Říkali mi Bramboro až do mých sedmnácti let. Jmenuji se Rosálie a tohle je příběh o noci, kdy jsem konečně přestala být neviditelná. Nejdřív mi ale dovolte, abyste pochopili, jaké to je vyrůstat jako ošklivá dcera v rodině, která krásu uctívala jako náboženství. Představte si to.
Každá školní akce, každé rodinné setkání, každá chvíle, na které záleželo, já byla ta za foťákem. Ne proto, že bych milovala focení. Ale proto, že tam ošklivé holky patří. Do stínů.
Tam, odkud můžou zachytit dokonalé okamžiky všech ostatních. “Rosálie, vezmi foťák,” řekla máma vždycky tím svým hlasem, který byl plný té falešné sladkosti vyhrazené pro veřejná prostranství. “Tobě jde tak krásně zachytit každého z té nejlepší stránky. ”
V překladu to znamenalo: sama žádnou dobrou stránku nemáš, tak buď aspoň užitečná.
Moje sestra Jolana nikdy nemusela držet foťák. Jolana byla všechno, co já nebyla. Blonďatá, zatímco já jsem měla vlasy hnědé jako hlína. Čistá pleť, zatímco já jsem bojovala s jizvami po akné.
Sebevědomá, zatímco já jsem mumlala. Proplouvala životem, jako by se narodila rovnou pod světla reflektorů. A možná, že jo. Máma si to rozhodně myslela.
“Z Jolany jednou bude hvězda,” říkávala každému, kdo byl ochotný poslouchat. “Má v sobě to něco, víte. Ten lesk. ”
A já byla spolehlivá jako brambora.
Nejhorší na tom ale nebyla přezdívka samotná. Děti jsou kruté, to se stává. Nejhorší bylo, že ji začala používat i moje vlastní matka. Nikdy mi to neřekla do očí.
Na to byla moc chytrá. Ale slyšela jsem ji jednou odpoledne, když mi bylo patnáct, jak telefonuje se svou sestrou. “Jolana zkouší na hlavní roli ve školní hře,” řekla máma. “Je to přirozený talent.
Úplně rozzáří to jeviště. Rosálie pomáhá s kostýmy. Myslím, že je spíš typ do zákulisí. Však víš, jak to chodí.
Některé holky jsou růže a některé jsou… no, brambory. Obojí je potřeba. Ale jen jedna dostane kytici.
”
Stála jsem za dveřmi s košem prádla a cítila jsem, jak se mi v hrudi usazuje něco studeného a ostrého. V tu chvíli jsem začala plánovat útěk. Ještě jsem o tom nevěděla, ale ten plán se ve mně už začínal rodit. Poslední ročník střední školy přinesl sezónu maturitních plesů a s ní i poslední ponížení, které všechno uvedlo do pohybu.
Jednoho večera u večeře jsem se odvážila promluvit. “Mami, chtěla bych jít na maturitní ples. ”
Slova mi v ústech připadala cizí, jako bych mluvila jazykem, který jsem se nikdy neučila. Jolana vzhlédla od svého salátu s obočím zdviženým do půlky čela.
“Vážně? A kdo tě pozval? ”
“Myslela jsem, že bych mohla jít. Sama.
S kamarády. ”
“Zlatíčko,” přerušila mě máma a odložila vidličku s tím jemným tónem, který vždycky předcházel napomenutí. “Maturitní ples je drahá záležitost. Šaty, účes, líčení.
Je to velká investice na jeden večer. ”
“Mám našetřeno. Z brigády v knihkupectví. ”
“Nejde o peníze, miláčku.
” Mámin úsměv byl trpělivý. Nacvičený. “Jde o to, že maturitní ples je pro holky, které budou zářit. Víš, jako Jolana.
Ty by ses určitě cítila líp, kdybys jí pomáhala s přípravami. V takových věcech jsi fakt dobrá. ”
Jolana nadšeně přikývla. “Jo, Rosálie!
Mohla bys mě nalíčit. To ti jde, když se snažíš. ”
Podívala jsem se na otce. Doufala jsem, že se zastane.
Ale on byl zase pohřbený ve svém telefonu. Z rodinné dynamiky se odhlásil už dávno. Nechal mámu vládnout našemu malému království podmíněné lásky. “Ještě si to rozmyslím,” řekla jsem tiše.
Ale já jsem si to nerozmyslela. Druhý den jsem vzala peníze z knihkupectví a vyrazila do nákupního centra. Koupila jsem si šaty. Nic extra.
Jednoduché černé. Ale pod světly v kabince jsem si v nich připadala skoro hezká. Objednala jsem se ke kadeřnici. Dokonce jsem si zaplatila profesionální líčení.
V den plesu jsem sešla dolů a srdce mi bušilo. Nervozita. Naděje. Možná jsem nebyla nejkrásnější holka ve městě, ale cítila jsem se dobře.
Cítila jsem se připravená být konečně viděná. Máma právě upravovala Jolaně korunku z květin, když mě zahlédla. Její tvář prošla sérií výrazů. Překvapení.
Zmatek. A nakonec něco, co vypadalo skoro jako lítost. “Rosálie… ” V hlase měla něco, co se snažilo znít mile, ale neumělo to.
“Vypadáš… hezky. Ale nejsi si jistá, že to není moc? Třeba bys měla zůstat doma.
S nachlazením bys neměla chodit ven. ”
Stála jsem tam a držela kabelku tak silně, až mi zbělaly klouby. Všichni ostatní mě slyšeli mluvit o tom, že jsem nachlazená. Protože jsem to řekla u oběda.
Ale to jsem jen hledala výmluvu. Jolana se na mě podívala se směsí pobavení a shovívavosti. “Mami má pravdu, Rosálie. Vypadáš unaveně.
Navíc mi slíbíš, že mě doprovodíš do půlky? Ale ne, počkej. Ty jdeš. Jasně.
To je… super. ”
Její pohled sklouzl po mně, od hlavy k patě. Nebyla jsem si jistá, jestli to, co v něm bliká, je závisť, nebo výsměch.
“Jdu si pro kabát,” řekla jsem. Venku byla zima, jen co jsem vyšla. Šla jsem na sraz s Ondřejem. Spolužák z knihkupectví, kde jsem brigádničila.
V životě mě viděl ztracenou, vylekanou, celou tu, co jsem byla. Ale ten večer, když jsem k němu došla k zastávce tramvaje, se na mě podíval jinak. “Rosálie,” řekl pomalu. “Ty vypadáš úžasně.
”
“Taky vypadám, jako bych šla na vlastní pohřeb. ” Pokusila jsem se o smích, ale vyšel z něj jen stín. “Ne. Vypadáš jako někdo, kdo jde na vlastní svatbu,” řekl.
Pak se zarazil, jako by ho slova samotná překvapila. “Teda. Promiň. Nechtěl jsem to říct takhle.
”
Ale v jeho tváři bylo něco jiného. Uznání. A když se na mě podíval, neviděl bramboru. Viděl mě.
Na maturitním plese to začalo nenápadně. Šli jsme tancovat. Smáli jsme se. Bavila jsem se s holkami z paralelky, které mě jinak ignorovaly.
Když mi nabídl drink, vzala jsem si ho. Otevřela jsem pusu a řekla mu, co cítím. Jaký je to pocit být neviditelná. Jaký je to pocit být Brambora.
“Nejsi Brambora,” řekl a vzal mě za ruku. “Jsi Rosálie. ”
“Jsem ošklivá. Jsem neschopná.
Jsem k ničemu. ”
“Kdo ti to řekl? ” zeptal se. “Kdo myslíš?
”
Ztichl. Chápal to. Tyhle rány nebyly čerstvé. Byly to staré rány, které se stále nechaly otevírat.
“Ty nejsi ta, co je rozbitá, Rosálie,” řekl nakonec. “Oni jsou. Oni tě přesvědčili, že nejsi dost dobrá, protože jen tak tě mohli držet v šuplíku, kde jim nepřekážíš. Ale ty jim nesmíš věřit.
”
Bylo to poprvé, co mi někdo řekl, že moje rodina se mnou manipuluje. “Ty mi lžeš,” zašeptala jsem. “Nelžu. Jen ti říkám to, co potřebuješ slyšet.
”
Chtěla jsem mu odporovat, ale nemohla jsem. V jeho očích jsem viděla, že to myslí vážně. Seděli jsme tam za stolem, celá ta jeho existence vedle mě. Připadal mi tak jistý, tak celistvý, že jsem si připadala, jako bych se držela zábradlí v bouři.
Pak se sehnul a políbil mě. Byl to jemný, pomalý polibek. Jako by měl čas. Jako bych byla jediná holka v místnosti.
Nebyla to vášeň. Bylo to pochopení. Když se odtáhl, řekl. “A teď pojď.
Ukážu ti všechny ty chyby, které na tobě lidé přehlížejí. ”
Vzal mě zpátky na taneční parket. Strhla jsem si vlasy z gumičky a začala tančit. Poprvé v životě jsem se styděla za to, jak vypadám, jen trochu míň.
Pak přišla fotka. Sám nevím, jak se to stalo. Někdo zvedl telefon a začal fotit. Možná to byl spolužák s úmyslem udělat si legraci.
Možná to byl někdo, kdo chtěl zachytit ten okamžik. Ale místo toho, aby zachytil místo v pozadí, kde jsem byla obvykle, zachytil mě. Tváří v tvář. Uprostřed smíchu.
Fotka letěla rychle. Do večera měla stovky sdílení. Do rána tisíce. Jmenovala se “Brambora v akci”.
Někdo k tomu přidal neonové srdíčko a podtitul “jediná holka v místnosti, která nemá kůži na nic”. Zůstala jsem u Ondřeje přes noc. Ráno, na cestě domů, jsem viděla mobil. Mám sto zmeškaných hovorů.
Všichni z domova. Otevřela jsem dveře a našla mámu, jak sedí v kuchyni u kávy. Její oči byly červené a vypadala o deset let starší. “Ty jsi ale pěkná,” řekla.
“Ty jsi nám udělala pořádnou ostudu. ”
“Já? Co jsem udělala? ”
“Ty jsi dělala?
” Máma povstala. Její hlas byl ostrý jako břitva. “Tvoje sestra je v slzách. Na plese jsi jí ukradla pozornost.
Vypadalo to, že všichni na nás koukají. ”
“Já jsem se jen bavila,” řekla jsem. “Ty ses bavila? ” Máma zasmála.
V tom smíchu byla hořkost. “Ty ses celý život nikde neukázala, a když konečně dojde na chvíli pro Jolanu, musíš se do toho vecpat ty? ”
“Protože všechno je o Jolance! ” Vyskočila jsem.
Slova ze mě lítala, než jsem je stihla zastavit. “Vždycky je všechno o Jolance! Já neexistuju! Já jsem jen ta, co drží foťák!
Ta, co nosí šaty po Jolance! Ta, co se schovává v koutě, protože jsem příliš ošklivá na to, abych se ukázala! ”
“To není pravda. ”
“Je!
” Křičela jsem. “Ty víš, že je! Ty jsi mi nikdy neřekla, že jsem hezká! Ani jednou, mámo!
Ani jednou! ”
Zavřela oči a já viděla, jak si počítá do deseti. Když je otevřela, byl v nich jiný pohled. Studený.
Odsuzující. “Tak jo,” řekla. “Jestli se takhle chceš tvářit, že jsi někdo jiný, než jsi, tak jdi. Ale uděláš to beze mě.
Jdi klidně, Rosálie. Jdi si žít svůj vlastní život. Ale nevolej mi, až přijdeš na to, že nejsi tak výjimečná, jak sis myslela. ”
Pak vytáhla z tašky fotografie a hodila mi je na stůl.
Byly to fotky z plesu. Všechny, kde jsem byla. Můj smích. Můj tanec.
Vypadala jsem na nich skoro… šťastně. “To je moje přezdívka,” řekla jsem tiše. “Ty nejsi moje dcera,” odpověděla.
Nechala jsem ty fotky na stole. Vzala jsem si jen věci, které se mi vešly do batohu. Z knihkupectví jsem vyzvedla výplatu. A podala jsem výpověď.
Ne proto, že bych neměla ráda knihy. Ale protože jsem věděla, že tohle město už pro mě není domovem. Ondřej mě u sebe nechal přespat. Nejdřív jsem spala na gauči.
Pak jsem si našla vlastní malý byt za městem. Byl to jenom jeden pokoj se špinavou koupelnou, ale byl můj. Zapsala jsem se na kurzy fotografie a designu. A i když jsem byla pořád ta holka, co si nevěděla rady s líčením, začala jsem si s Ondřejem povídat o tom, co se stalo.
“Víš,” řekl jednou večer. “Místo abys utíkala před tím, co tě bolí, měla bys to otočit. ”
“Co tím myslíš? ”
“Nech ty svý vzpomínky mluvit.
Udělej z nich něco, co tě nezničí, ale posílí. ”
Držel mě, když se mi zdálo o domě, kde jsem nebyla vítaná. Když jsem se probouzela s pláčem. A nikdy se nezeptal, proč jsem taková, jaká jsem.
Celý týden jsem přemýšlela. A pak jsem se rozhodla. “Dělám to, Adame,” ozvala jsem se jednoho dne do telefonu. “Konečně!
Tak to bude ono? ”
“Jo. ”
Adam byl kámoš ze školy, který se živil tetováním. Když jsem mu řekla, co mám v plánu, jen se zasmál.
“Už bylo na čase, Rosálie. ”
Odjeli jsme společně do hlavního města. Bylo mi tehdy sedmnáct, možná osmnáct. Chtěla jsem si nechat udělat velké tetování, které by překrylo jizvy, co jsem si v dětství způsobila, když jsem si nehty drhla záda, až do krve.
“Nejdřív bych ti chtěla poděkovat,” řekla jsem Ondřejovi, když jsme seděli v čekárně. “Za co? ”
“Za to, žes mi ukázal, že můžu být víc. Že můžu být viděná.
”
Vzal mě za ruku. “Ty jsi viděná byla vždycky. Jen jsi to neviděla. ”
“Ale ostatní mě tak neviděli.
”
“Hlupáčku. ” Usmál se. “Jejich problém. Ne náš.
”
Tetování bylo rozsáhlé. Začínalo na mých lopatkách a táhlo se po celých zádech. Křídla. Ne taková ta hebká andělská křídla, ale rozeklaná, divoká.
S jizvami jako součástmi vzoru. A mezi nimi nápis. Adam pracoval celé hodiny. Seděla jsem klidně, i když to bolelo.
A poprvé v životě jsem měla pocit, že se uzdravuji. Jako bych svlékala starou kůži. Jako bych ze sebe stahovala všechny ty roky, kdy jsem si nechala říkat, že jsem k ničemu. Když jsem se pak podívala do zrcadla, viděla jsem někoho, koho jsem neznala.
Ale líbil se mi. “Vypadáš úžasně,” řekl Adam a natáhl se pro další skicu do svého notesu. “To je šílený,” zašeptala jsem. “Co kdyby to někdo viděl?
”
“A koho to zajímá? ” odpověděl. “Tělo je tvoje. Ty jsi mu dala tvar.
”
Za pár týdnů začala mašinérie mé nové identity. Bylo to pomalu. Nejdřív jen pár návrhů, které jsem poslala na portfoliový web. Jednoduché grafické návrhy inspirované tetováním, které jsem si nechala udělat.
Pak jsem jeden den dostala nabídku. “Tvoje práce je neuvěřitelná,” napsala mi zástupkyně jedné berlínské agentury. “Máme zájem o spolupráci. ”
Bylo to tak absurdní, že jsem se musela ušklíbnout.
Ale úspěch se neodmítá. O měsíc později jsem seděla v letadle do Berlína. V kapse jsem svírala leták, který jsem před lety dostala od jedné modelky v přeplněném autobuse. Psal se na něm adresa jednoho berlínského hostelu.
V ruce jsem držela jednosměrnou letenku. Jolana mi psala vzkazy pořád dokola. “Mami se na tebe zlobí. ” “Tati se ptá, kde jsi.
” “Seš v pohodě? ”
Odpověděla jsem až po měsíci, kdy jsem se zabydlela v malém podkrovním bytě s výhledem na střechy města. “Se v pohodě. Nechci s vámi mít nic společného.
Nemusíš mi odepisovat. ”
Ona mi odepsala. “Ale máma říkala… ”
“Vím, co říkala.
A co říkala celý život? Brambora? ”
Následovala dlouhá pauza. Pak mi přišla zpráva.
“Bylo by možný se stavět? Jsme s mámou na jedné přehlídce. ”
Stála jsem v ateliéru, ruce od barvy, tetování na zádech skryté pod tričkem. Otočila jsem se.
Před dveřmi stály máma s Jolanou. Vypadaly naprosto ztraceně. “Rosálie,” oslovila mě máma. Její hlas zněl jinak.
Měkčeji. “Prosím. Pojďme si promluvit. ”
“Do toho se mi nechce.
”
“Víme, co jsme ti udělaly,” řekla Jolana. “Můžeme si promluvit? Prosím? ”
Pustila jsem je dovnitř.
Mluvily jsme hodiny. Nejdřív jsem jim nic neřekla. Jen jsem mlčela a poslouchala, jak se omlouvají. Máma brečela.
Poprvé v životě jsem viděla svou matku brečet. Bylo to nepříjemné. Nebylo to určené pro diváky. Ale nakonec jsem si k ní přisedla.
“Vím, že jsem vám byla k smíchu,” řekla jsem. “Vím, že jsem byla ta, co to vždycky schytala. Ale už to tak nechci. ” Zvedla jsem se, přešla k oknu a podívala se na město.
“Jdu si vlastní cestou. A nezáleží na tom, co si o tom myslíš ty nebo táta nebo kdokoliv jinej. ”
“Můžu ti aspoň říct, že na to máš právo? ” zeptala se máma.
“Vím, že mám. ”
Mlčela jsem. “Ach, Rosálie. ” Máma si povzdechla.
“Možná jsi nikdy nebyla ta hezká dcera. Ale ne proto, že by to byla pravda. Ale proto, že jsem ti to nikdy neřekla. ”
Jolana seděla tiše stranou.
Nakonec se zeptala. “Je to tvoje dílo? To tetování? ”
“Částečně.
Adam pomáhal s návrhem. ”
“Můžu ho vidět? ”
Pomalu jsem si sundala tričko. Moje záda, tetovaná křídly, jizvy po minulosti zasycené do vzorů.
Jolana se nadechla. “To je krása, Rosálie. To je umění. ” Zvedla konečky prstů k mým zádům.
“Tohle je výpověď. ”
“Můžu jít do toho ateliéru? ” zeptala jsem se jí. “Co?
”
“Na tu přehlídku. Pokud chceš, můžu pomoct s přípravami. ”
“Vážně? ” Jolana se rozzářila.
“Ty bys šla? ”
“Jen se podívat. Nejsem žádná modelka. Ale možná ti pomůžu s tím obočím.
Teda. Jako sestra. ”
Ani jsem nevěděla, proč to říkám. Možná jsem to pustila.
Možná jsem došla do bodu, kdy jsem odpustila. Ne kvůli nim. Pro sebe. Aby mě to přestalo tížit.
Večer před přehlídkou jsem seděla s Ondřejem v baru v Paříži. Z dálky jsem viděla přicházet mámu s Jolanou. Máma vypadala napjatě, ale usmála se, když mě zahlédla. “Rosálie,” řekla a podala mi dárek.
“Pro tebe. ”
Rozbalila jsem ho. Byl to fotoaparát. Ne nový.
Ale krásný. Trošku ošoupaný. Přesně jako ten, co jsem celý život držela. “Co to má znamenat?
” zeptala jsem se. “Možná je načase, abys stála před čočkou,” řekla máma. V jejím hlase byla upřímnost. Ne ten sladký tón, který si nasazovala dřív.
Ale skutečný. “Jsem na tebe pyšná, Rosálie. Omlouvám se, že jsem ti to nedokázala říct dřív. ”
Jolana přikývla.
“Já se ti taky omlouvám, ségra. Za všechno. ”
Zůstala jsem tam stát s tím foťákem v ruce a nevěděla jsem, co říct. Tak jsem udělala jen to, co jsem uměla nejlíp.
Zvedla jsem foťák a vyfotila je. “Tak se na mě podívejte,” řekla jsem. “A usmějte se. ”
Druhý den ráno, v den přehlídky, to bylo ještě intimnější.
Seděla jsem v šatně s Jolanou. Měla na sobě úchvatné červené šaty, ale držela se mě za ruku tak křečovitě, až jsem to cítila až do kostí. “Co když to nezvládnu? ” zašeptala.
“Nezvládneš? ” Zasmála jsem se. “Ty jsi hvězda, ségro. Celý život mi to říkají.
Tak jdi a ukaž jim, co je to ten lesk. ”
“To byla kravina. To, co říkala máma. Ten lesk.
Ty ho máš taky. ”
Jolana se na mě podívala. V očích měla slzy. “Můžu se tě na něco zeptat?
”
“Jo. ”
“Ty jsi mi odpustila? ”
Já jsem na chvíli zaváhala. Ale jen na malou chvíli.
“Jo. Myslím, že jo. Ty jsi taky jenom chtěla být viděná, ne? Stejně jako já.
”
Ona se objala. Když jsme se uvolnily, řekla jsem: “Teď jdi. A nech mě koukat ze zákulisí. ”
“Ty nepůjdeš dovnitř?
”
“Ne. Jsem spíš ten typ do zákulisí,” řekla jsem. “Ale to víš. ”
Do očí se jí vrátil starý pohled.
Ten, co jsem znala z dětství. Ale tentokrát v něm nebylo pohrdání. Jen smutek. “Můžu tě o něco požádat?
”
“Co? ”
“Prosím. Přijď. Stůj vzadu.
Ale buď tam. ”
Vážně jsem se zamyslela. A pak jsem najednou věděla, co mám dělat. “Dobrý,” řekla jsem.
“Jdu. ”
Jolana zmizela za oponou. Vešla jsem do sálu. Bylo plné novinářů, fotografů, pozvaných hostů.
Všude blikala světla. Připadala jsem si jako v cizí zemi. Ale bylo to vzrušující. Bylo to pulzující.
Pak se rozsvítila světla a publikum ztichlo. Na molu se objevila Jolana. Vypadala nádherně. Šla s takovou samozřejmostí, tak lehce, jako by se vznášela.
A já jsem si uvědomila, že jsem na ni vlastně pyšná. Ne proto, že by byla moje sestra. Ale protože jsem jí kdysi vyprávěla, jak se cítím, a ona to neodsoudila. Jen mi naslouchala.
Uprostřed přehlídky jsem zahlédla mámu. Seděla v první řadě a usmívala se. Poprvé v životě nebyl její pohled upřený jen na Jolanu. Zvedla ruku a zamávala.
Přímo mně. Po skončení přehlídky se ke mně přitočila Jolana. “Ty jsi to dokázala,” řekla jsem. “Ne.
Dokázaly jsme to společně,” opáčila a vzala mě kolem ramen. “Pojď. Seznámím tě s pár lidmi. ”
Chtěla jsem se vymluvit.
Ale ona mě chytila za ruku a vytáhla mě doprostřed sálu. A tak jsem stála uprostřed místnosti, obklopená lidmi, a nikdo z nich nevěděl, že jsem kdysi byla ta holka s foťákem. V tu chvíli jsem byla jenom Rosálie. Ne brambora.
Ne dcera za oponou. Jenom já. Někdo za mnou zakašlal. “Promiňte, slečno?
”
Otočila jsem se. Stál za mnou starší muž s elegantním oblekem a pod paží měl složku. “Všiml jsem si vás u vchodu,” řekl. “Vy jste ta, co navrhla ten vzor na ramenou modelky, že?
Ten s tím tetováním? ”
Rozšířila jsem oči. Otočila jsem se k Jolaně. Ta jen pokrčila rameny s nevinným výrazem.
“Já jsem chodila kolem vašeho portfolia,” řekla. “Vypadalo to, že potřebuješ pomoc. ”
“Nabízím vám místo u nás,” řekl muž. “Pracovní nabídku.
Designérský tým. Pokud máte zájem. ”
Podívala jsem se na něj. Pak na Jolanu.
Pak na mámu, která mi z dálky posílala vzdušný polibek. “Mám zájem,” řekla jsem. A to byla ta chvíle, kdy se všechno změnilo. Seděla jsem pozdě večer u barového pultu, obklopená lidmi, kteří mě neviděli jako Bramboru.
Byla jsem jen já. A najednou jsem věděla, že už nikdy nechci, aby si mě někdo pletl s tou holkou z fotografií. Ondřej ke mně přišel s dvěma drinky a políbil mě na spánek. “Tak co, hvězdo,” řekl.
“Co bude dál? ”
“Co by mělo být? ” Usmála jsem se. “Jdu tančit.
”
A nechala jsem ho na baru, otevřela dveře na terasu a s tváří otočenou k hvězdnému nebi jsem se zasmála. Když jsem večer vešla do svého malého bytu, poprvé, co jsem se cítila, jako bych byla přesně tam, kde mám být. Někdo ale v jednu chvíli řekl, že svatba mé sestry je na spadnutí. Prý si to její snoubenec rozmýšlí, jestli se chce přiženit do takové rodiny.
Ale to už je úplně jiný příběh. Já teď musím vymyslet, co budu dělat dál. A hlavně.
Musím si vybrat nějaké boty.