiny. “
Julian se usmál. „Tak můžete jít dnes večer domů dřív. “
Žena se na něj podívala s opravdovou vděčností.
„Bůh vám žehnej. “
Maya ho tiše pozorovala. Žádná kamera, žádné publikum, žádný důvod, proč by Julian na někoho zapůsobil. Jen viděl někoho, kdo potřebuje pomoc, a zastavil se.
Dotklo se jí to víc, než čekala. Když žena začala balit, Julian zvedl jednu červenou růži. Otočil se k Maye. „Tady.
“
Usmála se. „Pro mě? “
Přikývl. „To je první skutečná věc, kterou jsem ti dnes večer dal.
“
Maya se podívala na růži, pak na něj. „Tohle není součást naší dohody. “
„Vím. “
Jemně se usmála.
„Tak co to je? “
Julian jí držel pohled. „Něco, co jsem ti chtěl dát. “
Maya chvíli nemohla najít správná slova.
Prostě růži přijala. A když pokračovali v chůzi lehkým deštěm, držela ji opatrně u hrudi. Nikdo z nich to ještě nevěděl, ale noc, která měla skončit falešným přítelem, už Maye dala něco mnohem nebezpečnějšího. Skutečný důvod, proč na něj myslet, až půjde domů.
Když Maya konečně dorazila domů, položila kabelku na stůl a podívala se na červenou růži, kterou stále držela v ruce. Usmála se. Jaká zvláštní noc. Vyšla s kamarádkami, čekala jen večer plný škádlení.
Místo toho se vrátila s falešným přítelem, krásnou vzpomínkou a růží od muže, kterého potkala před pár hodinami. Sedla si na pohovku. Nemohla přestat myslet na Juliana. Jeho klidný hlas, smysl pro humor, způsob, jakým poslouchal, a hlavně to, jak bez váhání pomohl prodavačce květin.
Jemně se dotkla růže. „Tohle mělo být jen na jednu noc,“ zašeptala. Ale nějak už věděla, že si to bude pamatovat dlouho. Na druhé straně města dorazil domů i Julian.
Povolil si kravatu a položil telefon na stůl. Chvíli tiše seděl. Strávil roky tím, že se vyhýbal situacím, jako byla tahle. Přesto byl dnešní večer jiný.
Maya se ho neptala na peníze. Nesnažila se na něj zapůsobit. Ani nevěděla, kdo doopravdy je. Prostě se k němu chovala jako k obyčejnému muži.
A to bylo osvěžující. Julian se sám pro sebe usmál, když si vzpomněl na její nervózní výraz, když k ní poprvé přistoupil. Souhlasil, že bude její falešný přítel na jednu noc. Tím to mělo skončit.
Ale když tam tak seděl a myslel na ni, uvědomil si něco, co nečekal. Nechtěl, aby ta noc skončila. A ani jeden z nich ještě nevěděl, že falešný vztah, který měl trvat jen jeden večer, už v obou zanechal otázku, co bude dál. Druhý den ráno se Maya probudila s tím, že se na včerejšek bude smát jako na vtipnou vzpomínku.
Ale než stačila dopít kávu, zazvonil jí telefon. Podívala se na obrazovku. Julian. Usmála se dřív, než si to stačila rozmyslet, a zvedla to.
„Dobré ráno. “
„Dobré ráno,“ odpověděl Julian. „Přežila jsi svůj falešný vztah? “
Maya se zasmála.
„Měla jsem obavy. “
„Ty jsi měla obavy? “
„Samozřejmě. Byl jsem tvůj přítel.
“
Usmála se. „Byl jsi můj přítel na jednu noc. “
„Technicky vzato. “
Maya zavrtěla hlavou a smála se.
Několik minut si povídali, než musela Maya do práce. Když hovor skončil, chvíli zírala na telefon. Nebyla si jistá, proč jí jeho hovor zlepšil ráno. Řekla si jen, že to bylo proto, že k ní byl nečekaně laskavý.
Nic víc. Později odpoledne Maya zastavila ve své oblíbené kavárně u práce. Sotva si objednala, zaslechla za sebou povědomý hlas. „Káva bez moc cukru, že?
“
Maya se otočila. Stál tam Julian. Zírala na něj překvapeně. „Co tady děláš?
“
Usmál se. „Byl jsem poblíž. “
Maya se na něj podívala podezřívavě. „Poblíž?
“
„Ano. “
Zasmála se. „Stáváš se velmi pohodlným. “
„Snažím se.
“
Podal jí kávu. „Tvoje obvyklá. “
Maya se podívala na kelímek a pak zase na něj. „Pamatuješ si to.
“
„Řekla jsi mi to včera večer. “
Usmála se. Byla to taková maličkost, ale nějak znamenala víc, než měla. Chvíli spolu seděli a povídali si o svém dni.
Tentokrát žádné předstírání, žádné kamarádky, žádný důvod si říkat přítel a přítelkyně. Prostě dva lidé, kteří spolu rádi tráví čas. Druhý den ráno Julian zavolal zase. A další den taky.
Někdy to byl jen krátký hovor. Někdy se objevil poblíž její práce. Jednou jí přinesl stejný nápoj, který měla ráda. Jindy jí napsal a zeptal se, jak dopadla důležitá schůzka.
Pamatoval si maličkosti. A než si to Maya uvědomila, stal se jeho přítomnost součástí její rutiny. Začala častěji koukat na telefon. Začala se usmívat, kdykoli se objevilo jeho jméno.
A když se někdo zeptal, proč se usmívá, měla vždy stejnou odpověď. Nic. Ale hluboko uvnitř Maya věděla, že se něco mění. Muž, který souhlasil, že bude jejím falešným přítelem na jednu noc, se už nechoval jako cizinec.
A ona se začínala těšit, až ho zase uvidí. Jednoho rána stála před zrcadlem a podruhé si měnila náušnice. Podívala se na sebe a zamračila se. „Proč to dělám?
“ Věděla, že Juliana možná později uvidí. To bylo všechno. Nic to neznamenalo. Aspoň si to říkala.
Později toho odpoledne se s ní Julian setkal u kavárny. Jakmile ho Maya zahlédla, tvář se jí rozzářila. „Jsi brzy. “
„Chtěl jsem tě vidět.
“
Usmála se. „Vždycky máš výmluvu. “
„Třeba žádnou nepotřebuju. “
Maya odvrátila pohled a snažila se skrýt úsměv.
Šli spolu chvíli a povídali si o obyčejných věcech. Pak Julian ztišil hlas. „Je něco, co jsem ti nikdy pořádně neřekl. “
Maya se na něj podívala.
„Co? “
Nadechl se. „Být bohatý komplikuje vztahy. “
Maya poslouchala.
„Občas lidé potkají mě a vidí všechno, co mám, dřív, než se vůbec snaží poznat, kdo jsem. “ Řekl. „Po čase si začneš říkat, jestli tě má někdo rád, nebo jestli se mu líbí život, který si myslí, že jim můžeš dát. “
Maya pomalu přikývla.
„Rozumím. “
Julian se na ni podíval. „Opravdu? “
„Ano.
“ Jemně se usmála. „Nechci bohatého muže. “
Zvedl obočí. Zavrtěla hlavou.
„Ne. Chci někoho, s kým se cítím bezpečně, kdo mě respektuje, s kým se směju, kdo mi do života přinese klid místo toho, aby mě nechával pochybovat o tom, kde stojím. “
Julian se na ni tiše díval. „A kdyby ten člověk peníze měl?
“
Maya pokrčila rameny. „Tak to je hezké. “ Usmála se. „Ale nebyl by to důvod, proč bych zůstala.
“
Chvíli Julian nic neřekl. Na jeho odpovědi bylo něco, co mu utkvělo. Maya se na něj podívala a najednou si uvědomila, jak blízko u sebe stojí. Nikdo se nepohnul, nikdo nemluvil.
Město kolem nich žilo dál, ale na pár vteřin si toho nikdo nevšímal. Julian se konečně usmál. „Jsi jiná, Mayo. “
Usmála se zpátky.
„Ty taky. “
Pokračovali v chůzi. Maya se snažila přesvědčit sama sebe, že to, co cítí, není nic vážného. Prostě je laskavý.
Je vtipný. Poslouchá ji. Cítí se s ním dobře. Ale hluboko uvnitř věděla, že to je víc.
Protože poslední dobou nečekala, jestli Julian zavolá. Doufala, že zavolá. A to ji děsilo víc, než si chtěla přiznat. Bylo klidné sobotní odpoledne, když Maya a Julian zastavili v malé sousedské kavárně.
Nebylo na ní nic okázalého. Žádná drahá auta venku, žádné pracovní schůzky, žádné kamery. Jen klidné odpoledne spolu. Maya vyprávěla Julianovi o vtipné chybě, kterou udělala v práci, když si všimla, že se najednou dívá na druhou stranu kavárny.
Starší muž se snažil odnést těžkou krabici se zásobami. Než Maya stihla cokoli říct, Julian vstal. „Pomůžu vám s tím. “
Muž vypadal překvapeně.
„Ale ne, synku. Zvládnu to. “
Julian se usmál. „Vím, že zvládnete.
Ale stejně vám pomůžu. “
Vzal jednu stranu krabice a společně ji odnesli do skladu. Maya tiše pozorovala. Za chvíli se Julian vrátil ke stolu.
Maya se na něj zvědavě podívala. „Znáš ho? “
Julian přikývl. „Samozřejmě.
To je pan Harris. “
Maya se usmála. „Znáš jeho jméno. “
„Pracuje tady.
Párkrát jsem ho viděl. “
V tu chvíli šel kolem nich pan Harris. Zazvonil mu telefon. Zvedl ho, chvíli poslouchal a jeho výraz se změnil.
Vypadal zklamaně. Julian si toho všiml. „Co se stalo? “
Pan Harris si povzdechl.
„Vnučka má dnes odpoledne školní vystoupení. “ Podíval se směrem ke kavárně. „Ale ten druhý pracovník nepřišel, takže asi nemůžu stihnout. “
Julian chvíli mlčel.
Pak se podíval směrem k vedoucímu. O pár minut později bylo vše zařízené. Julian tiše zaplatil za to, aby někdo zaskočil za pana Harrise na zbytek směny. Pan Harris na něj zíral.
„Ty jsi to udělal? “
Julian se usmál. „Jděte se podívat na vnučku. “
Starší muž zaváhal.
„Ale nemůžu jen tak odejít. “
Julian zavrtěl hlavou. „Jděte. “ Pak dodal jemně: „Ona si bude pamatovat, jestli jste tam byl.
Stoly ne. “
Panu Harrisovi změkl pohled. Několikrát Julianovi poděkoval, než spěchal se připravit. Maya celou dobu sledovala celou scénu.
Julian se prostě vrátil ke stolu, jako by se nic nestalo. Zvedl kávu. Maya na něj pořád zírala. Po chvíli se na ni podíval.
„Co? “
„Nic. Zíráš. “
Maya se usmála.
„Jen se tě snažím rozluštit. “
Julian se usmál zpátky. „Dej mi vědět, až na to přijdeš. “
Maya se tiše zasmála.
Uvnitř se ale něco změnilo. Viděla, jak Julian pomohl prodavačce květin. Viděla, jak přirozeně se chová k lidem. A teď sledovala, jak tiše dal staršímu muži šanci být tam pro někoho, koho miluje.
Žádné publikum, žádná pochvala, žádný důvod, proč by Julian na někoho zapůsobil. Jen si všiml někoho, kdo potřeboval pomoc, a něco s tím udělal. Maya se podívala dolů na kávu a snažila se skrýt úsměv. Tenhle muž se stával problémem.
Protože pokaždé, když si našla důvod, proč si připomenout, že jejich vztah není skutečný, dal jí Julian další důvod na to zapomenout. Toho večera se Maya vrátila domů a pořád měla Juliana v hlavě. Položila kabelku na stůl a všimla si malého úsměvu na vlastní tváři. Snažila se ho ignorovat.
Nepomohlo to. Převlékla se do pohodlného, udělala si čaj a usadila se na pohovku. Ale všechno jí ho připomínalo. Způsob, jakým poslouchal.
Způsob, jakým si pamatoval maličkosti, které řekla. Způsob, jakým se choval k lidem, když z toho neměl nic. A to, jak se cítila, když byla s ním. Najednou zazvonil telefon.
Maya se podívala na obrazovku. Julian. Okamžitě se usmála, než zvedla hovor. „Ahoj.
“
„Ahoj,“ odpověděl Julian. „Jaký byl zbytek tvého dne? “
„Dobrý. “
Mluvit s ním teď bylo snadné.
Povídali si o maličkostech, smáli se odpoledni a škádlili se způsobem, který jim začal být přirozený. Nikdo z nich nechtěl hovor ukončit. Nakonec Julian řekl: „Měla bys jít spát. “
Maya se usmála.
„Ty taky. “
„Dobrou noc, Mayo. “
„Dobrou noc, Juliane. “
Hovor skončil.
Maya pomalu položila telefon. Chvíli jen zírala na obrazovku. Pak se usmála. Skutečný, bezmocný úsměv.
Opřela se do pohovky. „Ale ne. “
Ta slova z ní vyklouzla dřív, než je stihla zastavit. Věděla přesně, co se děje.
Už si jen neužívala jeho společnost. Nezvedala jeho hovory ze zdvořilosti. Neusmívala se, když se objevil, protože byl dobrý kamarád. Líbí se jí.
Opravdu se jí líbí Julian. Maya si zakryla obličej oběma rukama a tiše se zasmála. Tohle mělo být falešné. Podívala se na růži, kterou si nechala z jejich první noci.
Její úsměv pomalu přešel v něco měkčího. Nezamilovala se do jeho peněz. Ani nevěděla pravdu o jeho bohatství. Zamilovala se do muže, kterého poznala.
Muže, který poslouchá, který si pamatuje, který jí dává pocit respektu a bezpečí, aniž by za to něco chtěl. A to ji trochu děsilo. Protože poprvé za velmi dlouhou dobu si Maya nekladla otázku, jestli chce vztah. Ptala se, jestli chce vztah s Julianem.
Na druhé straně města měl Julian podobnou myšlenku. Tiše seděl v bytě a díval se na telefon po jejich hovoru. Strávil roky přesvědčováním se, že být single je jednodušší, bezpečnější, lepší. Ale Maye se nějak podařilo proklouznout přes každou zeď, kterou si postavil.
Neznala jeho bohatství. Nestarala se o jeho postavení. A když byl s ní, necítil se jako miliardář, kterého všichni čekají. Prostě se cítil jako Julian.
Usmál se sám pro sebe. Možná nebyl falešný jen ten vztah. A žádný z nich netušil, že největší překvapení jejich příběhu na ně ještě čeká. Druhý den ráno se Maya chystala do práce, když zastavila v malé kavárně u kanceláře.
Objednala si obvyklou kávu a stála u okna, projížděla telefon, zatímco čekala. Pak ji něco na televizi nad pultem zaujalo. Povědomá tvář. Maya ztuhla.
Vzhlédla k obrazovce. Byl tam Julian. Ale tentokrát nestál vedle ní s kávou a neusmíval se. Byl na obrazovce v úplně jiném světě.
Moderátorka zpráv mluvila o Bennett Global Holdings a jeho mladém generálním řediteli Julianu Bennettovi. Maye se rozšířily oči. Přistoupila blíž k televizi. Poslouchala, jak moderátorka popisuje Juliana jako jednoho z nejmladších miliardářských lídrů v zemi a majitele Bennett Global Holdings.
Maya se nemohla pohnout. Káva jí stála netknutá v ruce. Muž, kterého potkala náhodou. Muž, který předstíral, že je její přítel.
Muž, který jí koupil zmrzlinu. Muž, který v dešti pomohl prodavačce květin. Muž, který tiše zařídil, aby se pan Harris dostal na vystoupení své vnučky. Ten muž byl miliardář.
Maya zírala na obrazovku v nevěře. „Julian Bennett,“ zašeptala jeho jméno. Najednou jí začaly docházet maličkosti, kterých si u něj všimla. To sebevědomí.
Ty drahé hodinky, kterých si sotva všimla. Způsob, jakým ho lidé poznávali. Způsob, jakým mluvil o penězích, jako by byly jen další součástí života. A přesto se jí nikdy nepokusil zapůsobit žádnou z těch věcí.
Maya si pomalu sedla. Mozek se jí rozjel na plné obrátky. Proč jí to neřekl? Proč jí nechal věřit, že je jen obyčejný muž, který náhodou souhlasil, že bude její falešný přítel?
Pak přišla další, mnohem nepříjemnější myšlenka. Proč by někdo jako on chtěl předstírat, že je se mnou? Podívala se dolů na telefon. Julianovo jméno bylo přímo tam.
Palec se vznášel nad jeho kontaktem. Mohla mu zavolat. Mohla se ho zeptat na všechno. Ale zaváhala.
Protože najednou vzpomínky na posledních pár dní vypadaly jinak. Měl o ni opravdu zájem, nebo byla celá ta věc nějaká hra? Maya zavrtěla hlavou. Ne.
Pamatovala si okamžiky, kdy je nikdo nesledoval. Prodavačka květin, pan Harris, maličkosti, které dělal bez očekávání uznání. Ty okamžiky nepůsobily falešně. A přesto nemohla pochopit, proč by miliardář trávil čas se ženou, kterou potkal náhodou.
Maya se podívala na jeho fotku v telefonu. Poprvé od setkání nemyslela na muže, který předstíral, že je její přítel. Myslela na muže za jménem. Juliana Bennetta.
Miliardáře. A najednou měla jednu otázku, na kterou zoufale potřebovala odpověď. Bylo vůbec něco z toho skutečné? Zbytek dopoledne strávila Maya snahou pochopit, co právě zjistila.
Julian Bennett byl miliardář. Muž, kterého potkala náhodou. Muž, se kterým se smála. Muž, do kterého se začala zamilovávat, aniž by si to uvědomila.
Ale pořád tu byla jedna otázka, na kterou nedokázala odpovědět. Proč ona? Později odpoledne se Maya vrátila na stejnou ulici, kde všechno začalo. Potřebovala čerstvý vzduch.
Potřebovala čas na přemýšlení. A možná, hluboko uvnitř, doufala, že přijde. Pak ho uviděla. Julian stál kousek od ní.
Žádný ochranný tým, žádná okázalost, žádní obchodní partneři. Jen Julian. A v ruce držel malou kytici růží. Maya zastavila.
Podíval se na ni a jemně se usmál. „Vím, že jsi zjistila, kdo jsem. “
Maya přikývla. „Proč jsi mi to neřekl?
“
Julian se zhluboka nadechl. „Protože jsem chtěl, aby mě měl někdo rád dřív, než zjistí, co mám. “
Maya se na něj podívala. „A myslel sis, že ne?
“
„Nevěděl jsem. “ Jemně se usmál. „Věděl jsem jen, že když jsi mě potkala, nevěděla jsi, že jsem miliardář. Nechovala ses ke mně jinak.
Nesnažila ses na mě zapůsobit. “
Maya se podívala na růže. „Tak proč jsi mi pořád volal? “
Julian se usmál.
„Protože někde po cestě jsem přestal chtít být tvůj falešný přítel. “
Maya se na něj podívala. Julian udělal krok blíž. „Falešný přítel měl být jen na jednu noc.
“ Odmlčel se. „Ale od tý doby na tebe nepřestanu myslet. “
Maye změkl pohled. Julian jí podal růže.
„Už nechci nic předstírat. “
Maya je pomalu přijala. Chvíli nikdo nemluvil. Julian se jí podíval do očí.
Pak se k ní jemně přiblížil. Maya neucouvla. Naklonil se k ní pomalu a nechal jí každou šanci ustoupit. Neustoupila.
Jejich rty se setkaly v měkkém, něžném polibku. Trval jen okamžik, ale pro oba to byl konec všeho falešného mezi nimi. Když se odtáhli, Maya se usmála. „Víš, myslela jsem si, že jen velmi dobře hraješ svou roli.
“
Julian se usmál. „Nejdřív ano. “
Tiše se zasmála. Na chvíli se jen dívali jeden na druhého.
Pak Julian položil otázku, která mezi nimi čekala. „Můžu přestat předstírat? “
Maya se usmála přes emoce v očích. „Ano.
“
Julian se usmál. Tentokrát žádná pravidla, žádný falešný vztah, žádné předstírání. Jemně ji vzal za ruku a Maya se držela. Vyšli na stejnou ulici, kde se poprvé potkali.
O kus dál jejich cestu zrovna sledovaly Mayiny tři kamarádky. Blondýnka nadšeně chytila ostatní. „Drží se za ruce. “
Zrzka si zakryla pusu, aby se nesmála.
„Já to věděla. “
Černovlasá kamarádka se usmála. „Konečně. “
Maya se letmo podívala na Juliana.
On se podíval na ni a oba se usmáli. Žena, která si vymyslela přítele, aby unikla jednomu trapnému večeru, nikdy netušila, že cizinec, který se dobrovolně ujal role, se stane mužem, kterého skutečně chce. A miliardář, který přestal věřit, že ho někdo může milovat kvůli tomu, kým je, konečně našel někoho, kdo poznal Juliana dřív, než se dozvěděla o miliardáři. Tentokrát mezi nimi nebyla žádná lež.
Jen dva lidé, kteří šli ruku v ruce, a milostný příběh, který začal falešným přítelem a stal se něčím naprosto skutečným.