Už za sebou měla nejhorší večer svého života. Její rande naslepo ji právě nazvalo statečnou za to, že si objednala lanýžové hranolky, a ona byla jen pár vteřin od odchodu. Než ale stihla prorazit těžké dubové dveře nejvybranější restaurace ve městě, mosazné západky se s bouchnutím zavřely. Muž v obleku na míru, s arogancí vyzařující z každého póru, jí zatarasil cestu.
Podíval se na jejího vyděšeného rande, pak na ni a nařídil: „Vy jste se mnou. ”
Marie Hajesová nebyla žena, která by se omlouvala za to, že zabírá místo. S vahou sto osmi kilo přesně věděla, kým je. Geniální forenzní účetní, divoce oddaná přítelkyně a žena, která vypadala zatraceně dobře ve smaragdově zelených šatech.
Ale randění v centru Chicaga bylo úplně jiné bojiště, místo, kde se sebevědomí často považovalo za nevýhodu a její tělo bylo předmětem veřejné debaty. Tento večer měl být jen prostým setkáním u drinků a večeře, domluveným dobře mínícím, ale nevšímavým kolegou. Místem byla proslulá Cap Cod Room v hotelu Drake, podnik starého bohatství s mahagonem, tlumeným osvětlením a vůní drahého burbonu. Jejím rande byl Bradley Fyler.
Bradley byl mladší viceprezident v nějaké anonymní investiční společnosti. Měl na sobě čtvrtzipovou mikinu Vineyard Vines přes košili, vlasy dokonale upravené, které křičely sociopatií, a prvních pětačtyřicet minut jejich rande prohovořil výhradně o svém portfoliu kryptoměn a přísném přerušovaném půstu. Marie slušně přikyvovala, popíjela svůj kabernet a snažila se najít vhodnou chvíli k ukončení večera. Ale Bradley nebyl jen nudný.
Byl krutý. „Takže,” řekl Bradley a kroužil sklenicí s vodkou a sodou. Jeho oči jí skenovaly hrudník, než se kriticky zastavily u jejího pasu. „Když nás Janet dávala dohromady, nezmínila tvoji nadměrnou velikost.
”
Marie sevřela sklenici s vínem pevněji. „Potřebuješ snad… no, jde jen o kompatibilitu životního stylu. ” Bradley se zasmál, pohrdavý zvuk, který Marii zvýšil krevní tlak.
„Jsem velmi aktivní. Dělám triatlony. Myslím, že zdraví je důležité. Bez urážky, ale já obvykle randím se ženami, které o sebe pečují.
”
Marie na něj zírala. Myslela na čtyři a půl kilometru, které každé ráno plavala, na své bezvadné krevní testy a na čirou drzost tohoto průměrného muže sedícího naproti ní. „O své tělo se starám výborně, Bradley,” řekla Marie. Její hlas byl nebezpečně klidný.
Číšník se objevil a zachránil Bradleyho před okamžitým hněvem, který se Marie chystala rozpoutat. „Jsme připraveni objednat, pane? ”
„Ano,” řekl Bradley, aniž by se na Marii podíval. „Dám si mořského vlka suchého.
A pro dámu: dá si salát domů, zálivka zvlášť. Chlebový košík vynecháme. ”
Číšník zamrkal a rozpačitě se podíval na Marii. Něco se v Marii zlomilo.
Nebyl to hlasitý, explozivní zlom. Byla to chladná, absolutní zlomenina. Strávila roky odnaucováním se studu, který se na ni společnost snažila vrhnout kvůli jejímu tělu. Strávila roky kurátorstvím života, kde byla respektována, ceněna a milována.
Nehodlala dovolit muži, který voněl jako levná kolínská a pocit nároku, aby diktoval její večeři, natož její cenu. „Co je to za nástroj? Vlastně přerušila ho Marie. Její hlas se jasně rozlehl nad tichým bzučením restaurace.
„Dáma si nic nedá. Protože dáma odchází. ”
Bradleyho samolibý úsměv ochabl. „Počkat, co?
Odcházíš? Večeře ani nezačala. Nedramatizuj, Marie, jen jsem se ti snažil pomoct. ”
„Pomoct mi?
” Marie se zasmála ostrým, hořkým zvukem. Sáhla do své kabelky Prada, dárku sobě po odhalení obrovského zpronevěření v poslední práci, a vytáhla ostrou padesátidolarovou bankovku. Hodila ji přímo do Bradleyho sklenice s vodou. „Za mé víno,” řekla a sledovala, jak se bankovka vznáší na ledu.
„A Bradley, budeš potřebovat mnohem víc než triatlony, abys předešel téhle osobnosti. Měj mizerný život. ”
Vstala, uhladila smaragdovou látku přes boky a cítila adrenalin a absolutní jasnost poznání své vlastní hodnoty. Neohlédla se, když se protahovala mořem těsně naskládaných stolů.
Těžké pohledy chicagské elity se od ní odrážely. Všechno, co chtěla, bylo dostat se k masivním dvoukřídlým dveřím, mávnout na taxi, jít domů ke své kočce a objednat si směšné množství thajského jídla s sebou. Byla tři metry od východu. Metr a půl.
Pak se atmosféra v restauraci násilně změnila. Nebyl to zvuk. Byla to absence zvuku. Tiché bzučení zdvořilé konverzace okamžitě utichlo.
Cinkání příborů ustalo. Jazzový pianista náhle stáhl ruce z kláves, jako by slonovina chytila oheň. Marie se zastavila. Ruka se jí vznášela několik centimetrů od mosazné kliky vchodových dveří.
Přes skleněné tabule vchodu viděla, jak valetové prudce strkají beton. Tři černé Lincoln Navigátory agresivně najely na obrubník a zablokovaly vjezd. Než Marie stihla pochopit, co se děje, těžké dubové dveře se otevřely a málem ji srazily zpět. Vešlo šest mužů.
Pohybovali se s děsivou synchronizovanou grácií. Neměli na sobě standardní okázalé mafiánské oblečení z filmů. Tito muži měli na míru šité tmavé vlněné obleky, které skryly zřetelné těžké boule pod pažemi, a uprostřed nich byl Roman Kosta. Roman Kosta nevstupoval do místnosti, on ji pohlcoval.
Byl to muž postavený z ostrých úhlů a chladné zuřivosti, stojící dobře přes sto devadesát centimetrů. Jeho čelist vypadala, jako by byla vytesána z žuly, a jeho oči byly děsivým odstínem bledě dravého jantaru. Byl hlavou Costa Syndicate, bezohledné organizace, která kontrolovala přístavní úřady, odbory a polovinu politiků ve státě Illinois. Byl duchem v novinách, ale Bohem v podsvětí.
A byl zuřivý. „Zamkněte,” nařídil Roman. Jeho hlas byl nízký, drsný bariton, který vibroval podlahovými prkny. Jeden z jeho mužů, masivní vymahač se zjizveným obočím, natáhl ruku kolem zmrzlé Marie a srazil těžké mosazné západky na místo.
Konečnost kovového cvaknutí zazněla jako výstřel v tiché místnosti. Marie byla uvězněna ve vstupní hale, přitisknutá mezi zamčenými dveřmi a zdí násilných mužů. Srdce jí divoce bušilo o žebra. Tiskla se zády k leštěnému dřevěnému obložení a snažila se zneviditelnit, nemožný úkol pro ženu jejich křivek ve světle zelených šatech.
Roman se na ni podíval. Jeho jantarové oči přejely po vyděšených hostech Cap Cod Room. „Nikdo se nehýbe,” řekl Roman. Jeho hlas byl zcela zbaven emocí.
„Nikdo nevytahuje telefon. Pokud uslyším tón vytáčení, z této místnosti neodejdete živí. Je to jasné? ”
Kolektivní chvění projelo bohatými hosty.
Číšníci pomalu zvedli ruce. Roman vstoupil dál do jídelny. Jeho muži se rozptýlili, zajistili dveře do kuchyně, nouzové východy a bar. Marie zůstala zmrzlá u vchodu, dýchala mělce.
Sledovala, jak Roman pomalu kráčí střední uličkou. Jeho drahé kožené boty byly tiché na koberci. Někoho hledal. Mariiny oči zabloudily ke stolu, který právě opustila.
Bradley. Bradley Fyler už neseděl vzpřímeně. Arogantní fitness nadšenec posedlý kryptoměnami se fyzicky zmenšil. Klouzal dolů v kožené kabince, tvář barvy zkaženého mléka.
Jeho ruce se tak divoce třásly, že se sklenice s vodou, stále obsahující Mariinu plovoucí bankovku za padesát dolarů, třásla o stůl. Roman se zastavil přímo před Bradleyho stolem. „Bradley,” řekl Roman. Způsob, jakým vyslovil jméno, zněl jako rozsudek smrti.
„Pane Kosto,” zakňučel Bradley. Jeho hlas se zlomil do vysokého písknutí. „Já… já jsem si nemyslel, že sem přijdete.
Zítra jsem vám volal do kanceláře. Přísahám při Bohu. ”
„Zítra jste mi volal do kanceláře,” zopakoval Roman a lehce naklonil hlavu. Zvedl steakový nůž z Bradleyho stolu a prohlédl si jeho zoubkovaný okraj.
„Ztratil jste tři miliony dolarů z našeho penzijního fondu, Bradley. Pokusil jste se je skrýt na offshore účtu v Belize. Myslel jste si, že si té nesrovnalosti nevšimneme? ”
„Byl to špatný obchod,” vykřikl Bradley.
Slzy mu aktivně stékaly po tvářích. „Trh se pohnul. Můžu to získat zpět. Potřebuju jen týden.
”
„Nemám týden, Bradley,” řekl Roman jemně. „A ty taky ne. ”
Romanovi muži vystoupili vpřed, chytili Bradleyho za límec jeho drahé čtvrtzipové mikiny a vytáhli ho z kabinky. Bradley kopal a mával.
Jeho společenské boty škrábaly o mahagonovou podlahu. „Počkejte, počkejte, prosím,” křičel Bradley naprosto bez důstojnosti. Ve své panice jeho divoké oči skenovaly místnost a dopadly na Marii, která se stále tiskla ke zdi poblíž dveří. V okamžiku čisté zoufalé zbabělosti na ni ukázal třesoucím se prstem.
„Vezměte ji,” vykřikl Bradley. „Ona je… ona je moje snoubenka. Její rodina má peníze.
Vezměte ji jako záruku, jen mě nechte jít. ”
Celá restaurace se otočila, aby se podívala na Marii. Marii spadla čelist. Čistá, neředěná slizkost toho muže byla nepředstavitelná.
Znala ho méně než hodinu. Urazil její váhu a teď ji prodával mafii, aby zachránil svůj ubohý život. Roman se pomalu otočil. Jeho jantarové oči se poprvé setkaly s Mariinými.
Prohlédl si smaragdové šaty. Prohlédl si jemnou, velkorysou křivku jejich boků, plnost jejich stehen, divoký, neústupný hněv hořící v jejich tmavých očích. Kde ostatní ženy v místnosti plakaly nebo se skrývaly pod stoly, Marie stála rovně, pěsti sevřené u boků, a zírala na Bradleyho s nenávistí tak čistou, že na okamžik šokovala i mafiánského bosse. Roman pomalu kráčel zpět k přední části restaurace, zmenšoval vzdálenost mezi sebou a Marií.
Čím blíž se dostal, tím větší se zdál. Voněl drahým tabákem, petrichorem a nebezpečím. Zastavil se pár centimetrů od ní. Marie se přinutila držet pozici.
Zvedla bradu, aby se setkala s jeho pohledem. „Jsi jeho snoubenka? ” zeptal se Roman. Jeho hlas byl nízký, dunivý zvuk určený jen pro ni.
„Radši bych vypila bateriovou kyselinu,” řekla Marie. Její hlas se třásl, ale byl divoce vzdorovitý. „Bylo to rande naslepo. Potkali jsme se před čtyřiceti minutami.
Urazil mé tělo, objednal mi salát a já na něj odcházela, když jste zatarasili dveře. ”
Roman na ni zíral. Těžké, dusivé ticho mezi nimi viselo. Znovu si ji prohlédl.
Tentokrát pomaleji. Podivný, nebezpečný lesk se zableskl v jeho jantarových očích. Podíval se na její křivky ne s klinickým odporem, který ukázal Bradley, ale s náhlou temnou majetnickostí, která Marii přiměla zadržet dech. Roman lehce naklonil hlavu ke svým mužům, kteří stále drželi plačícího Bradleyho.
„Odveďte ho do skladu,” nařídil Roman. „Nejdřív mu zlomte ruce. Peníze zjistíme později. ”
„Ne, prosím, Marie, řekni jim to,” zaječel Bradley, zatímco ho odváděli ke kuchyňským východům.
Jeho hlas mizel do zadních chodeb restaurace. Roman se znovu obrátil k Marii. Vymahač u dveří položil těžkou ruku na závoru, připravený odemknout a uvolnit cestu pro svého šéfa. Marie tvrdě polkla.
„Mohu jít? ”
Roman se naklonil blíž. Jeho klouby se otřely o hedvábí jejich šatů v pase. Dotek tak lehký, a přesto tak velící, že jí poslal elektrický šok po páteři.
„Ne,” řekl Roman jemně. Jeho oči se setkaly s jejími. „Jste se mnou. ”
„Promiňte?
” vydechla Marie. Její odvaha konečně ochabovala. Než stihla pochopit příkaz, Romanova ruka se přesunula z jejího pasu na spodní část zad. Jeho stisk byl zcela nekompromisní.
Neodtáhl ji. Prostě vyvinul dostatečný, stálý, nehybný tlak, že Marie neměla jinou možnost než vykročit vpřed, zatímco vymahač otevřel mosazné závory. „Jděte dál. ”
„Držte hlavu skloněnou,” zamumlal Roman do ucha, jeho dech teplý na jejím spánku.
„Nikam s vámi nejdu,” sykla Marie a zarývala paty do luxusního koberce. Byla to těžká žena a věděla, jak uzemnit svou váhu. Oči se jí sklouzly k Romanovi, který sledoval její pohyby. Pohled temný a lačný.
„Mračím se, protože tohle není obyčejné zpronevěření, Romane,” řekla Marie a otočila jeden z monitorů tak, aby viděl chaotickou síť datových bodů, kterou namapovala pomocí softwaru pro vizualizaci Tableau. „Podívejte se. Ty peníze nejsou vyváděny na jachty nebo sporťáky. Jsou vrstvené.
”
Roman se naklonil dopředu, lokty se opíral o kolena. „Vysvětlete mi to. ”
„Když zkorumpovaný manažer ukradne tři miliony dolarů, jako se o to snažil Bradley, obvykle zpanikaří. Převedou je na číslovaný účet v Belize nebo na Kajmanských ostrovech a pokusí se zmizet,” vysvětlovala Marie, její vášeň pro svou práci přehlušila její nesmělost.
„Ale tohle, tohle je systémové. Za posledních osmnáct měsíců bylo z vašich penzijních fondů a odborových příspěvků vyvedeno přes čtrnáct milionů dolarů. Jsou rozdrobeny na částky devět tisíc devět set devadesát devět dolarů, aby se předešlo prahovým hodnotám federálního reportování KYC. Poznej svého zákazníka.
”
Romanovy jantarové oči se zúžily. „Smurfing. ”
„Přesně tak. ” Marie přikývla, ohromená tím, že znal finanční terminologii.
„Provádějí smurfing hotovosti prostřednictvím stovek mikrotransakcí. Ale tady je ta děsivá část, Romane. Všechny tyto mikrotransakce směřují do jediné holdingové společnosti se sídlem na Kypru. Před hodinou jsem konečně prolomila registr této skořápkové společnosti.
” Marie klikla myší a zobrazila naskenovaný, silně začerněný firemní statut. „Společnost se jmenuje Agis Solutions. Romane, oni nejsou bankéři, jsou to soukromí vojenští dodavatelé. Žoldáci.
Někdo z vaší organizace nejenže ukradl čtrnáct milionů dolarů, použili je k najmutí soukromé armády. ”
Ticho v knihovně bylo absolutní. Jediným zvukem byl vzdálený náraz vln o vápencový útes venku. Roman zíral na obrazovku.
Uvolněná, sebejistá povaha mafiánského bosse okamžitě zmizela, nahrazena chladnou, děsivou nehybností. Teplota v místnosti jako by klesla o deset stupňů. „Kdo drží statut? ” zeptal se Roman.
Jeho hlas zněl jako smrtelně vibrující vrčení. Marie polkla a zobrazila poslední dokument. „Podpis na kyperském účtu patří muži jménem Damian Russo. ”
Roman nemrkl.
Neřval. Ale křišťálová sklenice v jeho ruce se s ostrým prasknutím roztříštila. Drahá skotská whisky a střepy skla se rozlily po jeho kloubech a na perský koberec. Marie vykřikla a vyskočila od stolu.
„Romane, tvoje ruka. ”
„Damian,” zašeptal si pro sebe Roman a ignoroval krev stékající po dlani. Damian Russo byl Romanův zástupce. Jeho pravá ruka.
Muž, který ho trénoval, s ním krvácel a údajně spravoval bezpečnost syndikátu. „Romane, ti muži, kteří přišli do mého bytu, aby mě zabili, byli Damianovi muži,” uvědomila si Marie. Hrůza se jí začala dravě vkrádat. „Věděl, že audituji logistickou firmu.
Věděl, že najdu chybějící peníze a vystopuji je na Kypr. Snažil se mě odstranit dřív, než bych ti to řekla. ”
Roman pomalu vstal. Vytáhl z kapsy bezchybný bílý kapesník a pevně si jím obvázal krvácející ruku.
Jeho oči, když se konečně setkaly s Mariinými, hořely násilnou ochranitelskou zuřivostí. „Připravuje svůj tah,” řekl Roman mrazivě. „Čtrnáct milionů zaplatí za spoustu zbraní. Plánuje převrat.
Chce syndikát. ”
Než mohla Marie odpovědět, těžké mahagonové dveře knihovny se rozlétly. Beatrice, obvykle bezvadná hospodyně, vrazila do místnosti. Její kardigan byl roztržený a děsivá šmouha krve pokrývala stranu její tváře.
„Pane Kosto,” vydechla Beatrice a opřela se o zárubeň. „Perimetr, přední brána byla prolomena. Stráže jsou dole. Je to Damian.
Přivedl silně ozbrojené muže. Už jsou ve vstupní hale. ”
Barva z Mariiny tváře zmizela. Podívala se na Romana.
Hrůza jí sevřela hruď. Roman neváhal. Jedním plynulým, nacvičeným pohybem sáhl za záda a vytáhl z pasu masivní, matně černý Glock 19. Natáhl závěr.
Kovové cvaknutí se ostře rozlehlo v tiché místnosti. „Beatrice, běž do panické místnosti ve sklepě s vínem. Zamkni ji,” přikázal Roman. Beatrice přikývla, odtlačila se od zárubně a zmizela na chodbě.
Roman se otočil k Marii. Dvěma mohutnými kroky přešel místnost, popadl ji kolem pasu a přitiskl ji pevně k hrudi. Jeho srdce bylo v klidném, děsivém klidu. „Poslouchej mě velmi pozorně,” řekl Roman.
Jeho tvář byla pár centimetrů od její, jeho jantarové oči propalovaly její duši. „Dnes večer nezemřeš. Dostanu tě z tohoto domu a pak vytrhnu Damianu Russovi srdce z hrudi. Rozumíš mi?
”
Marie zuřivě přikývla, ruce jí svíraly klopy jeho košile, vyděšená, ale ukotvená jeho naprostou silou vůle. „Ano. Zůstaň za mnou. Nepřestávej se pohybovat, pokud ti neřeknu jinak,” nařídil Roman.
Z hlavního schodiště se ozval zvuk tříštícího se skla a těžkých bot. Damianovi muži procházeli východním křídlem. Roman chytil Marii za ruku. Jeho stisk byl pevný a nekompromisní.
Kopnutím otevřel francouzské dveře knihovny, které vedly na kamennou terasu s výhledem na prudký sedmdesátistopý pád do burácejících vod Michiganského jezera. Mrázivý vítr udeřil Marii jako fyzická rána. Bičoval její hedvábnou halenku kolem jejich křivek. Měsíční světlo osvětlovalo rozlehlé pozemky panství, ale také je odhalovalo.
„Tam na terase,” vykřikl hlas z balkonu hlavní ložnice nad nimi. Vzduchem se ozvalo prasknutí tlumené pušky. Kulka rozbila vápencové balustrády pár centimetrů od Mariiny hlavy a zasypala ji ostrými úlomky kamene. Marie vykřikla a klesla na kolena.
Roman se postavil před ni a zcela ji chránil svým tělem. Zvedl Glock a třikrát rychle vystřelil nahoru. Z balkonu nahoře se ozvalo těžké žuchnutí, když odstřelovač spadl. „Nahoru.
Musíme se dostat k loděnici,” zakřičel Roman přes řvoucí vítr a zvedal Marii na nohy. Běželi. Mariiny plíce pálily. Její kašmírové kalhoty se jí zamotávaly kolem nohou, ale tlačila na sebe víc než kdy dřív na běžeckém pásu.
Cítila syrovou sílu svého vlastního těla, sílu v jejich těžkých stehnech, která jí poháněla vpřed po zmrzlé trávě. Dosáhli okraje terasy, kde úzké, skryté černé železné schodiště vedlo dolů po útesu k soukromému molu. Za nimi se dveře knihovny rozletěly. Čtyři muži v taktickém vybavení se vyřítili na terasu se zvednutými útočnými puškami.
„Romane,” vykřikla Marie. Roman se otočil, strčil Marii za silný kamenný sloup na vrcholu schodiště. Sám nehledal krytí. Postavil se jako mstivý bůh v měsíčním světle a opětoval palbu.
Jeho přesnost byla děsivá. Dva muži okamžitě spadli. Další dva se vrhli do krytu a spustili spršku potlačovací palby, která rozdrobila kámen kolem nich. „Sejděte po schodech hned,” přikázal Roman a s bleskovou rychlostí znovu nabil zbraň.
„Nenechám vás tady nahoře,” křikla zpět Marie. Slzy jí stékaly po tvářích. Roman jí chytil tvář svou nezraněnou rukou. Palec mu tvrdě tlačil na lícní kost.
Uprostřed střelby a chaosu se na ni podíval s intenzitou, která zastavila svět kolem nich. „Jsi ta nejbrilantnější, nejkrásnější žena, jakou jsem kdy potkal, Marie Hajesová,” zahřměl Roman přes střelbu. „A spálím tohle město na popel, než jim dovolím se tě dotknout. Sejděte po schodech.
”
Jemně ji postrčil směrem k sestupu. Marie se chytila mrazivého železného zábradlí a začala děsivý sestup po útesu ve tmě. Zvuky války zuřily nad ní. Sestup byl noční můrou mrazivého železa a ohlušujícího hluku.
Mariiny ruce byly zcela omrzlé, když se chytala mokrého, namrzlého zábradlí točitého schodiště. Pod ní se černá, vířící rozloha Michiganského jezera zdála jako hřbitov čekající, až je pohltí. Nad ní se vápencová útesová tvář blýskala nepravidelnými zářivými stroboskopy z ústí hlavně. Nedívala se dolů a nedívala se nahoru, jen se pohybovala.
Její silné nohy, stehna, která jí společnost vždycky říkala, aby je schovávala, byla jediná věc, která jí držela pevně proti prudkému, bičujícímu větru, když se plazila po sedmdesátistopém pádu. Dosáhla dna. Její nohy narazily na dřevěné desky masivní uzavřené loděnice postavené přímo v jeskynním základu útesu. Prostor byl tmavý, kromě měsíčního světla pronikajícího přes mřížkovaná vodní vrata.
O chvíli později se za ní na dřevěné palubě ozvalo těžké dupání. Marie se otočila. Křik jí uvízl v krku. Byl to Roman.
Jeho černá košile byla roztržená na rameni, látka silně nasycená něčím tmavým a kluzkým. Těžce dýchal, děsivý prvotní zvuk, ale jeho jantarové oči byly dokonale soustředěné. Otočil se zpět k těžkým ocelovým dveřím u paty schodiště a zasunul závoru. „Zamkl jsem je nahoře.
”
„Romane, krvácíš? ” vykřikla Marie a přiblížila se. Přiložila ruce na jeho rameno. Nebyl to přímý zásah, ale zubatý kus šrapnelu z kamenné balustrády se hluboce zařízl do jeho deltového svalu.
„To nic není. Horší jsem měl při holení,” zabručel Roman, ačkoli mu sval na čelisti cukal, když se vzdálil jejímu doteku. Přešel k těžké plachtě uprostřed loděnice a odhodil ji. Pod ní stála elegantní, na zakázku vyrobená půlnočně modrá loď Riva Rivamare.
Byla to mistrovské dílo italského inženýrství vybavené dvěma koňskými motory Volvo, navrženými pro útěk před pobřežní stráží na mezinárodních vodách. „Nastupte! ” přikázal Roman, položil svůj prázdný Glock na kožené sedadlo spolujezdce a pustil se do rozvazování tlustých kotevních lan. Marie neváhala.
Přelezla leštěný mahagonový bok. Bosé nohy se jí lehce sklouzly po teakovém palubě. Spadla do luxusního krémového koženého sedadla. Srdce jí bušilo divoce proti žebrům.
Masivní exploze otřásla loděnicí. Prach a trosky sesypaly ze stropu. Damianovi muži přinesli průrazné nálože na ocelové dveře nahoře na schodišti. Měli méně než minutu.
Roman se přehoupl na sedadlo řidiče, zkřivil se, když mu zraněné rameno zatížilo. Stiskl zapalovací sekvenci. Dva motory se s řevem probudily k životu. Hluboké, vibrující dunění, které otřáslo vodou pod nimi.
Stiskl červené tlačítko na palubní desce a těžká kovová vodní brána na přední straně loděnice se pomalu začala zvedat, odhalujíc prudké bílé hřebenaté vlny jezera. „Chytněte se něčeho,” vykřikl Roman přes řvoucí motory. Než se brána zcela otevřela, Roman naplno sešlápl plyn. Loď vyrazila z doku jako balistická střela.
Sklolaminátový trup se zlověstným skřípěním prořízl zvedající se kovovou mřížkou a vynesl loď do otevřeného, mrazivého vzduchu Michiganského jezera. Marie vykřikla, svírala kožený přístrojový panel, když loď narazila na první masivní vlnu. Na děsivou vteřinu se vznesla do vzduchu, než tvrdě dopadla zpět do černé vody. Mrázivý sprej bičoval přes čelní sklo a během několika sekund promočil Mariinu hedvábnou halenku a kašmírové kalhoty.
Roman držel plyn naplno, řídil přímo na východ, rovnou do děsivé propasti velkého jezera, aby získal co největší vzdálenost mezi sebou a odstřelovacími puškami. Dvacet minut pluli v děsivém, kostmi otřásajícím tichu. Světla panství Costa se na pobřeží zmenšovala do malého hořícího bodu. Když byli míle od pobřeží zcela pohlceni tmou, Roman konečně stáhl plyn.
Loď zpomalila na těžký volnoběh. Divoce se kolébala v ledových vlnách. Roman se zhroutil na sedadle. Jeho dobrá ruka svírala italský kožený volant tak silně, že mu klouby zbělely.
Jeho dech byl drsný. Marie se rozepnula a připlazila se po malé palubě. Klesla na kolena vedle jeho sedadla. V tlumeném světle přístrojů byla jeho tvář děsivě bledá.
„Hodně krvácíš,” řekla Marie. Panika se jí ozvala v hlase. Nečekala na jeho svolení. Chytila si límeček své drahé hedvábné halenky, té, kterou jí koupil, a roztrhla ho podél švu.
Odtrhla dlouhý, silný pruh těžké látky a odhalila ramena mrazivému větru. Roman ji pozoroval, jeho jantarové oči těžké, jak pevně přitiskla provizorní hedvábný škrtící obvaz na jeho zranění a bezpečně ho omotala kolem jeho masivního bicepsu. „Zničila jste naprosto skvělou halenku Marina Rinaldy,” zamumlal Roman. Na rtech mu pohrával slabý, nebezpečný úsměv navzdory bolesti.
„Dám si to na cestovní výkaz,” odsekla Marie. Ruce se jí třásly, když vázala uzel. Podívala se na něj, adrenalin vyprchal, zanechávajíc jen děsivou realitu toho, co se právě stalo. „Romane, Damian má tvé panství, má peníze.
Co teď uděláme? ”
Roman sáhl zraněnou rukou. Jeho velká, teplá dlaň jí obemkla tvář. Palcem sledoval křivku její čelisti.
„Damian má prázdný dům,” řekl Roman tiše. Jeho hlas prořízl svist větru. „Costa Syndicate není budova, Marie. Jsem to já.
A právě teď je jediná věc na tomto světě, o jejíž ochranu se starám přímo přede mnou. ”
Marii se zadrhl dech. Intenzita v jeho očích nebyla jen ochranitelská. Byla to naprostá, absolutní držba.
„Jedeme na Gold Coast,” řekl Roman. Pohled mu klesl k jejím rtům. „Mám bezpečný dům v St. Regis.
Moji věrní capo se tam s námi setkají. A pak, moje krásná, geniální účetní, mi pomůžeš zruinovat zrádce. ”
St. Regis Chicago pronikl noční oblohou jako monumentální památník vlnícího se skla a oceli.
V devětaosmdesátém patře, v opevněném ultra-luxusním penthouse, který neexistoval na žádném veřejném rejstříku, se shromažďovala skutečná moc Costa Syndicate. Marie seděla u masivního mramorového jídelního stolu zahalená v jednom z Romanových teplých černých kašmírových svetrů. V ruce držela hrnek černé kávy. Penthouse byl plný sedmi Romanových nejvěrnějších capo, drsných, nebezpečných mužů, kteří dorazili v pozdní noci ozbrojeni k zubům.
Uprostřed místnosti stál Roman. Soukromý lékař podsvětí mu zašil rameno a napumpoval do něj antibiotika. Vypadal bledě, ale bezohledná dravá aura se plně vrátila. „Damian uzamkl přístavy,” hlásil capo jménem Luka.
Mapa Chicaga se rozprostřela přes mramorovou linku. „Nasadil kyperské žoldáky. Platí jim sto tisíc za hlavu. Naši pouliční vojáci jsou loajální, Romane.
Ale nemohou bojovat s provojenskou silou. ”
„Nemusíme s nimi bojovat,” zazněl Mariin hlas. Celá místnost drsných zločinců se otočila a podívala se na zaoblenou ženu v oversized svetru. Několik capo se zamračilo.
Zjevně se divili, proč civilistka mluví na válečné radě syndikátu. Roman se nezamračil. Otočil se k ní, zkřížil ruce na hrudi. Jeho jantarové oči hořely absolutní pozorností.
„Pokračuj, Marie. ”
Marie přitáhla k centru stolu zabezpečený šifrovaný laptop, který jí Roman poskytl. „Damian najal žoldáky přes Agis Solutions s použitím čtrnácti milionů, které zpronevěřil,” vysvětlila Marie, zatímco jí prsty létaly po klávesnici. Už to nebyla vyděšená žena z restaurace.
Byla to finanční vrcholová šelma ve svém živlu. „Žoldáci nebojují za loajalitu, pánové. Bojují za přímé vklady. ”
„Celá Damianova hra závisí na jeho schopnosti zaplatit jim do osmé hodiny zítra ráno, až se vyčistí bankovní cyklus SWIFT a má peníze na Kypru,” namítl Luka.
„Jsou nedotknutelné. ”
„Nic není nedotknutelné, pokud máte hlavní administrátorské tokeny pro shell corporation,” řekla Marie. Na rtech se jí šířil zlomyslný, triumfální úsměv. „Které jsem stáhla z flash disku, než jsme utekli z panství.
”
Klikla na poslední klávesu. Obrazovka se zrcadlila na masivní osmdesátipalcové televizi na zdi penthouse. Zobrazovala kyperský bankovní portál pro Agis Solutions. Zůstatek činil ohromujících čtrnáct milionů dvě stě padesát tisíc dolarů.
„Dříve jsem auditovala offshore cenné papíry pro Deloitte,” řekla Marie tiše, oči upřené na obrazovku. „Damian si myslel, že je chytrý, když použil decentralizovanou účetní knihu, ale nezabezpečil API koncové body. Sledujte. ”
Marie spustila skript, který strávila poslední hodinu psaním.
Capo sledovali v ohromeném tichu, jak čísla na obrazovce začala klesat. Čtrnáct milionů. Deset milionů. Pět milionů.
Nula. „Kam to šlo? ” zalapal Luka, krok k obrazovce. „Směrovala jsem to přes náhodný kryptomixér a uložila to přímo do fondu odměn pro anonymní typy chicagské policie označené jako zabavený kartelový majetek,” řekla Marie a klidně se napila kávy.
„Federální vláda má teď jeho peníze a jsou úplně, nezvratně zmrazené. ”
Ticho v penthouse bylo absolutní. Sedm drsných mafiánských vymahačů zíralo na zaoblenou, geniální ženu u stolu s měsícem hrůzy a hluboké úcty. Roman zaklonil hlavu a hluboce, dunivě se zasmál, až se okna otřásla.
Byl to zvuk krále, který právě viděl svou královnu dát šachmat celé desce. „Luko,” přikázal Roman. Smích ustoupil smrtícímu, chladnému úsměvu. „Zavolej Damianovu veliteli žoldáků.
Řekni mu, aby zkontroloval jeho svěřenský účet. Až zjistí, že Damian je na mizině, řekni mu, že mu zaplatím dvojnásobek toho, co Damian slíbil, aby ustoupil a odešel. ”
„Zanechají ho za pět minut. A Damian?
” zeptal se Luka. Oči mu zazářily. „Nech Damian na mě,” řekl Roman. Do úsvitu válka skončila, aniž by na ulicích Chicaga padl jediný výstřel.
Damianovi draze zaplacení žoldáci se rozplynuli ve větru v okamžiku, kdy jejich bankovní účty ukázaly nulu. Damian, úplně odhalený v obsazeném panství, byl snadno přemožen Romanovými loajalisty. Byl tiše eskortován do zvukotěsného skladu poblíž mastného průmyslu. Marie se neptala, co se s ním stalo.
A Roman nenabídl. Některé účty byly vyrovnány krví. O dva dny později bylo město klidné. Marie stála u oken od podlahy ke stropu v penthouse Regis a dívala se na třpytící se panorama Chicaga.
Měla na sobě ohromující, na míru šitou černou sametovou róbu, kterou pro ni Roman objednal. Objímala její plné boky, zvýrazňovala její pas a díky ní se cítila jako bohyně. Ještě předtím, než ucítila Romanovy masivní paže, jak se jí zezadu omotávají, zaslechla měkké, těžké kroky na dřevěné podlaze. Přitiskl si ji těsně k hrudi, zabořil tvář do jejího krku a vdechoval její vůni.
„Přístavy jsou zabezpečené. Odbory jsou klidné,” zamumlal Roman. Jeho rty se jí lehce otřely o kůži a způsobily jí husí kůži. „Syndikát je zpět v provozu.
”
Marie se opřela o jeho pevné teplo. „A můj flash disk? ”
„Spálený na prach,” slíbil Roman. Ruce mu sklouzly dolů a majetnicky spočinuly na měkké, bujné křivce jejího břicha.
„Zachránila jste mé impérium, Marie. Zachránila jste mi život. Dlužím vám dluh, který nikdy nemohu splatit. ”
Marie se v jeho náručí otočila.
Podívala se do děsivých, krásných jantarových očí nejnebezpečnějšího muže ve městě. „Nechci dluh, Romane,” řekla Marie tiše. Ruce měla položené naplocho na jeho hrudi a cítila pravidelný, silný rytmus jeho srdce. „Jen chci vědět, co se stane s ženou, která odešla ze špatného rande a omylem ukradla mafiánského bosse.
”
Romanovy oči stmavly syrovou, nespoutanou touhou a absolutní oddaností. Neviděl ženu, která se potřebovala změnit. Viděl ženu, která přechytračila jeho nepřátele. Zachránila mu život a vypadala přitom naprosto úchvatně.
„Už nikdy nepůjde na žádné rande,” zavrčel Roman tiše, zapletl si ruku do jejich vlasů a zaklonil jí hlavu. „Převezme finance syndikátu. Stane se nejvíce obávanou a respektovanou ženou v Chicagu. A dovolí mi strávit zbytek svého života uctíváním každého jejího centimetru.
”
Marie se usmála. Pomalý, zářivý výraz čisté moci. Těsně předtím, než se Romanovy rty srazily s jejími. Vešla do té restaurace s nadějí na slušnou večeři.
Odešla jako královna. Marie přešla od toho, že byla uražena na hrozném rande naslepo, k tomu, že vládla nejmocnějšímu syndikátu v Chicagu. Vše proto, že znala svou cenu a nikdy neustoupila. Dokázala, že genialita a sebevědomí jsou nejnebezpečnější zbraně, které žena může ovládat.
A Roman Kosta poznal královnu, když ji viděl.