Nizozemsko, 10. května 1940. Nacistické Německo přepadá zemi a Luftwaffe nasazuje výsadkáře k obsazení klíčových pozic, aby podpořila rychlý postup pozemních jednotek. Invazi doprovází intenzivní bombardování Rotterdamu, které 14.
května vrcholí zničením celého historického centra. Tváří v tvář hrozbě stejného osudu pro Utrecht se nizozemské síly o den později vzdávají. Okupace přináší protižidovské zákony, jejichž cílem je vyloučit židovské občany ze společnosti a připravit je o možnosti obživy. Následují zatýkání a v červenci 1942 začínají systematické deportace do vyhlazovacích táborů.
Ne každý je ale ochoten tuto skutečnost přijmout. Po celé zemi začínají obyčejní lidé klást odpor, pracují v utajení, ukrývají ohrožené a riskují životy. Mezi nimi je i bankéř, jehož zbraní se stávají finanční prostředky. Walraven van Hall, často přezdívaný Wally, se narodil 10.
února 1906 v Amsterdamu jako šesté dítě v rodině významných bankéřů a ředitelů. Místo dráhy bankéře se rozhodl vydat na moře a stal se důstojníkem obchodního loďstva. Po několika letech byl kvůli špatnému zraku prohlášen za nezpůsobilého ke službě. Na podzim 1929 odjel do Spojených států, kde chtěl nastoupit do lodní společnosti v New Yorku, ale kvůli hospodářské krizi nebyl přijat.
Prostřednictvím svého bratra Chise, který tehdy pracoval jako bankéř v New Yorku, získal místo na Wall Street. Po roce se vrátil do Nizozemska a v únoru 1931 byl jmenován spoluvedoucím amsterdamské pobočky banky, jejímž ředitelem byl jeho otec. V březnu 1932 se oženil a v manželství se narodily tři děti. Po německé invazi v květnu 1940 založil nizozemský odboj fond na podporu rodin obchodních námořníků, kteří po vypuknutí války uvízli v zahraničí.
Van Hall byl požádán, aby spolu se svým bratrem pomohl založit amsterdamskou pobočku. Díky svým bankovním zkušenostem dokázal získat finanční prostředky s podporou nizozemské vlády v Londýně. Okupace mezitím sílila. Židé byli zbavováni práv a stále více pronásledováni.
Ve dnech 22. a 23. února 1941 provedly německé síly razii v židovské čtvrti v Amsterdamu, při níž zatkli a deportovali více než 400 židovských mužů do koncentračních táborů Buchenwald a Mauthausen. Nizozemská reakce byla v okupované Evropě jedinečná.
25. února 1941 vypukla dvoudenní generální stávka známá jako únorová stávka. Německé úřady ji však brutálně potlačily. Po této akci došlo ke zpřísnění nacistické politiky.
Židé byli odděleni od většinové populace a 15 000 z nich bylo uvězněno v táborech nucených prací. Němci poté nařídili soustředění Židů v Amsterdamu a Židy ze zahraničí poslali do tranzitního tábora Westerbork na severovýchodě země. Van Hall patřil k mnoha občanům, kteří nemohli jen nečinně přihlížet. Po únorové stávce začal shromažďovat peníze pro rodiny, které kvůli zatčení nebo propuštění přišly o živitele.
V rámci odboje úzce spolupracoval se svým kolegou Imanem Jacobem van den Bosschem a se svým bratrem Chisem. V červnu 1943 společně založili Národní podpůrný fond, známý jako NSF, který také společně vedli. Fond poskytoval finanční podporu lidem ukrývajícím se v ilegalitě, jejich rodinám i odbojovým skupinám. Prostředky se využívaly na podporu stovek Židů, sabotážní akce i záchranu sestřelených spojeneckých pilotů.
NSF měl přibližně 2000 členů a úzce spolupracoval s exilovou vládou v Londýně. Začalo se mu proto říkat banka odboje. Van Hall se díky svým finančním znalostem stal klíčovou postavou fondu. Řada důmyslných metod umožnila získávat velké částky peněz.
NSF působil po celé zemi napříč 23 distrikty, v nichž jednotlivé týmy odpovídaly za rozdělování finančních prostředků, doručování výplatních obálek a vedení účetnictví. Pracovníci převáželi kufry plné hotovosti, doručovali peníze do domácností a podporovali odbojové skupiny. Van Hall se stal známým jako bankéř odboje. Další jeho přezdívkou byl olejář, a to pro schopnost zmírňovat napětí mezi různými odbojovými skupinami a spojovat je.
Sehrál také klíčovou roli při zavedení pravidelných porad mezi představiteli nejvýznamnějších odbojových organizací. Přestože mu jeho prominentní postavení přinášelo výhody, odmítal jich využívat. Spolu se svým bratrem provedl operaci označovanou za největší bankovní podvod v dějinách Nizozemska. Od září 1944 do května 1945 byly v patnácti etapách tajně nahrazeny pokladniční poukázky v hodnotě 51 milionů guldenů padělky.
Stalo se tak s pomocí úředníků nizozemské centrální banky a s vědomím exilové vlády v Londýně. Padělané poukázky byly poté v amsterdamské bance vyměněny za skutečné cenné papíry a přeměněny na hotovost. Byly přitom vydávány za platby továrním dělníkům, jejichž provozy kvůli válce nemohly fungovat. Operace probíhala ve spolupráci s Francem den Hollandrem, který spravoval fond nezaměstnanosti, a bez vědomí prezidenta centrální banky a nacistického kolaboranta Rostona Toniena.
Dalším způsobem získávání peněz byly půjčky od bohatých nizozemských občanů. Jako doklad investice dostávali staré akciové certifikáty, které mohli po válce směnit za své peníze, přičemž za půjčky ručila exilová vláda. Aby zajistil nepřetržitý tok peněz, prosazoval van Hall půjčování pouze vysokých částek ve výši nejméně 25 000 guldenů. Domníval se, že tím sníží riziko odhalení.
Ze stejného důvodu vyvinul spolu se svým bratrem systém pro správu složité sítě nelegálních půjček, které byly vše evidovány beze jmen majitelů. Celkem bylo prostřednictvím NSF rozděleno více než 83 milionů guldenů, což dnes odpovídá přibližně 450 milionům eur. Ke zneužití těchto prostředků docházelo jen ve velmi malé míře. 26.
ledna 1945 byl kvůli zradě nacistického kolaboranta zatčen člen odboje. Při výslechu prozradil, že se následujícího dne uskuteční schůzka NSF. Nacisté zatkli všechny účastníky schůzky včetně van Halla a uvěznili je v Amsterdamu. Walraven van Hall měl 39 let, když byl 12.
února 1945 ve městě Haarlem popraven spolu s dalšími sedmi členy odboje v odvetě za smrt vysoce postaveného policejního důstojníka. Ironií bylo, že Němci vůbec netušili, kým ve skutečnosti je. Domnívali se, že je jen dalším bojovníkem odboje, nikoli mužem, který financoval značnou část podzemního hnutí. Němci oficiálně kapitulovali se všemi svými jednotkami v Nizozemsku 5.
května 1945, tedy tři dny před všeobecnou kapitulací Německa. Po válce začalo úsilí vypořádat složité finanční operace prováděné během okupace. Půjčky poskytnuté NSF nizozemská vláda splatila a záležitost padělaných pokladničních poukázek byla vyřešena. NSF stále držel 22 milionů guldenů v hotovosti.
Tyto peníze byly použity na vybudování národního památníku v Amsterdamu a na pomoc při založení Nizozemského institutu pro válečnou dokumentaci. V roce 1954 byl NSF rozpuštěn. Walraven van Hall byl nizozemskou vládou posmrtně vyznamenán nizozemským křížem odboje. Spojené státy mu udělily medaili svobody se zlatou palmou.
V roce 1978 ho Izrael uznal za spravedlivého mezi národy, protože během války pomáhal podporovat 800 až 900 Židů ukrývajících se v ilegalitě. Van Hall je pohřben na nizozemském čestném hřbitově v Bloemendaalu, kam byly po válce znovu pohřbeny ostatky mnoha obětí druhé světové války.