Zasáhla ho dřív, než si vůbec stačila uvědomit, co dělá. Těžká rána dlaní, která se rozlehla tichou luxusní restaurací jako výstřel, přetrhla poslední nitku napětí, které se v místnosti stahovalo celý večer. Všichni strnuli. Nikdo nedýchal.
Vyčerpaná servírka plnějších postavy jménem Sadi Harrisonová právě vlepila facku Mateu Romanovi, šéfovi nejobávanějšího chicagského syndikátu, přímo do tváře. Měla být mrtvá dřív, než její ruka klesla. Místo toho si on otřel krev z rtu, usmál se a nařídil všem ostatním, aby vypadli. Golden Steak, agresivně luxusní steakhouse na prestižní Rush Street, vždycky voněl po drahém stařeném hovězím, lanýžích a generačním bohatství.
Pro Sadi to vonělo jen jako vyčerpání. Byla to velká žena a věděla to. Nosila svou váhu způsobem, který z ní dělal fyzickou přítomnost, kterou nešlo ignorovat, s tlustými silnými stehny odřenými o levný polyester povinné černé sukně a širokým měkkým pasem staženým zástěrou. Při váze dvě stě šedesát liber trávila směny proplétáním se mezi namačkanými stoly plnými ultrabohatých hostů, kteří se na ni dívali, jako by ji její tloušťka činila naprosto neviditelnou.
Byla zvyklá na opovržlivé pohledy trofejních manželek a arogantní lusknutí prstů od manažerů hedgeových fondů. Snášela urážky, blahosklonnost i bolavé nohy, protože dýška platila závratné školné její mladší sestře na Northwestern University. Byla mrazivá úterní noc v listopadu, kdy vítr od Michiganského jezera pronikal až do morku kostí. Restaurace jela na plný výkon.
Sadi balancovala s obrovským stříbrným tácem na rameni, na kterém ležely tři talíře se steaky a láhev vína Barolo za osm set dolarů. Pohybovala se s překvapivou grácií, což byla nutná schopnost pro přežití v místnosti plné křehkého skla a drahého porcelánu. Pak se otevřely přední dveře a teplota v místnosti klesla o deset stupňů. Tiché hučení zdvořilé konverzace postupně utichalo, od pultu hostesky až po zadní boxy.
Jemný jazz z reproduktorů najednou v tom těžkém tichu zněl ohlušující. Mahagonovými dveřmi prošel Mateo Romano, a i kdybyste neznali jeho jméno, instinkt vám říkal, abyste se ho báli. Mateo byl hlavou rodiny Romanových, syndikátu, který kontroloval městské soukromé přístavy a údajně polovinu místních politiků. Vysoký, ostře řezaný muž v uhlově šedém obleku na míru, který stál víc, než Sadi vydělala za rok.
Jeho tmavé oči byly chladné a prázdné, přejely po místnosti jako dravec hodnotící stádo ovcí. Nebyl sám. Obklopovali ho čtyři obrovští muži s rameny příliš širokými na jejich kabáty a s očima, které neustále skenovaly východy. Majitel restaurace, věčně nervózní Richard Galloway, se k němu přiřítil.
Potil se a třásl se mu hlas. „Pane Romano, dnes večer jsme vás nečekali. Nemám připravený soukromý salonek. “
„Nechci soukrytý salonek, Richarde.
“ Mateův hlas byl hluboký, drsný bariton, ze kterého Sadi přejel mráz po zádech. „Chci jíst tady venku s lidmi. “
Richard těžce polkl. „Samozřejmě, hned to bude.
“
„Sednu si, kam chci,“ přerušil ho plynule Mateo a zamířil přímo doprostřed hlavní místnosti. Zastavil se u stolu číslo dvanáct, nejlepšího stolu v podniku, který byl zrovna obsazený místním radním a jeho ženou. Mateo tam prostě stál a díval se na politika shora. Ani slovo.
Radní, muž zvyklý na absolutní autoritu, zbledl. Beze slova hodil ubrousek na svého napůl snědeného humra, popadl manželku za ruku a prakticky od stolu utekl. Mateo se posadil do uvolněného boxu. Jeho muži se rozptýlili, dva zabrali vedlejší box, dva se postavili ke sloupům.
Richard k němu přispěchal a chytil Sadi za loket tak silně, až ji zabolel. „Sadi, hned ten stůl skliď a pak ho obsloužíš. Udělej cokoli, co bude chtít. Všechno jde na účet podniku.
Jestli to zkazíš, jestli rozliješ kapku vody, máš padáka a postarám se, abys v tomto městě už nikdy nepracovala. “
Sadi zatnula zuby a ignorovala bolest v lokti. Zhluboka se nadechla a přešla ke stolu dvanáct. Cítila na zádech oči celé restaurace.
Rychle odklidila talíře a utřela stůl. Mateo si ani nevšiml, že existuje. Zapálil si cigaretu, což bylo uvnitř naprosto nelegální, ale nikdo ho nezastavil. „Dám si burbon čistý, Pappy Van Winkle, jestli tuhle díru mají.
A porterhouse. Medium rare. “
„Hned to bude,“ řekla Sadi a její hlas byl navzdory adrenalinu klidný. Když se otáčela k odchodu, jeden z bodyguardů se ušklíbl: „Dávej pozor, kam šlapeš, zlato.
Podlaha by mohla prasknout. “
Byla to do očí bijící urážka její váhy. Sadi se na zlomek vteřiny zastavila, zatnula čelist a donutila se jít dál. Jenže v břiše jí už vřela zlost.
Copak nebyla pouhá rekvizita v jejich mafiánském filmu. Následující hodinu prožívala absolutní peklo. Mateo a jeho parta se k ní chovali jako k obtížnému hmyzu. Když přinesla burbon, on po něm nesáhl a jen poklepal prstem na přesné místo, kam ho chtěl položit.
Když donesla porterhouse, jeden z bodyguardů do ní úmyslně strčil, aby upustila talíř. Její těžký střed těla ji udržel na nohou a ona steak položila bezchybně, ale zlomyslný úmysl byl jasný. Napětí v restauraci bylo nesnesitelné. Nikdo nemluvil hlasitěji než šeptem, všichni jedli rychle a chtěli utéct.
Skutečný problém nastal, když Richard, zoufale toužící uklidnit mafiánského bosse, poslal jako pozornost podniku láhev koňaku Louis XIII. Dal ji mladému devatenáctiletému pomocníkovi Tonymu, hodnému klukovi, který pracoval na dvě směny, aby pomohl své svobodné matce. Sadi uviděla Tonyho mířit ke stolu dvanáct a zasyčela: „Tony, počkej. “ Bylo pozdě.
Tony přistoupil ke stolu, kde Mateo tiše mluvil se svým zjizveným vymahačem. „Omluvte mě, pane Romano, od manažera? “ vypískl a natáhl tác s drahým koňakem. Mateo nevzhlédl a odmítavě mávl rukou.
Ostrý pohyb hřbetem ruky, který měl chlapce odehnat. Zadní část jeho těžkých zlatých hodinek se zachytila o okraj stříbrného tácu. Tác se naklonil. Křišťálové sklenice sklouzly a jedna se roztříštila o podlahu.
Celá restaurace ztuhla. Mateo pomalu sklopil oči ke své botě, na kterou dopadlo pár kapek vody. Pak zvedl pohled k třesoucímu se teenagerovi. „Já se moc omlouvám, pane, já to uklidím,“ vykoktal Tony a zběsile začal sbírat střepy holýma rukama.
„Vincente,“ řekl Mateo tiše. Bodyguard se zvedl, popadl Tonyho za límec a vytáhl ho nad zem. Tony začal plakat a kuckat. „Zničil jsi botu za tři tisíce dolarů, ty krysí smrade,“ zavrčel Vincent a ovinul ruku kolem chlapcova hrdla.
„Pusťte ho. “
Hlas se rozlehl jídelnou jasně a autoritativně. Sadi pochodovala přes podlahu, mateřská zuřivost úplně přebila její instinkty přežití. Prodrala se kolem druhého bodyguarda, postavila se mezi Tonyho a stůl a vrhla na Vincenta vražedný pohled.
„Polož ho. Je to dítě. Udělal chybu. Okamžitě ho pusť.
“
Vincent ohromeně zamrkal, tou opovážlivostí tlusté servírky v zástěře, která mu rozdává rozkazy. Podíval se na Matea. Mateo zíral na Sadi. Poprvé za celý večer se na ni skutečně podíval.
Po jeho tváři se rozlil krutý úsměv. „No ne. Podívejte se na její velikost. Není divu, že máš odvahu zakročit, zlato.
Asi si myslíš, že bys na něj mohla sednout a rozmáčknout ho k smrti. “
Bodyguardi se temně zasmáli. Sadi ucítila horko ve tvářích, směs ponížení a vzteku. „Vaše bota je v pořádku.
Vy jste mu srazil tác rukou. Teď řekněte své gorile, ať mého pomocníka pustí. “
Mateův úsměv zmizel. Pomalu vstal a tyčil se nad ní.
„Poslouchej mě, ty tlustá ubohá krávo,“ zašeptal tak blízko, že cítila z jeho dechu burbon a tabák. „Nejsi nic. Jsi kus nábytku. Nemluvíš na mě.
Nedíváš se na mě. Teď vezmi toho kluka, odkodrclej se zpátky do kuchyně a zmiz mi z očí, než nařídím svým mužům, aby zlomili nohy jemu i tobě. “
Aby zdůraznil svou pointu, strčil do ní agresivně ramenem. Neupadla, její váha a pevný postoj ji udržely, ale ta neúcta, to ponižující fyzické strčení od muže, který ji považoval za podřadnou, přetrhlo poslední vlákno sebeovládání.
Dvacet let posměchu kvůli váze, pět let snášení hrubých zákazníků, celý život polykání hrdosti. Všechno se spojilo v jediném oslepujícím záblesku vzteku. Sadi se pevně postavila, přenesla váhu, napřáhla pravou ruku a švihla. Prásk.
Facka zazněla jako výstřel. Její těžká dlaň dopadla přímo na Mateovu lícní kost silou nákladního vlaku. Hlavou mu to trhlo na stranu, z úst mu vyletěla sprška slin a krve. Čas se zastavil.
Sadi stála s rukou stále zdviženou a hruď se jí těžce zvedala. Adrenalin opadal a nahrazovala ho vlna čiré hrůzy. Právě jsem praštila šéfa mafie. Zabijou mě tady.
Reakce jeho mužů byla okamžitá. Vincent upustil Tonyho, který se s pláčem schoval pod stůl. Tichou restaurací se rozlehl kovový zvuk natahovaných zbraní. Tři černé pistole mířily přímo na ni.
„Nehýbej se, ty hloupá děvko,“ zařval Vincent s prstem na spoušti. Hosté začali křičet, skákali ze židlí a hledali úkryt. Richard Galloway omdlel u pultu hostesky. Sadi pevně zavřela oči a čekala na kulky.
Myslela na sestru. Myslela na to, jak hloupé bylo zemřít kvůli upadlé sklenici. „Zadržte. “
Ten hlas byl tichý.
Sotva víc než šepot, ale měl v sobě temný magnetismus, který chaos okamžitě zastavil. Sadi otevřela oči. Mateo nesáhl po zbrani. Stál naprosto nehybně, hlavu stále odvrácenou silou úderu.
Pomalu zvedl ruku, dotkl se tváře a podíval se na šmouhu krve. Pak se začal smát. Tiše, temně, a pak propukl v upřímné uchechtnutí. „Schovejte ty zbraně,“ nařídil.
„Šéfe, ona…“ začal protestovat Vincent. „Řekl jsem. “ Mateův hlas klesl o oktávu. „Schovejte je.
“
Bodyguardi neochotně poslechli. Mateo si otřel krvácející ret hedvábným kapesníkem a přistoupil k Sadi. Instinktivně ucouvla, ale narazila boky do okraje boxu. Byla v pasti.
Naklonil se k ní tak blízko, že viděla otisk své ruky zářící na jeho tváři. „Stříleli po mně,“ zašeptal. „Byl jsem pobodán. Federální prokurátoři mi vyhrožovali doživotím.
Ale za osmatřicet let na této zemi neměl nikdo koule mi vrazit facku přes obličej. “
Sadi se třásla. Nedokázala ze sebe dostat ani slovo omluvy. Mateo se narovnal a otočil se k vyděšeným hostům.
„Všichni ven. “ Nikdo se nepohnul. „Řekl jsem všichni ven,“ zařval hromovým hlasem. „Nechte tady jídlo, nechte kabáty.
Jestli tu někdo bude za šedesát vteřin, moji muži začnou lámat nohy. “
Vypuklo pandemonium. Miliardáři a právníci se přetlačovali u dveří. Personál utíkal zadním východem.
Za pětačtyřicet vteřin byla opulentní jídelna prázdná, až na převrácené židle, rozlité víno a bezvědomé tělo Richarda Gallowaye. „Vincente,“ řekl Mateo klidně. „Vezmi kluky, odtáhněte manažera ven, zamkněte dveře a hlídejte. “
„Šéfe, jste si jistý?
“
„Udělej to. “
Sadi sledovala, jak se těžké petlice otáčejí s definitivním cvaknutím. Přes okna se stáhly kovové bezpečnostní mříže, místnost se ponořila do šera osvětleného jen plápolajícími svíčkami. Mahagonové dveře se zavřely.
Byla s ním sama. Mateo si rozepnul sako, hodil ho přes židli a vyhrnul si rukávy. Nalil si burbon, napil se, zašklebil se, když alkohol zasáhl jeho rozseknutý ret, a pak obrátil pohled zpět k ní. „Tak,“ řekl tiše.
„Pojďme si promluvit o té tvé povaze. “
Jediné světlo v Golden Steak pocházelo ze svíček. Sadi svírala okraje zástěry, až měla klouby bílé. Mateo ukázal na kožený box.
„Sedni si. “
Nepohnula se. „Jestli mě chceš zabít, prostě to udělej. Nehraj si se mnou hry.
“
„Kdybych tě chtěl mrtvou, Vincent by tě teď balil do koberce. “ Jeho hlas klesl. „Sedni si. “
Věděl její jméno.
Měla na sobě jmenovku, ale slyšet ho z jeho úst poslalo zvláštní ránu přímo do zad. Váhavě vklouzla do boxu. Mateo si sedl naproti, oddělen těžkým mahagonovým stolem, nalil jí burbon a posunul sklenici k ní. „Pij.
“
„Jsem v práci. “
„Rozhlédni se, zlato. Směna skončila. “
Sadi přiložila sklenici ke rtům.
Burbon pálil a usadil se v žaludku jako teplý oheň. „Proč jsi to udělala? “ zeptal se tiše. „Podívej se na sebe.
Jsi servírka v uniformě, která ti sotva sedí. Pro Richarda jsi nahraditelná. Nemáš žádnou moc. Jsi fyzicky znevýhodněná.
Přesto sis stoupla a dala mi facku. Proč? “
„Protože tyrani rozumí jen jednomu jazyku. “ Zamračila se na něj.
„Celý život jsem se snažila stáhnout do pozadí, aby lidem bylo pohodlně. Dneska s tím končím. “
Mateovi oči ztmavly. Zíral na ni s něčím, co nebylo pohrdání, ale fascinace.
„Máš hlad? “ zeptal se náhle. Sadi zamrkala. „Cože?
“
Natáhl se k opuštěnému stolu, popadl talíř s nedotčeným stařeným stejkem a postavil ho před ni. „Jez. “
„Nechci. “
„Neptal jsem se, co chceš.
“ Popadl příbor a položil ho vedle talíře. „Nosíš těžké tácy šest hodin. Vypadáš vyčerpaně. Sněz ten steak, Sadi.
“
Byl to rozkaz, ale zabalený do bizarní zvrácené péče. Poražená a příliš vyděšená na to, aby odmítla, vzala nůž a vidličku a zakrojila do masa. Cítila, jak ji sleduje. Nedíval se na ni s hnusem.
Sledoval pohyb jejích rtů, křivku krku, způsob, jakým zabírala místo. „Lidé v mém světě mi neustále lžou,“ začal tiše. „Říkají mi, co chci slyšet. Smějí se mým vtipům.
Krčí se strachy. Ale ty ses na mě podívala s čistou nenávistí. Použila jsi každou unci svého těla, abys mě srazila. “ Natáhl ruku a prsty se otřely o hřbet její ruky.
„Máš tušení, jak opojné to je pro muže, jako jsem já? “
Sadi ztuhla. Nádherné těžké tělo. Nikdo nikdy tahle slova nespojil.
„Zbláznil ses. “
„Možná. Ale vím, co chci. A právě teď, Sadi Harrisonová, o tobě chci vědět všechno.
“
V průběhu další hodiny padla na restauraci surrealistická realita. Venku fičel mrazivý vítr proti staženým mřížím. Uvnitř seděli mafiánský boss a plnoštíhlá servírka úplně sami. Mateo jí doléval burbon a kladl otázky.
Sadi neochotně zjistila, že absurdita situace jí sundává obranné mechanismy. Řekla mu o sestře Chloe, o dluhu za léčbu po vážné nehodě, o dvojitých směnách, aby Chloe mohla studovat. „Takže zaprodáváš duši, abys nosila steaky arogantním kreténům, aby tvoje sestra mohla získat titul. Jsi ochránce stejně jako já.
“
„Nejsem vůbec jako ty. Nevydírám lidi, neubližuju jim. “
„Dala jsi mi docela silnou facku, zlato. “
„Zasloužil sis ji.
“
Mateo se znovu zasmál. Bohatý zvučný zvuk, ze kterého se Sadi něco horkého stočilo nízko v břiše. Nenáviděla, jak přitažlivý byl. Nenáviděla, jak jeho tmavé oči strhávaly její nejistoty, aby se cítila viděná.
„Řekni mi, kdo se stará o tebe, Sadi? Kdo se podívá na ženu s tvým ohněm a chová se k ní tak, jak si zaslouží? “
Než stačila odpovědět, tichou intimitu rozbil zvuk. Rytmické kovové chrastění z předních oken.
Mateova ruka okamžitě opustila její paži. Dravý milenec zmizel a zůstal jen nemilosrdný šéf syndikátu. „K zemi! “ zasyčel.
Prásk. První kulka prorazila mříž a roztříštila okno. Automatická palba roztrhala zlatého jelena. Mateo přeskočil stůl, chytil Sadi kolem pasu a srazil je oba na podlahu, zrovna když kulky roztrhaly kožená sedadla, kde před chvílí seděli.
Sadi zakřičela, když dopadla na tvrdou podlahu. Mateo byl okamžitě na ní, těžké svalnaté tělo ji celé zakrývalo. „Nehýbej se,“ křičel přes ohlušující palbu a vytáhl těžkou pistoli z ramenního pouzdra. Venku se od betonu odrazil ječák pneumatik.
Nebyla to policie. Byl to útok. „Plaz se! “ přikázal a táhl ji za límec směrem k mohutnému dubovému baru.
Sadi lezla po rukou a kolenou, vzduch byl hustý střelným prachem a rozdrcenou omítkou. Skryli se za bar a kulky trhaly drahá umělecká díla nad jejich hlavami. „Kdo to je? “ křičela.
„Dominik,“ zavrčel Mateo. „Frakce z jihu. Někdo jim dal tip. Dnes jsem večer jedl na otevřeném prostranství bez plné ochranky.
“
„Kde jsou tvoji muži? “
„Venku. Jestli střílejí zepředu, Vincent a ostatní jsou mrtví. “
Střelba náhle ustala.
Sadi se podívala na Matea. „Ty krvácíš. “ Přes rameno jeho obleku se šířila tmavá skvrna. „Je to jen škrábnutí.
Poslouchej mě. “ Sevřel jí tvář zakrvácenou rukou. „Za třicet sekund prolomí zadní dveře. Za vinným sklepem je chodba, která vede dolů k tunelům údržby metra.
Zámek ustřelím. Odvrátím jejich palbu, a ty utíkej. “
„Ne. “ Sadi popadla klopy jeho kabátu.
„Zabijou tě. “
„Jsem šéf rodiny Romanových. Já v restauracích neumírám. “ Temně se usmál, krev mu barvila zuby.
„Ale nemůžu tě chránit a bojovat zároveň. Utíkej. A jestli se z toho dostaneš, věz, že se tě už nikdy nikdo nedotkne. Teď patříš mně.
“
Zadní dveře kuchyně se s ránou rozletěly. Mateo se postavil a záměrně se odhalil, vypálil tři výstřely a přesměroval palbu na sebe. „Jdi! “ zařval.
Ale Sadi neutíkala. Podívala se na krev tekoucí po jeho paži, na muže, který krvácel, aby jí koupil čas. Místo k východu padla na kolena a plazila se k hasicímu přístroji na vzdáleném konci baru. Zrovna když jeden z útočníků obcházel Mateovu pozici, aby získal čistý výstřel na jeho záda, vrhla se vzhůru, strhla těžký ocelový válec z držáku a s hrdelním výkřikem ho vrazila zabijákovi do hlavy.
Muž se s odporným křupnutím zhroutil do rozbitého skla. Mateo se otočil se zvednutou zbraní, jen aby uviděl Sadi stojící nad omráčeným vrahem. Na jeho tváři se mihl šok, pak se rozlil divoký úsměv potřísněný krví. „Bože, ty jsi úžasná.
“
„Drž hubu a hybaj. “ Popadla ho za sako a táhla ho k obslužné chodbě. Společně se vrhli do vinného sklepa. Sadi odsunula těžký regál a odhalila rezavé ocelové dveře.
Mateo vystřelil do zámku, rozbil ho a otevřel cestu do černého betonového schodiště, které vedlo dolů do podzemních tunelů pod městem. „Jdi,“ zakašlal a zeslábl. „Jdeme spolu. “ Přehodila si jeho paži přes ramena a pevně ho objala.
Sestoupili do vlhké tmy, zatímco nad nimi útočníci prorazili vinný sklep. Dalších dvacet minut to byl vyčerpávající pochod podzemními tunely. Vzdálené dunění vlaků vibrovalo betonovými stěnami, voda kapala ze stropu. „Proč na tebe dnes zaútočili?
“ zeptala se. „Někdo jim dal tip. Jen tři lidé věděli, kam půjdu. Můj underboss Vincent a tvůj manažer Richard Galloway.
“
„Richard? Richard tě prodal? “
„Dlužil Dominikovi dva miliony z hazardu. Servírovat mě na stříbrném podnose byl jeho způsob, jak vyčistit účet.
“ Mateo zakašlal a sjel po betonové zdi. „To už je jedno. “
„Mateo, vstávej, musíme dál. “
Natáhl ruku a zachytil její tvář.
Palcem jí přejel po líci a zanechal šmouhu krve. „Už další schody nevyjdu. Nech mě tady. Jdi rovně, tunelem se dostaneš k Marina City Towers.
Budeš v bezpečí. “
„Nenechám tě tu! “ Vykřikla a slzy se jí konečně přelily přes řasy. „Říkal jsi, že ti patřím.
Nemůžeš to říct a pak umřít v kanále, ty arogantní parchante. “
Mateo se slabě zasmál. „Bože, ten tvůj oheň. Spálí celé město.
“
Z druhého konce tunelu se přehnala záře taktických baterek. Sadi se vrhla na jeho tělo, připravená schytat kulky za něj. „Šéfe, šéfe, nestřílejte! “ ozval se povědomý hrubý hlas.
Vincent vyběhl ze tmy následovaný šesti ozbrojenými muži. „Dostali jsme vaši polohu z GPS hodinek,“ řekl rychle a přitiskl traumatologický polštářek na Mateovo rameno. „Dominikovi lidi jsou mrtví. Nahoře čeká doktor.
“
Mateo slabě popadl Vincentův límec. „Vezmeš ji, dostaneš ji z města, umístíš ji do bezpečného domu. Jestli jí zkřivíš jediný vlas, stáhnu tě z kůže. “
„Rozumím, šéfe.
“
Než ho zdravotníci naložili na nosítka, Mateo se naposledy podíval na Sadi. „Počkej na mě. “ Pak omdlel. Od krveprolití v Golden Steak uběhly tři měsíce.
Chicagská zima se zlomila a ustoupila svěžímu jarnímu vzduchu. Sadi Harrisonová stála za mramorovým pultem Sweet Spot, nové luxusní pekárny v srdci Lincoln Parku. Neměla už na sobě levnou polyesterovou uniformu, ale nádherné smaragdově zelené šaty, které obepínaly každou z jejích bujných křivek. Vypadala silně a nepopiratelně krásně.
Ráno po přestřelce, když byla ukrytá v přísně střeženém sídle ve Wisconsinu, zjistila, že obrovský dluh její sestry zmizel. Na bankovním účtu se objevil převod pěti milionů dolarů s jedinou zprávou: „Na tu pekárnu, co jsi vždycky chtěla. Počkej na mě. “
Od té noci o Mateovi neslyšela ani slovo.
Zprávy byly plné zpráv o brutální válce gangů. Dominik Calibris byl nalezen mrtvý v řece. Richard Galloway zmizel beze stopy, jeho auto bylo opuštěné na letišti. Rodina Romanových vyšla z konfliktu posílená.
Sadi si říkala, že je šťastná. Byla v bezpečí, sestra zabezpečená, byla svou vlastní paní. Ale pokaždé, když zacinkal zvonek, poskočilo jí srdce. Chyběl jí ten netvor.
Zamilovala se do ďábla. Přesně ve dvě hodiny odpoledne přehlušil jemný jazz v pekárně hluboký zvuk motorů. Sadi vyhlédla oknem. Tři černé obrněné Cadillacy zaparkovaly přímo před jejím obchodem.
Zákazníci zalapali po dechu a prchali zadním východem. Do dveří vešel Vincent, zjizvený vymahač, a otočil ceduli na zavřeno. Už se na ni nedíval s odporem, ale s absolutním respektem. Dveře prostředního SUV se otevřely.
Mateo Romano vystoupil na chodník. Měl na sobě půlnoční modrý oblek, černou hedvábnou košili a kašmírový kabát. Pohyboval se s děsivou grácií, zcela uzdravený. Vešel do pekárny a zastavil se uprostřed místnosti.
Jeho tmavé oči se zaměřily na Sadi za pultem. „Vypadáš…“ Jeho hluboký hlas popraskal emocemi. „Vypadáš jako královna. “
„Ty žiješ,“ zašeptala a slza jí stekla po tváři.
„Řekl jsem ti, že v restauracích neumírám. “ Usmál se a přistoupil blíž. „A řekl jsem ti, ať na mě počkáš. “
„Tři měsíce, Mateo.
Tři měsíce beze slova. Jen krev ve zprávách a peníze na účtu. Víš, co to se mnou udělalo? “
Natáhl se přes pult a popadl ji kolem pasu.
Jeho ruce sevřely měkké maso jejích boků a přitáhly ji k sobě. „Musel jsem udělat čistku. “ Jeho hlas byl drsný. „Nemohl jsem za tebou přijít, dokud každý, kdo věděl, co pro mě znamenáš, nebyl mrtvý.
Dominik je pryč. Richard je pohřbený pod základy. Město je moje, což znamená, že je tvoje. “
„Proč já, Mateo?
Jsem jen tlustá servírka, která tě napadla. “
Jeho oči prudce ztemněly. Zabořil prsty do jejích vlasů a chytil ji za zátylek. „Nikdy, nikdy se přede mnou neurážej.
“ Hlas mu klesl do smrtícího šepotu. „Nejsi tlustá servírka. Jsi bohyně. Jsi měkká a těžká a jsi nejsilnější ženská, jakou jsem kdy potkal.
Nekrčila ses strachy. Postavila ses mezi mě a kulku a vytáhla mě z pekla. Každá vyzáblá umělohmotná ženská v tomto městě je pro mě neviditelná. Vidím jen tebe.
“
Nezdál čekal na odpověď. Naklonil se přes pult a přitiskl rty na její. Nebyl to jemný polibek. Bylo to nárokování, drsné a plné ohně.
Sadi zalapala po dechu do jeho úst a přitáhla si ho blíž. Polibek chutnal po burbonu a příslibu absolutní oddanosti. Když se odtáhl, oba těžce dýchali. Opřel čelo o její.
„Sbal si tašku. “
„Kam jedeme? “
„Na moje sídlo v Itálii. “ Palcem jí setřel slzu z tváře.
„Musím představit syndikátu Romanových jeho novou šéfku. “
Sadi se podívala na nemilosrdného mafiánského dona, který jí položil k nohám zločinecké impérium. Už nebyla tou neviditelnou vyčerpanou holkou nosící těžké tácy. Byla to žena, která dala facku monstru tak silně, až se do ní bláznivě zamilovalo.
„Jdeme. “ Usmála se a popadla kabát. Mateo si propletl prsty s jejími a vyvedl ji z pekárny do slunce. Muži úctyhodně sklonili hlavy, když procházela kolem.
Už to nebyla jen přeživší. Byla to nezpochybnitelná královna podsvětí.