Dvacátého ledna 1942 se ve vile u jezera Wannsee na okraji Berlína sešlo patnáct mužů. Předsedal jim Reinhard Heydrich. Schůzka netrvala déle než devadesát minut a nikdo u stolu nezvýšil hlas. Když skončila, byly dohodnuty administrativní mechanismy pro vraždu jedenácti milionů lidí.
Toto setkání nebylo rozhodnutím učiněným ve vzduchoprázdnu, ale byrokratickým krokem v řetězci dekretů, memorand a eufemismů, který se budoval po desetiletí. Nebyl ani koncem tohoto řetězce, ale začátkem průmyslové fáze. Historie holokaustu, kterou známe, je historií režimu, který válku prohrál, jehož tábory byly osvobozeny a jehož dokumenty zabaveny. Co by se však stalo, kdyby Německo zvítězilo, nacisté sami popsali písemně.
Léto 1941 bylo jediným okamžikem, kdy se německé vítězství zdálo být na dosah. Dvaadvacátého června překročilo sovětskou hranici více než tři miliony německých vojáků spolu s maďarskými, rumunskými a finskými spojenci na frontě dlouhé přes dva tisíce kilometrů. Rudá armáda byla zcela zaskočena. V prvních týdnech byl postup ohromující.
Celé skupiny sovětských armád byly obklíčeny. Do konce září Němci dobyli hlavní města západního Sovětského svazu a skupina armád střed postupovala směrem k Moskvě. Hitler měl důvody věřit, že kampaň skončí před zimou, protože Francii dobyl za šest týdnů a Polsko za měsíc. Jeho autorita ve Wehrmachtu byla prakticky nezpochybnitelná.
Šestnáctého července 1941 se Hitler ve Vlčím doupěti v Rastenburgu sešel s nejmocnějšími muži říše. Na stole nebyly bojové mapy, ale mapy civilní správy. Hitler byl přímý: cílem bylo nejprve vládnout, zadruhé spravovat, za třetí vykořisťovat. Dobytá území na východě musela být považována z koloniálního hlediska.
Jen Němci měli mít právo nosit zbraně a národy, které východ obývaly, byly překážkou, kterou bylo třeba odstranit. V té mentální mapě neměli Židé jiné místo než smrt nebo vyhnání za Ural. Před deportačními vlaky existoval jiný plán. V létě 1940 navrhl úředník ministerstva zahraničí Franz Rademacher deportovat všechny evropské Židy na Madagaskar.
Porážka Francie učinila myšlenku zdánlivě proveditelnou, ale Britové stále kontrolovali Atlantik a bez dostatečné flotily byl Madagaskar nerealizovatelnou fantazií. V říjnu 1941 definitivně padlo rozhodnutí, že Židé nebudou deportováni na Madagaskar, ale na východ. Tou dobou už na sovětském území působily Einsatzgruppen, zvláštní operační skupiny vytvořené speciálně pro invazi. Čtyři jednotky o pěti set až tisíci mužích, rekrutované převážně z SD a gestapa, operovaly za frontovými liniemi.
Jejich velitelé byli z velké části muži s univerzitním vzděláním. V prvních týdnech zabíjeli hlavně dospělé muže, ale v červenci 1941 se rozkazy změnily a do poprav byly systematicky zahrnuty ženy a děti. Šéf gestapa Heinrich Müller poslal velitelům Einsatzgruppen rozkaz, aby Hitlerovi pravidelně zasílali fotografický materiál o jejich práci. Hitler nebyl pouze informován o masakrech, chtěl jejich dokumentaci.
V Babím Jaru u Kyjeva bylo koncem září 1941 zavražděno přes 33 000 Židů za dva dny. Proces byl operačně metodický. Lidé se dostavili s tím, že budou přesídleni, ušli k rokli, spořádaně se svlékli a přesunuli se k okraji. Střelba byla slyšet po celém městě dva dny.
Do konce roku 1941 zabily Einsatzgruppen více než půl milionu sovětských Židů. Před vyhlazovacími tábory existovala ghetta, která byla svým způsobem metodou vyhlazování. Patnáctého listopadu 1940 byly uzavřeny zdi varšavského ghetta, v němž bylo uvězněno více než 400 000 lidí. Přidělené potravinové dávky činily přibližně 180 kalorií denně.
Ti, kdo neměli peníze na černý trh, umírali na ulicích. Ghetto bylo zlikvidováno v létě 1942, kdy bylo více než 300 000 lidí deportováno do Treblinky. Na konferenci u jezera Wannsee Heydrich jednal o kontinentálním řešení. Protokol sepsaný Adolfem Eichmannem rozlišoval mezi Židy schopnými práce, kteří by byli posláni na východ stavět silnice, dokud by nezemřeli vyčerpáním, a těmi, kteří by byli zavražděni okamžitě.
Ti, kdo by přežili nucené práce, měli být odstraněni, protože představovali odolný zárodek nové židovské konstrukce. Schůzka neurčila, co se stane se Židy v dosud neobsazených zemích, ale bylo jasné, že se proces rozšíří na celý kontinent. Generalplan Ost, připravený v roce 1942, počítal s tím, že ze 45 milionů obyvatel cílových území bude více než 31 milionů deportováno na západní Sibiř. Plán zahrnoval osmdesát až pětaosmdesát procent polské populace, sedmdesát pět procent Bělorusů, šedesát pět procent Ukrajinců a polovinu pobaltských populací.
Židé se v těchto statistikách neobjevili, protože pro ně existovalo samostatné řešení: úplné vyhlazení. Memorandum rasového experta Erharda Wetzela uznalo, že polský problém nelze vyřešit likvidací Poláků stejným způsobem jako Židů, protože by si Němci znepřátelili své sousedy. Fráze je výmluvná právě v tom, co bere za samozřejmost, že masová likvidace Židů byla již referenčním bodem. V zimě 1942–1943 byly v lesích jihovýchodního Polska vybudovány tábory Belzec, Sobibor a Treblinka.
Nebyly to koncentrační tábory, ale zařízení určená výhradně k zabíjení. Proces od příjezdu vlaku ke smrti mohl být dokončen za méně než dvě hodiny. Šifrovaný telegram Hermanna Höfleho, zachycený Brity, uváděl, že do konce roku 1942 bylo v těchto táborech zavražděno více než 1 270 000 lidí. Stalo se tak s aktivní válkou a přetíženými želenicemi.
V případě míru a dostupných zdrojů by se tato kapacita mohla znásobit. Osud evropských Židů by nebyl ve všech oblastech stejný, ale konečný výsledek ano. Klíčovým rozdílem byla přítomnost přímé německé správy. Nizozemsko se dostalo pod přímou správu říše a jeho dokonalý registr obyvatel umožnil deportovat Židy s mimořádnou účinností.
Ze 140 000 nizozemských Židů přežilo přibližně 35 000, což byla nejvyšší úmrtnost v západní Evropě. Ve Francii vichistická vláda vydala vlastní antisemitské zákony a francouzská policie provedla v červenci 1942 masovou razie na Velodromu d’Hiver. Dánsko bylo výjimkou, protože Němci potřebovali nepřetržitý tok dánských potravin a deportace odkládali. Když v říjnu 1943 konečně nařídili deportaci, dánský odboj dopravil více než 7 000 Židů do Švédska.
Ve vítězném scénáři by Švédsko nemohlo nikoho přijmout. Itálie odolávala vydávání Židů nejdéle. Italští důstojníci v Jugoslávii odmítali předávat Židy chorvatským ustašovcům a tisíce jich našly útočiště v italských internačních táborech. Tento odpor byl však možný jen proto, že Itálie válku prohrávala a prostor pro neposlušnost se zvětšoval.
Ve vítězném scénáři by tento prostor neexistoval. Nejvýmluvnější je případ Maďarska. Maďarská vláda Miklóse Kállaye se od roku 1942 bránila německým tlakům. Hitler řekl regentu Horthymu, že Židé jsou jako bacily tuberkulózy a že ti, kdo nechtějí pracovat, jsou zastřeleni.
Když Maďarsko začalo hledat cestu z aliance, Němci devatenáctého března 1944 zemi prostě obsadili. Eichmann dorazil do Budapešti s připravenými seznamy a během osmi týdnů bylo deportováno 437 000 maďarských Židů do Osvětimi. Čtyři vlaky denně vozily lidi v dobytčích vozech. Přibližně sedmdesát pět procent bylo zavražděno ve stejný den příjezdu a krematoria Birkenau spalovala těla i v otevřených jámách.
Horthy zastavil deportace teprve sedmého července, když Rudá armáda postupovala a západní spojenci vyvíjeli tlak. Ve vítězném scénáři by žádný z těchto faktorů neexistoval a dvě stě tisíc budapešťských Židů by zemřelo. Heydrichův seznam zahrnoval i Židy ze Španělska, Portugalska, Švédska nebo Velké Británie. Protokol výslovně uváděl, že se Židy z neobsazených zemí bude nakládáno prostřednictvím diplomatických kanálů.
Severní Afrika ukázala, jak by politika fungovala na nově dobytých územích. V Tunisku během pouhých šesti měsíců německé přítomnosti bylo posláno do pracovních táborů přes pět tisíc Židů. Kdyby Rommel prolomil linie u El Alameinu, čelilo by pět set tisíc Židů v Palestině stejnému osudu. Velký jeruzalémský muftí Amín al-Husajní, který uprchl do Berlína, se s Hitlerem setkal a očekával, že z německého vítězství bude těžit.
Eichmann byl organizátor, nikoli vrah z tábora, a jeho role ukazuje, jak genocida fungovala jako manažerský projekt. Věděl, kolik dobytčích vozů se vejde na trať, kolik deportovaných do vozu a jak dlouho trvají cesty. Vlaky byly úzkým hrdlem systému a během války konkurovaly zásobování fronty. Bez války by tato omezení zmizela a deportace by mohly probíhat pravidelně a s větší kapacitou.
Povstání ve varšavském ghettu v dubnu 1943 trvalo osmadvacet dní, než bylo potlačeno. Ve vítězném světě by zpráva o jeho potlačení neputovala na stůl norimberského tribunálu, ale do tajného archivu. Šéf statistiky SS Richard Korherr připravil v dubnu 1943 zprávu, podle níž židovská populace na územích pod německou kontrolou klesla o osmdesát procent. Tempo vyhlazování dosažené v aktivní válce by se se zdroji dostupnými v době míru mohlo ztrojnásobit.
Holokaust, jak se stal, zavraždil pět až šest milionů Židů. Toto číslo je výsledkem neúplného procesu, přerušeného vojenskou porážkou. Pokles počtu obětí po roce 1943 neodrážel změnu politiky, ale nedostatek dostupných obětí a rostoucí logistické potíže ustupující říše. Osvětim dosáhla maximální rychlosti vraždění právě v roce 1944, když říše prohrávala válku.
Co zastavilo holokaust, byla vojenská porážka Německa. Když dvaadvacátého ledna 1945 dorazila Rudá armáda k Osvětimi, našla sklady plné 350 000 pánských obleků, 837 000 dámských oděvů a 7,7 tuny lidských vlasů. Nacisté se snažili zničit důkazy, ale materiální stopa vyhlazování byla příliš rozsáhlá. Ve světě bez německé porážky by nepřijeli žádní sovětští vojáci, nebyly by žádné fotografie osvobození ani norimberské procesy.
Sklady by byly vyprázdněny uspořádaným způsobem. Patnáct mužů u jezera Wannsee věřilo, že řeší administrativní problém. Proces, který dali do pohybu, nezávisel na jediném muži. Systém fungoval, protože tisíce úředníků, policistů, železničářů a lékařů udělaly každý svůj malý díl.
Ve vítězném scénáři by tento systém nezmizel. Pachatelé to sami napsali, spočítali a naplánovali. Jediný důvod, proč to nedokončili, je ten, že válku prohráli.