Jmenuji se Maja a odjakživa jsem věděla, že jsem pro své rodiče jen druhá volba. Nikdy mi to neřekli přímo, ale jejich chování to říkalo za ně. Moje sestra Jessica byla o tři roky starší a jasná favoritka. Kam až paměť sahá, rodiče se k nám chovali úplně jinak.
Když jsem v osmi letech přinesla domů samé jedničky a běžela se pochlubit, máma na vysvědčení jen letmo pohlédla a řekla: „To je hezké, drahoušku. ” Pak se otočila zpátky k Jessice, která se pyšnila svou dvojkou mínus z matematiky. Táta ten večer vzal celou rodinu na zmrzlinu, aby oslavil Jessičino zlepšení. K mým desátým narozeninám jsem dostala obyčejný dort z obchodu a pár drobností.
O dva týdny později měla Jessica třinácté narozeniny a rodiče jí uspořádali velkolepou oslavu s cateringem a najatým DJ. Dokonce jí koupili úplně nové kolo, které stálo víc než všechny moje dárky k narozeninám dohromady. Když Jessica nastoupila do volejbalového týmu, rodiče nevynechali jediný zápas. Objednali si týmová trička, vyráběli transparenty a vozili ji na každý trénink.
Když jsem se v osmé třídě přidala do debatního kroužku, rodiče nepřišli ani na jednu soutěž, dokonce ani když jsem se probojovala do celostátního finále. Ze začátku jsem dělala všechno možné, abych si získala jejich uznání. Uklízela jsem dům bez vyzvání. Vařila jsem večeři, když máma nestíhala.
Držela jsem si perfektní známky a hlásila se do každého kroužku a dobrovolnického projektu, který jsem našla. Nic nepomáhalo. Než jsem nastoupila na střední školu, došlo mi něco zásadního. Mým rodičům prostě nezáleželo na tom, co dělám.
Nebylo to tím, že bych se nesnažila dost nebo nebyla dost úspěšná. Oni se o mě prostě nestarali tak jako o Jessicu. Přestala jsem se jim snažit zalíbit. Začala jsem se soustředit na sebe.
Učila jsem se pro sebe, ne pro ně. Tvrdě jsem pracovala, protože jsem věděla, že vzdělání je moje vstupenka pryč z toho domu. Jessica mezitím odmaturovala a dostala se na slušnou veřejnou vysokou školu v Plzni. Rodiče byli bez sebe štěstím.
Uspořádali jí velkou oslavu, koupili notebook a slíbili, že jí zaplatí celé studium. „Jsme na tebe tak pyšní, miláčku,” řekl táta na její oslavě. Stála jsem v koutě, usrkávala punč a přemýšlela, jestli budou stejně štědří, až přijde řada na mě. Odpověď jsem zjistila během třeťáku na střední.
Jednoho večera u večeře, když byla Jessica doma na prázdninách, táta odložil příbor a řekl: „Majo, musíme si promluvit o vysoké škole. ” V duchu jsem doufala, že snad šetřili i pro mě. Táta pokračoval: „Chceme, abys pochopila, že ti nebudeme moci platit školné jako Jessice. ” Jessica se přes stůl ušklíbla.
Máma dodala, aniž by zvedla oči od talíře: „Pokud chceš jít na vysokou školu, budeš si muset vzít studentskou půjčku. ” Zeptala jsem se proč, i když jsem odpověď už znala. Táta si povzdechl: „Prostě nemáme peníze na vás obě. Jessičin program je velmi drahý a slíbili jsme jí, že to pokryjeme.
”
Pomalu jsem přikývla a už jsem neřekla ani slovo. V tu chvíli jsem se ale rozhodla. Získám plné stipendium. Půjdu na vysokou školu bez jejich pomoci a uspěju jim navzdory.
Druhý den jsem zůstala po škole, abych si promluvila s výchovnou poradkyní, paní Černou. Řekla jsem jí, že potřebuji získat plné stipendium, a zeptala se, co pro to musím udělat. Podívala se na mě přes brýle: „To je vysoký cíl, Majo. Plná stipendia jsou velmi konkurenční.
Udělejme si plán. ” Následující rok a půl jsem se proměnila v dokonalou uchazečku. Zlepšila jsem si průměr na samé jedničky, stala se předsedkyní debatního kroužku a založila doučovací program pro znevýhodněné děti. Každý víkend jsem dobrovolničila v místní nemocnici.
Psala jsem a přepisovala motivační dopisy, dokud nebyly dokonalé. Na konci maturitního ročníku jsem podala přihlášky na deset vysokých škol. Každý den jsem kontrolovala poštu dřív, než se rodiče vrátili domů. První přijetí přišlo z malé soukromé školy v Brně, částečné stipendium.
Další z technické univerzity v Ostravě, také částečné. Přicházely další dopisy, celkem sedm částečných stipendií. Pak přišel dopis z Karlovy univerzity z Prahy. Plné stipendium.
O dva dny později dorazily další dvě nabídky plného stipendia. Dokázala jsem to. Vybrala jsem si Karlovu univerzitu, protože byla nejdál od domova a měla nejlepší program pro obor podnikání a ekonomie, který jsem chtěla studovat. Když jsem to řekla rodičům u večeře, táta jen nepřítomně přikývl: „To je hezké, drahoušku.
” Máma krátce vzhlédla: „Praha, to je tak daleko. Jsi si jistá? ” Jessica protočila očima: „Není to jako Harvard. ” Nikdo mi nepogratuloval.
Nikdo nechápal, čeho jsem dosáhla. Jediná, kdo byla za mě upřímně šťastná, byla moje babička, tátova matka. Když jsem jí přišla novinku oznámit, objala mě a řekla: „Jsem na tebe tak pyšná, Majo. Dokázala jsi to úplně sama?
” Pak mi vypsala šek na sto tisíc korun. „Na tvé výdaje. Každý student potřebuje trochu kapesného. ” Pevně jsem ji objala se slzami v očích.
Alespoň někdo v mé rodině ve mně věřil. O dva měsíce později jsem si sbalila kufry a přestěhovala se přes celou republiku do Prahy. Neohlížela jsem se zpět. Život na univerzitě byl vším, v co jsem doufala.
Zabydlela jsem se na koleji, skamarádila se se svou spolubydlící Adélou, která studovala medicínu. Rodiče volali zřídka, a když už, konverzace se točily jen kolem Jessicy, jak získala stáž, jak navazuje kontakty s důležitými lidmi, jak jsou na ni pyšní. Nikdy se nezeptali na můj život nebo na mé předměty. Během prvního ročníku jsem se vrhla do studia a univerzitních aktivit.
Přidala se do podnikatelského klubu a turistického oddílu, našla si přátele, kteří si mě vážili pro to, kým jsem. Poprvé v životě jsem měla pocit, že někam patřím. Ve třeťáku jsem si zajistila stáž ve finanční poradenské firmě v Praze a pracovala tam každé léto až do promoce. Moje šéfová Marta se pro mě stala mentorkou.
Viděla ve mně potenciál, který moji vlastní rodiče nikdy neviděli. Jednou večer během posledního ročníku mi matka zřídka zavolala. Aniž by pozdravila, oznámila: „Jessica dostala práci u Roberta, tátova kamaráda. Začíná na osmdesáti tisících měsíčně.
Není to úžasné? ” Řekla jsem, že to je skvělé, a nezmínila jsem se, že jsem už dostala nabídku na sto tisíc měsíčně od firmy, kde jsem byla na stáži. Hovor skončil jako vždy, bez jediné otázky na mě. Promovala jsem s červeným diplomem.
Nikdo z rodiny se ceremoniálu nezúčastnil. Babička plánovala přijet, ale týden předtím onemocněla. Poslala mi krásné přání s dalším šekem, tentokrát na čtyřicet tisíc. Po promoci jsem se přestěhovala zpět na Moravu, ale ne do rodné Olomouce.
Našla jsem si práci ve finanční firmě v Brně a pronajala si malý, ale pěkný byt v centru. Žila jsem skromně, vařila si doma, kupovala oblečení ve slevách a většinu platu ukládala na spořicí účet. Každý měsíc jsem sledovala, jak roste můj bankovní účet i můj pocit nezávislosti. Rodiče jsem navštěvovala na povinné rodinné večeře zhruba jednou měsíčně.
Jessica tam obvykle byla, chlubila se drahými nákupy a vyprávěla o svých okouzlujících pracovních akcích. Rodiče na ni pyšně hleděli. Při jedné takové večeři si Jessica všimla mých jednoduchých hodinek značky Festina, které jsem dostala od Adély k promoci. „Proboha, Majo, tobě je jedno, jak vypadáš?
” ukázala na své třpytivé hodinky Michael Korse. „Oblékáš se, jako bys byla pořád chudá studentka. ” Matka se zasmála. „Nemáš tvůj módní vkus, Jess.
” Otec dodal: „Na tvůj plat. ” Jen jsem pokrčila rameny a pokračovala v jídle. To, co oni viděli jako nedostatek stylu, byla ve skutečnosti promyšlená volba. Šetřila jsem na něco většího.
Když mi bylo pětadvacet, všechno se změnilo. Babička zemřela ve spánku. Ztráta mě tvrdě zasáhla, byla jediná v rodině, kdo ve mě skutečně věřil. Po pohřbu jsme se sešli v domě rodičů na čtení závěti.
Babička byla bohatší, než jsem tušila. Otci, svému jedinému dítěti, zanechala dva a půl milionu. Jessice a mně odkázala svůj dům, skromný třípokojový v pěkné čtvrti v Olomouci. Jessica se okamžitě ozvala: „Měli bychom dům prodat a peníze si rozdělit.
Nechci tam bydlet. Ty ano, Majo? ” Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem svůj byt v Brně a dům skrýval příliš mnoho vzpomínek.
Následující týden jsme dům nabídli k prodeji. Prodalo se rychle a po zaplacení poplatků jsme každá dostaly pět milionů. Bylo to víc peněz, než jsem kdy měla najednou, a přesně jsem věděla, co s nimi chci udělat. Poslední tři roky jsem šetřila na akontaci bytu.
S dědictvím jsem si mohla dovolit něco mnohem hezčího v centru Prahy, kam jsem se chtěla přestěhovat kvůli lepším pracovním příležitostem. Našla jsem krásný třípokojový byt v zabezpečené budově s posilovnou a střešní zahradou. Lokalita byla perfektní, v docházkové vzdálenosti do práce, obklopená obchody, restauracemi a parky. Na další rodinné večeři jsem se zmínila o plánu koupit byt v Praze.
Jessica, která byla na návštěvě, vybuchla smíchy: „Ty jsi tak nudná a předvídatelná. Koupit nemovitost, šetřit na důchod, bla bla. Jsi jako stará paní. ” „Co děláš se svými penězi?
” zeptala jsem se upřímně zvědavá. Dramaticky si prohodila vlasy: „Investuji do sebe. Budu cestovat, absolvuji kurzy profesního rozvoje, možná si nechám udělat nějaké kosmetické úpravy. Víš, věci, na kterých skutečně záleží.
” Otec souhlasně přikývl: „To je velmi chytré, Jess. Velmi prozíravé. ” Matka dodala: „Vždycky jsi byla tak kreativní. ” O mých plánech neřekli ani slovo, ale na to jsem už byla zvyklá.
O dva týdny později jsem podepsala smlouvu a v pětadvaceti se stala majitelkou nemovitosti. Následující měsíc jsem zařizovala byt pečlivě vybranými kousky, které vydrží roky. Nebyl luxusní, ale byl můj, koupený za moje peníze a za štědrost mé babičky. Rozhodla jsem se uspořádat kolaudační večírek.
Pozvala jsem přátele z Prahy, kolegy z práce, pár bratranců a sestřenic, se kterými jsem si byla blízká, a spíš z povinnosti než z radosti i rodiče a Jessicu. V den večírku mi zazvonil telefon. Volala matka: „Majo, dnes večer to nestihneme. Jessica nás překvapila lístky do Karlových Varů na víkend.
Letadlo nám letí za dvě hodiny. Jsem si jistá, že tvoje malá sešlost se bez nás obejde. ” Nebyla jsem ani překvapená. „Užijte si výlet,” řekla jsem a zavěsila.
Večírek proběhl bez nich a byl perfektní. Přátelé a kolegové obdivovali můj nový domov. Jedli jsme dobré jídlo, pili víno a oslavovali nejen byt, ale i život, který jsem si vybudovala. Život, který neměl nic společného s hledáním souhlasu mých rodičů.
V měsících po koupi bytu jsem si zvykla na pohodlnou rutinu. V práci mě povýšili, užívala jsem si svůj domov a začala se cítit skutečně spokojená. Sledovala jsem Jessicu na Instagramu, kde dokumentovala svůj extravagantní životní styl. Předváděla značkové kabelky, šperky z luxusních klenotnictví a zbrusu nový Mercedes.
Přibývaly fotky z exkluzivních klubů, víkendových výletů a drahých restaurací. Její sledující nadšeně komentovali: „Žiješ sen. ” Mezitím jsem žila skromně. Šetřila jsem značnou část platu, každý měsíc platila mimořádné splátky hypotéky a jen občas si dopřála něco z dědictví.
Vzala jsem si dvoutýdenní dovolenou na Kanárských ostrovech, lezla po sopkách a fotila západy slunce nad oceánem. Nic jsem nedávala online. Výlet byl pro mě, ne na ukázku. Rodinná setkání byla méně častá, začala jsem odmítat pozvání na měsíční večeře a objevovala se jen o velkých svátcích.
Při těch příležitostech jsem poslouchala chlubení o Jessičiných úspěších, zdvořile přikyvovala a odcházela, jakmile to šlo. Tak uplynuly dva roky. Bylo mi sedmadvacet, dařilo se mi v kariéře, díky agresivním splátkám jsem měla téměř splacenou hypotéku a byla skutečně šťastná. Jessice bylo třicet, stále pracovala ve firmě tátova kamaráda a stále žila na vysoké noze, alespoň podle sociálních sítí.
Pak jednoho obyčejného úterního večera v dubnu mi zazvonil telefon. Byla to Jessica, což bylo neobvyklé, téměř jsme si nikdy přímo nevolaly. Její hlas zněl napjatě: „Majo, musíš tuto sobotu přijet k mámě a tátovi na večeři. Musíme si s tebou vážně promluvit.
” Zavěsila dřív, než jsem se stihla zeptat. Když jsem o víkendu přijela, všimla jsem si, že Jessičin Mercedes parkuje na příjezdové cestě. V domě mě překvapily naskládané krabice v obývacím pokoji a Jessičina bunda na věšáku. Vypadalo to, jako by tu bydlela.
„Co se děje? ” zeptala jsem se, když jsem vešla do jídelny, kde už seděli rodiče a Jessica. „Sedni si, Majo,” řekl otec vážně. Posadila jsem se naproti Jessice, která si okusovala lak na nehtech a vyhýbala se očnímu kontaktu.
„Jess se přestěhovala zpátky domů,” vysvětlila matka a položila jí ruku na rameno. „Prochází si těžkým obdobím. ” Jessica vzhlédla s výrazem směsice podráždění a rozpaků: „Došly mi peníze. A vyhodili mě z firmy.
” „Cože? Proč? ” zeptala jsem se. „Řekli, že kvůli neustálé absenci a špatnému pracovnímu výkonu.
Ale je to naprostá pomluva. Můj šéf na mě byl od prvního dne zasedlý. ” Pomalu jsem přikývla, nejistá, co to má společného se mnou. „Každopádně,” pokračovala Jessica a vyměnila si pohledy s rodiči, „rozhodla jsem se, že už nebudu ztrácet čas prací pro jiné lidi.
Založím si vlastní podnikání. Mám velkou sledovanost na Instagramu. Můžu tu audienci využít k vybudování lifestylové značky, ale potřebuji peníze na začátek. ” Všichni tři se na mě očekávaně podívali.
„Počkat,” řekla jsem, když mi to došlo. „Zavolali jste mě sem, abyste mě požádali o peníze? ” „Jsme rodina,” řekla matka, jako by to všechno vysvětlovalo. „Nemám tolik peněz,” odpověděla jsem upřímně.
„A i kdybych měla, založení firmy je riskantní. Neinvestovala bych do něčeho bez solidního podnikatelského plánu. ” Jessičina tvář ztvrdla: „Věděla jsem, že s tím budeš dělat potíže. Ale jde o tohle, Majo.
Měla bys prodat svůj byt a dát mi můj spravedlivý podíl. ” „Tvůj spravedlivý podíl? ” ohromilo mě. „Jak je jakákoli část mého bytu tvým spravedlivým podílem?
” „Koupila jsi ho za babiččiny peníze, které byly určeny pro nás obě,” řekla Jessica. „Já svou polovinu utratila a teď potřebuji víc. Je jen spravedlivé, aby ses podělila. ” Podívala jsem se na rodiče v očekávání, že řeknou, jak směšný ten požadavek je.
Místo toho přikyvovali spolu s Jessikou. „To nemyslíte vážně. Ten byt je můj. Koupila jsem ho za své dědictví, které mi babička odkázala.
Stejně jako odkázala stejnou částku tobě, Jessico. Co jsi udělala se svým podílem, je tvoje věc, ne moje. ” „Jsi sobecká,” řekl otec ostře. „Tvoje sestra potřebuje pomoc.
” „Ano,” dodala matka. „Jsme rodina. Rodina si navzájem pomáhá. ” Zhluboka jsem se nadechla a snažila se zůstat klidná.
„Abych si to ujasnila. Jessica utratila všechny peníze z dědictví za luxusní věci a dovolené. Teď je na mizině a bez práce. A vaše řešení je, abych já prodala svůj domov a dala jí polovinu peněz?
” „Přesně tak,” řekla Jessica. „Ne,” odpověděla jsem pevně. „Absolutně ne. Svůj byt neprodám.
Tvrdě jsem na něj pracovala a stále na něj splácím hypotéku. ” „Majo,” matčin hlas měl ten varovný tón z mého dětství, „přemýšlej o tom, co říkáš. ” „Vím přesně, co říkám. Říkám ne.
Nebudu se podpalovat, abych udržela Jessicu v teple. Už ne. ” Jessičina tvář se zkroutila hněvem: „Vždycky jsi na mě žárlila. ” Vstala jsem: „Tohle dělat nebudu.
Odcházím. ” „Chováš se neuvěřitelně sobecky,” volal za mnou otec. „Rodina pomáhá rodině,” opakovala matka. Otočila jsem se: „Pomáháme lidem, kteří to potřebují.
Neumožňujeme lidem, kteří odmítají převzít odpovědnost za svá rozhodnutí. ” Opustila jsem dům a jejich rozzlobené hlasy mě následovaly. Když jsem jela domů, cítila jsem se podivně klidná. Poprvé v životě jsem se jim postavila všem najednou a bylo mi dobře.
Myslela jsem, že tím to skončilo. Mýlila jsem se. Uplynul týden bez kontaktu. Pak jsem v pátek přišla domů z práce dřív.
Když jsem strkala klíč do zámku, uslyšela jsem uvnitř hlasy. Na okamžik jsem ztuhla, myslela jsem, že mám vetřelce. Opatrně jsem otevřela dveře a uviděla Jessicu stát v obývacím pokoji s mužem v obleku. Byli uprostřed konverzace.
„Lokalita je vynikající a s několika drobnými úpravami bychom ji mohli nabídnout o dvacet procent dráž, než je tržní hodnota,” říkal muž. „Perfektní,” odpověděla Jessica. „Budeme chtít jednat rychle. ” Vešla jsem úplně do místnosti, neschopná uvěřit: „Co se to sakra děje u mě doma?
” Jessica se otočila, nepřekvapená mým příchodem: „Majo, tohle je Daniel Svoboda, realitní makléř. Danieli, tohle je moje sestra Maja. ” Muž vypadal zmateně: „Omlouvám se za nedorozumění. Vaše sestra mě kontaktovala ohledně nabídky této nemovitosti.
” „Není tu žádné nedorozumění,” řekla jsem tvrdě. „Nemá žádné právo prodávat tento byt, protože není její. Budu vás muset požádat, abyste odešel. ” Realitní makléř se rychle sbalil a mumlaje omluvy spěchal ven.
Když se za ním zavřely dveře, otočila jsem se k Jessice, která se rozvalila na mé pohovce, jako by jí patřila. „Jak ses sem dostala? ” požadovala jsem. „Máma a táta mají tvůj náhradní klíč, pamatuješ?
Dala jsi jim ho, když ses nastěhovala. ” Měla pravdu. Dala jsem jim klíč pro případ nouze, nikdy jsem si nepředstavovala, že by tak zneužili mou důvěru. „Vypadni,” řekla jsem, hlas se mi třásl hněvem.
Jessica se ani nehnula: „Nikam nejdu, sestřičko. Líbí se mi tu. Myslím, že tu chvíli zůstanu. Možná dokud nepřijdeš k rozumu ohledně prodeje.
” Vytáhla jsem telefon: „Pokud okamžitě neodejdeš, volám policii a nahlásím tě za nedovolené vniknutí. ” Zasmála se: „Neodvážila bys zavolat policajty na vlastní sestru? ” Vytočila jsem sto padesát osm a dala telefon na hlasitý odposlech: „Potřebuji nahlásit vetřelce v mém domě, který odmítá odejít. ” Jessičiny oči se rozšířily.
Popadla kabelku a vstala: „Tohle budeš litovat. Tohle neskončilo,” zasyčela, když se kolem mě protlačila ke dveřím. Poté, co odešla, jsem okamžitě zavolala zámečníka a vyměnila zámky. Seděla jsem v obývacím pokoji hodiny, třásla se směsicí hněvu a nedůvěry.
Jak mi to moje vlastní rodina mohla udělat? Večer mi explodoval telefon textovkami a hovory od rodičů. Nechala jsem je jít do hlasové schránky. Když jsem si je konečně poslechla, šokovala mě jejich zloba.
Matka křičela: „Jak se opovažuješ vyhrožovat, že zavoláš policii na vlastní sestru? Po všem, co jsme pro tebe udělali, takhle se nám odvděčíš? ” Otcova zpráva byla ještě horší: „Vždycky jsi byla sobecká, Majo, ale tohle je nové dno. Pokud nesouhlasíš s prodejem a rozdělením peněz s Jessikou, nejsi moje dcera.
” Poté jsem si vypnula telefon. Druhý den ráno jsem zjistila, že matka zveřejnila na Facebooku příspěvek: „Dnes s těžkým srdcem zavrhujeme naši mladší dceru, která odmítla pomoci své sestře v těžkém období a zvolila si peníze před rodinou. Takové sobectví nemůžeme tolerovat. ” Příspěvek měl desítky komentářů, většinou od vzdálených příbuzných, kteří se ptali, co se stalo.
Matka neposkytla žádné podrobnosti. Nikdy jsem neřešila dramata na sociálních sítích, ale tohle mě vytočilo. Okomentovala jsem její příspěvek: „Jelikož moje matka neříká celý příběh, dovolte mi to objasnit. Moji rodiče a sestra se mě snažili donutit prodat můj byt, který jsem si koupila za své dědictví a na který jsem dva roky splácela hypotéku, a dát polovinu peněz mé sestře, protože ona utratila celé dědictví za luxusní věci a dovolené.
Když jsem odmítla, moje sestra se vloupala do mého bytu s realitním makléřem, aby ho prodala bez mého svolení. Proto jsem zavrhována. ” Reakce byla okamžitá. Sestřenice Eliška napsala: „Viděla jsem Jessičiny příspěvky, jak se chlubí značkovým oblečením, šperky a drahými výlety, zatímco Maja žila skromně.
Maja má plné právo odmítnout ten směšný požadavek. ” Další bratranec dodal: „Jessica má dost šperků na to, aby je prodala a rok pohodlně žila. Proč by Maja měla prodávat svůj domov? ” Do druhého rána matka celý příspěvek smazala.
Od té doby jsem s rodiči ani s Jessikou nemluvila. Občas se mě snaží kontaktovat, obvykle textovkami o finančních problémech nebo žádostmi o setkání. Mažu je bez odpovědi. Změnila jsem si telefonní číslo a nový nouzový klíč dala kamarádce Adéle.
Rodinu jsem zablokovala na sociálních sítích a požádala společné známé, aby s nimi nesdíleli informace o mém životě. Někteří lidé mi říkají, že bych jim měla odpustit, že rodina je rodina bez ohledu na všechno. Já to tak už nevidím. Rodina nejsou jen pokrevní pouta.
Rodina jsou lidé, kteří vás podporují, respektují vaše hranice a chtějí pro vás to nejlepší, nejen to, co je pro ně výhodné. Je mi teď třicet. Hypotéku jsem splatila úplně, v práci jsem dostala další povýšení a začala jsem chodit s milým, podporujícím mužem jménem David. Můj život je klidný a naplňující, bez toxicity, kterou do něj moje rodina přinášela.
Nevím, jestli se někdy usmířím. Část mě rodinu postrádá, navzdory všemu. Ale větší část mě ví, že jsem na tom lépe bez lidí, kteří mě viděli jen jako zdroj k využití, nikdy jako člověka k milování.
Konec příběhu.