Nepodepíšu to. Milionář pomalu zvedl oči od smlouvy a celá místnost ztichla. Žena sedící naproti němu právě odmítla obchod za padesát milionů dolarů. Victoria klidně posunula smlouvu zpátky k němu.
Ne proto, že by jí peníze nestačily, ale protože se jí nelíbila jeho nabídka. „Jste první člověk v tomto městě, který měl odvahu mi říct ne,” řekl muž. „A vy jste první muž, kterého jsem potkala a který si myslí, že peníze dokážou přimět každého říct ano. ”
„Většina lidí by padesát milionů vzala a poděkovala mi.
”
„Tak si snad najděte někoho takového. ”
„Odmítáte padesát milionů, protože se vám nelíbí mé podmínky? ”
„Odmítám to, protože vaše podmínky vám dávají příliš velkou kontrolu nad tím, co jsem vybudovala. Vím, kolik moje firma stojí, a nebojím se vám říct ne.
”
Victoria vstala, vzala si kabelku a zamířila ke dveřím. Sledoval ji, jak odchází. Měl by se zlobit, ale místo toho se usmál. Poprvé po dlouhých letech ho někdo skutečně zaujal.
Ještě netušil, že se z ní stane jeho největší konkurentka. A rozhodně netušil, že za pár měsíců bude stát po jeho boku před oltářem. Když se dveře konferenční místnosti zavřely, Victoria šla tichou chodbou a stále držela složku s nabídkou, kterou právě odmítla. Podpatky se jí odrážely od mramorové podlahy.
Zazvonil jí telefon. Zastavila se u výtahu a podívala se na displej. Volala její obchodní partnerka. „Ty jsi vážně odmítla jeho nabídku?
”
Victoria se ohlédla na zavřené dveře. „Ano. ”
„Víš, kdo ten muž je, že? ”
Victoria se usmála.
„Bohužel nemá rád, když prohrává. ” Stiskla tlačítko výtahu. „Já taky ne. ”
Výtah přijel, vešla dovnitř a zmáčkla přízemí.
Když se dveře zavíraly, podívala se na složku ve svých rukou. Padesát milionů. Mohla to přijmout. Většina lidí by to udělala.
Ale Alexander Sterling chtěl za svou investici příliš velký podíl na Heart Technologies. Victorie se nechtěla vzdát něčeho, co budovala celé roky. Telefon měla stále u ucha. „Victorie, on to nenechá jen tak být,” varovala ji partnerka.
„Já vím. ”
„A ty se usmíváš? ”
„Dobře. ”
Výtah dojel do přízemí.
Victoria vyšla ven a zamířila ke skleněným dveřím. Venku na ni čekal řidič u černého sedanu. Ukončila hovor a schovala telefon do kabelky. Pak se na chvíli zastavila.
Alexanderova tvář se jí z ničeho nic vrátila do hlavy. Ten sebejistý výraz, ten dráždivý úsměv, způsob, jakým se na ni díval, když ho vyzvala. Zavrtěla hlavou. Ne.
Není můj protějšek. Je to moje konkurence. Nahoře v konferenční místnosti bylo pořád ticho. Alexander stál u stolu a díval se na prázdnou židli, kde před chvílí seděla Victoria.
Jeden z jeho manažerů konečně promluvil. „Pane. ”
Alexander se otočil. „Kdo to je?
”
„Victoria Hartová. ”
Počkal. Manažer pokračoval. „Vlastní Hart Technologies.
Za poslední tři roky rychle rostou. ”
Alexander se podíval na odmítnutou smlouvu. Věděl, že Hart Technologies je jedna z nejsilnějších firem, které konkurují Sterling Global. Jen nečekal, že za ní stojí tahle žena.
Znovu vzal smlouvu do ruky. „Odmítla opravdu padesát milionů? ”
„Ano, pane. ”
Na tváři se mu objevil slabý úsměv.
„Zajímavé. ”
Manažer se tvářil zmateně. „Pane? ”
Alexander zavřel složku.
„Nic. ” Došel k oknu a podíval se dolů na město. Potkal stovky ctižádostivých lidí, ale Victoria Hartová byla jiná. Nezastrašilo ji jeho jméno.
Nezapůsobily na ni jeho peníze. A rozhodně se nebála mu říct ne. Poprvé za velmi dlouhou dobu se Alexander Sterling těšil na další hádku. Následujícího odpoledne vcházel Alexander do lobby hotelu Sterling Grand.
Jeho asistent šel vedle něj a probíral s ním program dne. „Schůzka s investory je ve tři. Potom máte—”
Alexander se zastavil. Přes lobby stála u recepce Victoria.
Nečekal, že ji tady uvidí. Ještě si ho nevšimla. Mladý zaměstnanec hotelu k ní přistoupil s hromadou složek a vypadal nervózně. „Paní Hartová, omlouvám se.
Myslím, že jsem vám dal špatné dokumenty. ”
Victoria se podívala na složky a pak na něj. „Vypadáte vyděšeně. ”
Mladík polkl.
„Udělal jsem chybu. ”
Victoria se usmála. „Tak ji opravíme. ” Vrátila mu složky.
„Nebojte se. Nikdo neumřel. ”
Mladík se nervózně zasmál. „Děkuji.
”
„A příště si dejte na čas, než je někomu předáte. ”
„Ano, paní. ”
„Hezký den. ”
Zaměstnanec odešel.
Alexander celou scénu sledoval. Asistent si toho všiml. „To je Victoria Hartová. ”
„Já vím.
”
„Mimo zasedací místnost vypadá jinak. ”
Alexander neodpověděl. Victoria si ho najednou všimla. Jejich pohledy se setkaly.
Její výraz se okamžitě změnil. „Podívejme,” řekla a šla k němu. „Koho to vidím. ”
Alexander se slabě usmál.
„Chtěl jsem říct totéž. ”
„Myslela jsem, že miliardáři mají být zaneprázdnění. ”
„Jsme. ”
„Tak proč tady stojíte?
”
Podíval se na ni. „Možná jsem chtěl zjistit, jestli jste tak obtížná i mimo mou zasedací místnost. ”
Victoria se tiše zasmála. „Mimo vaši zasedací místnost jsem vlastně mnohem milejší.
”
„Všiml jsem si. ”
Zvedla obočí. „Sledoval jste mě? ”
„Všímám si všeho.
”
„To musí být vyčerpávající. ”
„Pro všechny kolem mě asi ano. ”
Usmála se. Chvíli oba mlčeli.
Pak si Alexander všiml mladého zaměstnance, se kterým Victoria předtím mluvila. „Věděla jste, že udělal chybu. ”
„Ano. ”
„A nevyhodila jste ho.
”
Victoria se na něj podívala, jako by ji otázka překvapila. „Proč bych to dělala? Udělal chybu. Lidé dělají chyby.
”
Alexander si ji prohlížel. „Jste velmi shovívavá. ”
„Ne,” usmála se. „Jen jsem člověk.
”
Něco na té odpovědi mu utkvělo v hlavě. Byl zvyklý, že se kolem něj lidé bojí chyb. Zaměstnanci vážili každé slovo. Manažeři se omlouvali dřív, než si vůbec stěžoval.
Ale Victoria? Ta jako by věřila, že lidé si zaslouží laskavost. I když udělají chybu. Alexander nevěděl, co si o tom má myslet.
Victoria se podívala na hodinky. „Musím někam jít. ”
„Další schůzka? ”
„Ano.
”
„S kým? ”
Usmála se. „Děláte se mnou teď rozhovor? ”
„Jsem zvědavý.
”
„To je váš problém. ” Otočila se k odchodu. Pak se zastavila. „A Alexandere.
”
„Ano? ”
„Zkuste příště nedát nabídku, která se nedá odmítnout. ”
Usmál se. „To neslibuji.
”
Victoria odešla. Alexander ji sledoval, dokud nezmizela za skleněnými dveřmi. Asistent chvíli počkal, než promluvil. „Máte ji rád.
”
Alexander se na něj okamžitě podíval. „Nemám. ”
Asistent se usmál. „Já neřekl, že ona má ráda vás.
”
Alexander mu věnoval varovný pohled. „Pojďme. ” Když odcházeli, nemohl přestat myslet na jednu věc. Victoria Hartová právě odmítla padesát milionů.
Vyprovokovala ho v jeho vlastní zasedací místnosti. A nějak ho ta žena zajímala víc než celý obchod. O dva dny později šel Alexander na soukromý obchodní oběd přesvědčený, že vyhraje. Sterling Global týdny vyjednával o jednu z nejdůležitějších zakázek roku.
Obchod už měl skoro jistý, nebo si to alespoň myslel. Vešel do soukromého salónku a zastavil se. Victoria už tam seděla. Zvedla oči od stolu a usmála se.
„Jdete pozdě. ”
Alexander se podíval na hodinky. „Mám tři minuty předem. ”
„Tak jsem zase já dřív.
”
Vytáhl židli naproti ní. „Jste tady ze stejného důvodu jako já. ”
„Jsem. ”
„A chcete tu zakázku.
”
Victoria se usmála. „Chtěla jsem ji. ”
Alexander se opřel. „Jste velmi sebejistá.
”
„Obvykle k tomu mám důvod. ”
Než stačil odpovědět, do místnosti vešel klient. Schůzka začala. Dalších dvacet minut představoval Alexander svůj návrh se sebejistotou, která ho proslavila.
Čísla byla silná. Nabídka štědrá. Byl si jistý, že vyhrál. Pak začala mluvit Victoria.
Neútočila na jeho návrh. Nekritizovala jeho firmu. Místo toho klidně poukázala na tři problémy v jeho plánu a vysvětlila, jak každý z nich umí vyřešit její společnost. Když skončila, v místnosti bylo ticho.
Klient vypadal ohromeně. Alexander se podíval na Victorii. Ona mu věnovala malý úsměv. Ne povýšený, jen sebejistý.
Po schůzce si klient potřásl rukou s Victorií. „Půjdeme s Hart Technologies. ”
Alexander stál mlčky. Victoria se k němu otočila.
„Jste v pořádku? ”
Věnoval jí pohled. „Právě jste mi ukradla obchod. ”
Zasmála se.
„Jste miliardář, to přežijete. ”
„Nerad prohrávám. ”
„To si pamatuju. ”
Začala odcházet.
Alexander šel za ní. „To jste si užila. ”
„Možná trochu. ”
„Baví vás tahle rivalita.
”
Victoria se zastavila a otočila. „Samozřejmě, že baví. ”
„Proč? ”
„Protože konečně potkáváte někoho, kdo s vámi nebude ve všem souhlasit.
”
Alexander na ni zíral. Pak se nečekaně zasmál. Victoria se usmála. „Tak je to lepší.
”
„Co? ”
„Vypadáte mnohem líp, když se nezlobíte. ”
Zavrtěl hlavou. „Vy vážně nevíte, kdy přestat.
”
„Ne. ” Přistoupila blíž. „Nejspíš proto se mnou pořád mluvíte. ”
Poprvé Alexander neměl okamžitou odpověď.
Victoria se usmála a odešla. Sledoval ji, jak odchází. Právě prohrál obchod za miliony. A kupodivu to bylo poprvé, co mu prohra připadala tak příjemná.
Toho večera se Alexander zúčastnil charitativní večeře v jednom z nejluxusnějších hotelů ve městě. Nesnášel takové akce. Příliš mnoho lidí předstíralo, že jim záleží na věcech, kterým nerozumí. Příliš mnoho drahých obleků.
Příliš mnoho řečí o penězích. Stál na kraji sálu a sotva poslouchal hosta vedle sebe. Pak uviděl Victorii. Nestála s manažery.
Nemluvila o byznysu. Seděla vedle starší ženy, která v přeplněném sále vypadala nesvá. Victoria se k ní naklonila a usmála se. „Jste v pořádku?
”
Žena přikývla. „Já tu nikoho neznám. ”
„Tak teď znáte mě. ” Victoria jí vzala ruku.
„Dnes večer nebudete sedět sama. ”
Alexander to z dálky sledoval. O pár minut později se invalidní vozík starší ženy zasekl u úzkého stolu. Než stačil kdokoli pomoct, Victoria vstala a opatrně stůl odsunula stranou.
„Tak je to dobré. ”
Žena se usmála. „Děkuji, drahá. ”
„Prosím.
” Victoria se vrátila na své místo. Alexander si neuvědomil, že ji sleduje, dokud vedle něj někdo nepromluvil. „Vypadáte roztržitě. ”
Otočil se.
Stál tam jeho asistent. „Nejsem. ”
Asistent se podíval jeho směrem. „Aha.
”
Alexander mu věnoval varovný pohled. „Nedělejte to. ” Asistent se usmál a odešel. O pár minut později si Victoria všimla, že se k ní Alexander blíží.
„Vy jste přišel. ”
„Dostal jsem pozvání. ”
„Já taky. ” Podívala se na něj.
„Vypadáte nešťastně. ”
„Nebaví mě tyhle věci. ”
„Mě taky ne. ”
Rozhlédl se po sále.
„Tak proč tady jste? ”
Victoria se podívala na starší ženu vedle sebe. „Protože někdy záleží na tom, že přijdete. ”
Alexander se na ni podíval.
Pokračovala tiše. „Můj otec mi říkával, že mít peníze neznamená nic, když svůj čas nepoužijete na to, abyste někomu usnadnil den. ”
Poprvé Alexander neměl chytrou odpověď. Usedl vedle ní.
„Zdá se, že váš otec byl dobrý muž. ”
„Byl. ”
V jejím hlase bylo něco jiného. Alexander si toho všiml.
„Chybí vám. ”
Victoria přikývla. „Každý den. ”
Chvíli se díval dolů.
„Já taky přišel o otce. ”
Otočila se k němu. „To jsem nevěděla. ”
„Obvykle o tom nemluvím.
”
„Tak nemusíte. ”
Nezkládala další otázky. Jen u něj zůstala. A to ticho bylo snazší než většina rozhovorů, které za poslední roky vedl.
Po chvíli se Victoria usmála. „Víte, když mlčíte, nejste tak zastrašující. ”
Alexander se na ni podíval. „A vy, když se nehádáte, nejste tak protivná.
”
Zasmála se. „To mělo být jako kompliment? ”
„Pořád se to učím. ”
Usmála se.
„Já taky. ” Dívali se na sebe. Oba mlčeli. Ale něco se změnilo.
Poprvé se Alexander nedíval na Victorii Hartovou, generální ředitelku, která ho vyzývala. Díval se na Victorii. Jen na Victorii. A líbilo se mu, co vidí.
Následující ráno se Alexander probudil s nečekanou myšlenkou. Victoria. Okamžitě se na sebe zamračil. Měl schůzky, rozhodnutí a celou firmu, která na něj čekala.
Neměl čas na to, aby na ni myslel. Aspoň to si říkal. V poledne stál před malým knihkupectvím ve městě. Neplánoval se tam zastavit.
Ale ráno mu asistent zmínil, že jeho zesnulý otec kupoval knihy právě tady. Z nějakého důvodu to chtěl Alexander vidět. Vešel dovnitř. O pár minut později za sebou uslyšel známý hlas.
„Vy? ”
Otočil se. Victoria tam stála s knihou v ruce a vypadala překvapeně. „Teď mě sledujete?
”
Alexander zvedl obočí. „Mohl bych se zeptat stejně. ”
Usmála se. „Chodím sem často.
”
„Já ne. ”
„To poznám. ” Rozhlédla se po regálech. „Co to znamená?
”
„Vypadáte jako muž, který kupuje knihy, protože mu někdo řekl, že jsou důležité. ”
Alexander se zasmál. „Tak špatné? ”
„Horší.
” Prošla kolem něj. Šel za ní. „Co hledáte? ”
„Nic.
”
„Stojíte v knihkupectví. ”
„Rozmyslel jsem si to. ”
Victoria se zasmála. Pak si všimla knihy v jeho ruce.
Podívala se na obálku. „Váš otec to čítával? ”
Alexander přikývl. „Četl.
”
Victoriin úsměv změkl. „Můj otec toho autora taky miloval. ”
Alexander se na ni podíval. „To si pamatujete?
”
„Samozřejmě. ” Vrátila svou knihu na regál. „Lidé si pamatují věci, které pro ně něco znamenají. ”
Chvíli Alexander nic neříkal.
Pak mu zazvonil telefon. Zvedl ho. „Haló. ” Jeho výraz se téměř okamžitě změnil.
„Co? ” Poslouchal několik sekund, než hovor ukončil. „Všechno v pořádku? ”
„Nechce mi nastartovat auto.
”
Usmála se. „To vás rozhodilo? ”
„Musím někam jet. ”
„Jste miliardář.
Určitě přežijete jedno nepojízdné auto. ”
Věnoval jí pohled. „Vy si to užíváte. ”
„Trochu.
” Šla k východu. „Pojďte. ”
„Kam? ”
„Svezu vás.
”
Alexander na ni zíral. „Nabízíte mi svezení? ”
„Ano. ”
„Já žádné nepotřebuju.
”
„Já vím. ” Otevřela dveře. „Proto vám to nabízím. ”
Zaváhal.
Pak šel za ní ven. Když šli k jejímu autu, zavrtěl hlavou. „Víte, že jste první člověk, který mi kdy nabídl, že mě sveze? ”
Victoria se usmála.
„Možná byste si občas nechal od lidí pomoct. ”
Podíval se na ni. „Obvykle pomoc nepotřebuju. ”
„To jsem si všimla.
” Odemkla auto. Alexander si sedl na sedadlo spolujezdce a když nastartovala motor, podíval se na ni. „Víte, vy jste překvapivě laskavá. ”
Victoria se na něj podívala.
„A vy jste překvapivě lidský. ”
Usmál se. „Nikomu to neříkejte. ”
Zasmála se.
A když auto vyjelo, ani jeden si nevšiml, jak přirozeně začali zapadat do toho druhého světa. Do následujícího týdne se mezi nimi něco změnilo. Pořád se hádali. Pořád soupeřili.
Ale jejich hádky už nekončily tím, že by jeden z nich odešel naštvaný. Někdy Alexander zavolal Victorii, jen aby napadl její nápad. Někdy Victoria zavolala jemu, jen aby mu řekla, že se mýlí. Ani jeden to nepřiznal, ale začali hledat důvody, proč slyšet ten druhého hlas.
Jednoho pátečního večera Victoria odcházela z kanceláře, když si všimla, že venku prší. Zkontrolovala telefon. Tři zmeškané hovory od své obchodní partnerky. Zavolala zpět.
„Co se děje? ”
„Charitativní centrum, které podporujeme, má problém. Porouchalo se jim topení a nemají dost peněz na opravu. ”
Victoria se podívala skrz skleněné dveře na déšť.
„Kolik potřebují? ”
„Asi osmdesát tisíc. ”
„Postarám se o to. ”
„Jsi si jistá?
”
„Ano. ” Ukončila hovor a vyšla ven. Nevšimla si černého auta zaparkovaného přes ulici. Uvnitř seděl Alexander.
Jel domů, když ji uviděl stát samotnou v dešti. Sledoval, jak Victoria nastupuje do auta. Pak si všiml složky v její ruce. Druhý den ráno Alexander dorazil do charitativního centra.
Victoria už tam byla. Když uslyšela jeho hlas, otočila se. „Co tady děláš? ”
Podíval se na dělníky opravující topení.
„Slyšel jsem, že potřebují pomoc. ”
Victoria na něj zírala. „Ty jsi to zaplatil? ”
„Ano.
”
„Nemusel jsi. ”
„Já vím. ”
Usmála se. „Proč jsi to udělal?
”
Alexander se na ni chvíli díval. „Protože ty bys to udělala taky. ”
Victoriin výraz změkl. „Ty mě teď kopíruješ?
”
„Nezvykej si. ”
Zasmála se. „Věděla jsem, že se pod tou arogancí skrývá laskavý muž. ”
Usmál se.
„Nenič mi pověst. ”
Udělala krok blíž. „Víš, Alexandere. ”
„Ano?
”
„Nejsi tak špatný, jak jsem si myslela. ”
Podíval se na ni. „A ty nejsi tak obtížná, jak jsem si myslel. ”
Zvedla obočí.
„To bylo skoro milé. ”
„Skoro. ”
Stáli proti sobě a usmívali se. Pak si Victoria všimla něčeho.
„Jel jsi celou cestu sem, jen protože jsi slyšel o centru. ”
Alexander pokrčil rameny. „Možná. ”
Chvíli se na něj dívala.
„Děkuji. ”
Byla to tak jednoduchá věta. Ale něco v tom, jak ji řekla, způsobilo, že se Alexandrovi sevřela hruď. Odvrátil pohled.
„Neděkuj mi. ”
„Proč? ”
„Protože… ” Otočil se zpátky k ní.
„Myslím, že mi začíná dělat radost být s tebou. ”
Victoria se usmála. „To je nebezpečné. ”
„Proč?
”
„Protože by se mi to mohlo začít líbit taky. ”
Poprvé ani jeden neměl chytrou odpověď. Jen tam stáli a usmívali se na sebe. A někde mezi hádkami, škádlením a okamžiky, které nikdo neplánoval, se z rivality tiše stávalo něco jiného.
O pár dní později se Victoria zúčastnila malé večeře s obchodními partnery. Nečekala, že tam bude Alexander. Ale ve chvíli, kdy vešla do restaurace, ho uviděla přes celý sál. On viděl ji taky.
Jejich pohledy se setkaly. Alexander se usmál. Victoria k němu došla. „Myslela jsem, že nesnášíš tyhle večeře.
”
„Nesnáším. ”
„Tak proč tady jsi? ”
Podíval se na ni. „Zřejmě jsem měl důvod přijít.
”
Victoria se zasmála. „Stáváš se velmi tajemným. ”
„Učím se od tebe. ”
Než stačila odpovědět, přistoupil k ní muž od jejich stolu.
„Victorie, tady jsi. ” Usmál se a políbil ji na tvář. Alexandrův výraz se změnil. Muž se otočil k němu.
„Alexandr Sterling, hodně jsem o vás slyšel. ”
„Já o vás nemůžu říct totéž. ”
Victoria se podívala na Alexandra. „Alexandere.
”
„Co? ”
„Buď hodný. ”
„Já jsem hodný. ”
Věnovala mu pohled.
Muž se zasmál a vrátil se ke stolu. Victoria se otočila zpátky k Alexandrovi. „Co to bylo? ”
„Co bylo co?
”
„Byl jsi žárlivý? ”
Alexander se málem zasmál. „Žárlivý? ”
„Ano.
Na něj. ”
„Rozhodně. ” Naklonil se o něco blíž. „To se ti zdá.
”
„Opravdu? ” Usmála se. Alexander se odvrátil. Poprvé neměl chytrou odpověď.
Victoria se tiše zasmála. „Ty vážně neumíš skrývat city. ”
„Nemám žádné city, které bych skrýval. ”
„Jasně.
” Otočila se k odchodu. On jí jemně vzal ruku. Zastavila se. Dívali se na sebe.
Hluk restaurace jako by zmizel. Alexander jí pomalu pustil ruku. „Uvidíme se později. ”
Victoria se usmála.
„Začínáš být nervózní. ”
„Nejsem nervózní. ”
„Právě jsi byl. ” Odešla dřív, než stihl odpovědět.
Alexander sledoval, jak se vrací ke svému stolu. Nemohl přestat. Poprvé si konečně přiznal, že ho Victoria už jen nezajímá. Zamilovává se do ní.
Druhý večer se Victoria chystala odejít z kanceláře, když jí zazvonil telefon. Volal Alexander. Zvedla to s úsměvem. „Konečně jsi přiznal, že ti chybím?
”
Jeho hlas byl neobvykle tichý. „Potřebuju tvou pomoc. ”
Úsměv jí zmizel. „Co se stalo?
”
„Jsem v nemocnici. Maminka při večeři omdlela. ”
Victoria okamžitě vstala. „Je v pořádku?
”
„Je stabilizovaná. Je při vědomí. ”
Victoria si oddechla. „Tak proč potřebuješ mě?
”
Krátké ticho. „Pořád se ptá na tebe. ”
Victoria zamrkala. „Na mě?
”
„Mluvil jsem s ní o tobě. ”
„Řekl jsi své matce o mně? ”
„Zřejmě víc, než jsem si uvědomoval. ”
Victoria se usmála.
„A co chce? ”
„Nevím. Jen se pořád ptá, kdy přijdeš. ”
Victoria popadla kabát.
„Už jedu. ”
„Nemusíš. ”
„Já vím. ” Zamířila ke dveřím.
„Ale zavolal jsi mi. ”
O dvacet minut později dorazila do nemocnice. Našla Alexandra sedět před pokojem matky. Jeho drahý oblek byl pořád perfektně nažehlený, ale tvář vypadala úplně jinak.
Žádná sebejistota, žádná arogance, jen starost. Victoria si sedla vedle něj. „Jak jí je? ”
„Je stabilizovaná.
”
„Dobře. ”
Podíval se na ni. „Opravdu jsi přišla. ”
„Požádal jsi mě.
”
„Nemyslel jsem si, že skutečně přijdeš. ”
Victoria se usmála. „Proč bych nepřišla? ”
Alexander se podíval na své ruce.
„Lidé obvykle mají důvod, když se mnou něco dělají. ”
„Já ne. ”
Podíval se na ni. „Nechceš nic?
Ani obchodní laskavost? ”
Usmála se. „Už vůbec ne to. ”
Tiše se zasmál.
Poprvé toho večera se z jeho tváře vytratilo napětí. Otevřely se dveře. Jeho matka se usmála, když uviděla Victorii. „Tak tohle je ona.
”
Alexander ztuhl. „Mami. ”
Victoria se jemně zasmála. „Dobrý den.
”
Jeho matka se podívala na syna. „Konečně jsi ji přivedl. ”
„Já jsem ji nepřivedl. ”
Victoria se podívala na Alexandra.
„On mi zavolal. ”
Matka se usmála. „Věděla jsem, že zavolá. ”
Alexander zavrtěl hlavou.
„Prosím, přestaň. ”
Matka se tiše zasmála a pak si zase lehla. Victoria a Alexander vyšli na chodbu. „Má tě ráda,” zašeptala Victoria.
„Mluvila s tebou ani ne pět minut. ”
„Nepotřebuje pět minut. ”
Alexander se na ni podíval. „Děkuji.
”
„Za co? ”
„Že jsi přišla. ”
Victoria vzala jeho ruku. „Nemusíš všechno zvládat sám.
”
Podíval se na jejich ruce a pak zase na ni. „A ty nemusíš pořád pečovat o všechny. ”
Usmála se. „Možná se o sebe můžeme občas postarat spolu.
”
Alexander jemně sevřel její prsty. Chvíli oba mlčeli. Pak se naklonil blíž. Victoria se neodtáhla.
Byli od sebe jen pár centimetrů. Podíval se jí do očí. „Victorie? ”
„Ano?
”
Než stačil dokončit větu, ozval se z pokoje matčin hlas. „Alexandře, jestli ji chceš políbit, aspoň zavři dveře. ”
Victoria propukla v smích. Alexander zavřel oči.
„Tohle nikdy neslyším naposled. ”
„Ne,” zašeptala Victoria a pořád se usmívala. „To rozhodně ne. ”
Tři dny po návštěvě nemocnice dostala Victoria zprávu od Alexandra.
„Večeře dnes večer, v osm. ” Zírala na obrazovku. Žádný pozdrav. Žádné vysvětlení.
Jen rozkaz. Usmála se. Napsala zpět: „Je to pozvání, nebo pracovní schůzka? ” Odpověď přišla téměř okamžitě.
„Pozvání. ” Victoria se znovu usmála a napsala: „Tak se zeptej pořádně. ” Chvíli nic. Pak telefon zavibroval.
„Victorie, půjdeš se mnou dnes večer na večeři? ” Zasmála se. „Mnohem lepší. ”
V osm hodin dorazila Victoria do tiché restaurace s výhledem na město.
Alexander už čekal. Rozhlédla se. „Žádní obchodní partneři? ”
„Ne.
”
„Žádní manažeři? ”
„Ne. ”
„Žádné smlouvy? ”
Usmál se.
„Dnes večer ne. ”
Victoria se posadila. „Takže tohle je opravdu rande? ”
Alexander jí nalil vodu.
„To jsem neřekl. ”
Zvedla obočí. „Pozval jsi mě na soukromou večeři. ”
„Ano.
”
„Jen nás dva. ”
„Ano. ”
„A takhle ses oblékl. ”
Podíval se na svůj oblek.
„Co s ním je? ”
„Nic. ” Usmála se. „Jen je velmi vážný.
”
„Mám vážný šatník. ”
Victoria se zasmála. Večer byl jiný než všechno, co dosud zažili. Nemluvili o firmách.
Neřešili smlouvy. Mluvili o jídle, které mají rádi, místech, která chtějí navštívit, trapných vzpomínkách z dětství a maličkostech, které je dělají šťastnými. V jednu chvíli se Victoria smála tak, že si zakryla pusu. Alexander se na ni jen díval.
„Co? ”
„Nic. ”
„Zíráš na mě. ”
„Já vím.
”
Usmála se. „Děláš to zase. ”
„Co? ”
„Díváš se na mě, jako bys mě chtěl rozluštit.
”
Opřel se. „Možná jo. A ještě jsem tě nerozluštil. ”
Victoria se usmála.
„Dobře. ”
„Proč? ”
„Protože nechci být snadno rozluštitelná. ”
Alexander se zasmál.
„Začínám si to uvědomovat. ” Když večeře skončila, vyšli ven. Město bylo tiché. Studený vánek procházel ulicí.
Victoria se na něj podívala. „Moc jsem si to užila. ”
„Já taky. ”
Šla k autu.
„Dobrou noc, Alexandere. ”
„Victorie. ” Otočila se. Zaváhal.
Muž, který uměl vyjednávat milionové obchody bez mrknutí, teď vypadal nejistě. „Uděláš to zase? ”
Victoria se usmála. „Bylo to rande?
”
Zasmál se. „Musíš vždycky všechno komplikovat? ”
„Jen s tebou. ” Udělala krok blíž.
„Ano, Alexandere. ”
Jeho výraz změkl. „To bych chtěl. ”
Usmála se a odešla.
Alexander sledoval, jak nastupuje do auta. Poprvé se necítil jako miliardář, který má všechno. Cítil se jako muž, který právě dostal něco mnohem cennějšího. Další šanci vidět ženu, do které se zamilovává.
Druhý den ráno dorazil Alexander do kanceláře dřív než obvykle. Asistent už na něj čekal. „Dobré ráno, pane. ”
Alexander přikývl.
„Dobré ráno. ” Asistent mu podal složku. „Váš dnešní program. ” Alexander si ji vzal.
Pak mu zazvonil telefon. Zpráva od Victorie. „Děkuji za včerejšek. Bylo to krásné.
” Přečetl si ji dvakrát. Na tváři se mu objevil malý úsměv. Asistent si toho všiml. „Dobré zprávy?
”
Alexander okamžitě schoval telefon. „Nic důležitého. ”
Asistent se usmál. „Jistě.
” Než stačil Alexander odpovědět, otevřely se dveře kanceláře a dovnitř vešla Victoria. Vypadal překvapeně. „Ty jsi tady? ”
„Měla jsem schůzku o patro níž.
” Podala mu malý papírový sáček. „Přinesla jsem ti něco. ”
Nahlédl dovnitř. „Pečivo.
” Zvedl obočí. „Co to je? ”
„Snídaně. ”
„Já snídám.
”
„Máš kávu. ” Podíval se na šálek na stole. „A káva není snídaně. ”
Usmál se.
„Začínáš být panovačná. ”
„Někdo musí. ” Položila sáček na stůl. Pak si všimla unaveného výrazu v jeho tváři.
„Moc jsi toho nenaspal. ”
„Spal jsem. ”
„Kolik? ”
Zaváhal.
„Čtyři hodiny. ”
Victoria zavrtěla hlavou. „Musíš zpomalit. ”
„Řídím firmu.
”
„A pořád jsi člověk. ”
Podíval se na ni. Ta věta zase. Vždycky mu připomínala něco, na co zapomněl.
Otevřel sáček. „Pamatuješ si, co mám rád? ”
Victoria se usmála. „Zmínil jsi to včera.
”
Podíval se na pečivo. Nikdo si obvykle nepamatoval maličkosti o něm. Pamatovali si jeho firmu, peníze, postavení. Victoria si pamatovala jeho.
Zvedl oči. „Proč jsi ke mně tak laskavá? ”
Zdála se překvapená. „Protože jsi člověk.
”
„I když jsem obtížný? ”
„Právě tehdy nejvíc. ”
Tiše se zasmál. Victoria zamířila ke dveřím.
„Nechám tě pracovat. ”
„Victorie. ” Otočila se. Vstal od stolu.
Chvíli se na ni jen díval. „Nechci, abys odešla. ”
Její úsměv trochu pohasl. „Alexandere.
”
„Já vím. ” Udělal krok blíž. „Vím, že jsme konkurenti. Vím, že se hádáme.
Vím, že umím být obtížný. ”
Usmála se. „Velmi. ”
Zasmál se.
„Ale poslední dobou… ” Zmlkl. Victoria čekala. „Poslední dobou, když se něco stane, jsi první, komu to chci říct.
” Její výraz změkl. „A nevím, kdy se to stalo. ” Udělal další krok blíž. „Ale stalo se.
”
Victoria se mu podívala do očí. Oba mlčeli. Pak se usmála. „Možná se konečně učíš pustit někoho do svého světa.
”
Alexander se usmál. „Možná. ”
Chytila se kliky. „Uvidíme se večer?
”
Přikývl. „Večer. ”
Zasmála se. Alexander zůstal stát.
Po léta věřil, že láska člověka oslabí. Teď začínal chápat něco úplně jiného. Žena, která vyzvala jeho pýchu, ho učila, jak ji odložit. Toho večera dorazila Victoria k Alexandrovi na večeři.
Poprvé u něj byla. Vešla dovnitř a rozhlédla se. „Je tu nádherně. ”
Alexander se usmál.
„Jsi překvapená? ”
„Jsem překvapená, že vůbec umíš vytvořit domov. ”
Zasmál se. „To je drzé.
”
„Já jen říkám pravdu. ” Šli do jídelny. Večeře byla jednoduchá. Žádní manažeři, žádní obchodní partneři, žádné smlouvy.
Jen oni dva. Po večeři vyšli na terasu. Světla města se táhla nekonečně pod nimi. Victoria se opřela rukama o zábradlí.
„Víš co? ”
„Co? ”
„Nikdy jsem nečekala, že si tě oblíbím. ”
Alexander se usmál.
„Já jsem taky nečekal, že si oblíbím tebe. ”
Otočila se k němu. „To není moc romantické. ”
„Pořád na tom pracuju.
”
Zasmála se. Přistoupil blíž. „Myslel jsem, že jsi arogantní. ”
„Jsem.
”
„Nesnesitelná. ”
„Rozhodně. ”
Usmála se. „A já jsem si myslela, že jsi moc tvrdohlavý.
”
„Jsem. ”
„Se vším teď souhlasíš? ”
„Zkouším něco nového. ”
„Co?
”
„Být k tobě upřímný. ”
Její úsměv pomalu zmizel někam do něžnosti. Alexander se jí podíval do očí. „Strávil jsem většinu života přesvědčený, že potřebovat někoho je slabost.
” Victoria mlčela. „Ale pak jsi přišla ty. ” Přistoupil blíž. „A být s tebou mě nedělá slabým.
” Jeho hlas ztišil. „Dělá mě to tím, kým jsem. ”
Victoriiny oči změkly. „Nemusíš se toho bát.
”
„Bojím. Protože nevím, jak to mám dělat. ”
Jemně se usmála. „Já taky ne.
”
Natáhl ruku a vzal ji za ruku. Nechala ho. Chvíli jen tak stáli. Pak se Alexander jemně dotkl její tváře.
Victoria se mu podívala do očí. „Alexandere. ”
„Ano? ”
„Jestli mě políbíš,” počkala, „zítra nemůžeš předstírat, že se to nestalo.
”
Na tváři se mu objevil úsměv. „To bych si nedovolil. ” Přiblížil se. Jejich rty se setkaly.
Nebylo to ukvapené. Nejdřív jemné, skoro nejisté. Pak ho Victoria objala a on ji přitáhl blíž. Když se od sebe odtáhli, oba se usmívali.
Victoria se opřela čelem o jeho čelo. „Tak co? ”
„Tak co? ”
„Zdá se, že jsme konečně přestali bojovat.
”
Alexander se usmál. „Ne. ” Tiše se zasmála. „Pořád se budeme hádat.
”
„Rozhodně. ”
„Ale teď… ” Políbil ji na čelo. „Budeme mít o co bojovat.
”
Victoria se usmála. A poprvé se ani jeden nesnažil skrýt, co bylo očividné. Už nebyli konkurenti, kteří si užívají společnost toho druhého. Byli dva lidé, kteří se úplně zamilovali.
A ani jeden už s tím nechtěl bojovat. O tři měsíce později se sálem nesla jemná hudba a teplá světla. Victoria stála u vchodu v jednoduchých, ale ohromujících bílých svatebních šatech. Zhluboka se nadechla.
Pak se otevřely dveře. Na druhém konci místnosti stál Alexander a čekal. Poprvé tam nebyl sebejistý miliardář, hrdý byznysmen ani muž, který chce vyhrát hádku. Byl to jen muž, který se díval na ženu, kterou miluje.
Victoria šla k němu. Jeho oči se od ní neodtrhly. Když k němu došla, usmál se. „Jdeš pozdě.
”
Tiše se zasmála. „Jdu přesně včas. ”
„Už jsem začínal být netrpělivý. ”
„Čekal jsi na tohle celý život.
Počkáš ještě pět minut. ”
Usmál se. „Tady je. ”
Victoria se na něj podívala.
„Arogantní muž, do kterého jsem se zamilovala. ”
„A žena, která mě nikdy nenechala vyhrát. ”
Zavrtěla hlavou. „Občas jsem tě nechala vyhrát.
”
„Kdy? ”
„Nikdy. ”
Oba se zasmáli. Obřad začal.
Když přišel čas na sliby, vzal Alexander Victoriiny ruce. „Celá léta jsem věřil, že být mocný znamená nikoho nepotřebovat. ” Podíval se jí do očí. „Pak jsem potkal tebe.
” Victoriiny oči se naplnily slzami. „Vyzvala jsi mě. Nesouhlasila se mnou. Rozesmála jsi mě, když jsem nechtěl.
” Usmál se. „A nějak jsi mě naučila, že laskavost není slabost. ” Jemně stiskl její ruce. „Kvůli tobě jsem chtěl být lepším mužem.
”
Victoria se usmála přes slzy. „A ty jsi mě naučil, že muž za tou pýchou má velmi dobré srdce. ” Vyměnili si prsteny. Pak přišla slova, na která oba čekali.
„Můžete políbit nevěstu. ” Alexander se k ní naklonil. Victoria se usmála. „Zdá se, že jsi konečně vyhrál.
”
Zavrtěl hlavou. „Ne. ” Jemně ji políbil. „Konečně jsem našel to, co jsem hledal.
” Místnost zaplnil potlesk. Později toho večera stáli novomanželé spolu na terase. Město se pod nimi třpytilo. Victoria se opřela o jeho rameno.
„Tak co, paní Sterlingová? ”
„Ano? ”
„Pane Sterlingu? ”
„Co bude dál?
”
Alexander se usmál. „Teď? ” Objal ji. „Přestaneme soupeřit.
”
Podívala se na něj podezřívavě. „Jsi si jistý, že to zvládneš? ”
„Ne. ”
Zasmála se.
„Dobře. ”
Políbil ji na čelo. „Protože mám pocit, že se stejně budeme hádat. ”
„Nejspíš každý den.
”
„Tak zbytek života strávím tím, že se s tebou budu usmiřovat. ”
Victoria se usmála a položila hlavu na jeho rameno. Miliardář, který kdysi věřil, že si může koupit skoro všechno, konečně objevil něco, co peníze nikdy nekoupí. Ženu, která ho milovala takového, jaký je.
Ženu, která vyzývala jeho pýchu, aniž by ztratila laskavost. Ženu, která se stala jeho partnerkou, jeho nejlepší přítelkyní a nakonec jeho ženou. A když se spolu dívali na světla města, Alexander ji držel blíž. Poprvé v životě se nesnažil vyhrát.
Už vyhrál jedinou věc, na které záleželo. Její srdce. A tak dva lidé, kteří se kdysi nedokázali shodnout na ničem, konečně našli jedinou věc, kterou oba chtěli.
Jeden druhého.