Beck měl pravidlo o prvních třech metrech a toto pravidlo mu zachránilo život ve dvou profesích. Nejdřív jako potápěči, když kontroloval trupy lodí v úzkých průlivech, kde se voda chovala jako naštvané zvíře, a později jako opraváři kostelních věží, kde začínalo nebezpečí teprve ve chvíli, kdy se země začala zdát dost blízko. Na prvních třech metrech si dokázal srovnat hlavu. Když se dostal přes ně, zbytek už byla jen práce.
Zbytek práce nebylo šplhání. Šplhání byla jen poslední část. Tou hlavní částí bylo naslouchání. Dobré zdivo mu odpovídalo krátkým jasným zvukem, jako když někdo zaklepe kloubem na stůl.
Špatné zdivo mu odpovídalo dutě, tupě, jako když mu někdo odpovídá z druhé strany řeky. Když uslyšel tenhle zvuk, vrátil se dolů a teprve pak mluvil o tom, co je potřeba udělat. Většinou to dopadlo tak, že se domluvil na tom, že ta věž počká ještě jednu zimu, protože oprava zvonice stála víc, než si kdo pamatoval, a kupující se našel vždycky snáz než peníze. Na vnitřní straně levého předloktí měl vytetované čtyři centimetry orla, kotvy, křesadlové pistole a trojzubce, vybledlé do modrozeleného šmouhu, protože sedmnáct let chodil na slunce a nikdy si to nenechal obnovit.
Jeho bratr Marlin měl stejné tetování, jen ho měl čerstvé, ostré, s barvami, které vypadaly, jako by je někdo namaloval včera. Marlin nosil uniformu, která se prala sama, a mluvil jazykem, který se skládal z kýčovitých hlášek, které fungovaly jako nárazník mezi ním a světem. Když se Beck vrátil domů, seděli spolu na verandě a Marlin se usmíval, jako by Beck byl ten mladší, ten bezstarostný, ten, kdo tu práci nepotřebuje. Beck věděl, že ho Marlin někdy špatně slyší.
Ale přišel jsi o nohu, řekl mu jednou Beck. Marlin se smál. Přišel, ale ne o tenhle vtip. Beck se usmál a pokrčil rameny.
Přišel jsem o nohu, ale ne o tenhle vtip. Jejich matka byla mrtvá už šestadvacet měsíců a pořád existovala úterý, kdy Beck stál v kuchyni s talířem v ruce a vůbec si nepamatoval, co s ním chtěl udělat. Marlin říkal, že to jsou jen roky. Beck si myslel, že to je jenom ta prázdnota, která se mu usadila v hrudi místo ní.
Na pohřbu, když se Beck postavil, aby něco řekl, řekl: „Beckette, tys byla ta, co jí vždycky říkala hrát to na jistotu. ” Beck si vzpomněl, že jí odpověděl, ale nedokázal si vzpomenout. Seděl kousek od hrobu a nejvíc ho trápilo, že si nedokázal vzpomenout, co jí odpověděl. Grant Kavanaught seděl v křesle v obývacím pokoji a mluvil o kostelní věži, o tom, že kostel potřebuje nový měděný kříž, že jim to proplatí pojišťovna, že by to byl hezký odkaz na otce, který měl na starosti měď.
„Je to dobrý obchod, Becku,” řekl Grant. „Dobrý obchod pro mě,” řekl Beck. „Horší pro tebe. ” Grant se usmál, sundal si brýle a otřel si sklo o kravatu.
„Jsem vaše ekonomická pojistka, Becku. Ty jsi ten kluk, co pořád hledá, kam se dá pověsit žebřík, aby nemusel přemýšlet o tom, kam se pověsit sám. ” Beck se nadechl. Chtěl říct, že to není pravda, ale věděl, že to pravda je.
Místo toho se usmál a řekl: „Běž se podívat na vlastní střechu, ne na moji. ”
Grant se zasmál, vstal a poplácal ho po rameni. „To je můj kluk. ” A Beck seděl, díval se na něj a věděl, že to řekl jako první.
O čtyři měsíce později, v červnu, zaklepala na dveře žena z okresu. Beck jí otevřel a podíval se na ni. Drahá paní Pedigrewová, řekla, jmenuji se Nová a jsem z oddělení pro děti a rodiny. Dvakrát se omluvila dřív, než dokončila první větu, a pak se zeptala, jestli by si nemohla promluvit o jeho neteři.
Beck se na ni podíval, sklopil oči a řekl: „Jdi do háje. ” Nebyl to výbuch. Byl to spíš zvuk, který vydává člověk, když mu dojde dech. Seděli u kuchyňského stolu, Beck nalil kávu do hrníčku, který měl prasklinu, a ona mu řekla, že se nedávno vyskytly nějaké dotazy ohledně Ren.
Beck se zeptal, kdo se ptá. Ona řekla, že to je důvěrné. Beck položil hrnek na stůl. „Řekni mi pravdu,” řekl Beck.
„Přijď znovu, až ti to bude jedno. ”
O dva dny později, když Beck stál před kostelem a díval se na věž, zastavilo před ním na příjezdové cestě černé auto. Vystoupil z něj muž v obleku, který se představil jako Van Prosper, soukromý vyšetřovatel najatý, aby zjistil, co se stalo s Ren. Beck se na něj podíval a řekl: „Nevím, kdo jsi, ale ty jsi udělal chybu.
” Muž se usmál a řekl: „To není můj první den. ”
„Žádná Ren,” řekl Beck. „Není tady. ”
„Já vím,” řekl muž.
„Ale doufal jsem, že mi pomůžeš ji najít. ”
Beck se na něj podíval, otočil se a zamířil zpátky ke svému nákupnímu vozíku. „Bezpečí je nadhodnocené,” řekl. „Vyzkoušejte si to někdy.
”
„Zkoušel,” řekl muž. „A pak mi ukradli dceru. ”
Beck se zastavil. Otočil se.
„Cože? ”
Beck seděl v křesle, které mu kdysi patřilo otci, a poslouchal muže, jak mu říká, že Ren byla unesena. Že ji otec vzal a odvezl pryč. Že matka Ren, Iris, zemřela před dvěma lety a že otec, který se jmenuje Grantham Pedigrew, najal lidi, kteří s ním manipulovali už léta.
Že se to děje už dlouho a že je to příliš velké na to, aby se to dalo zastavit. Beck se podíval na muže a zeptal se: „A proč mi to říkáš? ”
„Protože jsi její strýc. ”
„A co s tím mám dělat?
”
„Pomoz mi ji najít. ”
„Ne. ”
„Becku. ”
„Já jsem se jí zřekl.
”
„Ne. Ty ses jí zřekl, když ti bylo šestnáct. Ale ona o tobě mluví pořád. Říká, že jsi jediný, kdo jí rozumí.
”
Beck se zasmál. „ To je můj problém. ”
„Poslouchej,” řekl muž. „Já vím, že nejsi žádný svatoušek.
Já vím, že jsi dělal věci, kterými si nejsi jistý. Ale ona je tvoje rodina. ”
„Rodina,” řekl Beck a slovo znělo jako cizí. „Nech toho.
”
„Becku. ”
„Ne. ”
„Becku. ”
„Jednou,” řekl Beck.
„Jdu se na ni podívat. A pokud je v pořádku, nechám tě být. ”
Muž se usmál a stiskl mu ruku. „To je fér.
”
Beck seděl ve svém nákupním vozíku a díval se z okna na cestu. O měsíc později stál před domem Granthama Pedigrewa. Nebyl to dům. Bylo to sídlo.
Beck se na něj podíval, pak se otočil a odešel. Začal si psát. Všechno, co se dozvěděl, všechno, co viděl, všechno, co mu řekl. Psal si časy, data, jména.
Psal si o muži jménem Grant Kavanaught, o tom, že byl finančník, že zařizoval půjčky, že podepisoval dokumenty, které nikdy nečetl. Beck si to nikdy nepřečetl. Nikdy se nezeptal. Grant mu dával peníze a Beck nechtěl vědět odkud.
Až když do něj někdo začal strkat. Až když ho zastavili policajti, dvakrát za dva týdny. A Beck seděl v autě, zatínal ruce do volantu a přemýšlel o tom, co se děje. Pak jeden z těch policajtů, Gurr, stál u jeho okna a řekl: „Becku, ty seš si vědomej, že ti někdo leze na záda, že jo?
” Beck se na něj podíval a řekl: „Já vím, kdo to je. ” Gurr se usmál. „To je dobrý,” řekl. „Protože jsem si myslel, že bys to měl vědět dřív, než budeš litovat.
”
Grant Kavanaught mezitím seděl u svého stolu a posílal texty. Posílal texty lidem, kteří platili za to, aby se věci staly. Beck to viděl. Protože když se Beck konečně dostal do složky, kterou měl Grant schovanou v kanceláři, našel v ní přesně to, co potřeboval.
Dokumenty, smlouvy, převody. A v tom všem byl jeden dokument, který mluvil o tom, co se stane, když se v žádném případě nedostaví. Že když se věci pokazí, přijde o všechno. Beck to nechápal celé.
Ale jedno věděl. Když sešlo na lámání chleba, Grant Kavanaught byl ochotný prodat vlastní dceru, aby si zachránil kůži. Jedné noci Beck nasedl do auta a jel. Ujel dvě stě kilometrů, zastavil u plotu z ostnatého drátu a podíval se na dům, který vypadal jako z časopisu.
Uvnitř svítilo jedno světlo. Beck seděl v autě a díval se na to světlo. Věděl, že tam je. Věděl, že za pár hodin vyjde slunce.
A věděl, že až vyjde, udělá něco, co nikdy předtím neudělal. Vylezl po plotě. Překonal dvůr. Vystoupal po verandě.
Vypáčil zámek a vešel dovnitř. Prošel chodbou a otevřel dveře do dětského pokoje. Uvnitř spala Ren na posteli. Beck si k ní sedl a podíval se na ni.
Vypadala jako Iris. Stejná brada, stejné vlasy. V očích měla klid, který Beck nikdy neměl. „Ren,” řekl tiše.
„Ren, vstávej. ”
Otevřela oči. Podívala se na něj a usmála se. „Ty jsi přišel,” řekla.
„Přišel,” řekl Beck. „Věděl jsem, že přijdeš. ”
„Já nevím, proč. ”
„Protože jsi moje rodina.
” „To není pravda. ”
„Je. ”
Beck se podíval na ni a řekl: „Poslouchej mě. Musíš udělat to, co ti řeknu.
Jsi připravená? ”
„Ano. ”
„Dobře,” řekl. „Vezmu tě odsud.
”
Ráno už bylo skoro světlo, když Beckovi zavolal jeho strýc. „Becku,” řekl. „Máš problém. ”
„Já vím.
”
„Ne, myslím to vážně. Máma ti dala svůj dům. Ale Grant to ví. A udělá všechno pro to, aby ti ho sebral.
”
„On to ví. ”
„Becku. ”
„Poslouchej mě,” řekl Beck. „Já to zařídím.
”
„Becku. ”
„Já to zařídím. ”
Ale netrvalo to dlouho a všechno se pokazilo. Grant přišel o všechno.
Beck se postaral, aby o to přišel. Dal to dohromady, kus po kuse. Dokument, který Grant nikdy nepodepsal. Půjčku, kterou nikdy nezískal.
Smlouvu, ve které stálo, že kdyby se něco stalo, přijde o všechno. Beck to celé předal lidem, kteří to potřebovali vidět. Grant skončil v cele. Lidé, kteří s ním pracovali, skončili také.
A Beck? Beck se vrátil k tomu, co uměl. Znovu vylezl na věž. Ale tentokrát, když stál nahoře a díval se dolů na město, neviděl jen kostely a střechy.
Viděl dům, kde bydlela Ren. Viděl žlutý dům na Sable Ridge Road, kde už nebydlela jeho matka, ale kde se o ni staral někdo jiný. Ren odjela. Beck jí zařídil nový život.
A ona mu za to byla vděčná. Ale věděl, že to není konec. Protože o dva roky později, když se vrátil do starého domu, našel na půdě krabici. Uvnitř byl dopis.
Byl od Iris. „Becku,” psala. „Jestli tohle čteš, tak je mi to jedno, kde jsem. Ale chci, abys věděl, že jsi byl jediný, komu jsem kdy věřila.
Vím, že jsi se mnou nemluvil. Vím, že jsme se hádali. Ale ty jsi byl jediný, kdo mě měl rád. A já nechci, aby tě to zničilo.
Slib mi, že se o sebe postaráš. Slib mi, že se o Ren postaráš. ”
Beck držel dopis v ruce a dlouho seděl. Pak se narovnal, složil dopis a zastrčil si ho do kapsy.
„Slibuju,” řekl. A dotáhl to do konce.