Černá hlína se rozprskla do širokého vějíře a on zůstal sedět přímo v ní, s nohou nataženou do bezmocného úhlu. Každý pokus posunout se byť jen o kousek vrátil do lýtka prudkou vlnu bolesti, která mu vytlačila slzy do očí. Zaťal zuby a podíval se na zrýpaný záhon, na rozházené nářadí, na otevřená zadní vrátka. Věděl, že by se měl zvednout, že nemůže zůstat sedět v hlíně jako zraněné zvíře, ale tělo ho neposlouchalo.
V práci se taky všechno sypalo. Od rána do večera seděl u stolu, čísla v tabulkách se mu rozjížděla pod očima, a každý pokus o srovnání skončil jen dalším zápisem do sloupce s názvem opravy. Když se konečně dobelhal k zrcadlu v koupelně, vytáhl z kapsy zmačkaný papír, srovnal ho dlaní proti zdi a začal znovu. Nepatřilo mu ani hrdě vyhrnuté sako, které mu teď viselo na ramínku u dveří, ani ten zbrklý krok, který ho do té díry v zemi dovedl.
Zkrátka se zapomněl zastavit a hlava mu to zopakovala tvrdší cestou, než čekal. Do konce týdne se opravdu neutrhne, řekl si a s výsledkem pak spěchal přes město do další ordinace. Vzal to kratší cestou, ale stejně nestihl ani jednu zelenou. V nemocnici se dočkal ošetření, schůzi s primářem, který zíral do rentgenového snímku, a nakonec i chvíle, kdy mu řekli, že může jít.
Když se vrátil na pokoj, bylo už pozdě odpoledne a jemu bylo jasné, že dnes už nikdo nepřijede. Chodbu smáčelo studené zářivkové světlo. Vrátil se do bytu k sobě, ale cestou ztratil pojem o čase. Nohy ho nesly z pokoje do kuchyně a zpátky, jako by se někde uvnitř zasekl mechanismus.
V kapse u kalhot našel papír, o kterém si nepamatoval, že ho tam dal. Stálo na něm jméno a adresa, přesněji řečeno jméno jeho bratra a adresa jeho matky. Nemluvil s nimi řadu let. Teď mu to přišlo najednou směšné.
Prokop Janda seděl v křesle a dolní čelist se mu ani nepohnula. Na konferenčním stolku se rozplývala čtvrtá cesta k nerozřezaným smutkům, ale on ji neviděl. V ruce držel klíče od auta a přehazoval si je z dlaně do dlaně. Za jeho zády stála žena s taškou a za ní druhá žena, obě mladší, ale očima stejnýma jako on.
Do pokoje vešli oba a já jsem se ani nepostavila, řekla si Libuše, ale neměla odvahu to vyslovit. Kde máš papíry k bytu, list vlastnictví a další dokumenty? zeptal se ten mladší, Leoš. Libuše se dívala z okna, jako by ho neslyšela.
Nemáš na někoho plnou moc, kde bys sama nemohla do banky nebo na úřad? pokračoval a jeho hlas byl příjemný, ale taky zbytečně hlasitý, jako by mluvil k neslyšící. Pak vytvořil mlčení a Libuše cítila, jak jí ho začíná být všechno proti srsti. Až když mu Martin, ten starší, položil na stůl tašku s deskami, Libuše se otočila.
Účtenky a záručáky bych dala dohromady, řekla a kývla na krabici u šicího stroje. Cestou to stačilo. Prokop si mezitím vzal z desek jeden list a prohlížel si ho, jako by viděl cizí dokument. Pak ho začal ohýbat.
Cestou ho zmačkal do úzkého proužku, položil ho na parapet, uhladil hranou dlaně a vrátil zpátky do průhledných desek. Libuše sledovala všechny tři naráz. Martin se mezitím držel klíčů a zpocených dlaní a Leoš se tvářil, že to celé řídí. Najednou se zvedl.
Tak jo. Kdo ho teda představíš? zeptal se Leoš a Martin mlčel. Libuši došla trpělivost a s ní i chuť to někomu vysvětlovat.
Vsadila jsem se, že to bude tahle, řekla směrem k oknu a tím to skončilo. Všichni se na ni otočili. Já jdu pro vodu, řekla konečně a napila se. Nikdo nic neřekl.
Libuše vstala, vzala hůl, a i když nohu neohýbala víc než do pravého úhlu, došla do kuchyně a postavila konvici na sporák. Když se vrátila, stáli stejně. Martin držel v ruce ten papír s čísly, co byl schovaný v deskách, a měl v ruce modré pero. Myslím, že by bylo slušnější, kdyby člověk, který do rodiny vlastně nepatří, počkal v kuchyni nebo se šel projít, řekl Leoš a podíval se na ni.
Libuše se zastavila. Martin položil naběračku zpátky do hrnce a otočil se k němu. Jeho obličej zůstal klidný, ale na krku mu naskočila červená skvrna. Já nikam nepůjdu, řekl tiše.
Já jsem si ho sem přivedla, ne? V tom případě bys ho měla taky poslouchat, řekl Leoš a opřel se do židle. Libuše si všimla, že se mu třese ruka. Do toho vám nic není, teto Renáto, vložila se do toho Bára a sklopila oči do talíře.
Prokop Janda do té chvíle mlčel. Pak se zvedl, obešel stůl a postavil se proti Martinovi. Tohle je moje rodina. A ty seš si kdo?
Martin skousl ret a pak řekl: Já jsem se přišel zeptat na pohřeb. Nebudu tady otravovat víc, než musím. Prokop se zasmál, ale smích mu umřel v krku. Setřásl jeho ruku a udeřil dlaní do stolu silně.
Líce nadskočily, košík s chlebem se zakymácel a telefon, který ležel na hladkém ubruse, se nárazem rozjel do strany. Dojel až k okraji a nespadl na podlahu, ale rovnou do akvária stojícího na skříňce těsně u stolu. Mečovky vystřelily do rohů. Voda šplouchla přes okraj a na stole se vytvořila kaluž.
Když telefon spadl do akvária, Martin si nejdřív ani neuvědomil, co přesně viděl na displeji. Zahlédl jen změť ikon, čísel a jednu fotografii. Pak se naklonil, aby ji viděl líp, a zůstal stát. Na obraze stála mladá žena na chodníku před domem s kočárkem, vedle ní muž s rukou na madle.
Libuše v květovaných šatech, ještě předtím, než se jí narodily vrásky. A ten muž byl Prokop, mladší, s klidným úsměvem. Prokop se přestal dívat do akvária a vrátil se ke stolu. Pak se podíval na fotografii, kterou držel Martin, a jeho tvář zbledla.
Kde se ti to vzalo? zeptal se a v hlase měl náhle něco, co tam před chvílí nebylo. Libuše se opřela o rám dveří a dívala se do kuchyně na připravený stůl. Já ti říkala, ať to necháš být, pronesla pomalu.
Já ti říkala, že k tomu není důvod se vracet. Vzal jsem si jen to, co mi patří, odpověděl Prokop a otočil se k ní. Tohle je můj byt. A tohle je moje rodina.
Bylo to dávno, co jsi tady někomu patřil, řekla tiše Libuše. Vsadila jsem se, že to byl on, kdo ti dal ty papíry. Martin se na ni podíval, ale už neřekl nic. Prokop se mu podíval do očí a bylo jasné, že oba vědí, o čem je řeč.
Leoš si mezitím všiml, že je mokrý a vytáhl telefon z akvária. Otřel si displej o nohavici a podíval se na něj. Pak zvedl obočí. To je přece naše máma, ne?
zeptal se a ukázal na fotografii. Na snímku, který se podařilo zachránit, byla Libuše a vedle ní stál chlap a držel jí ruku. Nikoho jiného. Martin přikývl.
Ta fotka byla schovaná v krabici. Myslel jsem, že bys ji chtěl. Prokop vzal fotografii do obou rukou, jako by přebíral nějaký úřední dokument, a dlouho se na ni díval. Pak ji vrátil na stůl a strčil si ruce do kapes.
Naposledy jsme se viděli, když mu bylo deset, řekl. Pak mě poslali do dětského domova. Nikdo se neptal, jestli chci zůstat. Libuše se zahleděla do okna a chvíli neřekla nic.
Pak se otočila a zamířila do kuchyně, krok po kroku, s chodítkem před sebou. Ty jsi tady nikdy nebyl, když bylo potřeba. A teď se nepřišel zeptat ani na pohřeb. Řekni pravdu, ať to máme za sebou.
Martin stál pořád uprostřed pokoje a v ruce svíral opasek. Pak si sedl ke stolu a položil před sebe desky. Vzal z nich list vlastnictví a položil ho doprostřed. Libuše se vrátila s konvicí a postavila ji na stůl.
Nikdo ji nepoděkoval. Prokop uviděl na papíře jméno a něco v něm povolilo. To už není můj byt, řekl. Nahlas.
Bydlí tady někdo jiný. Libuše se posadila a vzala si chleba. Já jsem tady bydlela vždycky, řekla. Jenom jsem zapomněla, že jsi taky chodil domů.
Prokop otevřel ústa, ale nic neřekl. Libuše ho poslouchala asi tři minuty a ani jednou mu neskočila do řeči. Když domluvil, měla v očích víc vrásek. A tys to věděl, že jo?
řekla. Věděl jsi to celou dobu a nikdy jsi neřekl ani slovo. Nechci se s tebou hádat. Můžu mu za to, že se narodil?
zeptal se Prokop. Libuše se usmála. Můžu já za to, že jsi se narodil ty? Ale nosíš jeho jméno.
To je dost velká přítěž, nemyslíš? Prokop si sedl a sklonil hlavu. Já nevím, kdo jsem. Nemám ani jeho podpis.
V tom šuplíku je prázdno. Já ani nevím, jestli mě chtěl. Libuše vzala nůž a krájela cibuli, aniž by se na něj podívala. On se na to ani neptal.
Vzal si tě, to mu muselo stačit. A ty jsi vzal někomu jinému jméno, aby se to dědit nemuselo. Ale ty jsi pořád syn, i když to nechceš. I kdybys mu dal tři tečky, pořád by zůstal tvým otcem.
Prokop vstal, došel ke dveřím a zastavil se. Můžu se přijít zeptat, jak to dopadlo s tou předsíní? zeptal se a v hlase měl náhle něco mladého. Libuše se zasmála, ale vyšlo to spíš jako vzlyknutí.
Tvoje máma byla blázen. Nikdy jsem nechápala, co na tobě viděla. Já taky ne, řekl Prokop a odešel z kuchyně do pokoje, kde stál Martin u okna. Dveře do kuchyně zůstaly zavřené a zevnitř se ozývaly dva tiché, pomalé hlasy.
Bára zůstala sedět u stolu a konečky prstů otáčela lžičku. Pak si všimla, že Renáta stojí ve dveřích a drží v ruce krabici. To je od našich, řekla Renáta a položila ji na stůl. Pohřbu jsem všechno dala do téhle krabice a celé ty roky jsem ji neotevřela ani jednou.
Otevřela víko a vytáhla fotografie, nějaké dopisy, obálky, které nikdo nikdy neotevřel, a nakonec vytáhla jednu starou motyku, která vypadala, že má cenu spíš jako šrot. Našla jsem v ní tohle. Uvnitř byl srolovaný papír. Bára ho vzala a rozložila.
Byl to úřední list, zažloutlý, přeložený napůl. Stálo v něm jméno a datum. To je tvoje rodný jméno? zeptala se Renáta.
Proč jsi ho nikdy nepoužívala? Libuše vzala papír a položila ho zpátky do krabice. Protože to nebylo moje, řekla tiše. Byl to sen někoho jinýho.
Já se jenom přidala. Martin otevřel dveře a vešel zpátky do pokoje s prázdnou sklenkou od vody. Byl bledý, ale oči měl klidné. Už jsi jí to řekl?
zeptal se Prokop. Libuše se podívala na Libuši, která stála u kredence a nepřítomně přesouvala šálky. Ještě ne, odpověděl Prokop. Ale řeknu jí to.
Já ti to nebudu říkat za ni. Já jí to řeknu sám. Je to moje máma. Tak to taky tak měj.
Libuše se otočila a opřela se o kredenc. V ruce měla malý polštářek s jehlami. Já vím, že to nejsi ty, kdo může za to, že seš takovej, řekla a píchla jehlu do polštářku. Ale to neznamená, že ti mám odpustit.
Prokop přikývl a mlčel. Martin se konečně posadil k Báře a vzal ji za ruku. Ty seš hodná, řekla Libuše. Všichni seš tady.
Jenom jeden z nás není. Nikdo neodpověděl. Libuše si všimla, že jí drží v klíně peníze. Vzala je a chvíli je držela v ruce, jako by to byly útržky včerejšího snu.
Pak je vložila do krabice mezi fotografie. Tyhle necháme na později, řekla a zavřela víko. Až na to budeme mít náladu. Martin složil lístek na čtyřikrát a schoval ho do náprsní kapsy, ne mezi účtenky.
Pak se zvedl a vydal se ke dveřím. Už se neptal, jestli má přijít zase. Jenom se otočil, když byl ve dveřích. Tak jo, řekl.
Dveře za ním zapadly. Prokop si povzdechl a promnul si obličej dlaněmi. Taky půjdu, řekl. Libuše stála u okna a dívala se do tmy.
Tvoje máma byla hodná ženská, řekla. Já vím, odpověděl tiše. To neznamená, že mi chybíš. Zůstaly samy s Bárou, která sbírala ze stolu drobky.
Libuše se dívala do krabice a pak vzala fotografii, kterou jí nechal na stole. Našla ji v krabici, pod starým povlečením. Byla to ona, mladá, s břichem, v květinových šatech, stojící před domem. Vedle ní stál Prokop a držel ji kolem ramen.
Za nimi stojí snoubenec s rukou na madle. Na druhé straně stála mladá žena, která se tvářila kysele. Libuše si vzpomněla. To byla jeho matka.
Nikdy mě neměla ráda. A on se za to nemůže, že se jí to nelíbilo. Tvoje máma byla hodná ženská, řekla nahlas do prázdna. Ale dělala jsi jí křivdu.
Vzala jsi jí syna. Bára se otočila. Vzala jsem jí syna, ale dala jsem mu domov. To je víc, než jsi kdy udělala ty.
Libuše otevřela krabici a položila fotografii zpátky, tentokrát navrch. Pak zavřela víko a odsunula ji na kraj stolu. Až přijde příště, ukážu mu celý album. Mám ho schovaný v šatníku.
Snad na to bude mít náladu. Bára se usmála a očima zalétla k oknu. Snad jo, řekla tiše. A jestli ne, je to taky dobře.
Libuše se zvedla, došla k oknu a dívala se, dokud se na konci ulice nerozsvítila pouliční lampa. Pak se otočila do pokoje, vzala z kapsy županu klíč, který jí Prokop nechal na parapetu, a schovala si ho do kapsy. Ale ne do kapsy od šatů. Jenom tak, aby ho měla po ruce, až budou chtít Martinovi odpovědět.
Nakonec si sedla ke kuchyňskému stolu, vzala si blok a začala psát dopis, na který nikdy nenašla odvahu. Milý Martine, psala. Ty nejsi můj syn, ale klidně bys mohl být. To je to nejhezčí, co ti k tomu dokážu říct.
A pak to odložila. Protože někdy je lepší nechat některé věci dořeknout až příště.